KAREL ČAPEK

K. Č. se narodil v malém městečku v podkrušnohoří v Malých Svatonicích otci Antonínu, který zde působil jako lékař, a matce Boženě, po níž zdědil citlivost srdce a duše. Malý Karel, přezdívaný „Iček“ (Karlíček), vyrůstal společně se svými sourozenci Helenou a Josefem. Josef byl Karlovi velice blízký jak v citovém životě, tak i v životě uměleckém (v pozdějších letech). Karel se narodil v noci dne 9. ledna 1890.

Ve 12 letech odjel do Hradce Králové, kde začal studovat na tamějším gymnáziu. Při příjezdu do Hradce měl veliký strach z neznáma a neznámých tváří, ale přesto ho město dokázalo okouzlit. Karel byl na svůj věk velice nadaný. Z hradeckých studií odešel studovat na gymnázium do Brna, kam se provdala jeho sestra Helena za Františka Koželuha.

V červenci 1907 se rodiče přestěhovali z Úpic do Prahy a pobývali zde společně s Josefem a Karlem. Karel zde začal studovat akademické gymnázium. Po ukončení pražského gymnázia nastoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde složil doktorát z estetiky a získal titul Phdr.

Čapkova tvorba je velmi rozsáhlá, psal povídky, romány, dramata, novinové články, sloupky, reportáže, ale také cestopisy. Velice významná byla jeho překladatelská činnost. Přeložil celé pásmo Apolienéra. Vytvořil výbor Francouzská poezie nové doby - antologie (= moderní poezie).

První díla psal Karel nejdříve se svým bratrem Josefem. Byli to především povídky Zářivé hlubiny, které vyšly roku 1916 a o 2 roky později Krakonošova zahrada. Sám napsal sbírku povídek s názvem Trapné povídky, které vyjadřují pocity mladých lidí, kteří poznali světovou válku. Po těchto prvotinách píše spolu s Josefem první hru Loupežník. Tato komedie odhaluje nešvary mládí a její napsání bylo ovlivněno vlnou poválečného vitalismu. Společně s bratrem napsal ještě hru Ze života hmyzu, což je satirická komedie (pomocí alegorie je kritikou špatných lidských vlastností, kdy místo lidí jsou tu ukázány špatné vlastnosti na hmyzu). 17958pez42qnh9z

Karel Čapek také působil jako režisér a dramaturg v divadle Na Vinohradech, kde se v létě roku 1920 seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou, která se stala později jeho ženou.

Také ho velmi ovlivnilo osobní přátelství s T. G. M. Napsal Hovory s T. G. M., což je soubor úvah a článků po setkání s ním.

Od roku 1921 působil v Lidových novinách, kde otiskuje množství svých fejetonů a tzv. sloupků. Měl zájem o každodenní práci a život prokazoval jeho důvěrnou znalost. Všímal si života obyčejných lidí, v jejich přirozeném životě viděl nejvyšší hodnotu. V novinářském stylu uplatňoval především jazyk běžného dorozumívání, hovorovou češtinu, zdrobněliny, oslovení.

Karel Čapek jako filozof vychází z filozofie pragmatismu = dobré je to, co je pro člověka užitečné, člověk nemůže dosáhnout poznané pravdy, pravdivé se jeví to, co si člověk musí ověřit svou vlastní zkušeností, prací. V Čapkově tvorbě se objevuje vina v lidské schopnosti a vynalézavosti. en958p7142qnnh

Jeho tvorba obsahuje především utopické romány a dramata, v nichž odpovídá na různé otázky:

„Co by se stalo, kdyby se člověku podařilo vyrobit umělého člověka?“

Na tuto otázku reagoval hrou R.U.R., která měla premiéru v roce 1921 a byla velice úspěšná. Hra má být pro člověka varováním, aby nedopustil ztráty smyslu lidské práce, neboť je to činnost smysluplná a v plném zastoupení člověka by mohla být zneužita proti jmu samotnému.

Další otázka zní: „Co by se stalo, kdyby se člověk napil nápoje nesmrtelnosti?“

Hra se kterou souvisí tato otázka se nazývá Věc Makropusol, kde se snaží ukázat, že člověk nemá právo zasahovat do koloběhu života, a že vůbec není důležité, jak dlouho člověk žije, ale jakým způsobem žije.

„......... kdyby se člověk stal sám stvořitelem“

Další utopická hra s názvem Adam Stvořitel odhaluje nehezké lidské vlastnosti, poukazuje na to, že ani tady nemá člověk zasahovat do přírody.

Současně s těmito hrami píše také Továrnu na absolutno - tento román není jednotný, je napsán tak, jako by se skládal z jednotlivých fejetonů. Zde se objevuje podobná tématika jako v R. U. R.

Dalším románem je Krakatit, kde si Čapek klade otázku: „Co by se stalo, kdyby se člověku podařilo vlastnit všechnu energii?“

Současně ve dvacátých letech (a na počátku třicátých let) píše povídky, fejetony, cestopisy, pohádky.

Napsal Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy, což je kniha téměř 50 povídek. Jsou to detektivní příběhy na náměty, které Čapek získával z autentických denních zpráv.

Z této doby jsou také známé Čapkovo cestopisy, kde píše o zemích, které sám navštívil. Píše s dávkou humoru a vtipu. Patří sem Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska a Cesta na sever.

Dále pak píše úvahy o obyčejných věcech, kam patří: Měl jsem psa a kočku a Zahradníkův rok. Úvahy o literatuře: Marsyas, čili na okraj literatury a úvahy, ve kterých srovnává známé biblické motivy s aktuálním politickým děním: Apokryfy.

Čapek je známý také tvorbou pro děti. Mezi nejznámější patří: Dášeňka, čili život štěněte a Devatero pohádek.

Vrcholným obdobím Čapkovy tvorby byli 30. léta. Čapek se stává politickým realistou a pokouší se varovat před nebezpečím šířícího se fašismu. Obává se a strachuje války. Ve své tvorbě přesto zdůrazňuje humanismus a pozitivní vztah člověka k člověku. Jeho filosofie pragmatismu se promítá v jeho trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Díla na sebe nenavazují, mají odlišná témata i hrdiny, ale společně si kladou otázku, zda člověk může poznat pravdu a najít pochopení pro druhého.

Dalším románem je Válka s mloky. Zde užívá smyšlené zprávy, slogany, referáty. Román je prokládán novinovými články. Je to jinotajný příběh a je varováním před šířícím se fašismem.

V roce 1937 vychází utopické drama o nebezpečí diktatury a davových vášních - Bílá nemoc.

Další (a poslední) Čapkovou hrou je drama Matka, která vzniká v roce 1938. Je to dramatický příběh matky, která postupně ztrácí své muže a 4 syny ve válce. Čapek dramatem ukazuje, jak člověk dokáže v nejtíživějších chvílích mít odvahu bojovat proti krutostem a násilí. „Matka“ vyvolala v nepochopení jistého diváka zájem i u kancléře prezidenta republiky, zejména pro výzvu, aby se vojáci na dovolené vrátili ke svým jednotkám.

V 2. polovině 30. let sílí útoky na Čapkovu osobu za strany zfanatizovaných Němců a Čechů. Je nucen psát do novin pod pseudonymem. Neustále dostává výhružné dopisy a anonymy, které vedou k jeho psychické slabosti. Na podzim roku 1938 onemocněl na zápal plic a v prosinci roku 1938 umírá ve věku 48 let.

Karel Čapek byl velice obdivuhodný a všestranný člověk.

OBSAH NĚKTERÝCH ČAPKOVÝCH DĚL

BíLá NEMOC

Ve světě řádí záhadná bílá nemoc. Všichni lékaři jsou proti ní bezmocní, jediný dr. Galén, lékař chudých ji dovede léčit. Výsledky svých úspěšných pokusů by si rád ověřil, a proto žádá dvorního radu Sigelia, aby mu umožnil pracovat na jeho klinice. Sigélius Galéna odmítá, záminkou je i to, že je dr. Galén řek. Teprve, když se dozví, že Galén pracoval u zakladatele kliniky Lilinthala, umožní lékaři práci na klinice. Postoupí mu pokoj č. 13, kde jsou léčeni nejchudší pacienti a nejtěžší případy. Galénovi se daří úspěšně léčit bílou nemoc. Dovídá se o tom Maršál, přijíždí na kliniku, ale dr. Galén se o jeho návštěvě dovídá náhodou a při Maršálově odchodu. Novinářům vysvětluje, že on jediný ví, jak léčit bílou nemoc, ale tajemství svého léku nevydá, pokud nebude uzavřena mírová smlouva se všemi státy. O této podmínce dr. Galéna se dovídá Maršál. Samozřejmě nechce na nic přistoupit, protože pro něho je válka víc než život. Galén ho varuje, že i on by mohl být stižen bílou nemocí, ale Maršál, zfanatizovaný myšlenkou na válku bezmyšlenkovitě odmítá. Bílou nemocí je postižen Maršálův zbrojař baron Krüg. Bojí se smrti, a proto jde za doktorem Galénem, který musel odejít z kliniky. Pracuje ve své ubohé ordinaci a zase léčí své chudé. Krüg přijde v přestrojení, protože ví, že Galén bohaté neléčí. Galén jej však pozná a léčení odmítne. Baron se tedy raději zastřelí. Nakonec onemocní bílou nemocí i Maršál. Pro svou záchranu je ochoten přistoupit i na Galénovu podmínku o uzavření míru. Doktor Galén se k němu tedy vydá. Před Maršálovým domem zfanatizovaný dav provolává válečná hesla, a když se do domu prodírá mezi lidmi dr. Galén a staví se slovy proti válce, je napaden a ubit.

KRAKATIT

Ing. Prokop, výborný technik, vynalezl krakatit, třaskavinu ohromné síly. Při zkoušení vynálezu byl poraněn a v horečce chodí po Praze. Ujímá se ho přítel ze studií Tomeš, zavede jej do svého bytu, ošetří ho a vyzvídá tajemství krakatitu. Zapíše si jej, a když se Prokop z horečky probudí, je Tomeš pryč. Přichází neznámá kráska a přináší pro Tomše peníze. Prokop slíbí, že Tomšovi peníze dá a do dívky se zamiluje. Nemocný Prokop jde k Tomšovu otci, lékaři ale Tomeš tam není. V nemocnici se pak o něj stará Tomšova sestra Anička. Tu si Prokop oblíbí a uzdraví se. Jednoho dne je vylákán inzerátem do Prahy. Setká se s Carlosem, ředitelem vojenské továrny na třaskaviny v Balttinu, který onen inzerát podal a chce koupit Prokopův vynález. Protože Carson ví, kde je Tomeš a patrně i jeho neznámá kráska, odjede Prokop za Carsonem do Balttinu. Ale tam je hned uvězněn, neboť po něm chtějí, aby vynález prodal. Tomu se Prokop vyhne a zamiluje se do ušlechtilé ale souchotinářské princezny Wille, která mu v obětavé a nezjištné lásce umožní útěk z Balttinu do Itálie. Tam potká Prokop diplomata d´Hemona vulgo Daimona a ten ho uvede do společnosti italských anarchistů. Ti mají trochu krakatitu, který Tomšovi ukradli a chtějí zničit svět. Z jejich rvavé společnosti uprchnou Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti na sídlo Daimonovu, z něhož Daimon zvláštními vlnami na dálku způsobí výbuch onoho krakatitu, který je v rukou anarchistů. Konečně se Prokop doví, že Tomeš pracuje v továrně na třaskaviny v blízkých Grottupech na výrobě krakatitu. Prokopovu návštěvu Tomeš nepřijme a nedbá ani jeho výstrah, že třaskavinu, kterou právě dokončuje zapálí Daimonova bezdrátová stanice. Z bezpečné dálky pak Prokop přihlíží hrozné explozi, protože krakatit byl skutečně zapálen oscilacemi Daimonovy stanice. Při odchodu z Itálie potká bílého stařečka – Pánaboha, který mu ukáže ve svém kukátku celý svět a určí mu také směr Prokopova dalšího života. Nebude už dělat titánské věci, nýbrž věci malé ale lidstvu prospěšné. Tak velikášský Prokop prošel mnohými pokušeními (peněz, lásky, politické ctižádosti), ale nachází spásu v pokoře před Bohem a ve službě lidem. Bude dělat něco, co by „svítilo a hřálo.“ 

R.U.R.

Utopická hra se odehrává v budoucnosti na Rossumově ostrově, kde je továrna na umělé lidi – roboty. Sestrojil je starý Rossum, mladý výrobu zdokonalil. Roboti jsou bez citu a duše ale jsou nadáni intelektem. Na ostrov přijede Helena, dcera presidenta Gloryho. Ředitel Domin, jenž má za spolupracovníky inženýra Fabryho, dr. Galla a Hallemaina, stavitele Alquista a obchodního ředitele Busmana, ochotně jí ukáže roboty a seznámí je s jejich výrobou. Helena lituje roboty, že nemají cit. Domin vysvětluje Heleně, že roboti budou za lidstvo vykonávat všechnu práci. Helena přijme Dominovu nabídku, stane se jeho ženou a zůstane už na ostrově.

První jednání hry začíná oslavou desátého výročí sňatku Dominových. Ale nad ostrovem se vznáší chmura – roboti po celém světě se bouří. Domin a jeho druhové se obávají, že se vzpoura dostane i na ostrov. A skutečně robot s největším mozkem Radius, dostává hrozný záchvat vzdoru. Jediný stavitel Alquist rád tělesně pracuje a má obavy o lidské pokolení. Lidé už se totiž nerodí, Helena sama také nemá děti. Myslí si, že pomůže lidstvu, když je navrátí ke starému způsobu života. Spálí proto recept na výrobu robotů. K ostrovu se blíží parník. Všichni jsou radostně vzrušeni ale parník je obsazen roboty, kteří přinášejí na ostrov vzpouru. V druhém jednání je dům obklíčen roboty. Fabry pustí do zábradlí elektřinu, aby byly roboti zabiti proudem ale je to jen chvilková obrana. Gall přizná, že vzpouru zavinil – na prosbu Heleny vytvořil některé roboty s citlivými nervy. Roboti vniknou do domu a pobijí všechny lidi kromě Alqusta, protože ten pracoval rukama. Ve třetím jednání hledá Alquist tajemství výroby robotů, aby je vydal jejich výboru. Pitvá robota Damona ale nadarmo. Zato na páru robotů Primovi a Heleně se objeví lidské vlastnosti. Smějí se a cítí k sobě lásku. Alquist v nich vidí nového Adama a Evu. Tito vlastně již noví lidé budou míti schopnost založit nové pokolení.

TOVáRNA NA ABSOLUTNO

První srážka. - Komposice této kapitoly má tři části: koupě motoru - víření kolotoče - srážka Jana Bindera s lidmi z baggru. (Lidé z baggru mají za vůdce Kuzendu a uctívají absolutno vyzařované malým atomovým motorem, na baggru namontovaným.) Nejzajímavější je scéna vířícího kolotoče: nejdříve se točí kolotoč, hnaný atomovým motorem, sám, pak se zastaví a v krouživý pohyb se dá země kolem něho. Na první pohled se zdá, že je zde vylíčen zázrak, způsobený absolutnem; přihlédneme-li však blíže, vidíme, že jde o pouhý optický klam, doprovázející každý prudký pohyb (svr. ubíhání krajiny nazad při jízdě vlakem). Zpravidla jsme si ovšem vědomi, že podléháme ilusi, kdežto zde je iluse realizována, tj. je s ní zacházeno jako se skutečností: lidé se před otáčením země zachraňují na nehybný kolotoč; odtud dojem zázračnosti.

BOŽí MUKA

Historie beze slov. - Tato povídka, která je vlastně bez děje (viz o tom v úvodě) obsahuje velmi mnoho popisů. Na začátku je popis vstupní, odlišný od dalšího kontextu tím, že podán v první osobě, tedy „ze stanoviska básníkova“. Přechod od první osoby ke třetí a zároveň od lyrické přítomnosti k epické minulosti je zde nápadný. Avšak po epické zahajovací formuli se vlastní povídka skládá opět jen z popisů: nejdříve je popisována cesta lesem, pak charakterizován ležící člověk a konečně líčena krajina, kterou vidí Ježek ze svého místa po boku cizincově. Krajinná líčení, pomíšená úvahami, zastupují očekávaná a nedostavující se cizincova vypravování. Vlivem své zástupnické funkce nabývají tyto popisy platnosti obrazné: pohyb tepelných vln, bezradné pobíhání mravence, letmý odpočinek motýlův, ubíhání oblak jsou metafory naznačující jednotlivé fáze cizincova života; všem těmto metaforám je společná pohybovost a uplývání, jimiž je popis dynamizován a přiblížen vypravování. zástupnická platnost a dynamický ráz popisů jsou zdůrazněny poslední větou „Bylo mu, jakoby byl vyslechl historii života, příběh málo jasný, ale blízký, nespojitý, ale nicméně příběh. - Bylo mu, jakoby byl vyslechl historii života a už ji pozapomínal.“

ZAHRADNíKůV ROK

Kniha obsahuje zahradníkův kalendář jeho prací na zahrádce - jde o zahradníka - amatéra, který má zahrádku u domu - podle jednotlivých měsíců. Osnovu knihy tvoří proto články nesoucí jména měsíců; mezi dva sousední „měsíce“ je pokaždé vložena stať třetí, s titulkem časově neurčeným. Na rozdíl od předešlých knih má Zahradníkův rok celkovou komposici velmi pravidelnou.

Jak vzniká zahradník. - Komposice: určení negativní (ani dítě, ani mladík); určení positivní (zralý člověk za těch podmínek); návštěva u zahradníka (zahradníkův portrét, žánrový obrázek). Způsob podání a zabarvení slohu jsou lehce parodující, podobně jako v celé knize.

Pupence. - Lyrická báseň o chvílích rozpuku: jde o vzbuzení dojmu, že se líčí jakési „teď“, prchavé až k nezachycené lenosti; tato okolnost je dvakrát zdůrazněna, na začátku i na konci črty. - Povšimnutí zaslouží využití trojího významu slova „pochod“ (= dění, hromadná organizovaná chůze, hudební skladba).

Zahradníkův srpen. - Jde vlastně o povídku, vloženou do sbírky causerií. Její epický ráz je ovšem oslaben tím, že je na rozhraní mezi vypravováním a žánrovým obrázkem; tomu nasvědčuje slovesné praesens místo normálního vypravování praeterita. Zajímavé je využití dopisů jako součásti vypravování.