BENEŠ Edvard

28. 5. 1884- Kožlany, 3. 9. 1948- Sezimovo Ústí
československý politik a president

Bez Beneše bychom republiku neměli. Touto nadsázkou chtěl T. G. Masaryk říci, že v politických a diplomatických akcích zahraničního odboje za 1. světové války i po ní měl Beneš tak významný podíl, že jej lze právem pokládat za jednoho ze zakladatelů československého státu.
28. října 1918 Beneš jako představitel zahraničního odboje jednal v Ženevě s domácími politiky a po dohodě s nimi se stal prvním ministrem zahraničí nového státu. Domů se však vrátil až za rok, nebť už v listopadu 1918 musel v Paříži zabezpečovat historicky neexistující jižní hranici Slovenska a vůbec jeho vymanění z Uher a současně také prosadit uznání historických hranic českého státu.
Československo se tehdy rodilo jako státní útvar nikdy předtím neexistující, a to na základě Wilsonova požadavku práva národů na sebeurčení, jež však bylo v novém státě přiznáno pouze účelově definovanému národu československému. Tento koncept, dodnes přijímaný většinou Čechů jako přirozený a spravedlivý, Beneš obhájil v mírových smlouvách z roku 1919 a 1920 a jako tvůrce československé zahraniční politiky se jej snažil zabezpečit mezinárodními úmluvami.
Stál u zrodu Společnosti národů a jako její předseda (1920), člen Rady (1923-27) a bezpečnostního výboru prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. S poválečnou evropskou velmocí Francií uzavřel spojeneckou smlouvu (1924) a již předtím, v letech 1920-22, smlouvami s Jugoslávií a Rumunskem vytvářel obranný systém Malé dohody. Byl uznávaným účastníkem významných mezinárodních konferencí (například Janov 1922, Locarno 1925, Haag 1930, Lausanne 1932) a měl rozsáhlé mezinárodně politické znalosti a styky.
Jeho doménou byla sice zahraniční politika, hrál však i významnou vnitropolitickou roli. V letech 1921-22 byl jeden rok ministerským předsedou a jako místopředseda Čs. strany národně socialistické (členem byl v letech 1923-35) výrazně ovlivňoval její politiku. Marxismus odmítl, ale k socialistickým myšlenkám se hlásil a za jeden z důležitých výsledků 1. světové války pokládal všeobecný vývoj... k demokratismu rolnickému a dělnickému a také přirozené a nevyhnutelné oslabení vlivu městské buržoasie.
Jeho názory mu znemožňovaly plně pochopit totalitární podstatu bolševismu, i když s ním nesouhlasil, a ve svém úsilí zabezpečit stát se snažil odstranit mezinárodní izolaci SSSR a začlenit jej do Společnosti národů. Když se to podařilo, uzavřel s ním spojeneckou smlouvu (1935).
Od vzniku státu byl ministrem zahraničí a v letech 1919-26 a 1929-35 poslancem Národního shromáždění. Po abdikaci T. G. Masaryka byl na jeho návrh zvolen 14. 12. 1935 presidentem. Brzy poté přišel Mnichov 1938. Zůstane věčným tématem českých dějin, zda byl tehdy lepší boj v mezinárodní izolaci než morální marasmus po kapitulaci. Jisté je, že Slováci toužili po autonomii, Maďaři a Němci po spojení se svým národem a Češi si na politické reprezentaci včetně Beneše válku nevynutili. Beneš 5. 10. 1938 abdikoval a odešel do exilu. Po okupaci zbytku státu v březnu 1939 prohlásil Mnichov za neplatný a zastával teorii právní kontinuity Československa. V průběhu války dosáhl uznání státu, vlády i presidenta u všech spojeneckých států.
Mnichov znamenal pro Beneše stejně jako pro jeho české spoluobčany trauma a touhou odčinit jej byl přímo posedlý. Už po Mnichově se zabýval otázkou Němců v Čechách a budoucí zahraničně politickou orientací a pro své závěry dokázal získat nejen politiky své generace - například J. Šrámka či J. Stránského - ale i politiky mladší: H. Ripku, P. Drtinu a další. Dospěl k závěru, podporovanému z domova, že válka je příhodnou historickou chvílí k vyřešení problémů státu vyhnáním Němců. Dávno před Postupimskou konferencí domů sděloval, že konec války musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný (únor 1944).
Po Mnichovu přestal věřit Západu a za nejlepší garanci pro svůj plán pokládal pevné spojenectví se SSSR. To jej vedlo k uzavření smlouvy s ním už v prosinci 1943, ačkoliv ho Britové před tím vážně varovali. Občany doma vyzýval, aby jeho cestu do Moskvy chápali v duchu celé naší národní historie posledních století. Nebránil ani závažným změnám vnitropolitickým. V politickém systému byl ochoten připustit kromě KSČ pouze strany socialistické a strany levé buržoasie a hodlal zavést v zemi velmi radikální změny hospodářské a sociální. O tom v Moskvě v prosinci 1943 jednal se zahraničním vedením KSČ. Přes Moskvu se také vracel do osvobozené vlasti.
Po triumfálním příjezdu do Prahy 16. 5. 1945 začal Beneš svými dekrety uskutečňovat záměr revoluci nacionální spojit s revolucí hospodářskou. 28. 10. 1945 byl potvrzen v úřadě a 19. 6. 1946 znovu zvolen presidentem. Až příliš vycházel z úvahy, že Československo neleží mezi Západem a Východem, ale mezi Německem, v jehož přeměnu nevěřil, a SSSR. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je \"praktická sociologie\" a že jeho politika je vědecká. Avšak další vývoj ukázal, že nikoli věda, nýbrž přání byla otcem myšlenek. Benešovu víru v demokratizaci SSSR a KSČ vyvrátil dramaticky únor 1948. Krátce po něm, 7. 6. 1948, abdikoval a brzy poté zemřel. Není v silách nikoho, aby z něho sňal spoluzodpovědnost za potlačení svobody v Československé republice, napsal o Benešovi oddaný P. Drtina, ale neotázal se na spoluzodpovědnost národního myšlení a vůle, které Beneš významně ovlivňoval i vyjadřoval.