Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Počátek druhé světové války a situace v Polsku, Slovensku, Chorvatsku a Maďarsku

 

 

Počátek druhé světové války a situace v Polsku, Slovensku, Chorvatsku a Maďarsku

 

O postoji, který církev zaujímala při druhé světové válce se ještě dnes hodně hovoří. Názory na tuto problematiku se různí a mnohdy jsou i velice nevybíravé na adresu církve. Hlavní vlna negativních ohlasů je vedena na církevní politiku papeže Pia XII. který byl na papežském stolci od 2.3. 1939 do roku 1958, což je období celé druhé světové války a ještě třináct let po jejím ukončení. Tento papež je na jedné straně chválen a na straně druhé zatracován, a tak bych se rád podíval na působení jeho a jeho spolupracovníků. Zaměřím se hlavně na začátek druhé světové války a na pozdější postavení církve v jednotlivých zemích. K tomu abych toto udělal bude nejdříve třeba stručně představit papeže Pia XII. 39245pjc86nqt7r



Vlastním jménem se jmenoval Eugenio Paceli narodil se 2.března 1876 v Římě a pocházel z právnické rodiny. Studoval na Viscontiho lyceu a na universitě Sant' Apolinare, po té byl přijat do státního sekretariátu, kde započal svoji kariéru. Roku 1917 byl poslán Benediktem XV. do Mnichova, kde působil jako papežský nuncius. Německo si velmi oblíbil a tvrdil, že se stalo jeho druhou vlastí. Roku 1925 byl papežem Piem XI. přemístěn do Berlína. Díky své taktnosti a inteligenci byl v Německu značně oblíbený. Pak byl jmenován kardinálem a o rok později v roce 1930 se stal státním sekretářem. Dne 10.2.1939 zemřel papež Pius XI. a přišla otázka, kdo bude novým papežem. Eugenio Paceli byl v té době jasným favoritem jednak i pro to, že se vědělo, že Pius XI. ho považoval za svého nástupce. Byl zvolen už ve třetím kole prvního dne konkláve což se nestalo už celých tři sta let. Jeho nejlepší vlastnosti byl bystrý rozum a skvělá paměť vynikal i jako řečník. Jinak byl prý poměrně ostýchavý, což se dá připsat na vrub jeho veliké zbožnosti a pracovitosti. Mezi jeho slabosti patřila jeho autokrativní povaha, prý si také vytvořil okruh oblíbenců se kterými řešil většinu problémů.

Co se týče jeho přepokládaného zvolení, zde je nutno podotknout, že to nebyla nejspíš žádná náhoda, neboť Pius XI. si brzy všiml Paceliniho dobrých vlastností, a na nelehkou funkci budoucího papeže ho začal připravovat. Touto přípravou byla jeho legace ve Francii, kterou tímto mohl dobře poznat, i jeho cesta po spojených státech, která dala základ jeho budoucí korespondenci s prezidentem Roosevsltem.

Jaká však byla situace při jeho zvolení? Jaké měl šance na trvalejší udržení míru? Po Mnichovské konferenci už začínalo být jasné, že Hitler se nespokojil se svými územními zisky a bude chtít stále více. Itálie, na kterou byly po útoku na Etiopii uvaleny sankce, začala hledat možnou cestu ve spojenectví s nacistickým Německem, se kterým se mohla shodnout na mnohém. Celá situace se zhoršila hned po Piově nástupu, ten byl zvolen 12. března a tři dny na to bylo obsazeno Československo. Za několik dnů získalo Německo, po ultimátu uvaleném na Litvu, město Memel. Navíc do Varšavy přišla nóta o navrácení města Gdaňsk říši. Situace tedy nebyla vůbec jednoduchá, a po té co bylo jasné, že s Polskem už to nebude tak snadné jako s Československem, hlavně díky smlouvám, které Polsko ihned podepsalo s Anglií a Francií, tím se Evropa rozdělila na dva bloky. V této chvíli se Evropou zachvívají první vlny diplomatických jednání, papež vyzívá několikrát k mírovým jednáním a diplomaté se začínají pohybovat z místa na místo a hledají se možná řešení. Papež při těchto diplomatických jednáních hraje důležitou roli jako prostředník i jako aktivátor možných mírových jednání. Po poměrně klidném červenci následoval divoký srpen. Dne 4. srpna se začala komplikovat situace v Gdaňsku, ani německá strana ani polská strana nejednaly příliš diplomaticky. Dalším důležitým faktorem se stalo Rusko, které zatím jen mlčelo, ale nyní začalo s Německem podepisovat smlouvu o neútočení. Dne 24. srpna se ve Vatikánu začíná očekávat útok Německa na Polsko, polský velvyslanec přichází a žádá odsouzení hrozící německé agrese. Večer v 19.00 rozeslal papež další ze svých nót za mírové řešení konfliktu, bez velké naděje na úspěch to opakoval ještě 31. srpna. Ta už však byla zbytečná neboť Hitler zahájil ještě tuto noc útok na Polsko. Devět dnů na to Britský velvyslanec sir Osborne prohlásil, ve svém osobním dopise, že svatý stolec udělal pro zachování míru co mohl.

Ani v těchto chvílích neztrácel však papež naději. Ještě tu byla šance na zachování neutrality Itálie, která by mohla znamenat mnohé. Německo jistě potřebovalo při ofenzívě na západní frontě spojence. Zde bylo zřejmé, že se může projevit velký vliv papeže na Italskou vládu. Papež přes své prostředníky P. Tacchiho Venturiho, nuncia Borgogniniho Ducu a kardinála Magnolineho, i sám osobně začal vyvíjet nátlak na Italskou vládu a ministry, aby byli zdrženliví ohledně vstupu do války. Ukázalo se, že ministr zahraničí Ciano ani další ministři včetně ministra války nejsou vidině vstupu Itálie do války nakloněni. Jiné to však bylo u Mussoliniho, ten byl sice potěšen papežovými dopisy v nichž byl vyzdvihován coby ochránce italského míru, ve skutečnosti byl však zaujat Führerovými výsledky v Polsku a zároveň byl do války vtažen Německým ministrem zahraničí Ribentropem. Důležitým papežovým krokem byly jeho vánoční projevy, které se obracely na základní důvody vzniku konfliktu. Papež zde vyjmenoval 5. hlavních bodů pro znovunastolení míru v Evropě: jq245p9386nqqt

  1. Zajistit právo na existenci a nezávislost všech národů, malých i velkých

  2. Osvobodit národy od zátěže závodů ve zbrojení diky vzájemně odsouhlasenému, organickému a postupnému odzbrojení.

  3. Rekonstruovat a vytvořit mezinárodní orgány a zhodnotit nedostatky předchozích institucí.

  4. Uznat, zvláště v zájmu evropského pořádku, práva etnických menšin.

  5. Uznat svaté a neporušitelné normy práva Božího nad všemi lidskými zákony a dohodami

V této chvíli také přichází do Vatikánu jedna z mála dobrých zpráv, neboť americký president sem posílá svého osobního reprezentanta Myrona C. Tylora. Ten sem přijel 27. února 1940 a byl všeobecně považován za posla míru jedné z nejmocnějších zemí své doby. Spolu s ním přijel do Říma Sumner Welles ten byl považován za mimořádného vyslance a měl se sejít se všemi zainteresovanými stranami a pomoci hledat možnosti mírových řešení. Papežská politika i na dále věnovala hlavní úsilí snaze zabránit Itálii vstoupit do války. Za tím účelem bylo napsáno několik dopisů Mussolinimu dokonce i na papežovu prosbu napsal italskému předsedovi vlády americký president Roosevelt.

Další nepříjemná situace nastala po Hitlerově ofenzívě na západní frontě 10. května 1940. Útok na tři neutrální země a to na Holandsko, Belgii a Lucembursko už nemohl zůstat bez odezvy. Hlavám všech těchto zemí zaslal Pius XII. dopisy, z nichž bylo odsouzení tohoto útoku na svobodné a neutrální země zcela patrné. Telegramy byly veřejně otištěny v l´Observatore Romano, v tom viděl Mussolini útok na svou politiku a tak bylo toto vydání záměrně zabavováno a likvidováno. Po útoku na Francii byl na papeže vyvíjen další nátlak aby zabránil vstupu Itálie do války, přesto že si Pacceli sám uvědomoval marnost této snahy, pokusil se o demarši k Mussolinimu, ale naděje na zvrácení vývoje už byla minimální. Dne 10. června vstoupil Mussolini do války.

Církev v Německu

Před papežem se objevil nový úkol, šlo o to, že měl začít apelovat, aby jak na okupovaných tak i na válčících územích byla dodržovaná lidská práva. Problémových oblastí bylo hned několik. Nejdříve začala mít církev problémy v Německu. Nacistický režim měl k náboženství velice odmítavý postoj, který rozhodně nijak netajil. Ještě než začala II. světová válka byla vydána encyklika Mit brennender Sorge, která byla zaměřena proti nacionálnímu socialismu a v níž bylo o něm řečeno: “pyšné odpadnutí od Ježíše Krista, popření jeho učení a jeho vykupitelského díla, kult násilí, zbožňování rasy a krve, potlačení důstojnosti. Po této encyklice se však pronásledování nezmírnilo naopak se postavení církve v Německu ještě zhoršilo. Dne 29. prosince bylo zavřeno 82 katolických škol. V připojeném Rakousku byla situace ještě horší, protože bylo prohlášeno, že rakouský konkordát z roku 1934 je neplatný a nový nebyl povolen, proto byly zavřeny či rozpuštěny katolická fakulta v Salzburgu, teologické fakulty v Innsbrucku a ze škol byli vyhnáni školští bratři i sestry. Hned po svém zvolení začal Pius XII. který byl s německými biskupy v dobrém kontaktu od svého pobytu v Německu, řešit otázku postavení církve v této zemi. Do Německa byli zaslány dopisy jak představitelům církve, tak i státu. Brzy bylo vidět, že nějaké ústupky ze strany Hitlerovy vlády se asi čekat nedají, katolíci byli v Říši sále pronásledováni a nic na tom nezměnila ani návštěva Ribbentropa v Římě. Obavy však nebyly jen o pronásledování katolíků ale také proti velké propagandě, která se proti katolické církvi v Německu rozjela, možná i to byl důvod, že ani sám německý episkopát nebyl zcela za jedno co se týče postoje k vládě, i v tomto viděl papež velký problém, kterému bylo třeba bránit. Papež se snažil docílit hlavně toho, aby udal, že v případě míru se nedá brát německá otázka jako kolektivní vinna, a za druhé se snažil zdůrazňovat svou neutralitu, neboť postoj papeže byl v Říši podáván jako jev protiněmecký.

Církev v Polsku za II. světové války.

Kromě církve v Německu, která měla mnohé problémy se však po roce 1939 objevil mnohem závažnější problém, tím problémem byla církev v Polsku. Zatím co v Německu si nemohl nacistický režim dělat s církví co se mu zlíbí v Polsku byla situace úplně jiná. Během války bylo v Polsku popraveno či jinak zlikvidováno: 4 biskupové, 1996 kněží, 113 kleriků, 238řeholníků. Dalších 3624 kněží, 389 kleriků, 1117 řeholníků a řeholnic bylo posláno do koncentračních táborů. Problém, který nastal téměř okamžitě po obsazení Polska bylo, jak dále řídit jednotlivé diecéze, neboť stovky kněží byly zastřeleny nebo skončily v koncentračních táborech. Situace byla komplikovaná také pro to, že polovina Polska byla pod nadvládou Ruska. V územích, která byla pod nadvládou Ruska, bylo hlavními problémy: obtížná komunikace s Vatikánem, všechen církevní majetek byl zestátněn, a většina církevních hodnostářů buď byla deportována, nebo jim to v blízké době hrozilo. Všeobecně vzato se však většinou dalo říci, že přes hrozný postup Ruska, byla nacistická mašinérie o dost horší. Papež se proto rozhodl že se pokusí situaci pomoci tím, že jmenuje administrátory pro polská území z Německa. Toto rozhodnutí se samozřejmě nesetkalo s pochopením na polské straně a Papež situaci uklidňoval tvrzením, že jde jen o dočasnou situaci. Jaký je pravý postoj Vatikánu se ukázalo v blízké době, kdy Německo žádalo práva k zasahování do výběru lidí pro důležitá místa na okupovaných územích. Vatikán odpověděl zcela jasně a obhajoval svou suverenitu v této záležitosti. Německá reakce byla bohužel stejně jasná a to sice, že Vatikánu se zamítá intervenovat za tyto obsazená území na německé straně. Situace v Polsku se však i nadále velice zhoršovala na situaci upozorňoval vatikánský rozhlas a zdůrazňoval, že teror a útlak v Polsku je v německé části horší než v té, kterou spravují Sověti. Německá strana pobouřeně reagovala prohlášením, že Vatikán způsobuje protiněmecké nálady. Stížnosti k papežskému stolci chodily jedna za druhou, některé mluvily o tom, že utlačovatelé jsou jak posedlí ďáblem, většinou se všechny shodovaly v tom, že německá nadvláda je horší než ta sovětská. Zvláštní pozornost byla věnována zákazům výuky náboženství na školách. Přicházelo spoustu žádostí o papežův zákrok, ale protesty, které Orsenigo předával Ribbentropovi zůstávaly bez odpovědí a v Polácích vznikal pocit, že Papež je k likvidaci kněží a biskupů netečný. Papež odpovídal polským biskupům jak si váží jejich odvahy a vytrvalosti, ale dodával, že otevřený výstup si nemůže dovolit. Situaci v Polsku ukazuje přesně dopis Msgre Sapiheli psaný 28. února1942:



Naše podmínky jsou opravdu z nejtragičtějších: jsme zbaveni téměř všech lidských práv, vydáni na pospas krutosti lidí zbavených většinou jakéhokoliv lidského citu, žijeme ve strašném teroru, neustále v nebezpečí, že ztratíme všecko v případě útěku nebo deportace, uvěznění v koncentračních táborech, ze kterých jen málo kdo vyjde živý. V těchto táborech je zadržováno tisíce a tisíce našich nejlepších bratří, a to bez jakékoliv formy procesu nebo prokázání vinny. Mezi nimi je velmi mnoho kněží světských i řeholních. Ve jménu zákona jsme zbaveni takřka všeho co je potřeba k životu. protože to co je nám legálně přidělováno nevystačí ani na minimální životní potřeby. V současnosti řádí nakažlivý tyfus, který se rozšiřuje čím dál víc protože chybí léčiva i léky a úřady buď slibují nebo se omezují na provedení kruté segregace nemocných. Je možné se pak divit, že v takových podmínkách jsou lidé rozrušeni a rozdráždění a že je tak ponecháno široké pole komunistické agitaci a jiným podobným hnutím?

K žádostem o Papežův zásah se přidal i polský kardinál Hlond, jako hlavní důvod uváděl německou propagandu, která tvrdí, že to co se děje v Polsku se děje s papežovým vědomím a souhlasem. Tento dopis nebyl asi zdaleka jediný, problémem bylo, že veřejný výstup stejně jako zasílání papežských listů do Polska mohlo velice zhoršit pronásledování, kterému byli Poláci vystaveni. Nakonec se však Maglione rozhodl, že alespoň dva z dopisů zaslané polským biskupům mají být zveřejněny. Krakowský biskup navrhl, že bude lepší když bude napsán dopis nový, který bude obsahovat to co ty dva předešlé, tento dopis byl zformulován 31. května a 2. června 1943 byl přečten papežem. Mluvilo se zde o situaci v Polsku a to velmi otevřeně a kriticky. Tento dopis byl v mnoha kopiích zaslán do Polska a odezva byla velice kladná. Další forma protestu měla přijít na diplomatické scéně, tou se měla stát diplomatická nóta, která ač zachovala diplomatický jazyk, byla spíše žalobou a vyjmenovávala všechna příkoří jež se děla na polském národě. Tento dopis byl předán státnímu sekretáři Weizsäckerovi 15.března, ten ho měl předat Ribbentropovi, to však neučinil a po tom co si ho přečetl ho vrátil zpět s tím, že ho nepředá. Vatikán odpověděl, že to považuje za nepřátelský tah a prohlásil, že dopis považuje za předaný (neboť se domníval, že byl jistě přeložený a dostal se tam kam měl ). V druhé polovině roku 1943 byl kontakt s biskupy na polském území stále nebezpečnější až byl nakonec přerušen. Východní Polsko bylo pod kontrolou rudé armády. Většina biskupů, a církevních hodnostářů co v zemi zbyli, bylo deportováno Němci nebo Ruskem a o tom, jak to v zemi vypadá nebyly do konce války žádné informace. Kardinál Hlond byl objeven ve vězení poblíž Paříže při osvobození americkou armádou, byl poslán spět do Polska s pravomocemi pro obnovu církevního života v zemi.

Slovensko

Situace, která panovala jednak v jednotlivých mocnostech osy a za druhé v okupovaných územích byla už nastíněná. Odlišné to však bylo v zemích, které byly považovány za satelity osy a to sice Slovensko, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko. V těchto zemích měla církev stále vliv a mohla zasahovat a působit protinacisticky.

První z těchto zemí je Slovensko, to začalo koncem roku 1940 zavádět rasové zákony. Byly oficiálně vyhlášeny 9. září 1941, Burzio papežský nuncius dostal okamžitě pokyny k podání protestu. Protestní nóta byla předána 12. listopadu, ale odpověď přišla až za šest měsíců a oznamovala, že problém není aktuální a že židovská otázka se bude řešit deportacemi. Z pozdější korespondence vyplynulo, že plán byl vytvořen za nátlaku němců a že za asi 80 000 deportovaných Židů musí Slovensko zaplatit. Dne 25. března už se chystala deportace prvních desetitisíc žen a stejný počet mužů. Proti tomu byl okamžitě vydán protest, který se měl dostat do rukou prezidentu Hlinkovi a předsedovi vlády Tukovi, kteří k celé této věci přihlíželi a Tuka ji možná sám plánoval. Tiso odpověděl, že osobně intervenoval za zmírnění opatření a snažil se využít své pravomoci k udělení vyjímky na pokřtěné Židy. Burzio zaslal dne 27.dubna 1942 pastýřský list biskupům, kde se mluvilo o rovnosti mezi lidmi, přesto byl 15. května odhlasován konstituční zákon týkající se Židů. Uzákonil deportace a konfiskace majetku a pro jeho přijetí hlasovali i někteří poslanci-kněží, proti nebyl nikdo. Po této deportaci se situace na Slovensku uklidnila, ale 26. února přišlo do Vatikánu varování, že deportace hrozí i 20 000 pokřtěných Židů. Proti tomu vystoupil jak Vatikán tak i představitelé církve na Slovensku. Ve slovenské vládě byla citována demarše z Vatikánu. Po této demarši se ministři rozhodli, že bude zastavena deportace prvních 4000 Židů a žádný z pokřtěných nesmí být deportován, nehledě na datum jejich pokřtění. Toto nebezpečí bylo tehdy zažehnáno, ale ne na dlouho neboť na jaře roku 1944 se začaly opět objevovat náznaky chystané deportace, a to Židů co emigrovali z Polska. Také se začalo provádět sčítání Židů na Slovensku. Situace se zcela vyhrotila po slovenském povstání v srpnu 1944, Slovensko bylo zbaveno své nezávislosti a shromažďování Židů bylo opět zahájeno. Dne 15. září varoval Burzio, že gestapo zahájilo masové zatýkání Židů. Z Vatikánu byly zaslány demarše prezidentu Tisovi a ten se odvolal na Slovenskou ústavu a dosáhl toho, že Židé byli soustředěni v pracovních táborech, ale nebyli deportováni do koncentračních táborů. To však netrvalo dlouho, neboť Slovenská vláda už pozbyla část své suverenity a navíc v dopise psaném prezidentem Tisem se psalo, že jde o součást vojenských operací s cílem zneškodnit nepřátele Slovenska v podobě Čechů a Židů.

Situace v Chorvatsku

Chorvatský samostatný stát vznikl roku 1941 a situace Židů tu nebyla vůbec příznivá, neboť Chorvatsko bylo na Německu značně závislé. První pokusy na záchranu Židů se snažily zajistit jejich přesun do Itálie. Chorvatští Židé byli drženi v koncentračních táborech v Chorvatsku a byli vystaveni krutosti a špatnému zacházení. Vatikánu se alespoň podařilo zajistit emigraci židovských dětí do Turecka. Nadále však hrozilo, že budou Židé deportováni do Německa. Vatikánu se podařilo získat mnoho výjimek pro pokřtěné Židy a smíšené páry, ty měly být deportací ušetřeni. Bohužel vliv Německa byl v tomto větší a tak v květnu 1943 začali být chorvatští Židé zatýkáni bez ohledu na věk a křest. Protesty vedené papežským stolcem i záhřebským arcibiskupem nepomohly úplně, ale dosáhlo se toho, že smíšená manželství mají být chráněna. Za několik měsíců člen komise pro pomoc evropským židům Meir Touval-Weltmann doporučil děkovný dopis vyjadřující vděčnost Svatému stolci a zvláštní poděkování záhřebskému arcibiskupovi, který udělal vše co bylo v jeho moci.

Situace v Maďarsku

Zde byly zákony týkající se rasy odsouhlaseny již na jaře 1939 za nesouhlasu biskupů, kteří měli hlas v horní komoře. Utíkali sem však Židé z Polska a Slovenska, masové deportace se tu neděly až do začátku roku 1944, kdy kontrolu nad územím převzala Říše a osud asi 2 milionů Židů byl tímto ohrožen. Vatikán začal dostávat množství dopisů v nichž byl žádán o to, aby použil všechen svůj vliv k ochraně Židů. První informace z Maďarska, zaslané 30. března, byly nadějné Židé nebyli bezprostředně ohroženi, ale boj se vyostřoval a několik Židů bylo už zatčeno. Dne 23. března nastoupila nová vláda a papežský nuncius Rotta u ní okamžitě žádal zmírnění podmínek pro Židy zvláště pak ty pokřtěné. Rotta ještě několikrát mluvil s členy vlády na toto téma, musel však konstatovat, že německý vliv je příliš silný a nedovoluje rozlišovat mezi pokřtěnými a nepokřtěnými. Připravovaná deportace byla zahájena 13. května za řady protestů. Hlavní vlna byla vedena přes nuncia Rottu ten nejdříve několikrát protestoval u vlády a když se setkal s odmítnutím zaslal ministru zahraničí dlouhou a velice ostrou protestní nótu datovanou na 5. června. Maďarská strana skrývala deportace za posílání Židů na nucené práce kolovaly však zvěsti, že na nucené práce se dostane sotva třetina z 300 000 deportovaných Židů, co se stane se zbytkem to se dalo jen tušit. Další transporty byly připraveny a na maďarské straně církev stále váhala s protesty, a proto byl Rotta pověřen aby vše popohnal. K těmto protestům se připojil i sám Papež, který byl upozorněn, že se chystá zatčení dalších 800 000 Židů, a zaslal maďarskému regentovi Horthymu osobní dopis. Regent nakonec uposlechl a deportace byly zastaveny. Nebezpečí však trvalo neboť Horthy byl sice regentem, ale jeho moc byla velice slabá proti Německým vlivům a ty i nadále žádaly obnovení deportací. Navíc probíhaly tajné deportace do Osvětimi. Když se to Rotta dověděl zmobilizoval španělského, švédského, portugalského a švýcarského vyslance ke společnému protestu. Horthy odpověděl, že bude čelit deportacím i proti německému nátlaku, 30. srpna odvolal vládu Sztojaye a jmenoval Geisu Lakatose, ministři měli důvěru v Hortyho a deportace byly zastaveny. Ruská vojska vkročila na Maďarskou půdu a 15. října uzavřel Horthy s Ruskem příměří. Na to byl uvězněn a vláda byla svržena a vládnout začala Strana šípových křížů. To opět uvedlo v nebezpečí židovskou obec, papežovy začaly chodit dopisy vybízející ho k otevřenému výstupu v rádiu Vatikán papež se však rozhodl jinak a zaslal maďarským kněžím poselství, ve kterém je nabádal k maximální pomoci a snaze zabránit utrpení nevinných lidí. Dne 17. Listopadu přišel Rotta k ministerskému předsedovi Szalasimu a předal mu memorandum pěti neutrálních mocností, to pokračovalo 8. Prosince, kdy se představitelé těchto neutrálních mocností setkali s ministrem zahraničí. V té době už byli zatýkáni někteří kněží. Rotta zaslal ještě poslední demarši, která žádala aby do nově zřizovaných ghett nebyly posílány děti, ovšem jaký měla tato demarše účinek o tom se nic neví. Pak ruská armáda začala obléhat Budapešť a nebezpečí pro Židy pominulo.

Tady je vidět velká snaha Papeže o pomoc Židům všude, kde to bylo nutné. Ze židovských organizací přišly četné děkovné dopisy a poděkování přišla i od mnohých židovských autorit. Úloha jakou sehrál papež Pius XII. za II. Světové války nebyla jednoduchá a vyžadovala obrovské množství snahy i diplomatické citlivosti, kterou disponoval nejen papež, ale i mnoho diplomatů, biskupů a lidí, kteří Svatému stolci prokazovali své služby. Nad úlohou, jakou sehrála katolická církev ve druhé světové válce, dnes mnoho lidí zavírá oči a objevuje se i mnoho kritických názorů. Většina kritiky ovšem vychází z nevědomosti a nedostatku informací, které by vše ukázaly v jasném světle. Papež Pius XII. měl opravdu těžkou úlohu a myslím, že udělal vše co mohl a kritika jeho činnosti, která se s odstupem času ozývá, rozhodně není opodstatněná.