Seminární práce na Dějiny kultury září 2000

Jan Blažej SANTINI Aichel

(1677 – 1723)

Santini pocházel původem z italské rodiny zedníků a kameníků, usazené již ve třetí generaci v Praze. Od dětství byl však tělesně postižen a to ho diskvalifikovalo pro namáhavou kamenickou práci. Mimořádné intelektuální schopnosti a průrazný výtvarný talent však uplatnil tento vyučený malíř a architekt ve svém poměrně rozsáhlém díle, vytvořeném během nedlouhého života.

Nejdříve se vyučil v Praze u slavného architekta a malíře Jeana Babtiste Matheye a poté strávil čtyři roky jako tovaryš na cestách, při kterých se zdržoval především v Itálii. Tam na něj nejhlouběji zapůsobilo římské dílo Francesca Borrominiho, který koncipoval své vysoce osobité pojetí architektury a mimo jiné syntetizoval klasické a gotické formy a kompoziční postupy. Velice intelektuálně zdatný Santini dokázal hluboce pochopit Borrominiho jedinečnou tvorbu a v celé architektuře baroka je tak jediným skutečným a plně kongeniálním následovníkem Borrominiho snah. Rovněž Santiniho dílo je vysoce osobité a svobodně kombinuje nejrůznější podněty gotické i barokní architektury v jedinečných stavbách. Jeho schopnost koncipovat stavby v duchu barokně pojatých gotických forem imponovala Santiniho stavebníkům především z řad opatů velkých klášterů cisterciáckého, benediktinského i premonstrátského řádu, pro které vytvořil velkou většinu svých nejvýznamnějších děl. 23582ilz96ukx8m

Jedním z těchto opatů byl také P. Václav Vejmluva (nar. r. 1670 na Starém Brně jako syn sládka pivovaru tamějšího kláštera cisterciaček), představený prastarého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. V době jeho vlády v letech 1705 – 1738 dospěl Žďárský klášter k vrcholu svého rozkvětu. Opat Vejmluva se se Santinim poprvé setkal na sklonku dubna roku 1706 na základě zprostředkování sedleckého opata Jindřicha Snopka, pro kterého Santini v barokně-gotických formách obnovoval v Sedlci ohromný klášterní kostel. Tímto setkáním začala intenzivní spolupráce geniálního umělce a kultivovaného a moudrého stavebníka, která trvala 17 let až do Santiniho smrti. Během nich vznikla více než desítka většinou vynikajících staveb, z nichž některé se bohužel nezachovaly.

Vrcholem Santiniho činnosti pro žďárský klášter a celého jeho architektonického díla, byla novostavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (na návrší, ležícím za Konventním rybníkem, jihovýchodně od kláštera). Nadšený ctitel sv. Jana Nepomuckého, opat Vejmluva, se k jeho stavbě rozhodl hned po té, co 15. dubna 1719 byl v rámci přípravy beatifikačního procesu nalezen údajný neporušený jazyk světce v jeho hrobě ve svatovítské katedrále v Praze. Stavba byla zahájena již v srpnu téhož roku. Hlavní objekt kostela byl dokončen do roku 1722 a 27. září byl slavnostně vysvěcen.

Exteriér poutního chrámu byl koncipován v podobě pěticípé hvězdy, mezi jejíž „paprsky“ jsou vsazeny nižší předsíně vybudované nad ovály. Desetiramenný ambit vymezující poutní nádvoří, má ramena založená na půdorysech segmentů, stýkajících se v ostrých špicích nároží. Ve středu ramen jsou střídavě umístěny brány s kupolovými střechami a sochami a pětiboké kaple, které byly původně zastřešeny vysokými obeliskovými střechami s velkými hvězdicovými vikýři. Celkový vzhled kostela na vrcholu nezalesněné hory působil jako neskutečný přelud a vyzařoval do okolního kraje. Konstrukce půdorysu celého areálu ho charakterizovala jako „nebeskou sféru, sestoupivší na Zemi“, opakovaný počet pěti byl argumentací pravosti mučednictví sv. Jana Nepomuckého, připomínkou pětice Kristových ran. Další symbolické komplexy připomínaly P. Marii, téma chrámu nebeské moudrosti, dominanci Nejsvětější Trojice a jiné. Řešení celé stavby je zcela jedinečným výkonem v kontextu evropského baroka a lze říci, že jím Santini překročil hranice slohových jistot své doby, a vytvořil dílo zcela nadčasové platnosti.

Kromě stavební činnosti v klášteře a jeho bezprostředním okolí navrhl Santini i řadu hodnotných staveb pro klášterní panství. V letech 1712 – 1717 byl podle Santiniho projektu nahrazen středověký kostel sv. Václava ve Zvoli téměř úplnou novostavbou postavené na půdorysu českého kříže s kupolí a dvěma věžemi. Románský kostel sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové rozšířil Santini přístavbou nové lodí, jejíž průčelí je působivou dominantou náměstí tohoto městečka. Po Santiniho smrti byl realizován jeho návrh novostavby kostela Navštívení P. Marie v Obyčtově, jehož tvar lodi, kněžiště a sakristie symbolizuje tvar želvy jako symbol mariánských ctností. Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice ve Žďáru nad Sázavou doplnil Santini v r. 1715 bizarně řešenou sakristií. lk582i3296ukkx

Santiniho architektura silně ovlivnila podobu Žďárska v 18. století i umělecké cítění místních obyvatel a lokálních stavitelů. Podle jeho projektů prováděli stavby renomovaní stavitelé Jan Jakub Vogler z Kutné Hory či Donát Morazzi z Chrudimi, dále např. místní stavitel František Witinhofer. Určité santiniovské prvky přežívaly v regionální architektonické produkci až do poloviny 18. století. Příkladem může být např. kaple sv. Barbory u děkanského kostela sv. Mikuláše ve Žďáře n. S. (1729), zámecká kaple sv. Barbory v Křižanově (1727), přestaba lodi kostela Nanebevzetí P. Marie v Netíně (1739 – 1741), obnova budov šlechtické akademie ve žďárském klášteře po požáru v roce 1738, statek Lyra, Dolní hřbitov, klášterní hostinec v Ostrově n. Osl., či hodnotná stavba panské hospody ve Vojnově Městci z doby kolem r. 1740.

Můžeme říci, že Jan Blažej Santini-Aichel je architektem evropského významu mimořádné velikosti. Jeho nejvýznamnější dílo - stavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, je právem zapsané v seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Řadou dalších vynikajících větších i menších staveb různého typu i účelu však rovněž natrvalo vstoupil do výtvarné paměti překrásného kraje v srdce Českomoravské vysočiny.

Použité publikace: „Santini, Stavby J. B. Santiniho na Žďársku od Doc. PhDr. Mojmíra Horyny“, „Žďársko“, „Žďár n. S.“