|
RUDOLF II.Gymnázium Jevíčko RUDOLF II.1.seminární práce Obsah OBSAH2 ÚVOD3 57344pcf35zjg5j SŇATEK Z ROZUMU4 RUDOLFOVO DĚTSTVí5 CESTA K TRŮNU6 PŘIJETí RUDOLFA ZE ČESKÉHO KRáLE6 cj344p7535zjjg CíSAŘ ŘíMSKÝ6 MAXMILIáNŮV POHŘEB7 ZAČáTKY RUDOLFOVY VLáDY7 ŘáD ZLATÉHO ROUNA8 PRORADNÝ MATIáŠ9 ČESKÝ MAJESTáT10 KONEC VLáDY RUDOLFA II.11 MECENአA SBĚRATEL12 CíSAŘOVA LIDSKá PODOBA13 ZáVĚR14 POZNáMKY15 PRAMENY16 ÚVOD Rudolf II. Habsburský, císař Svaté říše římské, král český a uherský patří k nejneobyčejnějším vladařům evropských zemí. Jeho osobnost je do dnes zdrojem fascinace. Rudolfův dvůr měl v Evropě klíčové postavení. Mezi návštěvníky císařského dvora patřily šarlatáni, ale i významní básníci, diplomaté, astrologové a mágové, jakýmž byl např. Dee nebo Kelly. Neboť o něm nikdy nebyla napsána žádná významná biografie, je jeho život opředen sítí legend a Rudolf II. nadále zůstává těžko postižitelnou postavou. Na jedné straně byl slabým, nevyrovnaným, ožebračeným panovníkem, jenž byl sesazen z trůnu, na druhé straně byl ovšem neústupným a prozíravým mecenášem, ochráncem umění a také patronem okultních věd. Byl geniálním panovníkem s velmi nevyrovnanou povahou nebo podivín na kterém se projevily následky úzkých příbuzenských vztahů jeho rodičů? Na tuto otázku bych chtěla zodpovědět ve své práci. SŇATEK Z ROZUMU 13. září 1548 se ve Vallodolidu konal sňatek infantky Marie, dcery Karla V., se synem Ferdinanda I., Maxmiliánem. Jejich sňatek vyvolal všeobecný podiv, ale nejen kvůli tomu, že byli pokrevní příbuzní (bratranec a sestřenice), ale hlavní příčinou byl politický dosah sňatku. Habsburkové chtěli celému světu dokázat jednotu a upevnit ochabující vztahy mezi španělskou a středoevropskou větví. Marie příliš krásou neoplývala, ale byla velmi rozumná. Jejím prvotním cílem bylo ochránit svého manžela před protestantskou vírou, vůči které choval velké sympatie. Nad jejich manželstvím ovšem visel temný mrak v podobě jejich společné babičky. Tou byla Juana Kastilská, známá spíše jako Johana Šílená. Roku 1506 se po smrti manžela Filipa Sličného pomátla na rozumu. Předpokládá se, že tento fakt měl velký vliv na Rudolfův život a jeho psychiku, na které se podepsala také výchova ve Španělsku. Z počátku se Maxmiliánovi ve Španělsku velmi líbilo, ale když se do sytosti nabažil španělského přepychu, začalo se mu stýskat po Vídni. A poté, co císař Karel V. začal vyjednávat nástupnictví pro svého syna Filipa na německý trůn, ačkoliv jej slíbil potomkům krále Ferdinanda, bez meškání přijal výzvu svého otce a odjel na říšský sněm do Augšpurku.Ve Španělsku zanechal svou manželku i dceru Annu. 7. května 1552 dorazila Marie i s dcerou do Vídně, která je přijala neobyčejně vřele.Ve skutečnosti si Marie na Vídeň nezvykla a zůstávala tu jen kvůli Maxmiliánovi. Zato Maxmiliánovi příjezd do Vídně prospěl. Navracela se mu chuť k práci i když neočekával od svého otce žádné autoritativní postavení.
RUDOLFOVO DĚTSTVí 18. července 1552 porodila Marie Maxmiliánovi třetího potomka, prince Rudolfa. O prvních letech Rudolfova života se toho mnoho neví. Jisté je pouze to, že jako ostatní děti ze vznešených rodin, byl více v rukou chův a vychovatelů, kteří nemohli dát najevo své srdečné city, neboť byli nižšího postavení a že byl vychováván spolu se svým bratrem, který byl o necelý rok mladší. Jakmile Rudolf dorostl do věku 6 let, začal výběr domácího učitele. Maxmilián spíše hleděl na učitelovi schopnosti než na jeho náboženské smýšlení, ale Marie nechtěla dopustit, aby jejího syna vyučoval evangelík. Proto také poslala o Maxmiliánově počínání dopis do Madridu. Tam se rozhodlo, že Rudolf i jeho mladší bratr Arnošt odjedou do Španělska na výchovu. Maxmilián tomu nejdříve nechtěl dovolit, neboť by tím připustil, že vídeňský dvůr není schopen zabezpečit katolickou výchovu jeho potomkům. Ale posléze, co mu Filip II. nabídl španělské dědictví, nebyl proti. Tato nabídka navíc zněla velmi věrohodně, protože Filipův jediný legitimní syn, don Carlos, byl duševně zaostalý, a tudíž pro trůn nevhodný. V barcelonském přístavu přivítal 17.března 1564 své synovce sám král Filip II. Aklimatizace nebyla pro Rudolfa ani Arnošta jednoduchá. Nejvíce jim pomohla přízeň královny Juany a třetí Filipovi manželky, královny Alžběty. O hmotné blaho obou princů se staral hofmistr Adam z Ditrichštejna. Veškeré výdaje ovšem platil jejich otec Maxmilián. Z počátku probíhala výuka stejně, jako by probíhala ve Vídni, ale posléze byla prohloubena výuka náboženství, byl kladen větší důraz na logiku a teoretická práva panovníka. Oba chlapci byli vychováváni podle přísných španělských metod, která jim nedovolovala únik ke svobodnějšímu a samostatnějšímu politickému myšlení. Nepříjemnou stránkou života na španělském dvoře byl tísnivý chlad v lidských vztazích. Lidé své nitro skrývali a ani sám Filip, který se k synovcům choval jako k synům, nebyl typem srdečného člověka. I přesto, že byl Rudolf zahrnován přepychem a byly mu prokazovány různé pocty, tu zažil mnoho nepříjemných okamžiků, které ho psychicky drtily. Byli to okamžiky pomíjivé, ale ne nezapomenutelné. Potom, co Maxmilián II. dosedl roku 1564, po smrti svého otce, na trůn, začal usilovat o navrácení svých synů ze Španělska domů. Filip o tom nechtěl nic slyšet, neboť jeho jediný syn zemřel a jeho manželka – Alžběta z Valois mu porodila jen dvě dcery, a tudíž se Rudolf s Arnoštem jevili jako jeho jediní možní nástupci. Situaci komplikovali i stavové v Čechách, kteří požadovali navrácení princů domů, kde by se seznamovali se zásadami vlády. Nebyl to jediný důvod, proč je chtěli míti doma. Nejvíce je totiž děsila představa panovníka, plného absolutismu a rekatolizačních myšlenek. Roku 1568 zemřela Filipovi manželka a tím padla veškerá naděje na nástupce na španělského trůn. Filip se ovšem nechtěl vzdát myšlenky na zplození dědice, a proto podal Maxmiliánovi návrh, že propustí Rudolfa i Arnošta do Vídně, když mu dá svou dceru Annu za manželku a pošle své dva syny Alberta a Václava do Španělska na výchovu. Maxmilián, i když nerad, souhlasil a 23. srpna 1571 se Rudolf a Arnošt vrátili zpět do Vídně. Rudolf strávil ve Španělsku pouze sedm let, ale přísná a náročná výchova na něm zanechala trvalé psychické následky a ovlivnila ho na celý život. Cesta k trůnu Ihned po návratu byli oba princové zasvěceni otcem do státnických záležitostí. Bylo to na místě zejména u Rudolfa, jenž jako prvorozený syn měl právo na všechny koruny po svém otci. První korunu, kterou měl Rudolf získat, byla koruna uherská. Maxmilián měl v tomto směru velké obavy, které byly způsobeny uherskými feudály, jenž stále častěji vystupovali proti Habsburkům. Nejostřejší spor vedl Maxmilián s Janem Zikmundem Zápolským1. Roku 1570 s ním ale podepsal mírovou smlouvu, a tak nástupu Rudolfa na uherský trůn už nic nebránilo.Rudolf byl uherským králem vyhlášen 2. dubna 1572. Korunovace byla stanovena na 6.září, ale kvůli nepředvídatelným událostem v Polsku byla odložena na 25. září. Přijetí Rudolfa za českého krále Jednání o přijetí Rudolfa českým králem bylo ustanoveno na 5. září 1575 a datum korunovace na 22. září 1575. Tomuto pochopitelně předcházely bouřlivé debaty. 19. května se ve Stezyci2 konal volební sněm. Největším Rudolfovým konkurentem a uchazečem o trůn se stal Vilém z Rožmberka. Rožmberk se velmi sbližoval se stavovskou opozicí, což se ovšem Habsburkům vůbec nelíbilo. Snažili se ho získat na svou stranu, aby i on podpořil zvolení Rudolfa. S nejlepším nápadem, jak získat Rožmberka na svou stranu, přišel Richard Strein4. Ten mu nabídl 50 000 rýnských tolarů a odpuštění trestu za kandidaturu na polský trůn, s čímž Rožmberk souhlasil. Doposud není jisté, zda by se Rudolf stal českým králem i bez Rožmberkovi pomoci.
Císař římský
Rudolfova korunovace se konala 1. listopadu 1575. 9. listopadu se konala audience v Linci, na které císař reprezentantům stavovské obce sdělil, že se nehodlá o svou vládu dělit ani se svým synem a že i nadále zůstává jediným vládcem monarchie. Rudolf nesl otcovy projevy nedůvěry velmi těžce. Maxmilián nechtěl za žádnou cenu připustit, aby se jeho syn stal českým místodržitelem nebo dokonce mladším králem po jeho boku. Proč tomu tak bylo, nedokáže nikdo vysvětlit. Nejspíše za to mohla jeho stále se zhoršující nemoc. Maxmiliánův pohřeb Maxmiliánova smrt nepřišla neočekávaně. Již dlouho trpěl srdeční ischémií. V prosinci 1576 bylo rozhodnuto, že Maxmilián bude pohřben v Praze do nového mauzolea. Ostatky byly převezeny z Lince 6. února. Provizorně byly uloženy v klášteře sv. Jakuba na Starém městě. Pohřeb se konal 22. března v katedrále sv. Víta. Již od začátku roku 1577 se Praha připravovala na pohřeb císaře Maxmiliána. Rudolf popoháněl Pražany, aby zkrášlili a vyčistili své město. 4. února byli vybráni urostlí mládenci, kteří střežili klášter sv. Jakuba a později chrám sv. Víta. Toto opatření se zdálo nezbytné, protože se po Praze šířili zprávy, že se jezuité připravují k násilnostem proti evangelíkům. Na pohřeb se sjelo mnoho feudálů a šlechticů, kteří tvořili okouzlující průvod, jenž lákal davy diváků. Uspořádání průvodu nebylo náhodné. Přední místa byla pro lidi méně významné a směrem ke konci průvodu šli nejvzácnější lidé. Nejpozoruhodnějším z celého průvodu bylo, že české královské klenoty byly vezeny před uherskými, a tudíž jim bylo přiřknuto méně čestné místo. Celý průvod uzavíral královský služebník na koni, který házel mezi prostý lid peníze, což způsobilo nevídaný chaos. Lidé, v domnění, že se bude opakovat Bartolomějská noc5, prchali do přilehlých ulic a domů. Za okamžik si Rudolf, schovaný za márami, uvědomil, že jde o planý poplach a začal shromažďovat lidi na svá původní místa. Smuteční průvod tak dorazil na Pražský hrad až ve večerních hodinách Začátky Rudolfovy vlády Těsně po otcově smrti se Rudolf chopil vladařských povinností. Jeho první snahou bylo uspořádání poměrů u císařského dvora. 12. prosince 1576 vydává nový dvorský řád. Rudolfa hlavně k tomuto vedly snahy po personálních změnách. Do vysokých postavení dosazoval lidi, jenž velmi dobře znal a kterým důvěřoval. Mezi tyto vyvolené patřil i Adam z Ditrichštejna, dříve Rudolfův hofmistr za pobytu ve Španělsku. I ostatní funkce byly obsazeny lidmi, kterým bezmezně důvěřoval. Byl to např. vrchní komoří Wolfgang Rumpf z Wuelrossu, dvorský maršálek Otto Jindřich ze Schwanzerberku, Pavel Sixt Troutson, Hans z Welsbergu, Gabriel Strein a další. Trestuhodným činem se ale stalo odvolání Richarda Streina, což byl Maxmiliánův důvěrník. Tímto jednáním chtěl nejspíš demonstrovat definitivní rozchod s Maxmiliánovými lidmi. A patrně tu sehrála roli i antipatie k evangelíkům. Po Maxmiliánově pohřbu byla veškerá pozornost soustředěna na Rudolfa. Jeho příbuzní požadovali, aby za své sídlo vlády zvolil Vídeň, protože toto město mělo užší vztah k Habsburským dějinám a hlavně by tu jej mohli snadněji ovládat. Na jedné schůzce se Rudolf nepohodl se svými příbuznými a o všem bylo rozhodnuto. Své sídlo přestěhoval do Prahy a od svého nesnesitelného příbuzenstva měl klid. Do Prahy přijel 16. října 1583 a již ze měsíc předsedal českému sněmu. Nejvíce senát překvapilo jeho vyjádření k otázce svého sídla. Hrad označil za „…stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější“ a prohlašoval, že se tu usídlí na trvalo. Přitom se ale nezapomněl zmínit, že Hrad je ve zchátralém stavu, čemuž napomohl i požár vzniklý roku 1541, a že on sám nemá dostatek peněz na jeho renovaci. Stav mu ochotně odevzdal peníze a Hrad opravil. Řád zlatého rouna Toto ocenění se Rudolfovi podařilo získat po 2 letech po příjezdu do Prahy. Jeho vlastnictví si velmi cenil, jak kvůli své ješitnosti, tak i proto, že Řád zlatého Rouna6 byl překrásný šperk, který se stal ozdobou panovníkových sbírek. Tento řád se lišil od ostatních hlavně tím, že nebyl dědičný a každý, kdo jej chtěl, jej musel získat svými zásluhami. Rok po tomto ocenění, dorazila zpráva, že 12. prosince 1586 zemřel polský král Štěpán Bathory. Vyvstala otázka, zda se Habsburkové opět pokusí získat polský trůn. O ten jevil zájem jak arcikníže Arnošt, tak i nejmladší Rudolfův bratr Maxmilián. Neboť byl nejmladším, tak neměl právo na nějaký vyšší panovnické místo a tato žádost se zdála býti více než pošetilou. Avšak Maxmilián se vydal 21. ledna do Prahy a přesvědčil Rudolfa, aby ho v jeho pošetilém požadavku podporoval. Rudolf mu pomoc přislíbil a hned poslal agenty do Polska, aby vyzvěděli, jak chtějí Poláci volbu panovníka řešit. Kromě Habsburků si na polskou korunu činil nárok i švédský princ Zikmund Vasa, podporovaný Janem Zamojskim7 . 19.prosince 1587 byl Zikmund Vasa zvolen polským králem. O tři dny později byl polským králem zvolen i arcikníže Maxmilián Habsburský. Maxmilián neváhal a začal shromažďovat vojsko. Válka ovšem pro Maxmiliána dopadla katastrofálně. Jeho vojska byla rozdrcena vojsky Jana Zamojského. Tato porážka vyvolala vlnu nevole na straně Habsburků. Vše bylo vyřešeno Bedzinsko – Bytomskou mírovou smlouvou, kterou uzavřel Vilém z Rožmberka, coby císařský velvyslanec, s Janem Zimojskim 9. března 1589. Arcikníže Maxmilián se vzdal polského královského titulu a všech nároků na polský trůn a obě strany se zavázaly obnovením staré smlouvy a přátelství a soužití v míru.
Proradný Matyáš Na začátku roku 1606 se Rudolfův zdravotní stav velmi zhoršil. Začaly ho opět přepadat stavy melancholie, které ústily až k výbuchům hněvu. Při jednom z takových záchvatů dokonce ohrožoval dýkou Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka8 a mrštil vztekle svícnem po svém oblíbeném komorníkovi Filipů Langovi. Začalo ho obklopovat čím dál více podivných individuí, která se pod rouškou ochoty a oddanosti zmocňovala královského majetku. Mělo to i svá rizika. Osobní rádcové museli být zvyklí na Rudolfovo agresivní a nevypočitatelné chování. Jeroným Makovský z Makové9 byl prvním, kdo poznal králův hněv. Byl odsouzen k smrti, ale nakonec byl omilostněn a uvržen do žaláře, odkud ho po 16 letech propustili rozbouření čeští stavové. Na místo Makovského nastoupil Filip Lang. Roku 1607 byl ovšem ze rozkrádání královských sbírek uvězněn a zde roku 1610 zemřel. Tento zhoršující se zdravotní stav přišel vhod nejvíce jeho bratru Matyášovi, který prahl po císařském trůnu. Matyáš okamžitě svolal schůzku všech mužských členů rodiny a působivým popisem Rudolfova šílenství vzbudil představu možné krize pražského dvora. Díky tomuto byla 25.dubna 1606 podepsána tajná smlouva, ve které mu jeho bratři a příbuzní slíbily podporu jeho nároků na trůn. Uznali ho nejstarším mužským členem vídeňské větve Habsburků a pověřili ho, aby platnost smlouvy projednal s papežem, španělským králem a říšskými kurfiřty14. Zcela nečekaně se Rudolf 9. prosince 1606 rozhodl dráždit svého bratra, když mu poslal zprávu, jenž nebezpečně připomínala vypovězení války. Zpráva obsahovala požadavek, aby Matyáš od svého dvora vyhnal biskupa Klesla. Matyáše požadavek velmi rozhněval a odmítl na něj přistoupit. Rudolf se neustále snažil nějakým způsobem svého bratra zbavit, ale jediné na co se zmohl, byly jen výhrůžky a provokace. Jenže Matyášovi už došla trpělivost. Na sněmu v Prešpurku byla Matyášovi, po jeho srdceryvném projevu, přislíbena vojenská podpora a všestranná důvěra v jeho snahu o získání trůnu. Začal také přesvědčovat šlechtu z jiných zemí, aby se připojila na jeho stranu. A protože v něm viděli budoucího panovníka, všichni souhlasili. Na začátku roku 1608 čekal Matyáš s 20 000 vojáky na hranicích mezi Rakouskem a Moravou a připravoval se k vniknutí do Čech. Rudolf byl z toho tak vyděšený, že Matyášovi dokonce nabízel správu Uher a Rakous a také zajištění nástupnictví v Čechách. Jenže to Matyáš nekompromisně odmítl a požadoval Rudolfovu úplnou kapitulaci. Situaci se snažil zachránit jen katolický radikál Popel z Lobkovic. Ten svolal český sněm, kterého se účastnil i sám Rudolf. Tato skutečnost byla pro všechny velkým překvapením, neboť se po celé Praze vyprávělo, že císař je mrtev a místo něj bloudí po Hradě švec, který je mu velmi podobný. Český sněm se usilovně snažil odvrátit hrozící katastrofu v podobě Matyáše a jeho vojsk, která se usídlila za městskými hradbami Stavové se této Rudolfovi nezáviděníhodné pozice snažili využít a donutili ho, aby uznal náboženskou svobodu pro nekatolíky. Rudolf to ale odmítl i přes to, že mu stavové vyhrožovali, že ho nechají na holičkách. Otázka zůstávala i na dále nevyřešena, ale pro stavy to konec nebyl. Nakonec se Rudolf s Matyášem domluvil na rozdělení monarchie. Matyášovi měla připadnout správa Uher, Rakous a Moravy, zatímco Rudolfovi měla být ponechána vláda v Českém království, ve Slezsku a v Lužicích a veškeré jeho tituly.
Český majestát Rudolf byl posedlý myšlenkou znovu získání ztracených území a toužil se pomstít nenáviděnému bratrovi. Tyto myšlenky byly nereálné, ale nemocnému Rudolfovi dodávaly elán a bojovnost. Dalším problémem se ukázala být česká šlechta. Ta požadovala uznání náboženské svobody, o kterém se zmínila již při Matyášově útoku. Rudolfovi to sice nebylo po chuti, jenže stavy mu pohrozily, že na český trůn dosadí Matyáše, a tak mu nezbývalo nic jiného, než aby souhlasil. Ale do sepsání této listiny uplyne ještě mnoho času. V lednu 1609 byl svolám český sněm, na kterém stavové požadovali perzekuci jednoty bratrské10, aby uzákonil užívání české konfese11 a aby nekatolíkům dal pod jejich přímou zprávu Pražskou univerzitu. Rudolfa náboženská podstata nezajímala, ale už z principu odmítal návrhy protestantů. Nejvěrnějším Rudolfovým spojencem se stal Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Ten Rudolfovi poradil, aby proti protestantům tvrdě zasáhl. Rok 1609 se tak stal rokem slibů, výhrůžek a zastrašování mezi oběma stranami. Čeští stavové se 4. května sjeli v Praze a žádali hromadnou audienci u krále. Byli ovšem odmítnuti, a tak se stavové vydali na cestu k radnici. Tento monstrózní průvod Rudolfa značně vyděsil. Dokonce se i začal připravovat na krvavé potlačení protestantů. Stavové svou výhrůžku splnili a spojili se s Matyášem, který jim slíbil poskytnutí pomoci. Tento čin Rudolfa vyděsil téměř k smrti a s největší nevolí svolal na 24. května do Prahy zemský sněm, kde se mohli svobodně stavové vyjádřit.Do Prahy přijel i papežský nuncius12, španělský velvyslanec a arcikníže Leopold Pacovský. Ti všichni jej prosili, aby nepřistoupil na kompromis a aby zůstal věrný katolicismu. Jejich přání jsou vyslyšena. 5. června císař opět odmítá požadavky stavů a sněm rozpouští. Stavové si ovšem takovéto zacházení nenechali líbit. Dne 23. června se vzbouřili, zvolili vlastní vládu a povolali do zbraně zemskou hotovost. Lobkovic začal na Rudolfa naléhat, aby rebelii tvrdě potlačil. Místo, aby jej poslechl, dal jej vyhnat a na jeho místo dosadil Ondřeje Hannewalda. Ten našel 3 východiska: přistoupit na všechny požadavky, vojensky se bránit nebo nabídnout Matyášovi korunu. Po dlouhém rozmýšlení se Rudolf rozhodl, že splní požadavky šlechty. Pokyn k práci na tomto významném dokumentu, který zajišťoval náboženskou svobodu v Čechách, dal 4. července 1609. Zpečetěn a podepsán byl 9.července. Tento historický čin, byl jedním z mála důležitých skutků, které během své vlády Rudolf vykonal.
Konec vlády Rudolfa II. Válka s žoldnéři z Pasovského biskupství znamenala konec Rudolfovi vlády. Tato situace znovu dokázala, že Rudolf již není schopen dále panovat. Pasovská vojska13 nakonec rozdrtil Matyáš, čímž se stává novým panovníkem. Oficiální prohlášení o svém odstoupení měl Rudolf podat 11.dubna 1612 na generálním sněmu Zemí koruny České. Svou abdikaci podepsal až dne, kdy byl Matyáš korunován. K Rudolfovi byl ale velmi velkorysý. Ponechal mu k užívání celou rezidenci na Pražském hradě, přebral náklady na udržování pražského dvora, slíbil zaplatit všechny jeho dluhy, k doživotnímu užívání mu přenechal 4 panství v Polabí a navíc mu poskytl důchod 100 000 dolarů za rok. Matyášova korunovace proběhla ve Svatováclavské katedrále 23. května 1612 za vyjímečných bezpečnostních opatření. Matyáš se totiž obával sice bezradného, ale stále pomstychtivého Rudolfa a také Pasovských, kteří se ještě pořád potloukali po Čechách. Celý korunovační den strávil Rudolf ve svých komnatách. Jakmile byla korunovace skončena, tak se bláznivý a stihomamem posedlý Rudolf pokusil zabránit zvolení Matyáše římským císařem. Dokonce se mu i podařilo pár kurfiřtů přesvědčit. Matyáš se velmi rozčílil, ale spor chtěl co nejdříve ukončit. Ale dříve, než mohl něco podniknou, Rudolf onemocněl. Již delší dobu trpěl chorobou plicní a jaterní a vyskytly se u něj i příznaky syfilis. Na počátku ledna 1612 byl jeho stav již hodně vážný a neustále se zhoršoval. Bylo jisté, že brzy zemře. Ještě 18.ledna podepisoval dokumenty. 19. ledna upadl do komatu a probral se zněj až druhý den ráno. Nechal si zavolat kněze a mezi šestou a sedmou hodinou ráno vydechl naposledy. Odpoledne 20. ledna se konala pitva. Dr. Roboreto, který prováděl pitvu, došel k závěru, že příčinou smrti bylo poškození plic, jater, sleziny a pokročilá vodnatelnost. Rakev s jeho pozůstatky byla 1. října 1612 přenesena z kostela Všech svatých do katedrály sv.Víta, kde byla také uložena.
Mecenáš a sběratel Rudolf věnoval umění a okultním vědám více času než vladařským povinnostem.Významné osobnosti musely čekat celé týdny na audienci, ale lidem, kteří chtěli svěřit císaři dosud netušené poznatky, byly dveře vždy otevřeny. Z počátku vykonával alespoň některé vladařské úkoly s nepředstíraným zájmem, ale postupem času dával najevo, že je považuje za nutné zlo, jenž ho odvádí od věcí mnohem zajímavějších. V době, kdy se Rudolf ujímal vlády, měl zájem o kulturní dění na habsburském dvoře už téměř stoletou tradici. Prvním renesančním mecenášem z habsburských panovníků byl Maxmilián I., který zaměstnával svými zakázkami mnohé umělce. Jeho vnuk Ferdinand I. byl sice proslulý svou šetrností, ale u svého dvora kromě stavitelů zaměstnával i umělce. Ještě rozmařileji si počínal jeho syn Maxmilián II., který si objednal dílo u slavného a drahého sochaře Giovanniho da Bologna. V jeho prospěch je ale také třeba přičíst první pokus o zavedení pořádku v rodinných sbírkách. V oblasti experimentů a shromažďování vědeckých poznatků jevil Rudolf největší zájem o matematiku, astronomii, fyziku a chemii. V této oblasti mu byl věrným rádcem Tadeáš Hájek z Hájku15, který vybíral odborníky pro císařský dvůr. Z jeho podnětu přišli do Prahy i dánský hvězdář Tycho de Brahe a také matematik a astronom Jan Kepler. Hájek, Brahe a Kepler vytvořili vědeckou skupinu, která neměla ve střední Evropě obdoby. Jejich spolupráce ale netrval dlouho, neboť roku 1600 zemřel Tadeáš Hájek a rok po něm i Brahe. Pražský dvůr se mohl v té době pyšnit pověstí intelektuálního centra, které lákalo lidi nejrůznějších oborů. Nejpočetněji byli u dvora zastoupeni alchymisté, astrologové a provozovatelé černé magie. V případě alchymie byla hlavním principem výroba některých anorganických látek zjednodušenými chemickými pochody. Nejlepším příkladem byla výroba zlata z olova. Teoreticky to bylo možné, ale určitě ne bušením kladiva do olověného balvanu. Stejně nesmyslným se ukázalo být hledání kamene mudrců nebo výroba elixíru mládí. Rudolf II. si sice pošetilost těchto pokusů uvědomoval, ale od svých zálib se nedal odradit, i když se snažil, aby se veřejnost o práci alchymistů, pracujících v jeho sklepě, dozvěděla co nejméně. Mezi alchymisty nechyběli ani lidé zvučných jmen, jakýmž byl např. Jeroným Scotus, který dříve pracoval u královna Kateřiny Medicejské v Paříži nebo John Dee16, který působil u anglického dvora. Mnoho badatelů bylo ovšem vyhnáno nebo uvězněno a jen malému počtu lidí se podařilo u císařského dvora zůstat delší dobu, nebo si dokonce vysloužit císařův projev uznání. Císařova nepředstíraná záliby v astronomii, fyzice a mechanice jej povzbudila k shromažďování nejrůznějších hodin, přesných měřících nástrojů, glóbů, astrolábů17, stolních fontánek, hudebních hracích strojků a dalších mechanických hraček. Také se velmi zajímal o přírodu. Se značným nákladem udržoval skleníky, fíkovnu, zvěřinec, pro exotickou zvěř a obzvláště si zakládal na stájích, v nichž choval vzácné koně. Do jeho sbírek se také dostaly mušle, mořští hadi, kančí zuby, vejce pštrosů, želví štíty i perlorodky. Za zmínku také stojí jeho knihovna, která obsahovala skvosty středověké literatura, ale také soudobou literaturu z nejrůznějších oborů a v mnoha jazycích. Nejvíce se ovšem Rudolf zajímal o malířství a sochařství. Ačkoliv šlo o tvorbu různorodou, můžeme tu pozorovat společné znaky, a proto se tvorba za Rudolfovy vlády nazývá Rudolfínské umění. Mezi hlavní představitele tohoto umění patří Hanz von Aachen, Josef Heintz, zvaný Švýcar, Dirk de Quade, Pieter Stevens a Bartoloměj Spranger, který byl druhým největším dodavatelem obrazů do císařských sbírek. Svými díly tu byly zastoupeni i další slavní umělci: Leonardo da Vinci, Raffaello Santi, Lukáš van Leyden, Paolo Caliari, zvaný Veronese a další. Mezi nejvzácnější předměty Rudolfovy sbírky patřily klenoty. Nejdražší byla mramorová deska obkládaná po celé ploše drahokamy a polodrahokamy a uprostřed vyzdobená habsburským orlem z diamantů. Cena se odhadovala na 200 000 tolarů. I přes svoji rozmanitost patří k nejvýznamnějším zdrojům umění v říši. Ačkoliv se v jeho sbírkách objevovaly i falzifikáty, množství opravdových uměleckých děl je několikanásobně převýšilo.
Císařova lidská podoba Jako všechny renesanční osobnosti zůstával i Rudolf II.v zajetí protikladů. Vyhýbal se od mládí hlučným společenským zábavám a projevům síly, ale neodříkal si nikdy požitkářství a vyžíval se v něm až do úplného vyčerpání. Miloval život, ale také trpěl častými depresemi, při kterých se uzavíral do sebe a nechtěl být ve svých komnatách nikým rušen. Vývoj jeho osobnosti byl postupem doby stále výrazněji deformován jeho duševní chorobou. Domněnky, že Rudolf nepodléhá jen mimořádně silným stavům melancholie, ale je skutečně nemocný, se ozývaly až po roce 1581. A to tehdy, když odmítl výhodný sňatek se sestřenicí Isabelou, dcerou krále Filipa II. Rudolf byl už v letech, kdy bylo na čase pomýšlet na založení rodiny a myslet na nástupce. Pokud jde o jeho milostný život, počínal si zcela normálně: střídal často milenky u nichž mu nezáleželo na sociálním původu. Dokonce se v komnatách usídlila krásná a vychytralá Kateřina Stradová. Ačkoliv císař Rudolf II. nikoho ze svých levobočků z dlouhodobého soužití s Kateřinou neuznal oficiálně za svého potomka, staral se o všechny své děti s pečlivostí, která byla při jeho sobeckosti zarážející. Na podzim roku 1607 bylo jeho nejstaršímu synovi, donu Juliovi Caesarovi d´Austria, 23 let a nejmladšímu, donu Carlosovi, teprve 5 let. Do svého prvorozeného syna vkládal mnoho nadějí a dbal na jeho dobré vzdělání. Bohužel se v něm projevily sklony k agresivnímu chování, které nejspíše zdědil po svém otci. Dona Julia dal otec odvést na zámek do Českého Krumlova18, kde se projevily všechny Julianovy neřesti. Svými násilnostmi a výstřednostmi děsil celý Krumlov a zavdával tak spoustu témat ke klepům o císařské rodině po celých Čechách. Teprve, když princ při jednom záchvatu vzteku zavraždil svou milenku Maruši a její mrtvolu zohavil, začalo se o něm mluvit jako o nebezpečném psychopatovi. Rudolf neměl žádné slitování a bez milosti jej uvrhl k doživotnímu uvěznění v krumlovském zámku, kde 25. června osamocen zemřel. Rudolf II. měl nepopsatelný odpor k cestování. Od té doby, co se přestěhoval do Prahy, byl jen párkrát v Augšpurku na sněmu a také ujel před morovou nákazou. Ale ani tehdy neodjel daleko a hned, jakmile mor pominul, vrátil se neprodleně na Hrad. Více podivu však vzbuzovalo to, že ho bylo čím dál tím méně vidět ve městě. Vyhýbal se veřejným shromážděním, slavnostem, plesům i turnajům a na významnějších událostech se nechal zastupovat některým z českých pánů. Zpočátku se zdálo, že Rudolf se straní společnosti kvůli ostychu, ale později se začalo vykládat, že se bojí o svou korunu i o svůj život. Čím dál tím více se u něj začala projevovat duševní choroba, kterou se podařilo dr.Pistoriovi jen utišit, nikoliv však vyléčit. Císařův stihomam změnil pořádek u celého dvora. Císařští radové, pokud u dvora přežili krizi let 1598 až 1600 nebo pokud byli nově jmenováni, měli nyní od Rudolfa značný odstup, tím silnější se stával vliv služebníků. Lidé, kterým důvěřoval a ve kterých viděl oporu, podkopávali ze sobeckosti poslední základy jeho postavení. Závěr Ani dnes se historikové nedokáží shodnout, jakým člověkem vlastně Rudolf II. byl. Odpověď na otázku, kterou sem si na začátku práce zadala, sem ani já nedokázala najít. Na jedné straně je pro mě Rudolf II. představitelem manýrismu a ješitnosti, na straně druhé je člověkem, který byl již odmala ovládaný jinými lidmi. Nejprve svým otcem a poté svými rádci. Jediné, co je opravdu jisté, je fakt, že císař byl již od mládí postižen duševní chorobou, která celý jeho život značně ovlivnila. Někteří historikové se domnívají, že tento duševní stav byl vyvolán tím, že Rudolf II. byl velmi pověrčivý, a tak se domníval, že by mohl stejně jako jeho otec zemřít dříve, než dosáhne padesáti let. Nesmíme ovšem opomenout ani jeho nepochybné zásluhy. Jednou z největších je patrně ta, že na dlouhou dobu pozvedl Prahu a jmenoval ji hlavním městem Říše. Praha se stala vyhledávaným místem všech mudrců a umělců a zažívala období svého největšího rozkvětu. A co teprve vydání Českého majestátu, který umožňoval náboženskou svobodu. I když byl k tomuto historickému kroku takřka donucen, musíme mu za něj vzdát úctu. Poznámky: 1. sedmihradský kníže 2. město v Polsku 3.odpůrce Habsburků, vůdce českých katolíků a Maxmiliánův protivník v otázce české konfese 4.Maxmiliánův ministr a evangelík 5. hromadné vraždění hugenotů,nařízené Kateřinou Medicejskou, které propuklo v noc z 23.-24. srpna1572 ve Francii 6. založen roku 1429 vévodou Filipem Dobrým 7. důvěrník a kancléř zemřelého krále 8. maršálek královského dvora 9. císařův komorník, kdysi rožmberský poddaný ze Soběslavy 10. založena bratrem Řehořem Krajčím; na rozdíl od husitů volila sama biskupa a světila kněze 11. dohoda luteránů a českých bratří a náboženských věcech; vznikla roku 1575 12. papežův trvalý diplomatický zástupce na úrovni velvyslance 13. pod vedením arciknížete Leopolda Pasovského, což byl Rudolfův rádce 14. byli oprávněni volit císaře;bylo to 7 knížat: saský vévoda, braniborský markrabě, rýnský falckrabě, arcibiskup trevírský, arcibiskup mohučský, arcibiskup kolínský, král český 15. (1525 – 1600); lékař 16. spíše filozof než alchymista 17. přístroj k určování zeměpisných souřadnic 18. tento zámek Rudolf II. odkoupil od Petra Voka z Rožmberka při výprodeji zadlužených statků Prameny: PhDr. Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987 PhDr. Josef Janáček:Pád Rudolfa II., Praha 1995 PhDr. Petr Čornej: Dějiny zemí Koruny české I., Praha a Litomyšl 1993 Robert J.W. Evans,překlad PhDr. Miloš Calda:Rudolf II. a jeho doba, Praha 1997 |
