Václav Příhoda 1889 – 1979

Narodil se 7. září v Sánech u Poděbrad jako nejmladší z deseti dětí řídícího učitele.

Zapisuje si na filosofické fakultě Karlovy univerzity psychologii, německou pedagogiku a noetiku. Vlastním studijním oborem mu byla ovšem románská a germánská filosofie.

V dubnu 1911 odjel do Štrasburku a dal se zapsat na univerzitu císaře Viléma. O prázdninách téhož roku odjel do Paříže.

Společenský ruch, který se projevoval po roce 1918 ve všech oblastech života, odvedl Příhodovu pozornost do čisté filosofie k řešení problémů každodenního života. Příhoda vstupuje i do pedagogického dění. Píše své první pedagogicko-psychologické dílo „Psychologický výběr ve výchově“. Hlavním těžištěm této práce je organizace a obsah střední školy, kterou nazval komenium.

Významným působištěm se mu stala Škola vysokých studií pedagogických v Praze . Jejím úkolem bylo vědecky bádat v pedagogice a příbuzných vědách se zřetelem ke školní praxi, vzdělávat učitele a kandidáty učitelství. V úvodní přednášce Nové směry v didaktice seznámil posluchače se svými názory, tehdy naprosto novými. Další přednášky věnuje metologii kvantitativní pedagogie a biologickému základu výchovy. Při Příhodových přednáškách docházelo k bouřlivým diskusím, v nichž Příhoda většinou přesvědčil svojí argumentací i praktickými příklady.

Jeho dílo je kromě jiného také významným pokusem o zvědečtění práce učitele a značně tedy přispělo k posílení prestiže učitelského povolání.

Při vysoké škole studií pedagogických vznikla Reformní komise školská. Jejím úkolem bylo připravit školskou reformu. Václav Příhoda byl pověřen jejím vedením. Tak vznikl Příhodův „Organizační a učební plán reformních škol“. Slučuje v sobě poznatky z americké školy, švýcarské nové školy, reformní snahy německé i francouzské, zkušenosti z jednotné školy SSSR a domácí tradice, z níž zvláště Komenského ucelený systém organizace školství stojí v pozadí reformy.

Svoji představu nové československé školy zdůvodnil ve svém zásadním spise „Racionalizace školství“. Kniha je rozdělena do pěti částí. První pojednává o školské racionalizaci, druhá o psychologických základech školské organizace, třetí o diferenciaci školské soustavy, čtvrtá o organizaci školské práce a poslední se zabývá školou jako kulturní organizací. Příhodovi jde o školu jednotnou, vnitřně diferencovanou, pracovní. Jejím podstatným rysem je aktivita žáků. Učení má být individuální, výchova kolektivní. Diferenciaci podle pohlaví považuje za reakční stejně jako diferenciaci náboženskou a sociální. Píše: „Pracovní škola je školou přemýšlení, jejíž základní metodou je aktivní reakce na podnět, odpověď na problém. Učení začíná otázkou, problémem, pochybností. Cíl je však dynamický: procházení aktivitou, tvoření zkušenosti i budování vyšší reaktivní základny pro dokonalejší řešení životních problémů.“

Po poměrně dlouhém nedobrovolném odmlčení vychází jeho „Úvod do pedagogické psychologie“, v té době první učebnice pedagogické psychologie u nás, která byla přeložena do řady cizích jazyků.

Poté vychází čtyřdílná práce „Ontogeneze lidské psychiky“, ojedinělé dílo nejen u nás, ale i ve světové pedagogické a vývojové psychologii.

V roce 1966 byla Václavu Příhodovi za celoživotní dílo udělena medaile J. A. Komenského.

Ontogeneze psychiky je nauka obírající se popisem, rozborem, tříděním a srovnáváním změn chování v organismu vyrovnávajícím se s prostředím od početí do smrti. V pojednání o životním průběhu se opírá o následující schematické rozdělení:

rozvoj antenatální – zárodečný, fatální, prenatální (od početí do narození)
první dětství – období nemluvněte (do 12 měsíců)

– věk batolete

druhé dětství – předškolní (od počátku trvalého chrupu)

– prepubescence (do 11 let)

pubescence (od 11 do 15 let)
období hebetické – postpubescence (od 15 do 20 let) 39919ett24lqx2q

– mecítma (od 20 do 30 let)

životní stabilizace a vyvrcholení (od 30 do 45 let)
střední věk, počínající involuce (od 45 do 60 let)
senium – stáří (od 60 do 75 let)

– kmetství (od 75 do 100 let)

– starošství (nad 100 let)