Karel Marx a jeho kulturní přínos

Pod pojmem kultury společnosti je zpravidla myšlen souhrn materiálních a kulturních hodnot vytvořených lidmi během historického vývoje. Chceme-li posoudit Marxův přínos v této oblasti, je třeba vzít v  úvahu, že osobu tohoto německého myslitele a sociálního reformátora veřejnost devatenáctého století vnímala jako jakéhosi fantastu, který působením agitačním, ale hlavně literárním, usiloval o zlepšení životních podmínek námezdně pracujících.

V současné době převládá názor, že rozporuplná osobnost Karla Marxe nesporně významným způsobem ovlivnila duchovní kulturu značné části světa. Je pozoruhodné, že v letošním roce ve Velké Británii byl Marx v internetové anketě rozhlasové stanice BBC vyhodnocen jako největší myslitel druhého tisíciletí. Na dalších místech se v anketě umístily takové osobnosti, jako Isaac Newton, Albert Einstein a Albert Schweitzer.

Tato písemná práce se v podstatě nezabývá Marxovým vlivem na materiální kulturu, (tj. úroveň výrobní techniky, vztahy lidí ve výrobě, způsob bydlení, odívání aj.), což by si vyžádalo další rozbor.

Duchovní kulturu, tj. společenské představy lidí, filosofické názory, názory na vědu umění a morálku Marx ovlivnil značnou měrou, ať již jako stoupenec Hegelův, který později přešel k důsledně materialistické filosofii, a to svou novinářskou a publikační činností, svými studiemi o sociální problematice a národním hospodářství.

Když Marx dosáhl roku 1841 na universitě v Berlíně hodnosti doktora filosofie, obrátili se na něj akcionáři velice vlivného deníku Rheinische Zeitung (Rýnské noviny), zda by nepřijal v těchto novinách funkci šéfredaktora. Marx nabídku přijímá. Tehdy mu bylo necelých 24 let. Ve své funkci úspěšně působí, ale novinám byl dán roku 1843 zákaz vycházení, protože uveřejňovaly na tehdejší dobu příliš pokrokové názory. 38526zlk72fug2v

Následně pojal Marx s přáteli plán, že budou v Paříži vydávat Německo-francouzskou ročenku. Vyšel však pouze jediný svazek této ročenky v únoru roku 1844 v nákladu tisíc výtisků. Toto první a poslední číslo časopisu, které mělo tloušťku knihy, obsahovalo i dva významné Marxovy články a bylo prodchnuto duchem mladistvého revolučního elánu, což rozběsnilo pruskou vládu.

V této době se Marx seznamuje s Heinrichem Heinem, německým spisovatelem a publicistou, který žil v Paříži. Mezi nimi se vyvine opravdové přátelství. Heine také napsal do výše zmíněné Ročenky báseň proti pruskému režimu. Rovněž se Marx seznámil v Paříži s M. I. Bakuninem, bývalým důstojníkem carské gardy, legendárním uprchlíkem ze sibiřských galejí, který byl teoretikem anarchistického hnutí. Mezi oběma panovalo ostré nepřátelství, neboť Marx považoval Bakunina za neukázněný produkt jeho země. V tomto období se Karel Marx seznamuje s Bedřichem Engelsem. Tito dva mužové se shodli na společných názorech, započali svoji literární, agitační a organizační činnost a již se nikdy neopustili.

31. května 1848 vydává Marx první číslo novin Neue Rheinische Zeitung, které byly bojovým orgánem, jenž komentuje, útočí a zkouší podněcovat události. Na tyto noviny bylo podáno 23 soudních žalob a pruský ministr vnitra žádá ještě více: kromě zákazu vydávání novin i vyhoštění Karla Marxe ze země.

Po několika měsících se Marxovi a Engelsovi podařilo dát dohromady časopis Revue, který byl zaměřen k propagaci myšlenek třídního boje a úsilí o zlepšení podmínek námezdně pracujících. Tento časopis po pěti nebo šesti číslech ztroskotal. lu526z8372fuug

Novinářská činnost Marxova dosáhla velkého rozsahu tehdy, když byl požádán deníkem New York Daily Tribune o pravidelnou spolupráci. Byl to nejvlivnější deník v Novém Yorku a pravděpodobně i v celých Spojených státech. Marxe zkontaktoval ke spolupráci vydavatel novin New York Daily Tribune, neboť znal jeho velké nadání z činnosti v novinách Rheinische Zeitung a Neue Reinische Zeitung. Marx napsal do

New York Daily Tribune celkem 321 článků zabývajících se problematikou národního hospodářství, sociálních reforem a filosofie. Články vycházely vždy dva do týdne a měly značný úspěch.

Po nástinu Marxovy novinářské činnosti bych se rád zmínil o méně známé oblasti, a to o jeho tvorbě básnické.

V období kolem roku 1836 napsal pro svou snoubenku a pozdější manželku Jenny von Westphale 57 sonetů a balad. V říjnu 1837 poslal Marx dokonce některé své básně do „Německého almanachu múz pro rok 1838“ v Berlíně, který vydával Adelbert von Chamisso. Von Chamisso dopisem Marxovi oznámil, že almanach nemůže tyto básnické příspěvky potřebovat, neboť je již dávno vytištěn. Marx sděluje svému otci v dopisu z listopadu 1837, že list Chamissův vzteky spolkl.

Podle svědectví Marxových současníků jeho básně neprozrazují přímo talent - je na nich vidět, že chybí poetické nadání -, ale jsou psány s velkým zaujetím. Kuriózní skutečností je, že jediná literární díla, která byla Marxovi kdy publikována, jsou básně „Der Spielman“ a „Nachtliebe“. Dle názorů znalců obě mají spíše nižší literární úroveň.

Z početných Marxových filosofických, ekonomických a sociologických spisů bych chtěl uvést jen některé, jež považuji za relativně nejvýznamnější.

Pozoruhodným dílem jest Komunistický manifest z roku 1848. Ten je výsledkem spolupráce Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Tento první program mezinárodního dělnického hnutí se pokouší o formulaci materialistického pojetí dějin, teorie tříd a třídního boje, teorie a taktiky proletářské revoluce. Je to vzletný text, rozdělený do 10 kapitol. Má takovou sílu a zápal, že je snadné si představit, jak vzrušil první čtenáře a po nich velké množství mužů a žen v řadě zemí.

Z Marxova díla mne zaujal i spis „Kritika Gothaiského programu“. Tato brožura vznikla v souvislosti se slučovacím sjezdem německých sociálně demokratických frakcí (eishenašských a lassalovců) v duryňském městě Gotha roku 1875. Marx podrobně pročítá bod po bodě program nově vznikající strany, přijatý sjezdem. Jeho teze se mu jeví jako výplody lassalovského oportunismu. Objevuje řadu politických a teoretických chyb (formulaci tzv. mzdového zákona, státní podporu družstev, zařazení rolnictva do jediné reakční masy s buržoazií a šlechtou aj.). Jednotlivé body rozebírá, kritizuje a naprosto vyvrací. V tomto kritickém spise jsou mimo jiné rozvinuty i myšlenky diktatury proletariátu a dvou fází komunistické společnosti.

Gothaiští na tuto kritiku nedbali, program ponechali beze změn a zvolili název strany Socialistická dělnická strana Německa. Tato strana byla roku 1890 přejmenována na Sociálně demokratickou stranu Německa (Sozial demokratische Partei Deutschland - SPD), která po nástupu nacismu v roce 1933 byla zakázána. Obnovena byla roku 1945 Kurtem Schumacherem.

Dle mého názoru je pozoruhodný též spis „18. Brumaire Ludvíka Bonaparta“. Je to studie o státním převratu tzv. Napoleona III., který ho provedl ve Francii roku 1851 a prohlásil se císařem. Na konkrétních historických materiálech Marx provedl analýzu tohoto období vojensko-byrokratické diktatury. Uvedený druh vlády nese po Napoleonovi III. název bonapartismus. Marx poukazuje, že režim je charakterizován tím, že se opírá o vojenskou sílu, tvrdě postupuje proti demokratickým silám, využívá šovinismu (tj. hlásání národní výlučnosti a rozněcování nenávisti mezi národy), policejního a byrokratického aparátu a církve.

Při příležitosti této problematiky je nutno podotknout, že Marx byl často neprávem obviňován, že byl tajným inspirátorem Pařížské komuny roku 1871. Toto však není pravda. Marx hrdinství Pařížanů obdivoval, ale velmi brzy postřehl nedostatky povstání, které vypočetl v dopise svému příteli, spoluzakladateli komunistické strany, německému sociálnímu demokratovi Karlu Liebknechtovi a v manifestu „Občanská válka ve Francii“ z roku 1871, který obsahuje rozbor zkušeností Pařížské komuny, jenž podal Marx generální radě Internacionály.

Za nejvýznamnější Marxův spis je bezesporu považován „Kapitál“. Toto rozsáhlé analytické dílo obsahuje základy

Marxových ekonomických názorů a všestranný rozbor a kritiku kapitalistického výrobního způsobu.

V padesátých a šedesátých letech měl Marx velmi pohnutý život, a vždy když našel trochu rodinného klidu, věnoval se psaní „Kapitálu“. Původně měl tento spis prostý název „Ekonomie“. Práce na „Kapitálu“ mu zabrala zhruba šest let. V roce 1867 vyšel první díl první knihy „Kapitálu“, kde jsou obsaženy základy Marxových ekonomických názorů a všestranný rozbor a kritika kapitalismu jako společensko-ekonomické formace. Je třeba říci přímo, že „Kapitál“ není knihou snadnou ani svým obsahem, ani způsobem výkladu.

První české vydání „Kapitálu“ vyšlo již v létech 1913 až 1915 v překladu novináře a právníka Dr. Theodora Šmerala (ten byl bratrem právníka, novináře a komunistického politika Dr. Bohumíra Šmerala). Tento překlad „Kapitálu“ byl velkým historickým dílem a průkopnickým činem, neboť překladatel tu poprvé vytvořil českou terminologii z oboru politické ekonomie. Některé Šmeralem vytvořené české termíny se později vůbec nevžily a místo nich se vžila cizí slova, jako např.: akumulace, reprodukce, aj.

Při čtení I. dílu 1. knihy Kapitálu si čtenáři mohou povšimnout, že kromě výkladu ekonomických kategorií je věnována pozornost i pracovnímu zákonodárství, délce pracovního dne a v neposlední řadě i polytechnickému vzdělávání. Mne zaujala Marxova úvaha o tom, jak velký průmysl vyžaduje vznik soustav technického vzdělávání mládeže.

V době, kdy převládala řemeslná výroba, nebylo potřebné polytechnické vzdělání, neboť se používaly tradiční pracovní návyky nepřipouštějící žádné novinky nebo převraty v pracovních postupech. Je charakteristické, že až do 19. století se jednotlivá řemesla nazývala „mystéries“ (tajemství), do jejichž tajů mohl proniknout jen zasvěcený člověk. Marx cituje úryvek z cechovních knih, kde je předepsáno, aby tovaryš při svém přijetí mezi mistry složil přísahu, že bude, cituji: „Své bratry bratrsky milovat, je podporovat a že dobrovolně nevyzradí tajemství řemesla.“

Naproti tomu moderní průmysl strhl závoj, kterým byl lidem zakrýván jejich výrobní proces. Nepokládá existující formu výrobního způsobu za efektivní. Jeho povaha předpokládá střídání práce, pohyb funkcí a všestrannou flexibilitu dělníka, který nutně by měl míti polytechnické vzdělání.

Marx cituje z dopisu jednoho francouzského dělníka: „Nikdy bych si nebyl pomyslel, že bych mohl pracovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství. Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili, počínal jsem si stejně jako ostatní. Jelikož práce v dolech nebyla dosti výnosná, zanechal jsem jí a vydal jsem se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokrývačem, lijcem olova, atd. Na základě této skutečnosti, že se hodím ke každé práci, cítím se více člověkem.“

Závěrem této části je kladen požadavek, aby teoretické a praktické vyučování dostalo náležité místo v učňovských školách tehdejší doby.

Jako příklad je v I. díle uvedeno, že v období, kdy kniha vycházela, již existovaly ve Francii odborné školy pro mladistvé osoby pro přípravu na povolání průmyslových dělníků. Zde se mladí lidé postupně učili technologii a praktickému zacházení s nástroji používanými různými profesemi, aby byly vytvořeny podmínky pro vyšší pohyblivost pracovních sil, pro jejich snadnější přechod do jiných odvětví.

K problematice zaměstnávání žen a dětí mne zaujaly Marxovy vývody, že tovární stroje činí svalovou sílu postradatelnou. Tím vzniká možnost zaměstnávání pracovníků bez svalové síly nebo nedostatečně tělesně vyvinutých, avšak s mrštnějšími údy. Dosavadní počet námezdních dělníků tak mohl být rozmnožen prací žen a dětí.

Marx uvádí, že: „Nucená práce pro kapitalistu zabrala nejen dobu dětských her, ale i dobu svobodné práce matek v domácím kruhu pro potřeby rodiny.“

Počet dělnictva velice stoupal, protože práce mužů se stále více nahrazovala prací žen a nezletilců. Autor uvádí příklad, kdy tři třináctiletá děvčata se mzdou šest až osm šilinků týdně nahrazují dospělého muže, jehož mzda se pohybuje od 18 do 45 šilinků.

V knize je dále citát ze zprávy pro kongres sociálních pracovníků v Edinburgu z října 1863 o situaci bavlnářských dělníků v době nuceného zastavení práce v bavlnářských továrnách v důsledku americké občanské války: „Po hygienické stránce krize přinesla kladné výsledky. Dělnické ženy mají nyní čas k tomu, aby mohly nakojit děti, místo aby je otravovaly Goldfreyovým cardialem (opiový přípravek). Též mají teď čas naučiti se vařit.“ Marx sarkasticky poznamenává, že na neštěstí přišlo toto kuchařské umění do doby, kdy neměly co jíst.

Na hlídání a kojení dětí musely matky pracující v  továrnách za sebe najít zástupkyni. Domácí práce, jako šití, zašívání atd. se musely nahrazovat nákupem hotového zboží. To vše znamenalo zvýšené vydání peněz, takže životní náklady rodin rostly a vyvažovaly tak zvýšený příjem.

Poptávka po dětské práci v průmyslových městech v Anglii často připomínala poptávku po černošských otrocích v USA. Autor cituje vyprávění jednoho anglického továrního inspektora: „Oznámení v místním listu znělo: Hledá se 12 až 20 hochů, kteří nevypadají mladší než 13 let. Mzda 4 šilinky týdne. K doptání atd.“

Výraz „neznamenají mladší než 13 let“ se týkal toho, že dle anglických továrních zákonů děti mladší třinácti let směly pracovat nejvýše šest hodin denně. Potvrzení o věku vydával tehdy úřední lékař. Podle výpovědí továrních inspektorů byl tímto způsobem často měněn věk dětí, dle vykořisťovatelských potřeb továrníků a čachrářských rodičů. Dle úředních pramenů bylo v roce 1864 stále ještě nejméně 2000 hochů prodáváno vlastními rodiči jako živé stroje na vymetání komínů (ačkoliv existovaly stroje, které to mohly udělat místo nich).

Výše uvedené okolnosti napomáhaly k duševnímu zpustošení i fyzické zkáze dětí, mládeže, jakož i dělnických žen, nejen v Anglii, ale i v dalších zemích.

Dle mého názoru tím, že Marx podal svědectví o těchto neblahých jevech, byly upozorněny parlamenty a další zodpovědná místa. Tak bylo napomoženo postupnému zlepšování situace, jež probíhalo po řadu let.

II. a III. díl první knihy „Kapitálu“ vyšly až po Marxově smrti zásluhou Bedřicha Engelse, který je dle Marxova rukopisu připravil k tisku a vydal vlastním nákladem.

Tyto díly uvádí čtenáře do sféry oběhu kapitálu, jeho akumulace a reprodukce. Pro větší názornost je zde množství historických zkoumání a odbočení ve výkladu ve formě náhodných úryvků.

Významná je kapitola obsahující kritiku ekonomických teorií, které byly o této problematice v minulosti hlásány ekonomy: Francoisem Quesnayem, Davidem Ricardem a jeho předchůdcem Adamem Smithem. Marx zde upozorňuje na rozpory a nesprávné poučky, které se staly zdrojem vulgarizace politické ekonomie.

V celé první knize „Kapitálu“ věnoval autor velký prostor zkoumání životní úrovně dělnictva, jaká existovala v tehdejší době v hlavních evropských městech, zejména v Anglii.

Pokud jde o stravování obyvatel, což je z hlediska antropologického jistě zajímavé, anglické oficiální údaje z roku 1862 uváděly, že nemá-li docházet k nemocem z hladu, musí denní výživa dělníků a dělnic obsahovat:

uhlíku ... 4100 granů

dusíku ... 190granů

Poznámka: Jeden gran = 0,648 gramu

Šetřením v rodinách průmyslových a zemědělských dělníků v druhé polovině roku 1862 bylo zjištěno, že dostávali množství uhlíku a dusíku v průměru o pět procent nižší, než jsou výše uvedené hodnoty, přičemž 48 % z vyšetřovaných kategorií nespotřebovávalo vůbec pivo, 28 % nespotřebovávalo mléko. Nejhůře živenými kategoriemi byly švadleny, tkalci hedvábí a rukavičkáři.

Autor dále uvádí: „Ale dávno předtím, než se projeví účinky nedostatku potravy na zdraví, zmizí z  domácností všechno materiální pohodlí. Není tu dostatečná ochrana před nepohodou, obytný prostor je tak omezen, že z toho vznikají nemoci. V bytech jsou ubohé zbytky domácího nářadí a nábytku. Z nedostatku finančních prostředků se bydlí tam, kde je nejlevnější přístřeší, tj. ve čtvrtích s nejhoršími komunikacemi a stokami, je zde nejvíce špíny, nejhorší zásobování vodou a největší nedostatek světla a vzduchu. Přitom ale nejde o chudobu vznikající ze zahálky. Jedná se o nezaviněnou chudobu dělníků.“

Marx cituje i ze zprávy Dr. Julia Huntera z roku 1865: „Londýn zaujímá první místo, pokud jde o k obývání nezpůsobilá obydlí. Je v něm 20 velkých kolonií, každá asi o 10000 osobách. Bídný stav těchto obydlí přesahuje všechno, co se kdy v Anglii vyskytlo.“

Zpráva agenta pojišťovací společnosti uvádí řadu příkladů, kdy v bytech o jedné místnosti bydlí 10 až 16 lidí.

Marx tuto katastrofální situaci nejen popisuje, ale vyzývá odpovědné kruhy k zajištění nápravy.

V poslední části svého života pracoval Marx na 2. knize „Kapitálu“, která ale nikdy nevyšla.

Marxův pohřeb v roce 1883 byl prostý. Na londýnský hřbitov Highgate Cemetery se dostavilo několik lidí. Byla přečtena poselství od ruských a německých socialistů. Jeho starý souputník Bedřich Engels přednesl pár slov, jimiž připomenul, že: „Marx objevil základní zákon, který určuje běh a rozvoj lidských dějin.“

Je příznačné, že hrob Karla Marxe leží ve čtverci zvaném Zatracenci.

Marxovo dílo není hotovým uzavřeným systémem. Jeho pokračovatelé, zejména Bedřich Engels a další, ho dále rozvíjeli v následujících nových epochách dějin.

Přínos Karla Marxe v oblasti kultury můžeme spatřovat i v jeho kritickém hodnocení filosofických názorů a uměleckých, hlavně literárních výtvorů od starověku, přes renesanci a osvícenství, až po novověký realismus.

Tato hodnocení, obsažená v knihách, brožurách, článcích, statích a dopisech přátelům, jsou velmi přesná a výstižná,

přičemž zdůrazňují návaznost na pokrokové tradice národů. Hlavním přínosem Marxova díla však je, že byl vyvozen závěr o historické roli proletariátu, zdůrazněny negativní stránky fungování tržního hospodářství a poukázáno na vykořisťování dělnictva vlastníky kapitálu.

Marxovy myšlenky se staly ideologií, přijatou komunistickými stranami. Ale hospodářský a politický vývoj v zemích tzv. východního bloku vedeného Sovětským svazem v sedmdesátých letech 20. století a zejména následující krize reálného socialismu v osmdesátých letech prokázaly, že marxistický politický a hospodářský systém není schopen zajistit efektivní fungování státní správy a ekonomiky.