|
Jaroslav Seifert (23.9. 1901 – 10. 1. 1986)Jaroslav Seifert (23.9. 1901 – 10. 1. 1986)Jaroslav Seifert byl básníkem melodického verše. Je to jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, získal ji v roce 1984. Život básníka Jaroslav Seifert se narodil v dělnické rodině v Praze na Žižkově. Studoval na gymnáziu, avšak svá studia nedokončil. Začal se věnovat novinářství a literatuře. Od roku 1921 přispívá do Práva lidu, Června, Kmene a dalších, od roku 1921 je také redaktorem brněnské Rovnosti, v letech 19221924 redaktorem satirického Sršatce, potom obrázkového časopisu Reflektor. Byl zakládajícím členem Devětsilu a spoluredigoval ReD (Revoluční sborník Devětsil). Psal nejen básně, ale také stati a články o literatuře, filmu, divadle a výtvarném umění a překládal (zejména z francouzštiny, ruštiny a starých literatur). Vstoupil do KSČ, ale v roce 1929 se rozešel s jejím novým vedení a vyl ze strany vyloučen. Za druhé světové války pracoval v deníku Národní práce, v deníku Práce pak působil i po válce, a to až do roku 1949.Současně redigoval literární měsíčník Kytice a básnickou edici Klín. 46677bsv35muf6g Od roku 1950 se věnoval výhradně literární práci. V 60. letech a zejména pak v roce 1968 se angažoval v Pražském jaru, a proto po nástupu husákovského vedení v sedmdesátých letech nemohl plně realizovat své tvůrčí záměry. Jeho díla je zřídka vycházela a v nízkých nákladech, ocitl se na pomezí disentu. Oficiálně byla uznávána pouze ta linie jeho tvorby, která navazovala na tradici nezvalovsko-wolkerovskou a na poezii lidovou a dětskou. Za celoživotní dílo byla Jaroslavu Seifertovi roku 1984 předána Nobelova cena za literatury. Básník zemřel v Praze v roce 1986. Dílo su677b6435muuf
Jaroslav Seifert prošel snad všemi proudy meziválečné poezie a osobitým vývojem po druhé světové válce. Do literatury vstoupil s proudem proletářské poezie.
Město v slzách (1921) je jeho básnickou prvotinou. Osobitost jeho proletářské poezie spočívá v chlapecky upřímném i naivním pojetí revoluce jako boje na barikádách. Rámec sbírky tvoří obraz velkého města. Básně Města v slzách jsou psány volným, většinou rýmovaným, veršem
Samá láska (1923) je druhou básnickou sbírkou, v niž se město stává impulsem pro nové smyslové prožitky a pro vnímání nové krásy. Spolu s tóny proletářské pouzie se tu objevují i tóny smyslového rozdychtění po poznání „všech krás světa“. Sbírka tvoří přechod od proletářského umění k poetismu. Je psána volným veršem, místy však mnohomluvným.
Na vlnách T.S.F. (pozdější název je Svatební cesta, 1925), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929) jsou typickými poetistickými sbírkami. Obsahují verše křehké a hravé. V mnohých básních se ozývá radostný tón, jinde i tóny smutku (např. v básních inspirovaných návštěvou francouzských bojišť z první světové války). Ve sbírce Poštovní holub s objevuje výrazný motiv času a motiv domova. Tato sbírka již smě5uje k postpoetismu. Roku 1929 vychází i půvabná vzpomínková (prozaistická) knížka Hvězdy nad rajskou zahradou.
Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou sbírkami intimní lyriky všímající si základních lidských vztahů – vztahů milostných, rodinných, i vztahů k domovu a k prostým věcem života. V těchto sbírkách je již Jaroslav Seifert známým básníkem. Verše jsou zpěvné, hutné, vroucné a prosté ( F.X. Šalda: „ To je poezie takové síly a prostory, že musíš myslet až na staré duchovní písně, z jejichž ducha jako by to bylo dobásněno.“).
Jaro, sbohem (1937) je sbírkou, která zakončuje toto básníkovo období verši intimními a vzpomínkovými.
V dalším období Seifertova života vznikají především sbírky, které vyjadřují obavy z ohrožení země i z ohrožení člověka.
Zhasněte světla (1938) je sbírka, ve které doznívá postpoetistické ladění z předchozího období, ale ve své podstatě je ovlivněna historickou situací těsně před druhou světovou válkou. Vyjadřuje obavy o národní osud i odhodlání bránit sovu zem, zachycuje i zklamání z mnichovské zrady. Hlavní linie básnické sbírky je nesena důvěrou v budoucnost národa.
Za protektorátu se Seifert – podobně jako mnozí jiní čeští básníci – vrací k hodnotám nejpevnějším: rodné zemi, české historii, osobnostem českého kulturního života, i k mamince a dětství. Vějíř Boženy Němcové (1940) evokuje krásnou a tragickou osobnost české spisovatelky 19. století. Vztah k autorce je spojen se vztahem k rodné zemi a k rodné řeči
(„Z těch písní, které slyšel jsem, když poznával jsem cizí kraje, nejdražší jsou mi, jež naše zem na ústech lidu rozehraje. Když děcko poslouchá je, jich slova, něhu, tklivý spád, řeč na rtech matky rozehraje tu nejkrásnější ze sonát.“). Sbírka byla inspirována 120. Výročím narození Boženy Němcové (obdobně jako Halasova Naše paní Božena Němcová). Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944) jsou sbírky, v nichž se autor vrací k Praze, svému rodnému městu, i k Praze jako symbolu slavné, ale často i tragické české minulosti.
Přilba z hlíny (1945) je první Seifertovou sbírkou po osvobození. Tvoří ji tři cykly básní: Osm dní ze září 1938, Říp v okně – básně z let 1937-1945 a závěrečný díl S otevřenou náručí z období pražského Květnového povstání.
Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy (1956) jsou sbírky, v nichž básnický text tvoří paralelu k obrázkům malířů nejnárodnějších – Miloláše Alše a Josefa Lady. Vyjadřují okouzlení českou krajinou, vztah k českým lidem i návraty do dětství.
Mateřídouška (sbírka Šel malíř chudě do světa)
Je tak nízká, lidé chodí po ní, čím ji více šlapou, tím víc voní, cvrčkům, kteří lidem nevěří, hlídá někdy prahy u dveří. Také jsem ji trhal v dávném čase, do kytiček špatně vázala se, teď jsem rád, když kvítek voňavý zavoní mi někdy u hlavy. Je už podzim, už je teskné září, jako bych si četl v slabikáři, vraceje se dlouhou řádkou let – ještě umím něco nazpaměť. A B C D přeříkávám nyní, teď už vím, čím vonělo to v skříni, když maminka vzala ve svátek šátek, plný bílých poupátek. Píseň o Viktorce (1950) byl básnický cyklus, který Viktorčiny osudy i osud autorky této postavy zobecňuje v písni o síle a osudovosti lásky. Tato sbírka narazila na příkré odmítnutí kritiky (a cenzury). To byl jeden z důvodů, proč se Seifert na čtyři roky odmlčel. Maminka (1954) vyšla jako první sbírka po nucené odmlce. Na vrcholné umělecké úrovni v ní básník ztvárnil vzpomínky na svá chlapecká léta a na svou maminku. Verš je prostý a citově vroucný. První dopis mamince (sbírka Maminka) Už vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití, však žel dosud mě nenapadlo co psát, jak dopis začíti. Maminko moje milovaná, a v zubech konec násadky, přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky. Přeji ti dnes v den Tvého svátku
no vida, už mám druhou řádku a pokračuji ve větě: štěstí – po t se píše ě – a zdraví – a pak selhává už nadobro má fantazie, tak přízemní a kulhavá. A trhám papír, muchlaje ho
a chytá něco voňavého – tu v odhodlání zoufalém přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, očima mlčky ptá se mě. Pak zamoučněné ruce obě zvedly mě rychle se země. Praha (1958) byl výbor z veršů, které vznikly v letech 1929-1947). Společně se sbírkou Maminka znamená vrchol básnické linie směřující k oslavě domova a všech pozitivních lidských hodnost. Přináší verše kultivované, prosté, melodické a básnicky silné. Sbírkou Praha končí další období Seifertovy tvorby.
Potom nastává dlouhý přeryv, který je způsoben především básníkovou těžkou chorobou (nemoc pohybového ústrojí). Seifert se k básnické tvorbě vrací až v polovině 60. Let – a s novu poetikou. Objevuje nové postupy; mizí rýmy a rytmická pravidelnost, Seifertův volný verš se stává drsnějším. Veš se mění v jakési volně plynoucí nebásnické vypravování a rozmlouvání. Synonymem života se stává žena.
Koncert na ostrově (1965) byl první Seifertovou sbírkou po jeho návratu zpět do života; v ní básník svůj život rekapituluje. Básně přísně ohledávají ty životní hodnoty, které zůstanou hodnotami i tváří v tvář smrti. Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967) jsou básnickými plochami, na nichž Seifert dále rozvíjí nové básnické postupy. Minulost se prolíná s přítomností, mnohé z básní přinášení hluboká zamyšlení. Častými motivy jsou opět láska a smrt.
Deštník z Piccadilly (1979) a Morový sloup (1981) přivádějí k vrcholu novou básnickou linii Seifertovy poezie. Prvně vyšly v zahraničí (Deštník z Piccadilly v Mnichově, Obrys/Kontur – PmD 1979, Morový sloup v Kolíně nad Rýne, Index 1977)
Býti básníkem (1983) je jakousi básnickou rekapitulací Seifertova tvůrčího i osobního života, důstojným básnickým rozloučením:
Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem. Byl to můj vlastní osud. Za ním jsem klopýtal bez dechu celý život. …..
Všecky krásy světa (1982) - to je prozaistická paralela a komentář k básníkovu dílu, kniha, v niž autor vzpomíná na celý svůj život. U nás byla v 80. letech publikována v neúplném znění; bez cenzurních zásahů vyšla prvně v zahraničí (Kolín nad Rýnem, Index 1981, Toronto, 68-Publishers 1981).
Jaroslav Seifert byl Pan Básník. Člověk a umělec, který svým dílem ovlivnil řadu generací umělců a dal radost mnoha lidem každého věku, pohlaví, vzdělání. Jeho básně mají sílu spojovat.
|
