Ernst Miller Hemingway

Ernst Miller Hemingway se narodil 21. července 1899 v Oak Park ve státě Illinois. Jeho otec byl majitelem prosperující realitní kanceláře. Jeho otec, Dr. Hemingway, zdůrazňoval Ernestovi význam vystupování, zvláště na veřejnosti. Dr. Hemingway vynalezl chirurgické kleště, za což však nepožadoval žádné peníze. Věřil, že člověk by neměl vydělávat na něčem, co je důležité pro dobro lidstva. Ernestův otec, muž velkých ideálů, byl velmi přísný a cenzuroval knížky, které pak dovolil svým dětem přečíst. Zakázal Ernestově sestře studovat balet, což zdůvodňoval tím, že studium a tanec dohromady vedou do pekla a k zatracení.

Grace Hall Hemingwayová, Ernestova matka, se považovala za počestnou a pořádnou ženu. Byla snílek, který se rozčiloval nad každou věcí, která narušovala její představu světa jako krásna. Nesnášela špinavé plenky a domovní úklid; to přece není pro dámu. Učila své děti jednat vždy s charismatem. Obdivovala zpěv ptáků a vůni květin. Její děti se proto měly chovat také slušně a vždy jí měly pomáhat.

Když byl Ernest malý chlapec, zacházela s ním paní Hemingwayová jako kdyby byl malá holčička a podle toho ho také oblékala. Vše bylo v pořádku, dokud se Ernest nedostal do let, kdy si začal hrát na vojáky. V té době se začal odklánět od matčina vlivu a nikdy ji již neodpustil své ponížení.

Město Oak Park, kde Ernest vyrostl, bylo velmi staromódní a nábožensky zaměřené. Obyvatelé Oak Parku zakázali používání slovo "panna" v učebnicích a slovo "prsa" bylo považováno za pochybné, ačkoli se objevovalo v Bibli.

Ernst miloval rybaření, kanoistiku a výlety do lesa. Když nemohl jít ven, utekl ze svého pokoje a četl knihy. Miloval vyprávět příběhy svým spolužákům a často také trval na tom, aby přátelé poslouchali jeho příběhy. Navzdory matčině přání hrál ve fotbalovém týmu Oak Parkské střední školy. 19136ise79cft5q

Jako student byl Ernest vynikající v gramatice a angličtinu studoval doslova horlivě. Svými články přispíval do školního týdeníku. Ředitel školy však neschvaloval Ernestovo psaní a často si stěžoval na obsah jeho článků.

Ernest měl o svém psaní jasno; chtěl, aby lidé "viděli a cítili" a zároveň chtěl pociťovat radost ze svého psaní. Ernest měl rád zábavu. Jestliže se nic nedělo, rozpustilý Ernest něco způsobil. Často používal sprostá slova jen aby způsobil poprask. Ačkoli byl Ernest divoký a bláznivý, ve skutečnosti byl laskavý, pozorný člověk. Miloval moře, hory a hvězdy a nenáviděl každého, kdo byl falešný.

Během první světové války, Ernest odmítl vstoupit do armády, protože špatně viděl na levé oko a stal se v Itálii řidičem sanitky pro Červený kříž. Ernst však byl postřelen do kolena a zotavoval se v nemocnici, kde byl ušetřován sestřičkou jménem Agnes. Stejně jako Frederick Henry ve své knize, Ernest se zamiloval do sestřičky a obdržel vyznamenání za hrdinství.

Ernest se vrátil domů až po válce, odmítnut svou láskou Agnes. Celou noc oslavoval a do svého domu si pozval lidi, které jeho rodiče neschvalovali. Matka se proto od Ernesta odvrátila a on sám pociťoval, že se musí z domu odstěhovat. sf136i9179cfft

Nastěhoval se ke svému příteli žijícím v Chicagu a začal psát články pro noviny The Toronto Star. V Chicagu se seznámil a poté i oženil s Hadley Richardsonovou, která se domnívala, že by Ernest měl věnovat veškerý svůj čas psaní a k narozeninám mu proto koupila psací stroj. Oba se rozhodli, že nejvhodnějším místem pro psaní je život v Paříži, kde se Ernest mohl svému psaní věnovat naplno. Hemingwayovi nemohli vyžít z příjmu Ernestových příběhů, takže se Ernest opět rozhodl psát pro The Toronto Star.

Ernest vzal Hadley do Itálie, aby ji ukázal, kde pobýval během války. Ernest se však zhroutil, protože všechno se změnilo, vše bylo zpustošeno.

Hadley otěhotněla a byla neustále nemocná. Ernest se s Hadley rozhodli, že se přestěhují do Kanady. Do té doby napsal tři povídky a deset básní. Hadley přivedla na svět chlapce, kterého pojmenovali John Hadley Nicano Hemingway. Ačkoli měl Ernest svou rodinu, byl nešťastný a vrátil se zpátky do Paříže. V Paříži mu pak jeden vydavatel slíbil, že otiskne jeho první knihu, In Our Time, ale s určitými úpravami. Vydavatel se domníval, že sex objevující se v jeho knize je příliš křiklavý, ale Ernest odmítl změnit byť jedno slovo.

V roce 1925 začal Ernest psát novelu o mladém muži v průběhu první světové války, ale po několika stránkách musel svou práci přerušit a místo toho se pustil do psaní jiné novely. Tato novela je založena na jeho vlastních zkušenostech získaných během pobytu ve španělském městě Pamplona. Plánoval, že tuto knihu nazve Fiesta, ale jméno změnil na The Sun Also Rises, podle rčení z Bible. Tato kniha stejně jako ostatní Hemingwayovy knihy ukazuje jeho posedlost smrtí.

V roce 1927 Ernest pochopil, že je se svou ženou a synem nešťastný a nechal se rozvést a oženil se svou milenkou, Paulinou. O rok později mohl Ernest dokončit svůj válečný román, který nazval A Farewell to Arms (Sbohem armádo). Tento román je o bolestech války, o nalezení lásky v tomto bolestném období. Znázorňuje boje, strach, krev a strašné válečné pustošení.

Tento román byl jeho vydavatelem, Maxem Perkinsem, přijat velmi dobře, ale Ernest musel uskutečnit několik škrtů kvůli používání příliš "drsného" jazyka. Ernest využil při psaní svého života; použil vše, co prožil a vše co se mu stalo. Nicméně zůstal soukromou osobou; chtěl, aby lidé měli o jeho příběhy zájem, ale na druhou stranu také požadoval, aby ho lidé nechali samotného. Jednou prohlásil: "Nedívejte se na mě. Dívejte se na má slova." Běžným tématem v Hemingwayových příbězích je skutečnost, že bez ohledu na to, jak těžce budeme bojovat o život, skončíme poraženi.

Ve věku 31 let napsal dílo o býčích zápasech v jeho milovaném Španělsku. Jmenovalo se Death in the Afternoon. Ernest byl neklidný člověk; procestoval USA, Evropu, Kubu a Afriku. Když mu bylo 37 let, poznal ženu, spisovatelku, která se stala jeho třetí manželkou.Její jméno bylo Martha Gellhorn. Když jel do Španělska, řekl, že se stane válečným dopisovatelem a zpozoroval, že válka je jako klub, kde všichni hrají stejnou hru. Martha jela do Španělska také jako válečná dopisovatelka a oba žili spolu.

V roce 1940 napsal román For Whom the Bell Tolls (Komu zvoní hrana) a věnoval ho Martě, se kterou se oženil na konci stejného roku. Během druhé světové války se Ernest stal tajným agentem USA. Přiznal, že používal svou loď, "Pillar", aby tak překvapil německé ponorky a poté na ně zaútočil automatickými zbraněmi, které měl ukryté na palubě. Právě v té době začal Ernest pít ve větší míře alkohol, aby si tak dodal kuráž. Pořádal divoké party a a následujících třech letech nenapsal ani jedno dílo.

Na konci války odjel Ernest do Anglie a seznámil se tam s americkou zahraniční dopisovatelkou jménem Mary Welshová. Rozvedl se s Marthou a oženil se s Mary v Havaně v roce 1946. Ernest byl muž extrémů. Ernest, který byl neustále pronásledován vzpomínkami na svou matku, nemohl jít ani na její pohřeb, když v roce 1951 zemřela.

Ernst poté v průběhu dvou měsíců napsal román The Old Man and the Sea (Stařec a moře). Hemingway se stal jedním z nejoblíbenějších spisovatelů. Tento román byl vydán Life Magazinem a v USA se této knihy prodaly tisíce výtisků. Tento román, stejně jako A Farewell to Arms (Sbohem armádo) byl zfilmován.

V roce 1953 odjel s Mary do safari. Ačkoli se Ernestovi stala vážná nehoda a později onemocněl, nikdy nemohl připustit, že má nějaké slabiny; nic ho nemohlo zastavit, určitě ne bolest. Roku 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu. Ke konci svého života začal Ernest opět cestovat. Najednou začal být paranoidní a sklerotický. Začal být posedlý hříchem. Poslední rok života žil uvnitř svých snů, podobně jako jeho matka, kterou nenáviděl z celého srdce. Měl sebevražedné sklony a kvůli své depresi a divnému chování podstoupil léčbu elektrickými šoky. V neděli ráno, 2. července 1961 se Ernest Miller Hemingway zastřelil.

Ernest Hemingway použil pro dějový podklad svého románu "Sbohem armádo" své osobní zkušenosti a zážitky. Hlavní hrdina knihy, Frederick Henry, prožívá mnoho stejných situací jako ty, co prožil ve svém životě Hemingway. Některé z těchto podobností jsou autentické, jiné jsou méně přesné a některé události mají úplně odlišné vyústění.

Hemingway, stejně jako Henry, rád pije ve velké míře alkohol. Oba jsou zataženi do 1. světové války, do lékařské funkce. Stejně jako Hemingway, i Henry byl během bitvy postřelen do kolene. Oba muži byli Američané, ale rozdíl, který je zcela nepatný spočívá v tom, že Hemingway byl řidičem Červeného kříže, zatímco Henry byl lékařem italské armády.

Ve skutečném životě potkal Hemingway svou lásku, sestřičku Agnes, v nemocnici, poté, co byl postřelen; Henry se seznámil se svou láskou, Catharinou Barkleyovou, také sestřičkou, ještě před tím, než byl postřelen a hospitalizován. V obou případech byl vztah mezi těmito ženami upevňován, zatímco muži byli hospitalizováni. Jiná odlišnost je v tom, že Hemingwayův románek byl velmi krátký, zatímco kniha naznačuje, že Henryho románek byl silní a vydržel, ačkoli se se svou milou neoženil. V románu "Sbohem armádo" zemře Catherine a její dítě při porodu, což nebyl případ Agnes, která opustila Hemingwaye kvůli italskému důstojníkovi.

Zdá se, že odlišnosti mezi těmito dvěma muži jsou jen povrchové. Kdyby napsal jen autobiografii, kniha by pravděpodobně nebyla tak dobře přijata mezi čtenáři, protože v té době nebyl Hemingway známým autorem. Ačkoli Hemingway popřel názory kritiků, že román "Sbohem armádo" byl symbolický, kdyby neudělal určité změny, nebyli by tak nadšeni válečnou atmosférou a naivností mladého muže, který poprvé prožívá válku. Hemingway, jenž si velmi chránil soukromí, pravděpodobně nechtěl každému odkrývat svůj život, takže malé úpravy mohly ukázat, že to nebyl on sám a jeho zážitky, o kterých v románu psal. 

Jsem přesvědčen, že Hemingway nechal Catherinu a její dítě zemřít, protože měl nemocnou a morbidní osobnost. Autor disponuje velkou mocí, protože můžete uskutečňovat věci, které v reálném životě jen tak nepřihodí. Je zřejmé, že Hemingway, jako malé dítě a přes celý svůj život, pociťoval bezmocnost a tak tvořil životy psaním příběhů. Hemingway vyjadřoval své pocity nedostatečnosti a bezmocnosti lovením, pitím, utrácením spousty peněz a sukničkářstvím.

Myslím si, že Hemingway byl posedlý smrtí. Jeho posedlost se ukázala v morbidní smrti slečny Barkleyové a jejího dítěte. Hemingway byl pravděpodobně poblázněn náboženstvím a hříchem a nějakým způsobem cítil nebo se obával, že lidé by měli být potrestáni za užívání si životních potěšení.

Pravděpodobně nejsilnějším důvodem zmínku o smrti Cathariny Barkleyové a smrti jejího dítěte byla Hemingwayova víra, že smrt si přijde pro každého; bylo to nevyhnutelné. Smrt ukončuje život ještě předtím, než máte možnost se něco naučit a žít.

Hemingway již na střední škole psal příběhy, které ukazovaly, že lidé by měli očekávat neočekávané. Jeho příběhy napadaly a rozčilovaly ředitele školy. Soudím, že Hemingway rád šokoval a znechucoval lidi; byl to rebel. Jestliže by napsal závěr, kde slečna Barkleyová a její dítě žijí, bylo by to příliš jednoduché a běžné; Hemingway nebyl s jistotou jako každý jiný člověk a zdálo se, že je na tento fakt hrdý. I skutečnost, že Hemingway napsal kletby a ve svých knihách zobrazoval spoustu sexu, ukazuje, že rád lidi šokoval. Když jeho vydavatel řekl, že musí změnit určité výrazy a upravit svou knihu tak, aby byla pro lidi přijatelná, Hemingway to odmítl, poté však byl přinucen udělat kompromis.

Hlavní rozdíl mezi Hemingwayem a Henrym je, že Henry je sympatický a normální osoba, zatímco Hemingway byl divný a velmi "složitý". Hemingway dělal rád věci podle svého gusta a lidé dokonce museli přijmout jeho způsob, jakkoli špatný pro ně samotné byl. Myslím si, že Hemingway dokonce neměl rád ani sebe sama a to byl jeden z důvodů, proč nemohl mít skutečně rád ostatní lidi. Hemingway se zdál, že využívá lidi jen pro své vlastní potěšení a možná také chtěl, aby si ostatní mysleli, že je jako Henry, jenž byl milý člověk.

V knize, Twentieth Centru Interpretations of A Farewell to Arms, se Malcolm Cowley zaměřuje na symboliku deště. Vidí déšť, jenž se v knize vyskytuje velmi často a který symbolizuje pohromu. Poukazuje na to, že na začátku románu "Sbohem armádo", Henry hovoří o tom, jak se "stav věcí velmi zhoršil". Později v této knize vidíme slečnu Barkleyovou, která se deště bojí. Říká: "Někdy v něm vidím svou smrt", mluví o dešti. Když se slečna Barkleyová narodila tak celou dobu pršelo a zrovna tak, když spolu s svým dítětem zemřela.

Wyndham Lewis, ve stejné knize kritických esejí, poukazuje na fakt, že Hemingway byl posedlý válkou, jejíž motiv se objevuje v drtivé části románu "Sbohem Armádo". Cítí, že autor chápe válku jako nějakou alternativu k baseballu, sportu králů. Říká, že válečná léta byla demokratická. Pro Hemingwaye, který byl vyrostl v přísném domácím prostředí, byla válka uvolněním; příležitostí, aby všem ukázal, že je opravdový muž.

Esejista Edgar Johnson říká, že pro samotáře "je společnost jako celek zavrhována, společenská odpovědnost a společenský zájem je zakázán." Poručík Henry, stejně jako Hemingway, vede svůj soukromý život jako osamělý jedinec. Spřátelí se s důstojníky, hovoří s knězem a navštěvuje důstojnický klub, ale tyto vztahy jsou velmi povrchní. Toto vyhýbání se opravdovým vztahům a zapojení do společenského života nepředstavuje lhostejného člověka, ale spíše někoho, kdo se chrání před tím, být "zapojen" a zraněn. Ze všech Hemingwayových knih a z jeho života je zřejmé, že viděl svět jako svého nepřítele. Johnson říká, že "Problém jednání se světem řeší hledáním útočiště v individualismu a izolovaných osobních vztazích a vzrušení."

John Killinger říká, že smrt Cathariny a jejího dítěte byla nevyhnutelná. Myšlenka, že člověk je ve vztahu "připoután", je zobrazována ve všech Hemingwayových příbězích. V románu "Sbohem armádo" se Catherine, která je v jiném stavu, ptá Henryho, jestli se cítí v jejich vztahu příliš vázán. Připouští, že "trochu ano".