Aristotelés

Narodil se 384 př. n. l v dnešním severním Řecku. Byl 20 let žákem Platónovy Akadémie. Po Platónově smrti sloužil králi makedonskému Filipovi a vychovával jeho syna Alexandra, později zvaného Veliký. Po smrti Alexandra Velikého byl vyhnán ze země. Zemřel 322 př. n. l. v osamění v exilu.

Dílo:

Z prvních spisů, které byly ve starověku stavěny po bok Platónových dialogů, se nezachoval žádný. Z odborných spisů se zachovala jen část.

Seřazení dochovaných spisů podle doby vzniku není možné. Proto jsou členěny do těchto skupin:

Spisy o logice: Kategorie, dvoje Analytiky (nauka o soudu a o důkazu), Topiky (Aristotelova “dialektika”). – Tyto spisy byly již ve starověku shrnuty pod názvem “Oragon”, tj. “nástroj” (nástroj k správnému filosofickému myšlení). 28818hme48uhj2b
Spisy metafyzické: Pod tímto názvem uspořádal antický vydavatel spisy pojednávající o obecných příčinách věcí.
Spisy přírodovědné: Fyzika (8 knih), O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie. O živých bytostech pojednává několik spisů : O duši, O zkoumání živočichů, O částech živočichů, O chůzi živočichů, O vzniku živočichů.
Spisy etické – 10 knih tzv. Etiky Nikomachovy, nazvané podle Aristotela syna Nikomacha, který je po smrti otce vydal
Spisy politické – 8 knih mh818h8248uhhj
Spisy o literatuře a rétorice – 3 knihy o řečnictví, jedna o básnictví

Logika

Aristoteles založil logiku jako vědu ve vlastním smyslu slova. Název logika je odvozen od slova “logos”. Logika je nauka o formách a metodách správného myšlení. Nemůže ukázat , co musíme myslet, nýbrž jen, jak musíme v myšlení postupovat, abychom dospěli ke správným výsledkům. To odlišuje logiku jako formální vědu od věd reálných.Nejdůležitější elementy logiky jsou:

Pojem – naše rozumové myšlení se děje v pojmech. Správné může být naše myšlení jen tehdy, když pracuje se správnými pojmy.
Kategorie – tento výraz byl zaveden Aristotelem. Aristoteles zvolí nejprve namátkou pojem a zkoumá, zda jej lze či nelze odvodit z nadřazených rodových pojmů. Tímto postupem dospívá k deseti kategoriím, o kterých soudí, že nemají žádný společný nadřazený pojem. tyto kategorie vyznačují jakoby různá možná hlediska, z nichž se lze vůbec na věc dívat. 10 Aristotelových kategorií: substance, kvantita, kvalita, relace, kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. První 4 jsou nejdůležitější.
Soud – pojmy spojujeme ve věty neboli soudy (v logickém smyslu). V každém soudu jsou spojeny nejméně dva pojmy. Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se nazývá výpověď, která se činí o subjektu. Aristoteles rozlišuje soudy do různých tříd: odlišuje kladné soudy od záporných, obecné od částečných.
Úsudek – soudy spojujeme v úsudky. Nauka o úsudku je jádrem Aristotelovy logiky. Myšlení se podle Aristotela vždy odehrává v úsudcích. Je to odvození soudu z jiných soudů. Sestává se vždy z předpokladů a závěru z nich vyvozeného. V centru nauky o úsudku stojí sylogismus. Skládá se ze tří částí : z obecné věty horní - : “Všichni lidé jsou smrtelní” , ze speciální věty dolní: “Sokrates je člověk”. Závěr: “Také Sokrates je smrtelný”.
Důkaz – úsudky se spojují v důkazy. Důkaz je nutné odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. Podle Aristotela je náš rozum schopen bezprostředního a neomylného uchopení takových vět. Nejvyšší z nich je zásada sporu: “To, co je, nemůže být zároveň a v témže ohledu nebýt.”
Indukce – Indukce je postup, kterým větu nevyvozujeme teoreticky z věty obecnější, ale dokazujeme ji tím, že se její faktická platnost vykáže na co množná mnoha jednotlivých případech, které pod ní spadají. Např. věta : “ Kovy jsou těžší než voda” může být dokázána tím, že postupně ukážeme : “Zlato je těžší než voda”, “Stříbro je těžší než voda”, “Železo je těžší než voda” ...Nepodmíněné jistoty ovšem tímto způsobem nikdy nedosáhneme. Neboť i když vyzkoušíme všechny známé kovy, mohl by přece jen být objeven kov, který by se choval jinak.

METAFYZIKA

Jednotlivé a obecné – co je skutečné, jednotlivé, obecné ? Platón řekl : Skutečnost náleží pouze obecným idejím, jednotliviny jsou jen nedokonalé, z nich odvozené napodobeniny. Aristoteles s Platónem nesouhlasí. Obecné podle něho není ideální, v jakémsi jiném světě jsoucí předobraz. Když říkáme obecné, je to v podstatě možné vždy jen o jednotlivinách, existujících v prostoru a čase: k nim se vztahují všechny naše soudy.
Látka a forma – abychom mohli mluvit o formě, je třeba předpokládat něco, co je formováno, čemu je forma vtištěna. To, co je zcela nezformované a neurčené, na čem se formy jeví, nazývá Aristoteles “látkou” neboli “matérií”. Látka sama o sobě nemá žádnou skutečnost.
Čtyři příčiny jsoucna- 1. causa materialis, látka (např. stříbro, z něhož je zhotovena obětní miska)

2. causa formalis, forma. Vlastní forma obětní misky.

3. causa efficiens, příčina působící (stříbrník, který misku vytvořil)

4. causa finalis, to, kvůli čemu byla miska vytvořena, účel.

Teologie – Tam, kde se stýkají forma a látka, vzniká pohyb. Neboť nejenom, že na látku působí formující síly, ale látka podle své přirozenosti dokonce touží po formách jako po dobru a něčem božském. Protože forma a látka na sebe působí od věčnosti, je i pohyb bez konce. Protože ale pohyb vždy vyžaduje pohybující a pohybované, musel popud jednou vyjít z pohybujícího, které samo není pohybováno. Takovým pohybujícím může být jen čirá forma bez látky.

Čirá forma je však zcela dokonalá. Zcela dokonalá může být ale jen jedna věc. Tak Aristoteles dospívá k božství.

Příroda

Fyzika – Aristotelovy přednáškz s tímto názvem jsou většinou spíše metafyzikou než fyzikou, a zčásti fyzikou teoretickou. Zabývají se nejobecnějšími základními pojmy fyziky: prostorem, časem, látkou, příčinou, pohybem.
Stupňovitá říše živých bytostí – Aristoteles se zabýval botanikou, je zakladatelem zoologie. Nejnižším stupňem organična jsou rostliny. Jejich životní funkce je výživa a rozmnožování. U živočichů přistupuje schopnost smyslového vnímání a změna místa, u člověka navíc ještě schopnost myslet.

Antropologie, etika a politika

Člověk – Svými tělesnými funkcemi a nižšími duševními činnostmi se člověk řadí k ostatním živým bytostem. Ale i tyto funkce jsou přizpůsobeny jeho vyššímu určení. Ruce, orgány řeči, vzpřímená chůze, velikost mozku k tomu poukazují. Aristoteles důvěřuje smyslovému vnímání. Jednotlivé smysly nás zpravují vždy jen o vlastnostech věcí, ke kterým se speciálně vztahují: oko o barvách, ucho o zvucích atd.
Zdatnost (ctnost) – Aristoteles nepochybuje o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Dokonalost každého živočicha spočívá v dokonalém rozvinutí činnosti, která je mu vlastní.
Stát – Aristoteles podává jak kritiku stávajících a možných ústav, tak i popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje tradičním způsobem podle počtu vládnoucích: Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie vláda několika, políteá vláda mnoha. Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Nauku o ideálním státě Aristoteles nedokončil. Otroctví se mu jevilo jako dané od přírody, tak jako všem jeho krajanům. Manželství, rodinu a obec hodnotí velmi vysoko.

Kritika a hodnocení

Aristotelovi chybí strhující výmluvnost jako Platónova. Hodnotu logiky
Aristoteles patrně přecenil. Přírodovědecké spisy obsahují mnoho omylů, např. v astronomii. Je třeba říci, že Aristoteles se ve většině oblastí pohyboval na zcela panenské půdě a že prostředky pozorování, které měl k dispozici, byly z dnešního hlediska nedostačující. Také nepříznivé společenské podmínky dávají nakonec Aristotelovým výkonům tím více vyniknout. Shromáždil nepřeberné množství faktů. Staletí z něho čerpaly vědy, žila z něho celá středověká filosofie.