Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

ALBERT EINSTEIN

ALBERT EINSTEIN

Albert Einstein, narozen 14. 3. 1879 v jihoněmeckém Ulmu, patřil mezi vědce, myslitele a především byl jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. století, který svou prací a životem vytvářel základní rysy vývoje moderní fyziky.

Albertův otec, Hermann Einstein, po ukončení stuttgartského gymnázia chtěl navštěvovat univerzitu, protože měl matematické schopnosti a zájmy. Místo univerzity se však musel zabývat obchodem. V roce 1878 se oženil s Paolinou Kochovou, dcerou bohatého stuttgartského obchodníka s obilím.

V této rodině vyrůstal Albert jako tiché, mlčenlivé dítě. Stranil se kamarádů, nezúčastňoval se rušných společenských her.



Jako malý navštěvoval katolickou školu, kde si všimli charakteristického Albertova rysu - chorobné lásky ke spravedlnosti. Prohlášení jeho osoby v pozdějším věku v oblasti jeho vidění spravedlnosti, s níž měl problémy, znělo: „Moje vášeň pro sociální spravedlnost mě často přivedla ke konfliktu s lidmi, stejně i můj odpor vůči jakýmkoliv propojováním a závislostem, které se mi nezdají být absolutně nutné. Neustále uznávám individuum a udržuji si nepřekonatelný odpor vůči násilí a spolkaření. Na základě těchto motivů jsem zapřisáhlým pacifistou a antimilitaristou, odmítám veškerý nacionalismus, i když se tváří jako patriotismus.

V deseti letech nastoupil do gymnázia v Mnichově, tam ovšem situace neodpovídala jeho sklonům. Ve škole byl soustředěný a tichý, bez okázalosti se vyrovnával se školním programem. Přesnost a hloubka jeho odpovědí pedagogům unikala a stěží snášeli Einsteinovu pomalou řeč. S jeho schopnostmi brzy předehnal své spolužáky v matematice a fyzice. Pobyt však pro něj byl stále těžší, kritický byl jeho vztah ke gymnazijní vědě. Gymnázium sice nedokončil, ale maturitu nakonec získal na škole v Aarau, která byla známá svými moderními metodami vyučování. Poté pokračoval studiem na pedagogické fakultě curyšské polytechniky (vysoká škola s obory mnoha technických věd). Tato škola byla přípravou pro učitele matematiky a fyziky. 52241txv92ieq2x

Po studiích ve Švýcarsku pracoval na patentovém úřadu v Bernu. V r. 1905 publikoval speciální teorii relativity, která představovala zásadní změnu chápání hmoty, prostoru a času a patří k nejdůležitějším objevům moderní fyziky vůbec.

Jedno známé rčení praví, že všechno je relativní. Einsteinova teorie relativity tuto filosofickou frázi neopakuje. Je to přesné matematické vyjádření toho, jak je relativní vědecké měření. Je z něho zřejmé, jak je subjektivní vnímání času a prostoru závislé na pozorovateli. Před Einsteinem se většina lidí domnívala, že se za těmito subjektivními dojmy, skrývají skutečné vzdálenosti a absolutní čas, které se dají objektivně změřit přesnými přístroji. Tím, že Einsteinova teorie relativity popřela existenci absolutního času, vnesla revoluci do vědeckého myšlení.

Před definováním vlastní speciální teorie relativity prohlásil Einstein: „Při úvahách o problémech časoprostoru jsem poznal, že prostor, čas a hmota jsou pouhé relativní pojmy, to znamená, že platí vždy jen ve vztahu k příslušnému subjektu.“

Jedním ze závěrů Einsteinovy teorie relativity je, že hmota a energie jsou v jistém smyslu ekvivalentní a vztah mezi nimi je dán rovnicí: xe241t2592ieeq

E = Mc2

, kde E představuje energii, M hmotnost a c rychlost světla. Teorie relativity dává prostor a čas do souvislosti s gravitací, jakožto vlastnost hmoty. Každý hmotný objekt má současně dvě formy existence - v prostoru a času - a obě jsou vzájemně na sobě závislé. Čas není v různých inerciálních systémech - tedy soustavě souřadnic, kde platí zákon setrvačnosti - konstantní jednotkou, tzn. když 2 lidi podniknou různě dlouhou cestu kosmickým prostorem, při setkání zjistí, že jejich hodinky odměřovaly různý čas. Pro toho, který byl v prostoru déle a pohyboval se větší rychlostí, čas plynul pomaleji.

Einsteinovu teorii relativity dlouho zpochybňovali, ovšem útoky proti ní se často vedly z pozic antisemitismu.

V r. 1905 také podal vysvětlení fotoelektrického jevu, za který získal v r. 1921 Nobelovu cenu, neboť šlo o obohacení kvantové teorie, zabývající se nejmenší možnou hodnotou určité fyzikální veličiny. Fotoelektrický jev v podstatě vysvětluje závislost emise elektronů na frekvenci dopadajícího světla, čímž je podán důkaz kvantové struktury světla. V přednášce o fotoelektrickém jevu vyslovil předpoklad existence fotonů čili částic světla. Protože interferenční (složené, vzájemně se ovlivňující) pokusy již dávno potvrdily, že světlo sestává z elektromagnetických vln a protože se považovalo za samozřejmé, že vlny a částice jsou protikladné pojmy představovala Einsteinova hypotéza radiální a paradoxní rozpor s klasickou teorií.

V r. 1908 německý fyzik Alfred Heinrich Bucherer experimentálně dokázal zvýšení hmoty rychlých elektronů, tudíž jeho pokusy doložili správnost Einsteinovy speciální teorie relativity z r. 1905.

Od roku 1911 působil Albert Einstein jako profesor na německé univerzitě v Praze, Curychu a od r. 1913 jako ředitel výzkumného ústavu císaře Viléma. Roku 1915 formuloval obecnou teorii relativity, která o principu relativity pojednává rozsáhleji než speciální teorie relativity z r. 1905. Einsteinovým východiskem byly úvahy o vlastnostech fyzikálních zákonů vyjadřujících chování materiálních objektů ve zvolené soustavě souřadnic při přechodu v jinou soustavu souřadnic. Zatímco při pozorování v inerciálních systémech, tedy v systémech pohybujících se rovnoměrně, platí speciální teorie relativity, popisují závěry obecné teorie relativity také systémy urychlované. To předpokládá vzít v úvahu též gravitační pole.

Rozhodujícím předpokladem této teorie je rovnost hmoty tíhové a setrvačné, podle které fyzik v uzavřeném systému nečiní rozdíl mezi účinkem konstantního zrychlení a účinkem gravitačního pole. Tento fyzikální poznatek vede zpět ke strukturálním vlastnostem hmoty a prostoru, na který přestávají platit klasické (euklidovské) zákony geometrie. Tyto zákony zahrnují základní věty o součtu úhlů v trojúhelníku a o shodnosti, odvěsnovou větu apod. Tzn. Einsteinova obecná teorie relativity vychází z předpokladu, že účinky přitažlivosti nejsou vyvolávány fyzikálními silami v normálním smyslu slova, ale spíš jsou důsledkem zakřivení prostoru samého. Einstein tuto teorii nejen vypracoval, on ji vyjádřil i matematicky. Na základě této matematické podoby se již daly dělat předpovědi a ověřovat hypotézy. Následná pozorování – z nichž nejslavnější byla učiněna během úplného zatmění slunce – opakovaně potvrdila, že jsou Einsteinovy rovnice správné. Existence gravitačních polí způsobuje více či méně "zakřivení" čtyřrozměrného časoprostoru. Toto zakřivení je místně rozdílné.

Obecná teorie relativity se ovšem ostatním vědeckým zákonům vymyká hned v několika směrech. Einstein tuto teorii neodvodil od pečlivých experimentů, ale čistě racionalisticky, jak se o to pokoušeli řečtí filosofové a středověcí scholastici (dogmatici, lpějící na nezdůvodněných názorech, strnulí v myšlení). Ovšem na rozdíl od těchto hledačů mechanické teorie krásy a symetrie, které neobstály v zatěžkávací zkoušce experimentu, Einsteinova teorie dosud úspěšně odolává všem testům. Na rozdíl od speciální teorie relativity se dá obecná teorie relativity ověřit jen velmi těžko. Přesto vedla k předpovědi jevů později experimentálně potvrzených.



Většina vědeckých zákonů platí pouze přibližně. Obstojí v mnoha okolnostech, ale ne ve všech. V obecné teorii relativity se dodnes neobjevily žádné výjimky, což se může v pozdějším období samozřejmě změnit.

V r. 1917 rozšiřoval poznatky o luminiscenci (světélkování), což je vyzařování elektromagnetického záření (světla) po předchozím dodání energie, přičemž se jedná o přebytek nad termodynamicky rovnovážným zářením tepelným. Poukazoval, že k popisu vzájemného působení mezi hmotou a elektromagnetickým zářením musíme brát v úvahu stimulaci atomů elektromagnetickým polem, a tím respektovat přírůstek energie.

Roku 1933 byl Einstein nucen opustit pro svůj židovský původ Německo a působil až do své smrti v USA na univerzitě v Princetonu, kde se pokoušel vytvořit jednotnou teorii pole, která by vysvětlovala působení gravitačních, elektromagnetických i jaderných sil. Tuto teorii uveřejnil v r. 1929. Usilovala o sjednocení mechaniky a elektrodynamiky. Pracoval na ní do konce svého života, ovšem neúspěšně.

Einstein byl též pacifistou a z této pozice mnohokrát zaujal stanovisko k politickým otázkám, např. v r. 1939 spolu s dalšími vědci podepsal dopis prezidentu USA Rooseveltovi, v němž upozorňovali na možnosti využití jaderné energie k vojenským účelům v Německu. To přispělo k zahájení amerického programu vývoje atomové bomby, kterého se však Einstein neúčastnil.

Později se zjistilo, že Německo žádnou atomovou bombu nevyvíjelo, ale že byl Einstein prvním, kdo dal popud k vývoji atomové bomby v Americe, což bylo pro Einsteina nepředstavitelné zlo.

Po 2. světové válce se stal předsedou Sdružení amerických jaderných fyziků, které se postavilo proti zneužívání jaderné energie na vojenském poli a bojovalo za zákaz atomových zbraní.

Po smrti Alberta Einsteina, v r. 1972, byl podán experimentální důkaz fyziky J. C. Hafelem a Richardem E. Keatingem o jednom z nejpodivuhodnějších tvrzení obecné teorie relativity (1915) Alberta Einsteina. Říká, že v určitých podmínkách se čas kontrahuje (tedy zmenšuje). Tento jev vešel ve známost jako paradox dvou hodin. Teorie praví, že velmi rychle se pohybující hodiny jdou pomaleji nežli zcela stejné hodiny, které zůstaly v pozorovatelně v klidu. Toto tvrzení došlo hojného využití v literatuře sci-fi jako třeba v případě kosmických pasažérů, kteří po dlouhý čas (počítáno na Zemi) skoro světelnou rychlostí cestovali po vesmíru a vrátili se téměř nezestárlí.

Albert Einstein se nezabýval pouze fyzikou, i když patřila k jeho hlavní náplni života, ale i studiemi, týkajícími se základních hodnot života jednotlivce i lidstva jako celku.

Kdysi o sobě sám napsal: " Nikdy jsem nenáležel celým srdcem nějaké zemi nebo státu, kroužku přátel, a dokonce ani vlastní rodině. Pouta, jež mě s nimi spojovala, byla vždy doprovázena neurčitým odstupem a s léty moje potřeba stáhnout se do sebe jen narůstala. Taková izolace je někdy hořká, nelituji však, že jsem se připravil o porozumění a sympatie jiných lidí. O něco jsem tím přišel, to jistě, ale na druhé straně jsem se stal nezávislým na zvyklostech, názorech a předsudcích jiných a představa, že bych měl klid své duše opírat o něco tak vratkého, mě neláká.

O svobodě pokračuje spousty jiných výroků. Svobodu rozděloval na vnější a vnitřní. Svoboda vnější, tj. svoboda projevu, tedy stav společnosti a svoboda pro duševní rozvoj jednotlivců, kdežto svoboda vnitřní je svobodou lidského ducha. Ta je potřebná pro rozvoj skutečné vědy a produktivní dušení činnosti, spočívá v nezávislosti myšlení na autoritativních okovech a společenských předsudcích.

V podstatě každý člověk potřebuje ke svému životu určitou míru svobody.

S pojmem svobody souvisí i výrok: "Bez tvůrčích, samostatně myslících jedinců si rozvoj společnosti nelze představit, stejně jako život jednotlivce bez společenského prostředí. Zdravá společnost je závislá na samostatnosti členů, kteří ji tvoří, taktéž na jejich sociálním cítění a sepětí. V našem století však počet lidí sice narůstá, ale počet skutečně tvůrčích a svobodných individualit klesá." (Mihulová, Svoboda: Vědomí pokory, Liberec, 1992)

Einstein se zajímal i o politiku, a proto komentoval i politickou situaci v zemi. Jeho názorem bylo toto tvrzení: " V oblasti politiky je nejen nedostatek vůdčích typů oddaných lidu, ale cit pro důstojnost osobnosti a její práva není dostatečně živý. Věřím, že se lidská společnost opět ozdraví a historikové budoucnosti vysvětlí společenské nemoci dnešní doby jen jako dětské nemoci lidstva, spějícího k vyšším kvalitám." (Mihulová, Svoboda: Vědomí pokory, Liberec, 1992).

Albert Einstein zemřel 18. 4. 1955 v Princetonu.

Prameny:

Ing. Bober, J., Csc.: Malá encyklopédia bádateľov a vynálezcov, Obzor, Bratislava, 1973, s. 192

Einstein, A.: Z mých pozdějších let, Jak vidím svět II, NLN, s.r.o., 1995

Hart H. M.: 100 nejvlivnějších osobností dějin, Knižní klub, Praha, 1994, s. 64

Hendrik von Bergh a kol.: Lidé, kteří změnili svět, Mladé letá, Bratislava, 1996, s.312

Highfield, R., Carter, P.: Soukromý život Alberta Einsteina, NLN, s.r.o., 1994

Mihulová, M., Svoboda, M.: Vědomí pokory, SANTAL, Liberec, 1992

Kronika lidstva, Fortuna Print, Praha, s. 995

Kronika techniky, Fortuna Print, Praha, s.371, 376, 393, 396, 542

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, svazek 1. a/f, Nakladatelský dům OP, Praha, 1996, s. 639