Friedrich August Kekulé

Německý chemik, zakladatel organické chemie cyklických sloučenin, průkopník nauky o rozličném mocenství prvků. Pocházel ze starého českého šlechtického rodu (s přídomkem ze Stradonic), pro účast na povstání proti Ferdinandu II. Vyhnaného do ciziny. Narodil se 7. 9: 1829 v Darmstadtu, zemřel 13. 7. 1896 v Bonnu.

Na střední škole se Kekulé rád zabýval geometrií a rýsováním. Otec proto rozhodl, aby studoval architekturu a roku 1848 takové na ni syna na heidelberské technice zapsal. Kekulé studia zahájil, ale na radu kolegů zašel na přednášku slavného Justa von Liebiga (1803 – 1873ú „zakladatele zemědělské chemie a skvělého řečníka. Jim ovlivněn přešel na chemickou fakultu, kterou zakončil doktorátem. Zprvu chtěl po Liebigově vzoru vést vlastní laboratoř a provádět pro vznikající chemický průmysl zakázkové práce. Zřídil si tedy roku 1852 pracoviště na zámku Reichenau nad Churou. Dlouho však neunesl náklady a odešel do Londýna, kde v letech 1854 – 1855 pracoval u profesora Stenhause a roku 1856 se vrátil do Heidelbergu, kde spolupracoval s později slavným chemikem E. r. A. C. Erlenmeyerem (1825 – 1909). Obdržel zde i docenturu a zahájil své práce o mocenství prvků, v nichž pokračoval také na novém působišti v belgickém Gentu (od roku 1858) se zvláštním zřetelem ke strukturálním vzorcům sloučenin, objasňujícím uspořádání atomů v molekule. Různost tohoto uspořádání by vysvětlila tehdejší záhadu chemie: proč látky se stejným vzorcem mají rozličné vlastnosti? Vždyť jen uhlovodík C13h18 je více než osm set … Po četných pokusech Kekulé roku 1865 usoudil, že uhlík je čtyřmocný, že může s vodíkem vstupovat od jednoduché nebo dvojité vazby a vytvářet s ním cyklické šestiúhlé benzenové jádro. Benzen se stal východiskem obrovského komplexu syntetické chemie barvivy (indigoj), léků, třaskavin atd.

Objev benzenového jádra nebyl zdaleka přijat jednomyslně – mnozí významní Kekulovi kolegové se tak absurdnímu tvaru molekuly posmívali, znázorňovali ji kruhem šesti opic a nazývali nesmyslnou (Ch. A. Vrutz, A. W. H. Kolbe aj.). Historie však dala za pravdu Kekulému a zajistila mu místo organickou chemií jako chemií uhlíkatých sloučenin. Od roku 1867 působil jako profesor Chemického ústavu v Bonnu. Objevil – a nezávisle na něm. S. Canizzaro a H. F. M. Kopp – disociaci molekul vodní páry vzrůstající teplotou, která má za následek prudký pokles tlaku. Až do smrti nepřestal zkoumat izomerické sloučeniny (s totožným vzorcem a rozličnými vlastnostmi).

Ve všech dějinách chemie nalezneme historku o Kekulově snu, který mu pomohl vyřešit záhadu vazby uhlíků v benzenovém jádru: ve snu, v němž hrál jakousi úlohu i jeho učitel Liebig, se mu zjevil prsten “benzenového“ tvaru a rázem bylo vše jasné jako den. Je to hezká příhoda, ale, jak pravil moudrý Louis Pasteur, „…náhoda přeje jenom duchům připraveným“.