Jindřich IV. Navarrský (1553 – 1610)

Osudy Jindřicha Navarrského jsou poznamenány náboženskými ( občanskými) válkami, s tím spojenou vzájemnou nesnášenlivostí, a ekonomickou krizí, která se prohlubovala úměrně s většími požadavky nákladného dvora.

Jeho matka Jana Navarrská porodila své třetí dítě a jelikož ti předchozí záhy po svém narození zemřely, byl na ni, ze strany jejího otce Jindřicha Navarrského, kladen velký požadavek - vychovat dědice navarrského království. Možnost, že by se v budoucnu mohl stát králem Francie, nepřicházela v úvahu. Ovšem jako syn Antonína Boubonského (vévody de Cléves) a vnuk Markéty Navarrské (sestry Františka I.), měl určitý nárok o takové situaci uvažovat. Jeho šance se zvyšovaly i proto, že vládnoucí dynastie Valois- Orleáns, respektive králové z jejích řad, se nikdy „netěšili dobrému zdraví“. Tento handicap zdárně vyrovnávala jejich všudypřítomná matka Kateřina Medicejská ( Madame Serpent ), která představovala reálnou autoritu a moc.

Ve druhé polovině 16. století, museli francouzští panovníci řešit dvě zásadní překážky. 37957iqu11noz5d

Šlo o vzrůstající vliv habsburského rod, stejně jako rod Valois usilujícího o hlavní moc nad Evropou. Tato rozsáhlá zahraniční politika ekonomicky vyčerpala zemi, proto muselo být přistoupeno k nepopulárnímu opatření, tedy zvýšení daní. Vysoké daně zatěžovaly zejména rolníky a měšťanstvo. Sociální důsledky mělo i zvyšování cen při stagnaci mezd.

Druhým, pro vnitřní politiku důležitějším, problémem byl rozkol církve. Do Francie pronikl proud protestantismu z Německa a začal se po Francii vehementně šířit. Vliv kalvinismu se projevil zejména mezi šlechtou a měšťany, kteří nejvíce odsuzovaly centralizační královskou politiku. Kalvinismus totiž hlásal právo na odpor vůči nespravedlivému panovníkovi, odmítal pozemský majetek církve, požadoval její sekularizaci.

Francie byla jakýmsi státem ve státě. Jinak se chovalo obyvatelstvo v Paříži (srdci Francie) - bylo úzce spjato z francouzským dvorem, zkorumpováno možností příživného kořistění z celé země- jinak ve zbytku Francie- to požadovalo možnost produktivního podnikatelského života. Hugenotská menšina byla dobře organizovaná a dokázala se rychle sjednotit.

Jindřich Navarrský jako Bourbon, člen vedlejší linie panovnického rodu, patřil k hugenotské opozici, která prosazovala změny. Ke kalvinismu se hlásil také magnátský rod Montmorenciové, z jeho řad jmenujme admirála Gasparda de Colignyiho. Hugenotští vůdci (Coligny, Ludvík de Condé) vystupovali proti katolické šlechtě, reprezentované Guisy (František de Guise). Ti usilovali zejména o svůj vlastní prospěch a moc a naboženské spory pro ně byly vítanou záminkou. qo957i7311nooz

K otevřenému sporu došlo po smrti Jindřicha II. Jeho nástupce František II. byl příliš slabý, příliš nemocný a příliš pod vlivem své panovačné matky Kateřiny Medicejské. Hlavním rádcem krále se navíc stal Francois de Guise, který využil toho, že byl příbuzný mladé královy manželky Marie Stuartovny. Ludvík de Condé a Antonín Bourbonský, jejichž příbuzenství s králem bylo bližší, se zákonitě postavili proti, tudíž i proti královské moci. Naplánovali zavraždění Guise na zámku v Ambroise v březnu 1560. Spiknutí skončilo neúspěchem a vyvolalo nenávist. Začátkem prosince 1560 František II. zemřel. Jeho nástupcem se stal Karel IX., v té době desetiletý a Kateřina se nechala schválit regentkou. Ambice těchto dvou rodů ovlivňovaly její názory,aby se udržela ve vládě, kolísala mezi oběma. Prosazovala místo bojů mír, a proto svolala roku 1560 generální stavy do Poissy. V lednu 1562 byl vydán edikt povolující hugenotské bohoslužby mimo půdu měst. Než mohl vejít v platnost, došlo ještě téhož roku k masakru ve Vassy. Guise s družinou vtrhl do hugenotské modlitebny a zavraždili účastníky modliteb. To bylo považováno za přímou výzvu k válce. Katolíci v byli podporováni Španělskema hugenoté, v čele s Colignim, Anglií.

Dlouhodobé boje, vyplňované mírovými smlouvami nepřinášely řešení. Obě strany chtěli všechno nebo nic, rodila se dědičná nenávist hugenotů vůči Guisům. Roku 1570 byl uzavřen mír v Saint Germain a hugenoté opět získali právo bohoslužeb a také právo zastávat úřady, které přivedlo Coligniho ke dvoru, stal se rádcem krále. Coligny měl na Karla IX. velký vliv, jako zapřísáhlý hugenot prosazoval tažení do Nizozemí proti tamější nadvládě Španělska. To se ovšem Kateřině Medicejské nelíbilo a začala hledat řešení. To našla v osobě mladého Jindřicha Navarrského, kterého se rozhodla provdat za svou dceru Markétu z Valois, řečenou Margot. Sňatek prý prosazovala i v důsledku konečného zachování míru, ale v její hlavě se rodilo spiknutí opačného rázu, což se mělo brzy projevit.

Jindřich navarrský, spolu s mladým princem de Condé, se začal objevovat v čele hugenotů. Neměl pevnou vůli ani víru a do té doby byl znán spíše prostřednictvím svých mnohých milostných afér. Jana Navarrská viděla ve svém synovi lepší budoucnost Francie, a proto nebyla proti nabídce sňatku. Margot, ani Jindřich nebyli tímto plánem nijak nadšeni( v té době prý M. byla milenkou Jindřicha Guise). Samotnou svatbu stanovenou na srpen 1574, provázela varovná znamení. Nejprve „záhadně“ zemřela Jana Navarrská a poté došlo k závažnější události. V předvečer svatby se Guisové rozhodli zlikvidovat nepohodlného královského rádce Coligniho, ten byl pouze zraněn, ale hugenoté, kteří se sjeli na královskou svatbu byli silně pobouřeni. Kateřina, aby zahladila svůj podíl na atentátu, přesvědčila psychicky nemocného Karla IX., že šlo o potlačení spiknutí vůči králi, že Coligny a hugenoté usilují o jeho smrt. Vyděšený a snadno ovlivnitelný král souhlasil s tím, že je třeba zakročit vůči spiklencům. Přesto, nebo právě proto, byli nejurozenější hugenot a královská princezna oddáni. Jelikož šlo o svazek z hlediska katolické církve neakceptovatelný, muselo se dlouho čekat na souhlas od papeže. Někteří historikové se přiklánějí k názoru, že konečný souhlas nepřišel a tak ho Kateřina Medicejská zfalšovala. Kompromisem bylo i to, že se svatba konala ve dveřích katedrály Notre- Dame. Pár oddával kardinál Bourbonský a Margot prý na souhlas pouze sklonila hlavu (to později pomohlo při rozvodu a sňatek byl anulován, přestože manželství bylo konzumováno, jak oba přiznali). V noci z 23 na 24. srpna katolíci zaútočili. Vraždili v ulicích i v královském paláci podle vypracovaných seznamů. Tento rozsáhlý masakr hugenotů je v dějinách znán pod jménem Bartolomějská noc. Nyní bylo jasné, že svatba byla záminkou k tomu, jak dostat do Paříže co nejvíce hugenotů, za účelem jejich likvidace. Zběsilé vraždění přesáhlo původní plán, hugenotská vysoká šlechta byla zničena, ale o to většího významu nabyla hugenotská města, která viděla v srpnových událostech důvod pro další boj. Vojenská tažení Guise proti městům byla neúspěšná. V červnu 1573 byla koruna donucena potvrdit právo hugenotů konat své bohoslužby. Jih království se zcela vymkl kontrole dvora.

Ušetřeni zůstali jen Ludvík de Condé a královský ženich Jindřich Navarrský pod podmínkou, že přestoupí na katolickou víru. Déle vzdoroval Condé, o Jindřichovi se tvrdilo, že přestoupit na jinou víru pro něho bylo snadné, šlo mu spíše o život, než o obranu víry. Stal se z něho tzv. „vznešený zajatec“, z příkazu Kateřiny byl neustále zaměstnáván jejími dvorními dámami, zprvu se nesnažil ani utéct. Pro tento laksní přístup panoval, názor, že navarrský král je lehkomyslný a dává přednost zábavě před bojem za svou víru. To Jindřichovi vyhovovalo. Nikdo přece nebude usilovat o jeho smrt, když nebude představovat nebezpečí. Nepřátelé ho ale podceňovali. Jindřich Navarrský si byl vědom toho, že kdyby všichni synové Kateřiny Medicejské zemřeli bez potomků, měl by nárok na trůn. Hrozilo mu tedy reálné nebezpečí. Dva roky zahálel u dvora, zatímco se bavil, formovala se administrativa i vojska hugenotů. Začal mít výčitky a pomýšlel na útěk. Král stále slábl a 31. 5. 1574 zemřel. Králem se stal jeho bratr vévoda z Anjou, jako Jindřich III . Roku 1576 se Jindřichu Navarrskému podařilo uprchnout. Odvolal svoje zřeknutí víry a postavil se do čela hugenotů. Při útěku mu prý pomáhala i Margot, která vždy byla více jeho přítelkyní než manželkou. Jindřich utekl nejprve „nanečisto“ a hned se vrátil, aby všichni usoudili, že dvůr neopustí, aby se stal vojákem. Jeho zajetí se uvolnilo a on potom využil vhodné chvíle a byl pryč. Stoupl tak v ceně, hugenoté měli po dvou letech opět vůdce i nadšení do dalších bojů.

Jindřich III. byl homosexuál, choval se zženštile, jako pravý vůdce se proto katolíkům jevil spíše Jindřich de Guise, zvaný též jako „Zjizvený“. Ten v reakci na útěk navarrského prince zformoval Katolickou ligu, která měla hájit zájmy římské církve ve Francii. Ve skutečnosti kalkulovali s tím, že po případném vymření rodu Valois po meči, ovládnou trůn. Střídavé úspěchy obou stran a všeobecné vyčerpání vedlo v roce 1576 k míru podepsaném v Beaulieu, který garantoval náboženskou svobodu. Prázdná královská pokladna ovšem konečné řešení nedovolovala. To potvrzovalo fakt, že Kateřina Medicejská i její synové stáli většinou uprostřed politického i náboženského spektra, za což si vysloužili spíše pohrdání a nenávist.

Objevily se ovšem závažnější problémy. Roku 1584 zemřel králův bratr František d´Alencon. Jindřich III. neměl z výše uvedeného důvodu potomky a právoplatným následníkem se stal Jindřich Navarrský, z  hlediska katolíků kacíř, tudíž neakceptovatelný

(i z důvodů možného nástupnictví na trůn byli J. N. a Condé exkomunikováni). Tato situace mobilizovala Guisy i španělského krále. Král nejprve akceptoval nárok Jindřicha Navarrského na trůn ( byl pro něj přijatelnější, než nenáviděný Guise), ale v důsledku tlaku Kateřiny Medicejské a Ligy, přestal hugenoty tolerovat. Spory se vzápětí přeměnily ve válečný konflikt, rokem 1585. Tato „válka tří Jindřichů“, znamenala pro krále velkou prohru. Protože opět působil jako prostředník vysloužil si u katolíků pohrdání. Paříž, zfanatizovaná stoupenci Ligy, se postavila proti němu a otevřeně vítala Jindřicha Guise jako „krále Paříže“. Král stačil uprchnout do Blois a ztratil tak Paříž, důležité strategické místo. Ke slovu se opět dostaly úklady. Roku 1588, pod záminkou svolání generálních stavů, přilákal hlavní představitele Ligy do Blois a nechal je zavraždit. Vražda Jindřicha Guise a kardinála Bourbonského byla unáhléným činem. Kateřina Medicejská, už tak dosti nemocná, se ze synova činu, o kterém neměla tušení, již nevzpomatovala a záhy zemřela. Jindřich III. ztratil respekt a právem se začal obávat o svůj život. Spojil se s Jindřichem Navarrským, uzevřeli příměří a společně oblehli Paříž. Pomsta na sebe nedala dlouho čekat a Jindřich III. byl, na popud sestry J. Guise, v srpnu 1586 zavražděn mladým dominikánským mnichem. Vymřel tak rod Valois- Orleáns a Jindřich Navarrský mohl začít realizovat svoji politiku, jako vůdce Francie. Byl osobností, která království do té doby chyběla. Chtěl, aby se Francie sjednotila a usilovala o toleranci. Nabádal k opětovnému návratu k rozumu, který v době válek zastupovaly emoce, fanatismus a zběsilost.

Jindřich Navarrský věděl, že Paříž je absolutně katolická („Je-li Francie mužem, je Paříž jeho srdcem“). Chtěl-li uznání, musel konvertovat. Smířil se s konversí i díky tomu, že své náboženství považoval spíše za otázku citu, než dogmatu. Chtěl být především křesťanem. Uvědomoval si, že války již trvají dvacet pět let, chtěl dát Francii mír. Věděl, že pokud mši vyslechne, válka skončí. Z tohoto období pochází jeho slavný výrok: „Paříž stojí za mši“.

Se svým rozhodnutím nespěchal, čekal na vhodnou chvíli. Postavil se proti Lize (vévoda Mayenne). Pro svůj nacionalismus a shovívavost získával příznivce i ze strany katolíků. Po prvních vítězstvích, kdy se opět projevily jeho vůdcovské schopnosti, se mu podařilo získal loajalitu Francouzů. Liga, podporovaná Španěli, nemohla „národnímu hrdinovi“ konkurovat, protože úmysly Španělska byly jasné již od počátku 16. století ( Francie jako španělská kolonie). Lid toužil po pořádku a když Jindřich opět oblehl hladovou a vysílenou Paříž , do níž poslal potraviny se slovy, „nechci vládnout hřbitovu“, měl vyhráno.

Roku 1593 se sešly generální stavy, aby rozhodly o volbě panovníka. Z kandidátů nejlépe vyhovoval Jindřich Navarrský, který přislíbil, že se dá poučit od biskupů a přestoupí pouze při čistém svědomí. Nebyl nijak umíněný a striktně přesvědčený, za svého života byl dvakrát protestant a dvakrát katolík. Tento odborník na přestupování svou víru během svého života upevnil a obohatil a jeho rozhodnutí es proto jevilo upřímné.

25. 7. 1593 byl korunován v Saint- Denis králem Francie jako Jindřich IV. Liga ztratila důvod své existence, král vstoupil v březnu 1594 do Paříže. Dodržel slíbenou amnestii, tvrdé represe se nekonaly a Francie J. IV. uznala.

Po korunovaci katolická města postupně kapitulovala, řadu vítězství král vykoupil, splácel dluhy jiných. Povzbuzen úspěchy, vypověděl válku Španělsku, Filip II. neměl prostředky na její financování, proto spolu roku 1598 uzavřeli mír.

Snažil se smířit se Svatou stolicí. Aby nevzniklo schizma, papež přistoupil na dohodu, která vycházela z konkordátu z roku 1516. Král vybíral biskupy, církev si udržela své statky. Monarchie si udržela svou autoritu nad církví.

Jindřich IV. doufal, že jeho činu ( konverse) budou následovat i další protestanti. Byl to omyl, hugenoti dále nevražili na katolíky, ale byli ochotni přistoupit na určité řešení. Tím se stal Nantský edilt, vzdaný roku 1598. Stanovil právo zastávat úřady, právo provozovat mše, ... Nejistota ve státě ovšem zůstala, hugenotská strana se svými separatistickými tendencemi a mnoha strategickými pevnostmive svém držení, představovala stálé nebezpečí.

Je pravdou, že obraz „lidového krále“ byl spíše propagandistickou legendou. Hlavní příčinou jeho úspěchu byla šťastná ruka při výběru rádců a spolupracovníků. Významnou roli zde sehrál Maximilian de Béthun, od roku 1606 vévoda de Sully.

Sulla byl pracovitý, tvrdohlavý a nemilosrdný politik. Jako hlavní rádce krále, ovlivňoval, jakým směrem se bude Francie ubírat. Zdrojem obživy pro něj bylo zemědělství, jediným opravdovým bohatstvím pro něj byla půda. Nechal opravit cesty, vyspravit mosty, vrátil bezpečnost venkovu. Nezajímal ho obchod ani kolonie (Quebec), viděl v nich pouze zdroj velkých výdajů peněz, které byly tak potřebné v samotné Francii. Jindřich IV. nastupoval na trůn v království, jehož pokladna byla prázdná a které bylo zatíženo obrovským státním dluhem( 300 milionů livrů). Země byla vyčerpaná, ubylo obyvatelstvo, řádné daně neměly smysl. Roku 1595 vydal ustanovení dle něhož nesměl být zadluženým rolníkům zabavován majetek, byla také na přechodnou dobu snížena výše státní daně( taille). Toto opatření sice státní pokladnu nezaplnilo, ale byla to prozřetelná investice do budoucna. Jindřich IV: si přál, aby všichni měli každý týden v hrnci slepici. Chtěl i reorganizovat průmyslovou výrobu. To se ovšem projevilo pouze v zakládání malého množství manufaktur na výrobu luxusního zboží. Náboženské války totiž přivedly soukromníky na mizinu. Obnova tedy musela být dílem státu a proto tedy jen manufaktury na luxusní zboží. Lid neměl žádnou kupní sílu.

Specifickým zdrojem nových státních příjmů se stala reforma prodeje úřadů. Soudci, úředníci platili zvláštní daň- pauletta. Byl to roční poplatek( 1% prodejní hodnoty úřadů). Placením této daně vzešlo právo dědičnosti úřadů, což bylo dalším zdrojem zisků koruny, ale zároveň vytvořením úřednické šlechty, která dosáhla nejvýraznějšího růstu. Orientovala se na politiku, těžila úspěchů centralismu královské moci, byla její oporou. Zákon o dědičnosti úřadů dal možnost budovat kariéru celých generací.

Reforma hospodářství a obchodu přispěla k oživení řemesel. Byl prosazován tzv. monetaristický názor, že vývoz by měl převažovat nad dovozem.

Situace ve městech byla různá. Některá města byla těžce postižena (Bodeaux), jiná z válek prosperovala díky vhodným podmínkám pro vnitřní i zahraniční obchod (La Rochelle). Oslabil obchod s Anglií a Itálií, naopak ve Středomoří se úspěšně rozvíjel (Marseille). Král měl ve městech spolehlivou oporu.

Za vlády Jindřicha IV. se projevil otevřený rolnický spor vůči feudálům, povstání tzv. croquantů (1592- 1598). Nepokoje přiměli feudáli k ústupkům, došlo ke snížení daní. Zbývající období vlády bylo dobou uklidnění třídních konfliktů.

Jindřich IV. tvrdil, že ve Francii je základem všeho panovníkova autorita. Sám byl absolutistickým vládcem a hodlal toto postavení udržet i pro svého syna. Moc koruny způsobily náboženské války, utrpení, osobnost Jindřicha IV. a zrodily tzv. dobrovolnou oddanost. Lidé si přáli ústřední moc. Parlament existoval jen z vůle krále. Generální stavy se neosvěčily. Veřejné mínění bylo proti nim a král je dal rozpustit.

Důležitým prvkem jeho vlády byla armáda, byl jejím vrchním velitelem. Armádu tvořila šlechta, francouzské jednotky jízdy a pěchoty a žoldnéři. Francie prý disponovala 300 000 vojáky. Armáda vždy měla prestiž, zajišťovala panovníkovi autoritu a lidem ochranu před nepřáteli.

K nejvážnějším pro problémům Francie patřil vždy problém následníka trůnu. Jindřich IV. chtěl mít legitimního nástupce a jelikož s Markétou z Valois žili již dlouho odděleně, začal jednat o rozvodu. Jindřich měl v té době mnoho nelegitimních potomků. Historikové odhalili více než 56 jmen jeho milenek. Po rozvodu se chtěl oženit s Gabrielou d´Estrées, s níž měl již tři děti. Proti tomu byla jak Margot, tak jeho rádce vévoda de Sully. Oba chtěli vedle krále vidět nevěstu z královského rodu. Sulla vedl tajná jednání a dospěl k názoru, že koruně prospěje jedině bohatá rodina Medicejů. Gabriela za záhadných okolností zemřela a politice už nestálo nic v cestě. Margot souhlasila s rozvodem, sňatek byl anulován, i z toho důvodu, že při jejich svatbě Margot na znamení souhlasu pouze kývla. Aby vyrovnal dluhy (věno bylo jednorázovým přínosem do královské rodiny) a demonstroval upřímnost svého přestupu ke katolicismu, oženil se roku 1600 s Marií Medicejskou. Ta splnila svůj úkol a do roka dala králi syna, který se posléze stal Ludvíkem XIII.

Tato dvaceti osmiletá Florenťanka byla dosti hloupá a žárlivá a ani svým vzhledem nemohla soupeřit s Jindřichovými milenkami, které byly počítány mezi nejkrásnější ženy Francie. Významnou roli sehrála jedna z posledních královských milenek Henrietta de Balzac d´Entragues. Dcera Marie Touchetové, jež byla milenkou Karla IX., byla králi prodána za sto tisíc tolarů a výměnou za vlastnoručně stvrzený slib sňatku. Lehkomyslně daný slib král nedodržel a později ho byl nucen draze vykoupit. Sulla, známý pro svou šetrnost, nesl královi výstřelky s nevolí. Cena, kterou za Henriettu zaplatil byla přemrštěná. Pro porovnání Kateřina Medicejská vyhlásila za smrt admirála Coligniho odměnu padesát tisíc tolarů a to se jednalo o velmi důležitou osobu. Stárnoucí král byl za své chování odsuzován, když mu bylo padesát šest usiloval o patnáctiletou Charlottu z Montmorency, kterou na oko provdal za prince z Condé. Ten unesl svoji manželku do Nizozemí, král byl tak umíněný, že prý uvažoval, že si pro ni přijede v čele armády. Od tohoto úmyslu raději ustoupil, protože si uvědomil, že ji bude potřebovat jinde.

Věčným problémem zahraniční politiky bylo neustálé soupeření s habsburským rodem. Král z těchto důvodů uvažoval o vytvoření společenství křesťanských národů. V roce 1609 vymřel v Porýní vládnoucí rod vévodství Kleve a Jülich. Jindřich se spojil s německými protestantskými knížaty, otevřeně se postavil proti Habsburkům a dohodl společné tažení do sporných oblastí. Před odjezdem do války svěřil regentství Marii Medicejské, kterou nechal v Sant- Denis korunovat. To se ukázalo jako velká prozřetelnost. I když přijal katolickou víru, bylo to v zájmu lidí, ne jeho přesvědčení. O tom bylo přesvědčeno mnoho zapřísáhlých katolíků a proto byl v neustálém ohrožení života. „Jsem živý. Zdá se, že už to samo o sobě je pro krále ve Francii hrdinský výkon.“ Jak velký výkon se ukázalo záhy. Když 15. května 1610 projížděl kočárem ulici de la Ferronnerie, vyskočil k němu fanatický mnich Ravaillac, králi probodl dýkou aortu a ten na místě skonal.

Vedle Karla Velikého, Johanky z Arku a Ludvíka svatého zůstává Jindřich IV. jedním z hrdinů Francie. Představuje její odvahu, rozum, veselost, lidovost, duchaplnost a především velikost.

Seznam použité literatury:

Mann, Heindrich: Mládí krále Jindřicha IV., vyd. 3., Praha 1973

Jean, Plaidy: Věčný milenec, vyd. 1., Praha 1993

Kolektiv autorů: Dějiny Francie, vyd. 1., Praha 1988

Maurois, André: Dějiny Francie, vyd. 1., Praha 1994