Tacitus-Germánie

Tacitus:

Soudí se, že se narodil r.55 n.l. na počátku vlády císaře Nerona. Součastný tacitovský badatel R.Syme se domnívá, že v Narbonské Gallii. Narodil se a vyrůstal v zámožné rodině a byl příslušníkem jezdeckého stavu, o čemž svědčí jeho úřednická kariéra a literární styl jeho děl.

Nevíme však kdy a z jakých důvodů přišel do Říma, víme ale že zde vystudoval. Za Vespasianovy vlády se datují počátky jeho úřednické dráhy, s největší pravděpodobností zastával Tacitus jeden z běžných nižších úřadů. Později byl Tacitus podporován Vespasianovými nástupci, jeho syny Titem (79-81 n.l.) a Domitianem (81-96 n.l.) a zdá se, že právě díky jejich podpoře dosáhl vyšších hodností. Za Tita byl kvestorem, což mu umožnilo vstup do senátu, a za Domitiana pečoval o cizí kulty v Římě. Roku 88 n.l. se stal praetorem. Na sklonku vlády Vespasiana roku 77 n.l. se Tacitus oženil s dcerou oddaného stoupence Vespasiana Gnaeuse Juliuse Agricoli, který se proslavil svými vojenskými úspěchy. Ještě v tomto roce byl Agricola Domitianem vyslán do Británie, kde upevnil římskou vládu. Roku 84 n.l. pak byl povolán zpět do Říma, ač v Británii sklízel úspěchy. V roce 93 n.l. Agricola zemřel. Jeho smrt se však neobešla bez pověsti, že byl otráven Domitianem, který těžce nesl jeho slávu a úspěchy. Tacitus si Agricoli velmi vážil, a proto pro něj jeho smrt byla těžkým duševním otřesem. Později v Římě napsal spis Život Julia Agricoli, který byl jakousi oslavnou řečí na Tacitova tchána, slavného vojevůdce a podrobitele Británie. Dílo bylo sepsáno až za vlády Nervy, což Tacitovi dovolovalo vyjádřit se svobodněji, než za vlády Domitiana. Nemohl se účastnit pohřbu, protože v této době byl již čtvrtým rokem mimo Řím. Pravděpodobně byl správcem některé z římských provincií. Badatelé se domnívají, že šlo o Belgickou Gallii. Zde se nejspíš v Tacitovi probudil všestranný zájem o germánské kmeny, který později v Římě vyplynul v sepsání spisu Germania. Do Říma se vrátil i se svou ženou ještě za vlády Domitiana, ale nezapojil se do veřejného života, neboť s císařem hluboce nesouhlasil. Konec Domitianovy vlády a nástup liberálně založeného, starého senátora Marka Coccecia Nervy mu dal naději, že je skoncováno s despotickou vládou jednotlivce. Roku 97 n.l. se stal konzulem. Svou spisovatelskou dráhu začal za klidné vlády Traiana sepsáním již vzpomenutého díla Život Iulia Agricoli. Další díla na sebe nenechala dlouho čekat ještě v tomto roce napsal Germánii. Toto dílo má obrovský význam pro poznání starověku v Německu, byť vychází především z knih Caesara a Plinia staršího. V nedlouhém odstupu vznikl poslední Tacitův drobný spis Rozprava o řečnících. Spis popisuje příčiny úpadku, jimž procházelo řečnictví v Římě za císařské doby. Styl a sloh tohoto spisu se poměrně radikálně liší od všech ostatních Tacitových děl, což dalo vzniknout sporné myšlence, že autor tohoto spisu je jiný a nám neznámý. Jestli tento spis sepsal někdo jiný, pak nejspíš Cicero. Styl, kterým bylo dílo psáno byl velmi podobný jeho, ale ještě je tu možnost, že se Tacitus nechal Cicerem inspirovat v literární formě i struktuře jeho posledního spisu. Tuto otázku však asi nikdy s jistotou nevyřešíme. Za Traiana dosáhl Tacitus vrcholu svého společenského postavení i literární činnosti. V postupu ho podporoval jeho důvěrný přítel Plinius mladší, který byl v kontaktu se samotným Traianem. Z Pliniových dopisů lze poznat, jak si vážil svého přátelství s Tacitem. Přesto, že Tacitus byl vynikající řečník, upínal se stále více k římským dějinám, avšak ne tak dávno minulým. V dalším spise Dějiny popisoval události od Neronovy smrti, vládu flaviovské dynastie až do smrti Domitiana.

Dílo obsahovalo celkem 14 knih, z nich se ale dochovaly pouze první čtyři a část páté, popisující pouze léta 69 a 70. Tacitus popisuje dané události většinou podle let, tedy analisticky. Touto metodou pokračoval i v další tvorbě. Asi v letech 112-114 n.l. zastával Tacitus svou poslední úřední funkci. Římským senátem mu byl udělen jeden z nejčestnějších titulů, a to prokonsul provincie Malá Asie. Po opětovném návratu do Říma pokračoval ve své tvorbě. Ještě obšírněji sepsal Tacitus historické dílo v letech 115 – 117 n.l. Nazval jej Annales (Letopisy) nebo také Od smrti božského Augusta. Spis shrnoval dějiny vlád císařů od Tiberia po Nerona. Z jeho celkových 16 knih se zachovaly knihy první až čtvrtá, začátek páté, šestá bez začátku a mezerovitě jedenáctá až šestnáctá. Tacitus popisuje dané události opět podle let. Přestože napsal, že bude popisovat bez osobního zaujetí, staví do dobrého světla především republikánsky smýšlející lidi. Jeho pojetí je rovněž hodně pesimistické - všímá si hodně záporných vlastností a činů císařů, píše o servilnosti a zbabělosti senátu. Na zaujatost Tacita pak doplatil především rozhodně ne špatný císař Tiberius. Tacitus se opíral o mnohá starší historická díla a čerpal i z pramenů dokumentárního charakteru, jako byly senátní protokoly a úřední římské noviny. Tacitus údajně plánoval sepsání dalších dvou knih - jedné o díle Augusta a druhé o vládě Nervy a Traiana, ale tento svůj záměr již neuskutečnil. Umřel někdy kolem roku 120 n.l. za vlády Hadriana.

Germánie: ho385v8452rooq

Germánské území bylo ohraničeno řekami Rýnem a Dunajem na severu Oceánem a ostatní hranice tvořily hory. Germáni jsou pravděpodobně původními obyvateli této oblasti, a jsou prakticky bez příměsi cizí krve, protože jejich území bylo špatně přístupné po souši a po nebezpečném moři se vydal málokdo. Jsou národem svébytným a neporušeným sňatky s příslušníky jiných říší.

Podnebí zde bylo odlišné od Itálie, Afriky nebo Asie, bylo drsné stejně jako život pro každého kdo tu nebyl doma. Název Germánie, byl původně pouze jménem jednoho z mnoha kmenů, ale cizinci tak této oblasti říkaly. Brzy se tento název vžil a začali si tak říkat i oni sami. V oblasti je hodně hlubokých lesů a bažin, i přesto je ale zem dost úrodná. Hodně se zde chová dobytek, ale nemá vhodné podmínky pro to, aby dosahoval takového vzrůstu, jako v jižních oblastech. Germáni si potrpí na množství, to je těší nejvíc, zlato, stříbro a drahé kamení pro ně nemělo velikou hodnotu. Obchod zde probíhal výměnný, ale vlivem obchodních styků, si začali cenit zlata, stříbra i drahých kamenů.

Zbraně také neměli nejvyspělejší, jen někteří nosili meč nebo kopí. Většinou nosili oštěpy neboli frameje, s krátkou a úzkou čepelí, kterou lze využít stejně dobře k boji z blízka jako k házení. Jejich koňská jízda nebyla na nejvyšší úrovni, nijak koně necvičili. Víc síly bylo v pěchotě a proto Germáni bojovali ve smíšených útvarech. Pěšáci bojovali s nechráněnou hrudí vystačil si pouze se štíty, které pomalovávali nejrůznějšími barvami, aby je od sebe odlišily. Při boji postupovali tak, že do prvních řad stavěli nejmladší a nejhbitější. Jejich počet byl pevně stanoven, stovka z každého kraje. Ústup považovali spíš za věc taktiky, než za projev zbabělosti, vrcholem hanby bylo přijít o štít; člověk takto postihnut se nesměl účastnit bohoslužeb ani chodit do sněmu. Hlavní pobídkou ke statečnosti bylo to, že bojovníci byli seskupeni do útvaru se svými příbuznými, což je mělo povzbuzovat. Raněné a padlé Germáni z bitev odnášeli. K ženám se Germáni chovali uctivě. Věřili totiž, že žena má v sobě cosi božského a věšteckého, nepohrdají proto jejich radami a dbají na jejich výroky.

Z bohů nejvíce ctí Mercuria, o svátcích mu přinášeli lidské oběti. Další dva bohy Hercula a Marta si usmiřují zvířecími obětmi. Bohům zasvěcovali háje a hvozdy. Jejich jménem označují tajemnou bytost, kterou jim umožňuje vnímat pouze jejich nábožná úcta. Věštění přikládali Germáni velký důraz. Způsob jejich věštění spočíval v tom, že usekli větev plodného stromu a nařežou z ní krátké tyčinky na které nějaké značky s určitou symbolikou. Ty potom volně rozhodí na bílou látku. Potom hlava rodiny nebo kněz jde-li o otázku celé obce přednese modlitbu bohu, po modlitbě zvedne tři tyčinky, ale s pohledem k nebi, a pak čte výklad podle vyrytých značek.

O důležitých věcech rozhoduje celý lid a o těch ne tak závažných se radí předáci. Ti se scházejí v určité dny ve sněmu. Nepočítají dny ale noc, věří že noc přináší den. Scházejí se dva nebo i tři dny. Své návrhy poté pronášejí v závislosti na svém věku, urozenosti, válečné slávě a na schopnosti mluvit. Sněm může žalovat a vést hrdelní pře, tresty jsou různé udělují se podle závažnosti provinění. Jestliže je nějaká obec dlouho v míru mladíci z ní odcházejí na vlastní riziko k národům, které zrovna vedou nějaké válečné spory, protože Germánům je klidný život nepříjemný. Válkou nebo lépe kořistí si vydělávali na živobytí. Žili v domech, které netvořily města ani vesnice, nejspíše z důvodu ochrany před požárem. Každý si postavil dům na jakém místě chtěl, skoro při všem využívali hrubě otesané dřevo, na vzhledu jejich obydlí jim vůbec nezáleželo. Jako oděv jim sloužil prostý plášť sepnutý sponkou nebo trnem, ti bohatší využívali kožešin. Germáni se baví hostinami u kterých pijí odvar z ječmene podobný vínu (ač by si člověk myslel, že spíše pivu) a jedí nejrůznější pokrmy připravené z čerstvě ulovené zvěřiny. Při každém slavnostním shromáždění tančí nazí mladíci mezi meči a nastavenými oštěpy. Časem se tento tanec změnil v umění. Často se také oddávali hře v kostky, při které byli vždy střízlivý. Je podivné, že právě této činnosti přikládali takovou důležitost, když při hře přišli o všechno dají do sázky svou svobodu. Kdo prohrál nechal se dobrovolně spoutat a prodat do otroctví.

Být otrokem znamenalo mít svůj dům, své hospodářství, kde rozhoduje sám. Pán mu jen ukládá určité dávky obilí a dobytka. Jinak práce v domácnosti vykonávala žena a děti. K tělesným trestům nebo nuceným pracím docházelo jen málokdy.Germáni půdu příliš nevyužívali pěstovali především obilí. Půdu si zabrali ve výměře odpovídajícímu počtu těch, kteří ji budou obdělávat, potom si ji mezi sebou dělili podle důstojnosti. Pole si každý rok střídali a ještě jim ho půdy zbývalo. Germáni se ani nesnažili o nějaké zdokonalováni zemědělství, žili spíše vojenským stylem.

Mrtvé upalují na hranicích bez velké okázalosti, jen se vznešenými lidmi si dali tu práci hranici stavěli z vybraného druhu dřeva, někdy upalovali i koně zesnulého.

Geografické rozmístění a zvyky jednotlivých germánských kmenů:

Mezi Rýnem, Hercynským lesem a řekou Mohanem sídlili Helvetiové, dál za nimi Bojové, oba kmeny galské. Na samém břehu Rýna sídlí kmeny bez pochyby germánské, a to sice Vangionové, Tribokové a Nemetové. Na území pravého břehu Rýna se usadili Batatové, kteří se proslavili svou statečností. Bydlí na malém pruhu podél řeky. Dále Mattiakové, starý římský národ, který přešel na germánský břeh Rýna, aby rozšířil území. Jinak se podobají spíše Batavům. Na území Hercinského lesa se rozkládá oblast osídlena Chatty. Nejsou typickým Germánským kmenem, jsou velmi bystří a zdatní. Věci jako štěstí pokládají za něco nejistého. Znají rozdělení vojska a dokáží účelně taktizovat. V nejbližším sousedství Chattů u Rýna sídlí Usipové a Tencterové. Tencterové vynikali svým jezdeckým výcvikem a jeho využití v bitvě. V sousedství jsou kmeny Chamavů a Angrivariů. Těmto kmenům kryjí záda Dulgubinové, Chasuariové a jiné drobné ne příliš známé kmeny. Vpředu na ně navazují Frisiové. Kmen Chauků se rozkládá na území začínajícím u Frisiů a zabírá i kus pobřeží, dále táhne podél všech již zmíněných kmenů a nakonec cípem zasahuje až k Chattům. Po jejich boku žili Cheruskové, kteří sousedili s Fosy. V této oblasti akorát úplně u moře žili Kimbrové. Jde o malou obec, ale velkou svou slávou.Větší území zaujímali Suebové. Tento kmen je složen z mnoha jiných s vlastními jmény, ale dohromady si říkali Suebové. Tento velký kmen je odlišný svým zvykem. A to takovým že obyvatelé si česali své vlasy dozadu a na temeni je svazují do uzlů. Tento doplněk má dodat strach nepříteli a způsobit, že vypadají vyšší a strašnější. Za nejstarší a nejvznešenější Kmen z řad Suebů je považován kmen Semnonů. Ti se pro svou početnost a rozsáhlost ovládaného území považovali za hlavu všech Suebů. Dalším suebským kmenem byli Longobardi, pak následují Reudignové, Avionové, Angliové, Varinové, Eudosové, Saurdonové a Nuitonové. Jednotlivě se nevyznačují ničím zvláštním, společně však uctívají bohyni Nerthus. V oblasti okolo řeky Dunaje je obec Hermundurů, věrná Římanům. V tomto kraji vyvěrá i řeka Labe. Vedle Hermundurů sídlí Naristové a dále Makromani a Kvádové. Ještě dál jsou kmeny Marsignů, Kotinů, Osů a Burů, Ti svými zvyky a jazykem připomínají Sueby. Za suebskou zemí ční horský hřeben, za kterým je usazeno velmi mnoho kmenů. Největší rozlohu zaujímají Lugiové rozděleni na více obcí. Nejmocnějšími jsou Hariové, Helveconovém, Manimové a další.Za Lugií žijí pod královskou vládou Gotonové. Bezprostředně za nimi u oceánu Rugiové a Lemoviové. Pak jsou obce Suionů, které leží až v samotném oceánu. Tyto kmeny jsou silné především díky svému loďstvu. Po pravém břehu Suebského moře jsou sídla Aestiů, kteří jsou Suebům značně podobni. Za územím Suionů nalezneme kmeny Sithonů. Jsou zvláštní tím že jim vládne žena.U dalších kmenů si už nemůžeme být jisti zda jsou germánské. I když mají s Germány mnoho společného mísí se jejich sňatky se Sarmaty a to jim dodá leccos z jejich vlastností.