Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová, původním jménem Marie Jana Korbelová, se narodila 15. května 1937 v Praze ženě tehdejšího československého tiskového velvyslance v Jugoslávii Josefa Körbela, narozeného v Letohradě, malebném městečku pod Orlickými horami. Brzy po Hitlerově okupaci Československa v březnu 1939 se jejímu otci, který si za války počeštil jméno, podařilo v poslední chvíli i s rodinou uprchnout do Velké Británie. Byla to jejich jediná šance k přežití. Tři z Madeleininých prarodičů a řada dalších příbuzných zahynula v koncentračních táborech. Korbelovi skončili v suterénním bytě v Londýně a zažili německé bombardování. Značnou část dětství tak strávila v protiletadlovém krytu. V Anglii se stala Madlenkou (Madeleine), protože ji tak, nejen krajané, začali oslovovat podle hlavní hrdinky populárního předválečného filmu Madla z cihelny s Lídou Baarovou v hlavní roli. Osvojila si angličtinu, ovšem s britským přízvukem, později k tomu připojila také aktivní znalost polštiny, ruštiny a francouzštiny.

Pak se s rodiči přestěhovala do městečka Walton-on-Thames. Opatřili si tehdy novinku - stůl z oceli. Při bombardování se jim pod ním nemohlo nic stát, proto na něm jedli, spali pod ním a Madeleine si u něj hrála.

Zatímco její otec jako pracovník československé exilové vlády bojoval proti Hitlerovi (požíval plné důvěry prezidenta Beneše i Jana Masaryka), šestiletá Madeleine nastoupila do školy. Vysvědčení z roku 1943 ji charakterizuje jako bystrou a živou žačku, která se snadno učí a dobře si látku pamatuje. Známky měla dobré, jen ze zeměpisu kupodivu téměř propadala.

Pokřtěná a vychovaná byla jako katolička, a jak dnes tvrdí, o svém židovském původu se dozvěděla teprve nedávno, když Michael Dobbs z listu Washington Post uveřejnil reportáž, ze které vysvítalo, že se její prarodiče a několik dalších příbuzných stalo oběťmi holocaustu.

Po válce se Korbelovi vrátili do Československa. Tatínek se stal velvyslancem ČSR v Jugoslávii a pracoval pro mezinárodní komisi OSN pověřenou dělením Kašmíru mezi Indii a Pákistán. Zde při svém působení Korbel vytušil, kam vývoj v části Evropy osvobozené Rudou armádou směřuje. Po komunistickém převratu v únoru 1948 nezbylo velkému zastánci demokracie než emigrovat znova, tentokrát do USA. Spojenci tehdy dali od východní Evropy ruce pryč a nechali ji napospas Moskvě. Na tohle Albrightová nikdy nezapomněla, a proto také tak vášnivě obhajuje rozšíření NATO.

V roce 1948 se tedy Korbelovi dostali do Spojených států. Z New Yorku brzy přesídlili do coloradského Denveru, kde se Korbel stal profesorem politologie na zdejší univerzitě. Po absolutoriu na prestižní Wellesley College, kterou o něco později navštěvovala i Hillary Clintonová, se Madeleine vdala za Josepha Medilla Patersona Albrighta, novináře a dědice mocného tiskového impéria. V roce 1961 se Madeleine narodila dvojčata - Alice a Anne, o šest let později další dcera Katharine. Otcovy aktivity ovlivnily Madeleine natolik, že se vrhla na studium politických věd v Massachusetts a veřejného práva a nauky o státu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. To bylo v době, kdy její dvojčata ležela v inkubátoru. Madeleine vstávala v půl páté ráno a dokonce se učila i rusky. Svou disertaci věnovala úloze tisku v Československu v roce 1968. Od té doby se datuje její přátelství s Václavem Havlem. Na univerzitě se její politické postoje vytříbily. Když se připravovala na doktorát (který získala v roce 1976), byl jejím konzultantem rodilý Polák Zbigniew Brzezinski, jenž v Demokratické straně patřil k nejtvrdším zastáncům studené války. Další dva roky pak pracovala pro Edmunda Muskieho, demokratického senátora za stát Maine, který ji zasvětil do tajů praktické politiky. Když pak po vítězství Jimmiho Cartera nastupoval Brzezinski do Bílého domu, vzal ji s sebou. Měla na starosti vztahy s Kongresem a stala se prostředníkem mezi věčně znesvářenou Radou pro národní bezpečnost (NSC) a ministerstvem zahraničí, jemuž Muskie šéfoval.

Tehdy se poprvé začala pohybovat ve světě diplomacie, ovládaném muži, kde se podle ní ženy musí naučit skákat mužům do řeči. V osobním životě se jí nedařilo, musela se vyrovnat s tím, že ji v roce 1982 manžel po třiadvacetiletém soužití opustil kvůli jiné ženě.

- 1 -

V roce 1992 ji Anthony Lake, jeden z Clintonových hlavních poradců pro otázky zahraniční politiky, pozval k účasti v prezidentské volební kampani. Na Clintona udělala takový dojem, že jí po volbách nabídl funkci velvyslankyně Spojených států při OSN. Kvůli nekonformnímu vystupování a ostrému jazyku se nejednou dostala do sporu se svými kolegy na tomto mezinárodním fóru. Jeden z nich jí dokonce poslal koště pro čarodějnice.

Když ji pak Clinton jmenoval také vedoucí štábu pro spolupráci s NSC, využila svých znalostí chodu státního aparátu a podařil se jí husarský kousek: jako americká velvyslankyně v OSN si vydobyla rovnocenné místo v kabinetu s právem účastnit se všech zasedání NSC. Získala tak možnost spolurozhodovat o otázkách zahraniční politiky a brzy jim vtiskla svou pečeť. V té době si také umínila, že pokud Clinton zvítězí i v následujících volbách, bude se ucházet o křeslo ministryně zahraničí.

V roce 1996 sestřelili piloti Castrova vojenského letectva dva malé americké neozbrojené letouny typu Cessna pilotované proticastrovými kubánskými emigranty. Kuba se tímto velice pyšnila. Madeleine to však v projevu v Radě bezpečnosti OSN označila za chladnokrevnou vraždu a svůj odsudek navíc umocnila parafrází vulgárních slov, která použil v hlášení velitelství jeden z kubánských pilotů.

Naprosto se neohlížela na to, jestli neslušným výrazivem urazí jemnocit diplomatů OSN. Hovořila sice k nim, ale chtěla oslovit celou Ameriku, a to se jí podařilo. Prezident Clinton později prohlásil, že její slova zapůsobila silněji než cokoli, co kdy zaznělo z úst představitelů vlády.

Když se Clinton rozhodl vyslat americké vojáky na Haiti, Albrightová přesvědčila Rusko, aby se také připojilo, takže tato vojenská operace proběhla pod záštitou OSN. Prosazovala rovněž názor, že je třeba vystoupit proti Srbům, kteří rozpoutali teror v Bosně. Když jí generál Colin Powell, tehdejší předseda sboru náčelníků štábů, vysvětloval, že Spojené státy nemůžou nasadit své síly v oblasti, kde nedochází k ohrožení jejich životních zájmů, zeptala se ho, k čemu tedy mají to skvělé vojsko, které pořád tak vychvalují, když ho nemůžou použít. Když ale letecké útoky donutily Srby usednout k jednacímu stolu, dostalo se jí velkého zadostiučinění.

Brzy získala i důležitého spojence přímo v Bílém domě. Spřátelila se s Hillary Clintonovou a doprovázela ji na její cestě po východní Evropě.

Pravděpodobně největší úspěch Madeleine slavila, když zabránila znovuzvolení Butruse-Butruse Ghálího do funkce generálního tajemníka OSN. Spojené státy se proti němu ostře stavěly, protože odmítal zredukovat přebujelý administrativní aparát OSN. Země třetího světa mu ale projevovaly plnou podporu. Když Madeleine dostala od Clintona rezolutní příkaz, že musí Ghálího vyšachovat ze hry, její poradci namítali, že to nelze provést. Odpověděla jim svým charakteristickým způsobem, že udělají přesně to, co se po nich chce.

Před hlasováním Rady bezpečnosti, jestli má ostřílený egyptský diplomat Ghálí zastávat funkci i v dalším volebním období, přesvědčila spojence USA, že jeho setrvání v úřadě je proti dlouhodobým zájmům OSN, a tak se jí podařilo jeho zvolení zabránit. Sklidila za to kritiku od politiků mnoha zemí, ale celý Washington jí s obdivem tleskal.

Díky svým úspěchům se stala jedním z nejvlivnějších lidí v amerických mocenských strukturách. Pravidelně se účastnila zasedání vlády a Kongresu, mnohokrát vystoupila před Senátem a v NSC. Reportéři o ní začali mluvit jako o vážné kandidátce na ministryni zahraničí v Clintonově druhém volebním období.

Za tiché podpory Hillary Clintonové začaly přední členky Demokratické strany v tomto smyslu působit na prezidenta. Brzy na to jí Clinton tento úřad nabídl a Madeleine okamžitě přijala. Senát ji schválil jednohlasně.

Během dalších sto dní urazila téměř 62 000 kilometrů a při svých cestách po světě navštívila jak Moskvu, kde plán na rozšíření NATO rozvířil poklidnou hladinu americko-ruských vztahů, tak Peking, kde jednala o budoucnosti Hongkongu a o porušování lidských práv, které ohrožuje vztahy s Čínou.

- 2 -

Teď má za úkol rozšířit NATO, aniž by Rusové sáhli k odvetným opatřením, neznepřátelit si Čínu a především přesvědčit americké daňové poplatníky, že zachování míru ve světě stojí za nějaké ty výdaje. Nebude to určitě snadné, ale zatím si vede skvěle.

A jaká vlastně Madeleine je? Milá, vlídná, usměvavá, ale zároveň rázná a nekompromisní. Je pracovitá za dva, vtipná, s velkou schopností sebeironie, rezolutní a sebejistá, ale bez arogance., dokáže báječně navazovat kontakty s lidmi. Když pracuje, tak pracuje a vůbec jí nezáleží na rozcuchaných vlasech a zanedbaném make-upu. Velmi ráda nakupuje, ráda si popovídá o módě, vaří a plete. Je hrdá na svůj český původ a s oblibou vzpomíná na dětství prožité v Praze. Těší ji, že pomohla prosadit přijetí České republiky do NATO.

Korbel často svým dětem vyprávěl příběhy ze svého dětství v Letohradě a o citové vřelosti a lásce, se kterou se zde setkával. Jak Madeleine řekla, byl hrdý na to, že se zde narodil. Zemřel v roce 1977.

Jakmile se stala Madeleine první dámou americké diplomacie, začali začátkem ledna minulého roku přijíždět do Letohradu novináři světoznámých deníků a televizní štáby. Všichni neúnavně pátrali po nových skutečnostech ze života její rodiny a zejména po jejím židovském původu. Nikdo z nich nechtěl věřit, že jim opravdu rodiče nic neřekli.

Když Madeleine navštívila prvního září minulého roku Letohrad, zapsala do kroniky města toto: ... V roce 1997 jsem se stala ministryní zahraničí jako první žena, která dosáhla tohoto postavení. Psali o mně jako o nejvýše postavené ženě na úseku výkonné moci USA. - A to všechno se začalo zde v Letohradě. 

Použitá literatura : Letohradský měsíčník 10/97

časopis Vlasta

časopis Story

Reader’s Digest Výběr 10/97

Orlické noviny 3. 9. 1997

6. 9. 1997

10.9. 1997

- 3 -

SEMINáRNí PRáCE

MADELEINE ALBRIGHT