Emil Holub - cestovatel a objevitel (1847-1902)

Emilián Holub se narodil manželům Františku Holubovi - městskému lékaři a Anně (roz. Ebertové) v Holicích 7. října 1847. Již jako žák staroholické trojtřídky si opisuje cestopis „Putování do Afriky aneb Oběť lásky dětinské“ a shromažďuje pozoruhodnou sbírku nerostů, zkamenělin, rostlin a hmyzu - je tedy zřejmé, že není pouhým snílkem, ale intenzivně touží vykonat cosi pozoruhodného - stát se cestovatelem. Není pochyb, že chce jít po stopách Livingstových a objevovat krásy černého kontinentu.

Ve svých 10 letech se stěhuje s rodiči do Pátku u Loun a poté odchází studovat německé reálné Gymnázium do Prahy a později německé gymnázium v Žatci. Na otcovo přání však namísto svých oblíbených přírodních věd či archeologie pokračuje studiem lékařství.

Pouhé 4 měsíce po promoci v roce 1872 poprvé odjíždí (díky finanční pomoci přítele Náprstka) do Jižní Afriky. Zde využívá svého vzdělání a pracuje nejprve jako lékař v diamantových polích v Kimberley, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí i na cestu zpět do Evropy. Po osmi měsících se vydává na první informativní výpravu, aby si vyzkoušel svou výstroj a formy komunikace s domorodci. Získanou přírodovědnou sbírku ihned zasílá do Prahy. Také z druhé výpravy (1873 - 1874) přiváží rozsáhlý etnografický materiál.

Jeho třetí, tentokrát velkolepá výprava začíná 2. března 1985 a zamíří až k Viktoriiným vodopádům na řece Zambezi, „do míst, kterým se vyhýbali i cestovatelé mnohem lépe vyzbrojení“. Do listopadu roku 1877 Holub intenzivně shromažďuje bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál a dle mínění odborných kruhů se stává nejlepším cestovatelem té doby. Jeho kvalifikace schopného lékaře, zaníceného zoologa a botanika, náruživého lovce, pečlivého kartografa, obratného diplomata, citlivého umělce, dychtivého sběratele a bystrého pozorovatele mu umožňovala kráčet ve stopách jeho předchůdce (Livingstone) a mistrovsky dokončit jemnými tahy štětce jeho hrubě načrtnuté dílo.

V roce 1879 se vrací do Prahy, společně s přítelem Náprstkem pořádá přednášky po Evropě a marně se zasazuje za zřízení afrického muzea. Setkává se s ohlasem, ale i naprostým nepochopením. Své zážitky z cest publikuje v knize „Sedm let v Jižní Africe“ (1880), která okamžitě zaujala odbornou i laickou veřejnost. Kniha je nejen plná dobrodružství ale také „poučení všeho druhu“ - podává pozoruhodně detailní obrazy krajů, obyčejů, místního lidu a přírody. Deník Times ji dokonce přirovnává k nejlepšímu dílu Darwinově. Holub se těší zasloužené pověsti celosvětově významného cestovatele a badatele a začíná shromažďovat prostředky na další cestu. 24677evh57etl6r

Nová výprava, vědecky i technicky lépe zajištěna, včetně Holubovy manželky Růženy byla připravena na podzim roku 1883. Z Evropy vyplula 22. listopadu 1883 a přibližně za měsíc dorazila do Kapského Města. Výprava trvala 4 roky a Holub během ní získal cenné přírodovědné a etnografické sběry, ale především vzácné sanské rytiny. Během cesty ho doprovázely mnohé nesnáze. Na začátku roku 1886 zemřeli dva členové výpravy na malárii. Třetího společníka donutily zdravotní důvody vrátit se do Evropy. Problémy pronásledující výpravu se hromadily a vyvrcholily střetem s bojovným a obávaným kmenem Mašukulumbů. Při přepadení tábora zahynul další člen výpravy. Troskám původní skupiny se podařilo uprchnout. Po zotavení a získání další podpory z vlasti se výprava vydala na zpáteční cestu do Evropy. V září roku 1887 se Emil Holub vrátil  se Čech. Většina přístrojů, zásob a sbírek byla však nenávratně ztracena.

 Strhující výpověď z této cesty - kniha „Druhá cesta po Africe“ vychází, se stejným ohlasem jako kniha první, roku 1890. Etnologické, geologické a podobně odborně zaměřené poznatky vydává Holub jako samostatné knihy, nebo je publikuje ve vědeckých časopisech (což jen dále dokazuje Holubovu obdivuhodnou všestrannost).

Po návratu do Evropy uspořádal Holub množství přednášek, ale zejména velkolepou „Africkou výstavu“ ve Vídni roku 1891 a o rok později v Praze. Výstavy se staly světovou senzací, přesto však skončily deficitem. Své bohaté sbírky (13.000 exemplářů) nabídl zdarma Národnímu muzeu Praze, ale byl odmítnut. Bohatý národopisný, zoologický, botanický materiál je dnes rozptýlen po 586 muzeích a školách po celém světě. Holub pokračuje ve své vědecké činnosti, přednáší v Evropě i Americe a získává řadu vyznamenání a řádů od mnoha tehdejších autorit.

 V roce 1902 - ve svých 55 letech - světově nejproslulejší Čech té doby umírá na následky malárie. Česká malost, lhostejnost, nepochopení a nemoc mu zabránily dosáhnout cíle. Jeho pomník je umístěn na čestném místě Vídeňského hřbitova. vt677e4257ettl

Dr. Emil Holub byl člověkem neobyčejně silné vůle, schopnosti obětovat se nezištně pro vědu i prospěch národa. Člověkem výjimečným, odvážným a ušlechtilým. Stal se objevitelem nitra Afriky a s odstupem času - pro nás - i objevitelem hodnot lidského života. Přestože jeho jméno není dnes již tak známé, zasloužil si abychom na něj vzpomínali s uznáním, upřímným obdivem a úctou.