Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Simone de Beauvoir (1908 - 1986)

Simone de Beauvoir (1908 - 1986)

Před druhou světovou válkou působila Simone de Beauvoir jako profesorka filosofie. Školství opustila po vydání svého druhého románu „Pozvaná“, který vyšel v roce 1943. V roce 1946 vyšel její další román „Všichni lidé jsou smrtelní“. Tento román je historickou fikcí, kterou používala i v případě autobiografických děl, jako např. „Mandaríni“ (1967). Daleko známější je studie „Druhé pohlaví“, která byla doplněna rozsáhlým doslovem Jana Patočky „Francouzský existencialismus Simone de Beauvoirová“. V období bezprostředně po válce Simone de Beauvoirová např. díla „Ambivalence morálky“, „Skutky a mýty“ a „ Žitá skutečnost“.



Následující období jejího díla je silně ovlivněno Sartrovými politickými postoji a svébytnost jejích dřívějších prací tak bývá zastřena. Po Sartrově smrti (1980) vydala Simone de Beauvoirová knihy „La cérémonie des adieux suivi de Entretiens avec Jean Paul Sartre“ (přeloženo jako „Rozhovor s Jean Paul Sartrem“) a „ Lettres au Castor“ (1983) - zde jsou shromážděny rozhovory a korespondence, kterou od něho dostala. Simone de Beauvoirová až do své smrti 14.4.1986 aktivně spolupracovala s revue. Spoluzakládala i Les Temps Modernes a mnoha různými formami demonstrovala svou naprostou solidaritu s feminismem.

******

Proč jsem si vybral tuto knihu ?

Tuto knihu jsem si vybral proto, že jsem se doslechl, že Sartrovi jde mnohem lépe porozumět než některým, například německým filosofům (Heidegger, Husserl), a také proto, že mě lákalo zkusit vypracovat seminární práci z knihy, která je napsána formou dialogu. Svou roli zahrála i skutečnost, že kniha je ne právě z nejobsáhlejších, i když není z těch, které se dají přečíst za pár hodin.

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

si968u7538diik 57968ush38dik4k

Úvod

Kniha jako taková nepojednává ani tak o filosofii,ale spíš o vztahu Jeana-Paula Sartra k četbě,hudbě,kultuře a cestování. Možná trochu zvláštní je,že ačkoli autorkou je Simone de Beauvoirová,kniha se daleko více zaobírá Sartrem než autorkou samotnou. Další celkem nestandardní věcí je,že tato kniha je napsána formou dialogu, což možná trochu ubírá na větší informovanosti čtenáře.

Stať

První věc,o které se ve spojitosti s Jeanem-Paulem Sartrem zmíním,je jeho četba. Sartre rozlišuje dvojí četbu. Jednu,která přišla na konci určitého období,což byla četba dokumentů nebo knih,které mu přímo posloužily v literární práci nebo také pro psaní filosofických děl;a druhou,kterou nazývá volná četba,četba knihy,která se mu naskytla nebo mu byla doporučena,nebo také knih z 18.století,které neznal. O této četbě prohlašoval,že je naprosto svázána s jeho osobností,s celým jeho životem.

Sartre rozděluje svou četbu na několik období. V prvním období ,kdy byl přibližně desetileté dítě,se uchyloval k dobrodružným románům, k Nicku Carterovi, k Buffalo Billovi, kteří mu určitým způsobem umožnili poznat svět. V této době přijíždí do La Rochelle. Tam si chodil půjčovat knihy,chodil do knihkupectví,knihoven atd. Četl rozmanité dobrodružné romány,například od Gustava Aymarda,něco z Fenimora Coopera. Pak začal číst filosofické knihy. Jako příklad v rozhovoru s S. de B. uvádí Sartre Clauda Farrérea. Po příjezdu do Paříže,při studiu na lyceu Henri IV., změnil Sartre radikálně oblast četby. Přešel k moderní,kulturní literatuře. Dík kamarádovi Nizanovi,který ho k této četbě navedl a navrhl mu,aby četl Giraudouxe,Paula Moranda. No,a Sartre četl a četl. V rozhovoru uvádí,že zásluhou Morandových knih se mu otevřel svět. Tzn.,že věci se už neodehrávaly jednoduše mimo jeho svět,ale odehrávaly se v takových místech jako jsou New York,Čína, Středomoří. Všechno to ho překvapovalo. Objevoval svět. Díky četbě děl od Prousta došel k závěru,že spisovatel musí dobře znát společnost,aby věděl vše o věcech či lidech,které chtěl vložit do románů. Pak objevil knihy z revue La Nouvelle Revue francaise. Četl téměř všechny jeho knihy, které lze zařadit do oblasti moderní kultury. Z této oblasti měl velmi oblíbeného francouzského spisovatele Conrada. Později, jakmile se dostal na Ecole Normale,kde četl hlavně Stendhala, Baour-Lormiana, Nepomucena Lemersiera, Dostojevského a Tolstého. V době, kdy byl profesorem v Le Havru, četl hlavně detektivky, a to cestou vlakem na trase Le Habre-Paříž a Le Habre-Rouen. Přišel na myšlenku, že celá konstrukce detektivky by mohla být použita v jiném žánru,daleko závažnějším,literárnějším,a to v románech. Postupné odhalování faktů, neustálé zadávání si otázky: co to je, co se stalo?. Sartrovi se jevil důležitý dialog, který chápal v určitém smyslu jako dobrodružství, a k tomu inklinoval s přestávkami už od mládí. Posléze,když žil v Laonu nebo po návratu do Paříže, tudíž v období před válkou,četl Sartre hlavně americkou literaturu. Konkrétně Faulknera a Dos Passose. Toho si ostatně Sartre velmi oblíbil. Jeho myšlenky,jeho konstrukce literárních děl,částečně vnášel i do svých prací. Dále v období před Válkou četl Kafku,kterého si rovněž oblíbil. Souhrnně řečeno, v  tomto období četl ze dvou důvodů. Jednak ze záliby a jednak,aby držel krok a aby věděl, co kde ve světě vychází. Během války byl Sartre zaměstnán či umístěn v meteorologickém ústavu. Jelikož, jak sám říká, tam byla veliká nuda, tak četl,četl a četl. Byla to filosofie, historie(anekdotická a biografická), no a samozřejmě romány. Sartre se dokonce dostal ke knihám i v zajateckém táboře. Tam četl především Heidegger a Husserl, i když tuto četbu přirovnával spíš k práci než k zábavě. V období po válce se Sartre začal specializovat na kritiky děl různých autorů, především Dos Passose. a Erice Parmina. V bezprostředním poválečném období žádné nové americké,ruské a anglické knížky a tak Sartre četl především francouzskou literaturu. Po obrovském uvolnění anglické a americké literatury začal každý v tomto období kupovat tyto knihy, ale Sartre překvapivě tohle nedělal. Neměl chuť pustit se do válečných románů. Možná to bylo i proto, že se angažoval do politiky, psal eseje, a tak neměl tolik času. Aby se trochu rozptýlil, Pokračoval ve čtení detektivek a dobrodružných románů.

Nyní se dostávám k tématu, co vlastně pro Sartra znamenala literatura. Nejprve pro něho znamenala vyprávění krásných příběhů, které měly začátek a konec. Uvnitř byly postavy, které existovaly prostřednictvím slova. Podle Sartra není totéž něco vypravovat kamarádovi a něco vypravovat v knize. Slova jsou prostředkem, jak vyprávět příběh, který se mu jevil jako na slovech nezávislý. Tohle všechno ale trvalo jen do té doby, než Sartre zjistil, že existuje i jiná literatura, ve které se nic nevypráví. Sartre v rozhovoru dále uvádí průběh četby čtenáře. Čtenář začal číst s myšlenkami, které nebyly stejné jako myšlenky, jež exponoval autor. Čtenář pomalu začal poznávat autorovy myšlenky, ubíhal čas. Tedy prostřednictvím času poznáváme autorovy myšlenky.



V první kapitole je to jen přibližný náčrt, pak je to celá výstavba a končí to tím, že získáme časovou ideu. Proč časovou? Je časová, protože ke své výstavbě potřebuje čas. Pak začal psát eseje. Přiznával,že eseje nejsou z literárního hlediska ani zdaleka tak krásné jako například romány, ale přesto se o to pokoušel. Hlavním, a možná jediným námětem k psaní esejů byl svět. ? Mimochodem o světě je jedno z jeho nejslavnějších děl-Nevolnost. Sartrova kritika v podstatě vyhledává metafyziku, která v díle byla prostřednictvím techniky. A pokud tuto metafyziku nalézal, byl spokojen. Dobral se konečné celistvosti díla, jeho totality, a v tom spočívala idea kritiky. Tzn. vidět, jak lidé, kteří píší, spatřují svět po svém. Sartre dále uvádí, že když se kritika stane příliš elegantní, když se už při tvorbě této kritiky příliš dbalo na krásu, literárnost, neříká už to, co by měla říct, protože je obětována kráse.

Sartre vůbec uznává teorii, že je lepší napsat dílo spontánně, ne příliš promyšleně, ale pomalu. Sartre tak trochu polemizuje sám se sebou, protože se sám sebe ptá, zda je vůbec ta obrovská práce se slovy nutná, aby byl styl vytvořen. A proč jsem použil slovo polemika? Přece se slovy si zahrává v dost podstatné míře ve svém díle „Slova“ , které pojednává o jeho dětství.

V padesátých letech, spíš na přelomu let padesátých a šedesátých, kdy se v oblasti politiky začal stýkat s komunisty, začal cítit jisté znechucení literaturou. Ptá se, proč se vlastně ještě vydávají romány, ptá se, jestli není idiotské, když román ukazuje objekt jaký je už padesát let a neukazuje ho, jak se jeví v určitém momentu. A tak Sartre v tomto období mnohem víc čte biografie, sociologické studie a historické studie, které vyvolávaly daleko větší dojem pravdivosti než když se čte román.

Druhý velký okruh, o kterém se v rozhovoru Sartre zmiňuje, je malířství. Zpočátku malířství neměl moc rád, ale postupně si ho zamiloval a výborně mu rozuměl. To byl také důvod, proč psal eseje i o malířství. Například o hudbě však nikdy žádnou kritiku nenapsal. Bylo to, jak říkal, jeho nedostatečnou odborností k danému tématu, ačkoli vyrůstal v hudební rodině. To však, zdá se, nestačilo. Sartre hrál výborně na klavír a dokonce v tomto vyučoval i Simone de Beauvoir, se kterou se už dost dlouho znal. Daleko více se zaobíral malířstvím. Z jeho oblíbených malířů lze jmenovat Fernanda Gérassiho, Goyu (ne příliš), Picassa, Kleea, Giacommettiho, Wolse a Tintoretta, u kterého Sartra zaujala jeho trojrozměrná tvorba.

Poslední téma, které spolu Jean- Paul a Simone probírali, bylo cestování. Cestování bylo podle Sartra obohacování prostřednictvím zážitků. Sartre začal vážně s cestováním až potom, kdy se seznámil se Simone de Beauvoir. Před jejich seznámením byl akorát ve Švýcarsku, a to jen proto, že tam bydleli jeho rodiče. Avšak poté nastala obrovská změna. Se Simone procestovali značnou část Evropy, jmenovitě Španělsko, kde bydlel jejich kamarád, malíř Fernand Gérassi, dále Itálii, Řecko, Maroko atd. Sám pak navštívil přibližně na dva měsíce USA, kde pobýval v Chicagu, Washingtonu, Los Angeles, New Yorku a New Orleansu. Hlavním důvodem Sartrova cestování bylo, jak už jsem jednou řekl, obohacování prostřednictvím zážitků, ale také to bylo proto, že chtěl vidět země, o kterých pojednávají romány, kterých tolik přečetl v dětství. Španělsko, například, navštívil proto, že chtěl vidět, jak probíhá běžný život v této zemi. Navštívil malá města a také samotné dno společnosti. Když už jsem se dostal k tématu Španělsko, musím poznamenat, že se mi zdál přinejmenším podivný Sartrův názor, že býčí zápasy jsou součástí kultury. Však mu také Simone de Beauvoir pořádně „vytmavila“. Další Sartrův názor ohledně cestování je rovněž trochu „jiný“. Podle Sartra totiž stačí, když člověk stojí např. na nějakém anglickém náměstí, všímá si ruchu, pozná Anglii lépe, než kdyby ji celou procestoval, poznal všechny památky atd. Dále Sartre hovoří o tom, že se ve většině zemí dost blízko setkal s panujícím režimem. Španělsko - vznik republiky, Itálie - fašismus, Řecko - Ioanus Metaxas. Hlavně v Itálii se Sartre snažil co možná nejvíc stranit politické situace a užívat si dovolené co možná nejvíc stranou.

Nyní se trochu víc rozhovořím o Sartrově cestě do Ameriky. Byl to hromadný zájezd skupiny turistů - novinářů, který měl reportážní smysl. Američané o zájezdu věděli, připravovali se na něj a ihned po příletu Sartra a spol. ubytovali v hotelu Plaza, odkud novináři vykonávali různé cesty za reportážemi či poznatky (Sartre). Sartrovi se zdál život v Americe silně kontrastní s životem v bídě se topící Francii.

Snad bych se také mohl zmínit o Sartrově pohledu na Měsíc (lunu). Když byl dítě, Měsíc, když byl v úplňku, ho uklidňoval, protože se jako mnoho jiných dětí v noci bál. Později například nebesa chápal jako rozlohu, obývanou lunou a Sluncem. Měsíc pro Sartra představoval všechno, co je skryto jako kontrast k tomu, co je veřejné a dané jako Slunce. Avšak po příletu Armstronga na Měsíc ztratil Měsíc pro Sartra mýtický charakter. Na otázku, jestli někdy snil o tom, že letí na Měsíc, Sartre poněkud překvapivě odpovídá, ne.

******

Doslov

Můj prvotní pocit, že vypracování díla, které je napsáno formou dialogu, bude snadné, byla „chyba lávky“. Některé pasáže knížky by šlo podle mého názoru úplně vynechat. Simone de Beauvoir totiž často předkládá otázky, na které je těžké odpovědět jinak, než „ano či ne“. Rovněž si myslím, že otázky na Sartrovu četbu byly až příliš časté. Čtenáře totiž určitě příliš nezajímá, co Jean Paul Sartre všechno četl od raného dětství až do smrti. Raději mohl dát ve známost více svých myšlenek, názorů na díla, která četl nebo která napsal. Na druhou stranu povídání o jeho vztahu k hudbě, malířství a cestování bylo docela zajímavé. S některými věcmi ve spojitosti s Jean Paul Sartrem nesouhlasím, jako například s jeho pohledem na býčí zápasy, odlišné rasy a malířství.