Karel IV.

Syn královských manželů Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny spatřil světlo světa na nynějším Starém Městě pražském 14. května 1316. Novorozeně dostalo při křtu na přání matky i vlivných českých velmožů, jméno Václav, vyjadřující souvislost s posledními mužskými příslušníky přemyslovské dynastie.

Šťastného dětství si však malý chlapec příliš neužil. Neustálé rozmíšky mezi cholerickým Janem Lucemburským a sebevědomou, ambiciózní Eliškou vyústily v konflikt, který měl pro jejich tříletého syna závažné následky. Otec jej odebral matce. internoval ho na Křivoklátě a roku 1323 sjednal sedmiletému princi dlouhodobý pobyt ve Francii. Postupoval tak zcela v souladu se zvyklostmi lucemburského rodu. Sám Jan i jeho otec, císař Jindřich VII., obdrželi vychování na francouzském královském dvoře, považovaném tehdy i v pozdější době za nejhonosnější a nejkulturnější v celé křesťanské Evropě. Co bylo dobré pro ně, muselo být dobré i pro následníka českého trůnu. Sedmiletý Václav však nejel do Paříže pouze za dobrým vychováním a patřičným vzděláním, ale také za nevěstou. Jan Lucemburský mu totiž dohodl sňatek se stejně „starou“ Markétou z Valois, které se potom běžně říkalo Blanka.

Českému kralevici se ve městě nad Sienou nevedlo zle. Francouzská královna byla jeho teta a francouzský král si chlapce oblíbil natolik, že mu při biřmování dal své jméno. Z malého Václava se stal rázem Karel. Český princ prokázal již ve Francii schopnost kráčet ve stopách velkých vzorů. Byl bystrý, nadaný a učenlivý. Rád diskutoval se svými přáteli, učiteli a proslulými vzdělanci. Patřil mezi ně též Pierre Roger de Rosires, pozdější kardinál a papež Kliment IV., který na svého oblíbence nezapomněl a napomáhal posléze jeho oslnivému vzestupu. Když bylo Karlovi čtrnáct a jeho učňovská léta skončila, povolal jej otec do Lucemburska a rok poté do severní Itálie, kde kralevic získal nejen rytířské ostruhy a cenné politické zkušenosti, ale také si prožil několik milostných dobrodružství. Na podzim 1333 přijel sedmnáctiletý Karel na žádost české šlechty zpět do vlasti, aby tu započal dílo obnovy zničeného státu.

Zatímco se Jan Lucemburský s českým prostředím nikdy nesžil, jeho syn Karel si Čechy zamiloval. Francouzské a italské zkušenosti plně využil k tomu, aby české země pozdvihl na úroveň nejvyspělejších západoevropských oblastí. A to se mu dařilo. Na Pražském hradě vyrostl nový královský palác, v roce 1344 se pražské biskupství dočkalo povýšení a arcibiskupství a v souvislosti s tímto krokem byla zahájena přestavba baziliky svatého Víta v gotickou katedrálu dle francouzského vzoru.

České soustátí dostalo po letech pevný řád a prožívalo období klidu a pokoje. V roce 1346 byl Karel IV. zvolen králem Svaté říše římské. V témže roce získal Karel IV. i českou korunu. Stalo se tak v den, kdy Jan Lucemburský zahynul v bitvě s Angličany nedaleko Crécy.

Vědomí svých hříchů, kterých se během své politické kariéry dopouštěl, kompenzoval Karel IV. okázalou zbožností, projevující se kupř. systematickým sběrem ostatků svatých a dlouhými modlitbami a rozjímáním. 35816tul31jhi2z

Vrchol jeho panovnické dráhy vymezují léta 1348 – 1359. Českému soustátí, nazývanému oficiálně země Koruny české, vtiskl jasnou strukturu a z Prahy hodlal vybudovat skvělé centrum nejen Českého království, ale i Svaté říše římské. A celého křesťanstva.

Vybudoval Svatovítskou katedrálu, nový most přes Vltavu, zřídil univerzitu, založil Nové město pražské. Ve vzdálenosti tří mil od Prahy se začala rýsovat působivá silueta hradu Karlštejna, pevnosti střežící říšské korunovační klenoty i místa panovníkova odpočinku.

Roku 1355 dosáhl Karel v Římě císařské koruny a stal se tak světskou hlavou západního křesťanstva. Vzápětí využil svého postavení a upravil vztah českého státu k Svaté říši římské v textu tzv. Zlaté buly Karlovy, platné v některých ustanoveních až do roku 1806.

Ani v soukromém životě neztrácel smysl pro realitu. Ke zdolání dílčích cílů neváhal využít tzv. sňatkovou politiku. Po smrti první milované choti Blanky z Valois podřizoval Karel uzavírání dalších manželských svazků vidině teritoriálních zisků.

Druhá žena byla Anna Falcká, třetí Anna Svidnická a čtvrtá Alžběta Pomořanská.

Politická prozíravost však v závěru císařova života ustoupila zájmu o zajištění a rozmnožení rodové slávy lucemburské dynastie. Jeho prvorozený syn Václav, vychovávaný od útlého dětství k panovnickým povinnostem, měl vládnout v Čechách a v Říši, druhorozenému synu Zikmundovi sjednával korunu polskou. Ne všechny plány došly své realizace, ba možno říci, že císař možnosti svého rodu poněkud přecenil.

Večer 29. listopadu 1378 oznámily zvony, že Karel IV. na Pražském hradě skonal. Odešel v něm vynikající politik a největší panovník českých dějin. Pohřební ceremoniál trval 16 dní. V jeho samotném závěru pronesli nad císařovou rakví smuteční projevy arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a mistr Vojtěch Rankův z Ježkova. By to právě posledně jmenovaný, kdo nazval zesnulého vládce „otcem vlasti“.