|
Josip Broz Tito (SEMINáRNí PRáCE Z DĚJEPISU)GYMNáZIUM JIHLAVA
Josip Broz Tito (SEMINáRNí PRáCE Z DĚJEPISU)
Josip Broz zvaný Tito1 patří k nejdiskutabilnějším osobnostem světových dějin. Postoj k němu může sahat od nezměrného obdivu až k odporu a pohrdání. Oficiální pohled na Tita se také liší každou dějinnou epochou a každým režimem. U nás se Tito z hrdinného partyzánského vůdce jugoslávských komunistů po roztržce Stalinem stal krvavý pes a imperialistický agentem, v období pražského jara se obět objevil milovaný vůdce jugoslávského lidu Tito, v období normalizace byla opět jeho postava tabuizována, dnes po krvavé jugoslávské občanské válce je období jeho vlády vnímáno jako světlá doba míru a prosperity, na Balkáně to jev ojedinělý. Jako jeho největší čin je dnes hodnoceno jeho vzepětí Stalinovi a následná oscilace mezi západním a východním blokem a z toho vyplívající činnost v Hnutí nezúčastněných zemích. Časové vymezení této práce není možné přesně určit, neboť podmínky, které zapříčinili Titův vývoj, zpětně přesahují datum jeho narození až do hluboké minulosti a naopak důsledky jeho činnosti dalece přesahují den jeho úmrtí. Přesto Titova hlavní působnost pokrývá téměř celé 20. století a tomuto období se budu věnovat především. 34485pbo21orf3s V působení Josipa Broze Tita lze viděti dvě hlavní linie. Jednak je to činnost domácí, která se snažila zajistit mírové soužití jihoslovanských národů a zavést v Jugoslávii komunismus, a poté je to činnost mezinárodní, která přineslo Titovi světovou proslulost, dostáváme se do období, kdy je svět vtažen do studené války a Tito je vzorem vůdce, který si zachovává nezávislost na obou táborech. Cílem této práce je pochopit a zhodnotit oba aspekty Titovi činnosti, nalézt odpověď na otázku příčiny krvavého rozpadu Jugoslávie a zhodnotit význam Titovi angažovanosti v mezinárodní politice. V neposlední řadě zbývá také zhodnotit Titův význam v partyzánském odboji. Práce je rozdělena do tří kapitol, mezníkem jsou přelomy v historii, které byly zlomem i v Titově životě. První kapitola pojednává o době od Josipova narození až do vypuknutí druhé světové války, druhá od tohoto okamžiku až do osvobození Jugoslávie, třetí o hovoří o jeho činnosti jakožto jugoslávského prezidenta. Dostupné literatury o maršálu Titovi je u nás nedostatek, nepochybně to souvisí s tabuizování jeho postavy v minulém režimu a také dnes není komunistický vůdce u nás nikterak populární. Vyskytuje se nemnoho literatury překladové, v první řadě je to biografie Angličana Jaspera Ridleyho, český překlad má ale k dokonalosti daleko. Zajímavé okamžiky z Titova života se můžeme dovědět k knize Lásky slavných mužů do Reinholda Dörrzapfa. Z naší literatury je důležité souhrnné zpracování dějin Jugoslávie, jsou to Dějiny jihoslovanských zemí z edice Dějiny států nakladatelství Lidových novin. V novější době bylo také natočeno o Titovi několik dokumentů, autory jsou většinou jihoslovanští tvůrci. Ale i přes tento relativní nedostatek zdrojů je dnes možné vytvořit si o postavě Josipa Broze Tita vlastní názor. br485p4321orrf
Josip Broz narodil se dne 7. května 1892 ve vsi Kumarovec v Chorvatsku. Kumarovec se nachází asi 30 km severně od Záhřebu v těsné blízkosti slovinských hranic a jeho matka také byla Slovinka. Jeho otec Franjo Broz byl jeden z chudších kumarovských sedláků a přivydělával si také nákupem a prodejem dřeva. Většina Josipových sourozenců zemřela záhy po narození.2 Josip musel již od brzkého dětství tvrdě pracovat, školní docházku ukončil ve třinácti letech po absolvování čtyř tříd místní základní školy a vyšší vzdělání již nikdy nezískal. Přesto byl velice nadaný, svoje mezery ve vědění vyplňoval četbou knih a zvládnout jakýkoliv cizí jazyk mu nikdy nečinilo žádné obtíže. Mladý Josip Broz si uvědomuje své schopnosti a v žádném případě nechtěl zahodit svůj život v zapadlém Kumarovci. Obdivoval moderní svět, techniku, velký a kulturně vyspělí svět tehdejší Vídně. Nakonec se mu podařilo ve svých patnácti letech z Kumarovce odjet a je přijat do zámečnického učení. V osmnácti letech je vyučen a odchází pracovat jako kovodělník do Záhřebu. Zde se v továrně poprvé setkává se socialistickými idejemi a velice brzy se aktivně zapojuje do činnosti místních odborů. Dlouho se zde ale neudrží a práci dále většinou marně hledá v Lublani, v Terstu a na dalších místech, až se v roce 1912 dostane i do Čech a nedlouho pracuje i ve Škodových závodech v Plzni. Koncem roku 1912 se dostává do Vídně a zde zažívá nejšťastnější léta svého mládí. V roce 1913 je ale Broz povolán do armády a po sarajevském atentátu v roce 1914 se ocitá ve víru první světové války. Josip Broz vstupuje do války jako zcela řadový voják a vidí ji jako další možnost svého uplatnění a brzy se stal poddůstojníkem. Zcela chladným ho nechává panslavismus3 a zběhnout k ruské armádě, tak jak to učinilo mnoho jeho chorvatských druhů, ho ani nenapadne. V roce 1915 je ovšem v Haliči4 zraněn a nedobrovolně upadá do ruského zajetí. Rusové Josipa Broze poslali do vojenského lazaretu v Povolží, kde mu bylo umožněno používat lazaretní knihovnu. Zde se Tito naučil rusky a četbou mnohých knih si velice rozšířil svoji samoučnou vzdělanost. Ruská revoluce 1917 zastihla Josipa Broze jako vězně pracujícího na stavbě železnice na Sibiři. Byl propuštěn a dostává se do Petrohradu, kde začíná pracovat jako dělník. Zde se setkává s bolševiky a myšlenka komunismu se mu stává sympatickou. V červenci se již Broz účastnil bolševických demonstrací, byl zatčen ruskou policií a měl být eskortován na Sibiř. Z vlaku ovšem utekl a po 7. listopadu 19175 se přidal v Omsku k rudým gardám. V Rusku ovšem po bolševickém převratu vypukla občanská válka a Omsk byl v červenci 1918 obsazen bělogvardějci6 generála Kolčaka. Josip Broz musel uprchnout a skrýval se na venkově u kyrgyzského kmene. Zde se sblížil s dcerou místního chána a měl možnost zde zůstat na trvalo. Ale poté co rudá armáda koncem roku 1919 opět dobyla Omsk, Josipovi nic nebránilo v tom aby se vrátil domů. V Brozově vlasti mezitím vzniklo ze samostatného Srbska a rakousko-uherského Chorvatka, Slovinska a Bosny království SHS (království Srbů, Chorvatů a Slovinců). Byl to státní útvar srbské dominance s polofašisticko-buržoazním totalitním charakterem. Josip si z Ruska přivezl i ženu zvanou Polka, společně se začátkem roku 1921 usazují v chorvatském městečku Veliko Trojstvo, kde Broz pracuje ve mlýně. Z Ruska se Josip Broz vrátil nasycen komunistickými idejemi a hned od počátku byl členem komunistické strany a zanedlouho se stává členem okresního výboru. Komunistická strana byla ale v Království SHS roku 1922 zakázána a všem jejím členům a sympatizantům hrozilo vězení. Josip Broz začíná pracovat pro komunisty v ilegalitě, jinak však až do roku 1925 poctivě vykonával svoji práci ve mlýně a žil s rodinou. Poté je ovšem propuštěn a dále se věnuje profesionální komunistické agitaci v různých továrnách. Jeho kariéra začíná strmě stoupat a roku 1926 se stává tajemníkem odborového svazu kovodělníků pro celé Chorvatsko. V červenci 1927 je pětatřicetiletý Broz poprvé zatčen za protistátní činnost, je ovšem podmínečně propuštěn. O rok později byl Josip Broz zatčen znovu, poté co mu policie podstrčila do bytu dvě bomby, tentokrát na pět let nepodmíněně. Ale ani ve věznici nezahálel a propagoval komunismus jak spoluvězňům, tak bachařům. Po propuštění se měl Broz odebrat do svého rodného Kumarovce a zde žít pod policejním dohledem. Necelý půlrok poté začíná Broz opět pracovat pro komunistickou stranu, díky tomu cestuje s falešnými doklady po téměř celé Evropě. Až roku 1935 byl politbyrem Komunistické strany Jugoslávie, jehož se stal ve stejném roce členem, poslán podat hlášení o situaci v Jugoslávii Kominterně7 do Moskvy. Zde se Josip Broz, vystupující pod krycím jménem Walter, dostává do víru těch nejkrutějších stalinských čistek. Spousta z jeho přátel z hotelu Lux, kde jsou ubytováni zahraniční agenti Kominterny, přes noc mizí a spousta jich je křivě obviněna ze špionáže a trockismu. „Ale soudruh Walter celou svou duší cítí pravý základ celého tohoto teroru. Ví, že podstata čistek nespočívá v chybách pronásledovaných, ani v omylech soudruhů, ani ve zradě stranických přátel, nýbrž ve Stalinově duši. Tito tuší, že všechno vychází z muže v Kremlu, který jako on pochází z malých poměrů; který se dostal až úplně nahoru, kde si však s úlekem uvědomil své nedostatky, a při pomyšlení, že stovky, tisíce, ba miliony čekají na jeho chybu, musí být zděšený. Walter cítí, že Stalin ve svém poblouznění bude chtít odstranit všechny lidi, kteří by po něm mohli sáhnout.“8 Broz je ale zvyklí vycítit smrtelné nebezpečí, a tak se snaží chovat co možná nejnenápadněji, neboť Stalinovi pochopové si nejvíce všímají intelektuálů, kterým Tito nikdy nebyl. Svůj pobyt v Moskvě Tito, na rozdíl od svých mnohých soudruhů, ve zdraví přežil a v roce 1936 se staral o nábor jugoslávských dobrovolníků do Španělska.
Mezitím co Tito, jakožto agent Kominterny cestoval mezi Jugoslávií a Moskvou, začalo se ve světě schylovat v největšímu válečnému konfliktu v dějinách, k druhé světové válce. Tehdejší vláda královské Jugoslávie, která notoricky porušovala všechna občanská a etnická práva a stala se nástrojem prosazování velkosrbských zájmů, vyhlásila po vypuknutí války 1.9.1939 neutralitu. Hitler ovšem nutně potřeboval jugoslávské území pro vedení války jak proti Řecku, tak i pro chystaný útok na SSSR, místní bohatá naleziště surovin ho také nenechávala lhostejným. Jugoslávská vláda německému tlaku nedokázala odolat a 25. března 1941 přistoupila ke státům fašistické osy. V odpověď na to provedla jen o dva dny později skupina vysokých důstojníků státní převrat a zmocnila se vlády. Z Paktu tří sice Jugoslávie ani poté nevystoupila, ale začala tajně vyjednávat s Velkou Británií, což Hitlera pobouřilo natolik, že se rozhodl Jugoslávii obsadit. A tak 6. dubna 1941 zaútočila na Jugoslávii německá, italská a maďarská vojska a po chabé obraně jihoslovanské armády byla nucena Jugoslávie již 17. dubna kapitulovat. Královská vláda se poté odebrala do exilu v Jeruzalémě, odkud se už domů nikdy nevrátila. Německá armáda obsadila Srbsko, kde byla ustanovena kolaborantská vláda generála Milana Nediće, Němci byla také okupována většinu Slovinska, které bylo rozhodnuto zcela poněmčit a připojit k říši. Itálie obsadila zbytek Slovinska, Černou Horu, část Dalmácie a Kosovo, které připojili k tzv. Velké Albánii. Profašistické Bulharsko anektovalo Makedonii a Maďarsko část severosrbské Vojvodiny, osídlené převážně maďarským etnikem. Na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny vznikl nový státní útvar, Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna država hrvatska – NDH). Tento loutkový stát byl vytvořen za pomoci států fašistické osy, především Německa a Itálie, a vláda byla svěřena chorvatským nacionálním fašistům – Ustašovcům. Brutálním násilím, genocidou, katolickým a nacionálním fanatismem vůči pravoslavným Srbům, Židům a Cikánům Ustaša nijak nezůstávala pozadu za Němci a za oběť jí padly statisíce neviných lidí. Tito přečkal německou invazi v Záhřebu. Zde mu však jako komunistovi hrozilo smrtelné nebezpečí, proto se přemístil na Bělehradu, kde ale nebyla situace kvůli německému gestapu o mnoho lepší. Hned po útoku na SSSR, dne 22. června 1941 se sešlo politbyro KSJ a podle instrukcí Kominterny začalo okamžitě plánovat partyzánskou válku proti okupantům. Komunisté nebyli však jediní, kdo se hlásili k odboji. Plukovník Dragoljub Mihajlović kolem sebe soustředil skupinu záškodníků, kteří se nazývali četniky, podle zbojníků, kteří bojovali v 19. století proti turecké nadvládě. Mihajlovič byl ve spojení s exilovou jugoslávskou vládou a dlouho byl považován za jediného oficiálního představitele jugoslávského odboje a dokonce byl exilovou vládou v roce 1942 jmenován ministrem obrany. Ve skutečnosti byli četnici srbskou obdobou Ustaši. Úhlavními nepříteli pro ně byli komunisté, potom Chorvaté, katolíci a muslimové a až na konec Němci a Italové. S nimi také mnohdy otevřeně kolaborovali a spolupracovali při potírání partyzánů. Přesto se jim od Spojenců, především Velké Británie dlouho dostávalo materiální pomoci. Mezi tím se Titovi partyzáni neustále rozrůstali a podařilo se jim dostat pod kontrolu některá horská území v Srbsku a v Bosně. Ta se stala základnami pro nejrůznější záškodnické akce, za které nicméně byli v zahraničí opěvováni Mihajlovićovi četnici. Němci podnikli proti partyzánům několik ofenzív, nikdy se jim ale nepodařilo partyzánskou armádu zlikvidovat zcela. Ta mezitím spíše stále sílala a zvětšovala svoje řady. Svým nekompromisním postojem k fašismu, národností a náboženskou snášenlivostí a sliby, že po válce bude Jugoslávie přeměněna ve federativní republiku, kde budou všechny národnosti rovnoprávné, způsobily, že se k partyzánům hlásilo mnoho obyčejných rolníků, dělníků, intelektuálů a jiných antifašistů, kteří nebyli zasaženi ani srbským, ani chorvatským či jiným šovinismem. Komunisté, ačkoliv drželi řídící funkce, tvořili pouze menšinu ze všech partyzánů a v souladu se Stalinovými instrukcemi neslibovali po válce komunistickou revoluci, ale demokratickou, spravedlivou Jugoslávii. V roce 1942 poprvé přichází do Jugoslávie britská mise, která má za úkol zmapovat situaci domácího odboje v Jugoslávii. Vychází najevo pravda o Mihajlovoćovi a za nedlouho se britská vláda rozhodne, že přestane podporovat četniky a začne si všímat Tita a jeho partyzánů. Tito se dokonce v roce 1944 osobně sešel s Winstonem Churchillem a vzápětí i se Stalinem. Bylo dohodnuto, že ačkoliv zemi osvobodí Rudá armáda, ke komunizaci Jugoslávie nedojde. Tomuto prohlášení však ani Tito, ani Churchill nevěřil, pouze Stalin nechtěl nastolením komunizmu v Jugoslávii ztratit ostrovního spojence. Rudá armáda vkročila do Jugoslávie dne 1. října 1944. Oslabená německá vojska se jí dařilo potírat velice rychle, Tito jí věnoval na pomoc několik partyzánských oddílů. Bělehrad spojená sovětská a partyzánská vojska dobyla již 23. října. Po skončení bojů Tito vstoupil do bývalého královského paláce a začal se chovat jako hlava jugoslávské vlády. Urputné boje na zbytku jugoslávského území však pokračovaly. Záhřeb padl až 9. května 1945 a poslední divize SS se vzdala až o týden později. Přesto ale zůstala především v hornatých částech Jugoslávie skryta spousta bývalých Ustašovců, četniků, kolaborantů s nacisty a antikomunistů, kteří nesouhlasili s poválečným uspořádáním Jugoslávie. Partyzáni se po válečných zkušenostech s nimi neváhali definitivně vypořádat a mnohdy docházelo k masovým popravám zajatých Ustašovců a četniků. Tito však všem, kteří se vzdali do 15. ledna a nespáchali žádné válečné zločiny, věnoval amnestii. Zakázal zabíjení zajatců a nařídil nutnost vojenského soudu. Přesto však mnozí jeho podřízení tyto rozkazy neuposlechly a masové zabíjení zajatců pokračovalo dál.
Komunistická strana vyšla z války jako dominantní politická síla kontrolující veškerou státní moc a měla také širokou podporu veřejnosti. Po uklidnění poměrů byly v listopadu 1945 konány svobodné volby, přizváni byli i pozorovatelé OSN. Ty sice nebyly zcela regulérní, komunisté právními kličkami bránili předvolební kampani opozičním stranám. V těchto volbách získali komunisté 88 % hlasů, mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva si získali sympatie díky úspěšným partyzánským bojům a také vírou v lepší budoucnost, neboť jen málokdo se chtěl vrátit k nesvobodnému předválečnému režimu. Tito ale začal sám kopírovat sovětský vzor vlády. Velice brzy zlikvidoval legální opozici, která kritizovala upevňování totalitního režimu. Mnozí z těchto politiků byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech k mnohaletým žalářům. Na rozdíl od SSSR, nebo Československa však hlavy nepadali. Tito nikdy nebyl zastáncem zbytečného krveprolití a sám zažil v SSSR hrůzu stalinských čistek, ale na rozdíl od Stalina mu chyběla paranoická krutost. Přesto také vždy bez okolků, i když humánnějším způsobem, likvidoval své skutečné i domnělé politické nepřátele a každého, kdo by ho mohl mocensky ohrozit. Nakonec byli často zbavováni svých funkcí i jeho staří partyzánští spolubojovníci. Brzy si ovšem začal všímat Tita sám kremelský vládce Stalin. Titova oblíbenost byla nesmírná nejen v samotné Jugoslávie, ale i ve všech zemích sovětské zájmové sféry a dokonce i na západě. Ve Stalinovi se opět vynořil stihomam, neboť si uvědomil, že by mohl Tito ohrozit jeho výsadní postavení v zemích východního bloku. A měl k tomu i skutečný důvod, neboť se plánovalo vytvořil spojením Jugoslávie, Bulharska a Albánie rozsáhlou balkánskou federaci, které by se mohla svým hospodářským a vojenským potenciálem stát určitým partnerem SSSR. Stalin se tedy rozhodl zabránit vzniku tohoto soustátí a odstranit Tita z jugoslávské politické scény. Dne 25. března 1948 poslal Stalin jugoslávskému vedení dopis, ve kterém Tita pokrytecky obviňuje z různých závažných politických chyb (rozpoutání antisovětismu, podpora kapitalistických tendencí, aj.) a také z praktik, které KSJ praktikovala podle Stalinova vzoru. Stalinův plán, že se ho Tito zalekne a sám odstoupí z vedení Jugoslávie, ale nevyšel. Tito si uvědomoval, že by jeho odstoupení znamenalo konec suverenity Jugoslávie, neboť by si Stalin určitě zajistil na jeho místo sobě zcela poslušného člověka, který by se podle sovětského vzoru se starou garniturou včetně Tita krutě vypořádal. Tito dobře věděl, že Stalinovi vůbec nejde o vítězství socialistické revoluce, ale o prosazování sovětského vlivu. Proto se rozhodl vzdorovat. Jako Stalinova odpověď byla KSJ dne 28. června 1948 vyloučena z Kominformy9. Titova Jugoslávie se stala první zemí, která se rozhodla jít k socialismu vlastní cestou. Po vyloučení Jugoslávie z Kominformy projevily všechny ostatní sovětské satelity oddanost Stalinovi a byla zahájena mohutná protitovská kampaň. Ale mezi řadovými členy komunistických stran si získal Tito sympatie, neboť dokázal jít vlastní cestou směrem k nestalinskému socialismu. Tito se kromě přímé intervence Sovětského svazu také obával vlastních členů KSJ, kteří by nakaženi Stalinovou propagandou mohli usilovat o jeho svržení. To vyvolalo čistku KSJ od údajných sovětských špiónů. Po roztržce se Sovětským svazem se Tito vydal na cestu lavírování mezi východem a západem. Formálně se stále země hlásila ke komunismu, to ji ale nebránilo požívat finanční půjčky ze západních zemí. K určitému narovnání vztahů se SSSR došlo po Stalinově smrti a nástupu umírněného Nikity Chruščova, který uznal Stalinovu chybu v roztržce s Jugoslávií. Tito využíval rozporů mezi USA a SSSR a obratně se přikláněl k jednomu či k druhému bloku. Mezitím docházelo v Jugoslávii k hospodářskému růstu a životní úroveň obyvatelstva se brzy stala srovnatelná se západními zeměmi, na tom měla zásluhu především koncepce tzv. samosprávného komunismu. Jinak patřil Titův režim k těm nejliberálnějším komunistickým režimům a v mnohém se podobal Dubčekovskému socialismu s lidskou tváří. Světovou věhlas vložila ale Titovi jeho mezinárodní politika, především účast v Hnutí nezúčastněných. Aby ho oscilace mezi dvěma bloky nedovedla k mezinárodní izolaci, začal spolupracovat se zeměmi třetího světa. Tito vždy sympatizoval s národněosvobozeneckými hnutími a podporoval rozklad kolonialismu, dobré vztahy byly především s Egyptem, Indií a Indonésií. Podnikal časté zahraniční návštěvy a to mu vyneslo ohromnou prestiž a popularitu po celém světě. Když došlo roku 1968 k obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, Tito tento čin jednoznačně odsoudil. Jugoslávie byla státem tvořeným mnoha národnostmi s pohnutou minulostí plnou vzájemných válek a nesnášenlivosti. Titovu Jugoslávii držel pohromadě především kult jeho osobnosti a také společná zkušenost druhé světové války a společný partyzánský odpor. V neposlední řadě to bylo také společné budování komunismu. Počátkem 70. let ale začíná dorůstat nová generace, která bezprostředně válku nezažila, a v komunistickém hospodářství se začínají objevovat ekonomické krize způsobené neefektivním řízením. Opět se začíná objevovat nacionalismus, ať už na chorvatské nebo srbské straně, nespokojeni jsou také kosovští Albánci. Bohatý sever země si stěžuje, že musí doplácet na chudý jih, jih má zase pocit, že je severem vykořisťován. Osoba Josipa Broze Tita se stává jediným elementem, který je ještě schopen udržet federaci pohromadě. Tito musel několikrát zasahovat čistkami v KSJ, kde se začali objevovat nacionalistické vášně, toto řešení ale nemohlo být trvalé a Tito měl obavy o osud své země po své smrti. Ještě na sklonku života Tito podepsal roku 1974 novou ústavu, které de facto měnila Jugoslávii v konfederaci, v níž každá republika měla právo z vlastní vůle Jugoslávii opustit. Dne 4. května 1980 ve tři hodin odpoledne a pět minut, těsně před nedožitými osmaosmdesátými narozeninami zemřel po dlouhé nemoci v Lublani doživotní prezident Jugoslávie, soudruh Josip Broz Tito. Pohřeb byl teatrální, sjeli se téměř všichni významní státní z celého světa. Celá Jugoslávie upřímně truchlila za svého milovaného vůdce. To nikdo ale ještě nevěděl, že Titovu říši čeká už jen deset let života.
Podíváme-li se zevrubně dějiny Balkánu, uvidíme sérii válek, nepokojů, bídy a nepřátelství. A z toho vyčnívá období Titovi vlády, doba mírového soužití a prosperity. Tuto periodu ohraničují dvě války z obou stran. Ale viděli jsme, že tento klid a mír bylo možné udržet pouze pomocí represí Titova totalitního režimu. Každé uvolnění režimu s sebou přinášelo nacionální vášně a snaha o reformu komunistického zřízení na počátku 90. let přinesla rozpad Jugoslávie a krvavou občanskou válku. Přeneseme-li se do období těsně po konci druhé světové války, uvidíme, že pouze Titova diktatura a represe vůči všem jeho oponentům mohla v té době zabránit občanské válce. Představíme-li si, že by Tito totalitní režim nezavedl, potom by se kromě komunistů, hlásili o moc také velkosrbští šovonisté snažící se obnovit starou královskou Jugoslávii se srbskou hegemonií, chorvatští nacionalisté by chtěli zachovat NDH, Makedonie by se chtěla připojit k Bulharsku a rozhodně by propukl spor o Bosnu a Hercegovinu. To znamená, že by občanská válka, která propukla až po Titově smrti na počátku 90. let, pravděpodobně vznikla již vzápětí po druhé světové válce. Z toho vyplývá, že tato válka byla v určitém ohledu nevyhnutelná. Dnes je u Tita oslavováno, že se jako první vzepřel Stalinovi a tím zasadil komunismu první smrtelnou ránu v podobě nejednotnosti socialistických zemí. To by Tito ale nikdy neudělal. On byl opravdový komunista a komunismu jako společenskému zřízení budoucnosti věřil až do své smrti. Stalinovi se nevzepřel proto, aby komunismus oslabil, ale proto, aby ho naopak mohl ve své zemi nerušeně zavést a vždy podporoval šíření komunismu v zemích ostatních. Tito si dobře uvědomoval, že komunismus je to poslední, o co Stalinovi jde. Tito se nedožil doby, kdy komunismus jako společenské zřízení zkrachoval. Světovou proslulost si Tito získal činností v Hnutí nezúčastněných zemí. Faktem je, že se především v druhé polovině své prezidentské kariéry staral více o zahraniční záležitosti než o samotné poměry v Jugoslávii, ekonomika ho nikdy nezajímala, tu přenechával jiným. Vsadil na neutralitu mezi oběma bloky ve studené válce, snažil se jako nezúčastněný hledat řešení, která by odvrátila hrozbu jaderné války mezi oběma bloky, která byla už několikrát na spadnutí. Dnes už bipolární svět není, nehradila ho monopolarita USA. Není to ovšem Titova zásluha, pouze jeden svět stál na špatných základech a zhroutil se. Dnes tedy vidíme, že toho ve světě po Titovi příliš nezůstalo. Komunismus zkrachoval, Jugoslávie se krvavě rozpadla, Hnutí nezúčastněných ztratilo v monopolárním světě význam. Vidíme, že tento bezpochyby velký muž nepřežil svou vlastní dobu. Stačilo jen málo a vše co vytvořil prasklo jako nafouklá bublina. Zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky na milovaného vůdce, na klid a mír v Jugoslávii, na teatrální zahraniční cesty a na boj za mír a porozumění v rozděleném světě. A dokud lidstvo nezapomene, může se vždy k Titovu odkazu vrátit.
Ridley, Jasper: Tito. Liberec 1995, s. 86.
Ridley, Jasper: Tito. Liberec 1995, s. 28.
Encyklopedie Diderot 2001. CD-ROM.
Encyklopedie Diderot 2001. CD-ROM.
Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1999, str. 332.
Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1999, str. 348.
Encyklopedie Diderot 2001. CD-ROM.
Encyklopedie Diderot 2001. CD-ROM.
Bělina, Pavel a kol.: Dějiny evropské civilizace II. Praha 1999. Bělina, Pavel a kol.: Dějiny zemí koruny české II. Praha 1999. Dorazil, Otakar: Světové dějiny v kostce. Vimperk 1995. Gardner, Philip a kol.: Zeměpis světa. Praha 1999. Honzák, František a kol.: Evropa v proměnách staletí. Praha 1995. Johnson, Paul: Dějiny 20. století. Praha 1993. Keegan, John: Kdo byl kde ve II. světové válce. Brno 1995. Kováč, Dušan: Dějiny Slovenska. Praha 1998. Macksey, Kenneth: Zapalte Evropu!. Brno 2000. Reinhold, Dörrzapf: Lásky slavných mužů. Praha 1997. Ridley, Jasper: Tito. Liberec 1995. Rychlík, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000. Šesták, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 2001. Švankmajer, Milan a kol.: Dějiny Ruska. Praha 1999. |
