Alexander Fleming

Alexandr Fleming, objevitel penicilinu, se narodil roku 1881

v Lochfieldu ve Skotsku. Po vystudování lékařské školy při

nemocnici Sv. Marie v Londýně se věnoval imunologickému

výzkumu. Později, jako vojenský lékař v první světové válce,

studoval infekce v ranách a zjistil, že více něž mikrobům škodí

mnohá antiseptica tělesným buňkám. Uvědomil si proto potřebu 43489bxf42zgs4f

nějaké látky, která by ničila bakterie, ale zároveň neškodila lidským

buňkám.

Po válce se Fleming vrátil do nemocnice Sv. Marie. V roce

1922 během výzkumu objevil do té doby neznámou látku a nazval ji xg489b3442zggs

lyzozym. Produkuje ji lidské tělo, je obsažena v hlenech a slzách a

lidským buňkám neškodí. Ničí určité mikroby, ale bohužel ne ty, které člověku obzlášť škodí. Přesto, že to byl zajímavý objev nebyl tudíš dost významný.

Velký objev učinil Fleming v roce 1928. Jednu ze svých laboratorních kultur bakterie stafylokok vystavil vzduchu a nakazil ji plísní. Potom pozoroval, že v oblasti kultury těsně obklopující plíseň se bakterie rozpustila. Správně z toho vyvodil, že plíseň vytvořila nějakou látku, která je pro stafylokoka jedovatá. Brzy by schopen dokázat, že stejná látka znemožňuje růst mnoha jiných druhů škodlivých bakterií. A že tato látka, kterou nazval podle oné plísně (penicilium notatum) penicilin, není škodlivá pro lidi a zvířata. Flemingovy výsledky byly zveřejněny v roce 1929, ale zprvu nevzbudili velkou pozornost. Sám sice předpvídal, že by penicilin mohl mít význam v lékařství, avšak nedokázal vyvinout techniku, jak získat čistý penicilin, a tak se tento skvělý lék ještě víc než deset let nevyužíval.

Až koncem třicátých let narazili na jeho článek lékaři badatelé, Howard Walter Florey a Ernest Boris Chain. Ti jeho práci opakovali a ověřili jeho výsledky. Pak získali čistý penicilin a vyzkoušeli jej na laboratorních zvířatech. V roce 1941 penicilin vyzkoušeli na nemocných lidech. Jejich pokusy jasně ukázali, že nový lék má ohromujcí účinek. Z podnětu britské a americké vlády se do věci zapojily farmaceutické firmy a dost rychle vyvinuli metody penicilinu. Zpočátku byl vyhrazen jenom pro oběti války, ale v roce 1944 byl již k mání i pro léčbu civilních obyvatel Británie a Spojených států. Poskončení války v roce 1945 se používání penicilinu rozšířilo po celém světě.

Objev penicilinu značně podnítil pátrání po dalších antibiotikách a z toho výzkumu vzešlo objevení mnoha jiných ,,zázračných léků”. Nicméně nejužívanějším antibiotikem zůstává penicilin.

Jedním z důvodů, proč je jeho užívání stále tak rozšířené, je jeho účinnost proti velkému množství různých škodlivých mikroorganismů. Úspěšně léčí syfilis, kapavku, zánět průdušek, zápal mozkových blan, otravu krve, vřídky, kostní infekce, zápal plic, sněť a různé další nemoci. Další výhodou penicilinu je značná záruka bezpečnosti. Padesát tisíc dávek penicilinu je účinných proti některým infekcím; ale 100 miliónů injekcí penicilinu za den nemělo ani v jednom případě neblahý účinek. Mizivé procento lidí je na penicilin alergických, avšak u většiny je tento lék ideální kombinací účinků a záruky jistoty.

Vzhledem k tomu, že penicilin již zachránil mnoho miliónů životů a určitě již v budoucnosti ještě mnoho zachrání, málokdo by význam Flemingova objevu zpochybňoval. Jeho přesné umínění v tomto žebříčku by samozřejmě záleželo na tom, jakou zásluhu by kdo přisoudil Floreymu a Chainovi. Fleming byl šťastně ženatý a měl jedno dítě. V roce 1945 obdržel za svůj objev s Floreym s Chainem Nobelovu cenu. Zemřel roku 1955.