Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

SEMINáRNí PRáCE Z PŘEDMĚTU UVEDENí DO STUDIA ŽIVOTNíHO PROSTŘEDí

SEMINáRNí PRáCE Z PŘEDMĚTU UVEDENí DO STUDIA ŽIVOTNíHO PROSTŘEDí

 

OBSAH: strana

  1. Úvod2

  2. Cíl práce3

  3. Skleníkový efekt3



  4. Summit Země Rio de Janeiro 1992, 56325fev99kxf5r

Kjóto 1997 - Světlo na konci tunelu3

  1. Summit Haag 20004

  2. Možné příčiny nezdaru konference v Haagu5

  3. Nezdar haagské konference ve světle párových

hodnot Josefa Vavrouška6

  1. Závěr7 ex325f6599kxxf

  1. Úvod

Konference OSN o změnách klimatu, která se uskutečnila v Nizozemském Haagu v listopadu t.r. byla světovým tiskem hodnocena jako zklamání nebo katastrofa. Jednání v Haagu s prodlevou pouhých tří let navazovalo na dohody z japonského Kjóta (1997), kde průmyslové země přislíbily snížení emisí tzv. skleníkových plynů. Plynů, způsobujících globální oteplování atmosféry na Zemi. Co je příčinou, že diplomaté zastupující 180 zemí se nebyli schopni shodnout na takových konkrétních krocích a postupech, které by znamenaly efektivní způsob nápravy současného stavu?

Jde snad pouze o potvrzení známé pravdy, že slíbit lze cokoliv a v momentě, kdy je vyžadována realizace, je vše zapomenuto? Nebo se v Haagu definitivně vyostřily odlišné přístupy zemí tzv. „bohatého severu“ a „ chudého jihu“? Lze se domnívat, že Evropané pod vlivem několika, z pohledu klimatologů, mimořádných let mají na rozdíl od Američanů větší zájem na bezodkladném řešení problému skleníkových plynů?

  1. Cíl práce

Cílem této seminární práce je seznámení s výsledky a především s důvody neúspěchu haagské konference. Nezdar konference rozpoutal četné reakce nejen v tisku, ale jak už je pro dnešní globalizovaný svět  příznačné, i na nejmodernějším informačním mediu, Internetu.

V závěru práce jsou příčiny nezdaru konfrontovány s tzv. párovými hodnotami zformulovanými českým vědcem a filozofem (svého času i politikem - ministr životního prostředí ČSFR r.1990-1992) Josefem Vavrouškem. Vavroušek, zastánce principů trvale udržitelného života, zformuloval párové hodnoty v rámci analýzy vztahů a postojů člověka ke světu. Nejedná se v žádném případě o detailní analýzu uvedené problematiky. K té by bylo zapotřebí hlubšího seznámení s příčinami a důsledky globálního oteplováním a zároveň studia díla Josefa Vavrouška.

  1. Skleníkový efekt

Klimatické poměry na Zemi ovlivňuje především krátkovlnné viditelné sluneční záření. To je zhruba ze třetiny pohlceno v atmosféře a zbytek následně dopadá na povrch planety a ohřívá ho. Tepelná energie se od povrchu Země odráží zpět do vesmíru ve formě dlouhovlnného infračerveného záření. Některé plyny v atmosféře pak záření zachytí, podobně jako desky skleníku a zvyšují teplotu. Existence života na naší planetě je především díky tomuto jevu. Bez něj by totiž průměrná teplota klesla až na teplotu -18°C.

Koncentrace skleníkových plynů (především oxidu uhličitého, metanu a freonů) však důsledkem intenzívní antropogenní činnosti (průmysl a doprava) v posledních letech prudce narůstají. Nárůst koncentrace skleníkových plynů v posledních dvou stech letech přináší oteplování spodních vrstev atmosféry. V posledních padesáti letech to bylo o více než půl stupně.

Pro ilustraci lze uvést „že, zdravý ekonomický život bez jakýchkoli rozpaků dokáže spotřebovat ke svému fungování v průběhu jediného roku tolik fosilních látek, kolik se v zemské kůře tvořilo po dobu jednoho milionu let“ (Keller, J. 1995, s. 94).

Změny klimatu způsobené člověkem s sebou přinášejí požáry, větrné smrště a nečekané záplavy.

  1. Summit Země Rio de Janeiro 1992, Kjóto 1997 - Světlo na konci tunelu

Zabránit negativním důsledkům skleníkového efektu lze prakticky jediným způsobem. Tím je razantní snižování emisí škodlivých látek tzn. skleníkových plynů. Na tom se už svět shodl v červnu r. 1992 na Summitu Země v Rio de Janeiru. O pět let později v japonském Kjótu přišly konkrétní návrhy, jak emise snížit.

„Česká republika na této konferenci podporuje návrh Evropské unie, která navrhuje snížení emisí o 7,5 % k roku 2000 a o 15 % k roku 2010 a to vždy v porovnání s rokem roku 1990“ (Tisková informace MŽP, 1997). S takovýmto prohlášením odjížděli zástupci České republiky na světový summit Kjóto.

Závěrečný protokol podepsaný zúčastněnými státy dostál však už jistých změn. Spojené státy se zavázaly, že produkci emisí skleníkových plynů sníží oproti roku 1990 pouze o 7 %, Japonci o 6 % a Evropská unie ze zamýšlených 15% na 8 % snížení do let 2008 - 2012. Podepsaná dohoda se týká jen 38 nejprůmyslovějších zemí světa včetně ČR. Země třetího světa, tzv. „země chudého jihu“ nejsou nebo snad „necítí se být“ tímto protokolem nijak vázány.

  1. Summit Haag 2000

V Haagu už měly být dohodnuty „pouze“ konkrétní postupy, mechanismy kontroly a případné sankce za neplnění závazků. Jediné na čem se delegáti 180 zemí z celého světa shodli byl fakt, že oteplování planety je nebezpečná realita, kterou je nutno řešit. Bohužel shoda nad konkrétními kroky, jakým způsobem snižovat emise skleníkových plynů, nenastala. Státy se v průběhu konference, kdy de facto došlo k rozdělení účastníků na dva tábory, nedokázaly dohodnout na ničem podstatném.

Tábor reprezentovaný Evropskou unií přijel do Haagu s jasnou představou. Pokles produkce oxidu uhličitého do let 2008 - 2012 o pět procent musí jednotlivé země splnit alespoň z 50 % na svém území. Druhý tábor reprezentovaný Američany, k nimž se během jednání připojili Kanaďané, Japonci, Australané a Rusové, naopak prosazoval možnost splnit dohodnuté snížení emisí v jakékoliv zemi. Jednalo by se například o podporu ekologických provozů nebo o formu odkupu nevyužitých emisních limitů od jiného státu.

Na vině je pravděpodobně kjótský protokol, který tyto dohody pojmenovává flexibilními mechanismy. Přílišná flexibilita - pružnost mechanismů, podle Evropské unie, by mohla vést k nekontrolovatelnému obchodování s emisemi. To ve svém důsledku nevede k naplňování hlavních cílů kjótských dohod, tedy globálnímu poklesu produkce skleníkových plynů.

Paradoxně ještě větší spor mezi Evropskou unií a Spojenými státy způsobily „lesy“, na kterých Američané postavili prakticky celou svoji emisní strategii.

Kjótský protokol povoluje jako jeden z prostředků boje proti emisím výsadbu nových lesů nebo rekultivaci stávajících porostů. Jedná se o značně zjednodušenou prezentaci skutečnosti, že lesy, respektive jakákoliv rostlinná masa, je schopna pro svoji existenci přirozeně absorbovat velké množství oxidu uhličitého, který tak ubývá v atmosféře a snižuje skleníkový efekt. Je až s podivem, jak nejbohatší země světa, reprezentované Spojenými státy, sází na programy vyžadující ke své realizaci v porovnání s ostatními způsoby minimální investice. V podstatě stačí nakoupit „práva na znečišťování“ od těch, kdo srazí své zplodiny pod slíbenou úroveň nebo zavést levné programy výsadby lesů.

Ministr životního prostředí ČR k tomu uvedl: „Snížení emisí skleníkových plynů nedosáhneme handly v celosvětovém měřítku. Prioritou je domácí akce.“ (M. Kužvart, www stránky idnes.cz, 22.11.2000).

Teorie přirozené likvidace zplodin narazila na tvrdý odpor Evropské unie a rozvojových zemí, ale především na odpor části vědeckého světa. Robert Watson, šéf mezivládního panelu OSN o změnách klimatu k těmto aktivitám mimo jiné prohlásil: „Výsadba monokulturních plantáží by měla vážné důsledky na vodní zdroje, půdu a domorodé obyvatelstvo.“ (Friedrich, P. 2000)

Výzkumy vědců naznačují, že výsadba nových stromů není všelékem. Dřeviny také po čase umírají a tlejí. Při rozkladu dřevní hmoty mimo jiné vzniká velké množství oxidu uhličitého. Takže z tzv. pohlcovače je rázem producent.

  1. Možné příčiny nezdaru konference v Haagu

Konferenci v Haagu a především příčinám neúspěchu byla ve zpravodajství a to jak „tradičním“ (noviny, časopisy, televize), tak elektronickém věnována značná pozornost. Paleta příčin, proč došlo ke krachu jednání v Haagu, je nesmírně pestrá. Renomovaní publicisté a novináři, rovněž tak „vyslovovatelé názorů“ (internetové „noviny“ umožňují svým čtenářům reagovat na uveřejněný text a tyto reakce jsou všem k dispozici) mnohá vysvětlení nacházejí.




Podle Petra Friedricha (Respekt č.50) je příčina nezdaru hned dvojí. Za prvé: Pro Evropany zvyklé na zkrocenou přírodu a poklidný život bez katastrof jsou, na rozdíl od Američanů, živelné pohromy, které se odehrály v posledních letech drsným probuzením. Byly to například povodně na britských ostrovech, severní Itálii a Švýcarsku, opakující se větrné smrště ve Francii, ničivá horka ve Španělsku přinášející s sebou vlnu požárů na jihu země. Naopak pro Američany znamenají tornáda, ničivé požáry a povodně „každodenní“ boj s přírodou. Druhou příčinu krachu spatřuje ve vyhraněnosti postojů a tvrdohlavosti obou znesvářených táborů - Spojené státy a Evropská unie. Američané údajně doufali, že Evropská unie pod tlakem případného nezdaru konference nakonec zcela jistě ustoupí. Jenže vyjednavači EU se rozhodli jednat ve stylu „všechno nebo nic“. Ani jedna ze stran nehledala alternativy vedoucí ke vzájemné shodě.

Až technokratickou, o to více však vášnivou, diskusi na téma neúspěch konference v Haagu rozpoutal článek Dušana Neumanna Haag: Slovo do pranice - ideologie nebo věda?. Příčin vedoucích ke vzniku skleníkového efektu je mnoho. Rovněž tak i názorů a pohledů na tento problém. Případně, jestli skleníkový efekt není pouze „ strašákem dobrodějů ze Siera Clubu, římského klubu a podobných salóně rovnostářských organizací.“ (Neumann, D. 2000). Pro ilustraci šíře problému a názorové nejednotnosti jsou některé z názorů ve zkratce přiblíženy.

„Produkce metanu 40 milionů bizonů prohánějících se do poloviny minulého století po mexických prériích byla zdrojem stejného skleníkového efektu jako jedna třetina všech aut ve Spojených státech dnes. Podle údajů časopisu Science vypouštěly v roce 1998 Spojené státy 1,5 miliard tun oxidu uhličitého, ale jejich lesy zpracovaly 2 miliardy tun. Důkladné odsíření elektráren a odloučení pevných částic z jejich emisí vede ke zvýšení globálního oteplování tím, že se z atmosféry ztrácí reflektivní vrstva průmyslových polutantů.“ (Neumann, D. 2000).„Kdyby došlo k oteplení a tím logicky i k nárůstu srážkové činnosti, tu vodu totiž do mraků dostává sluníčko, bude to ku prospěchu oblastí, kde je srážkový deficit, či kde by bylo možné pěstovat lukrativnější plodiny. Hlavní, čím se u mě projevuje nárůst oxidu uhličitého, je, že mi lépe rostou okurky (stoupá účinnost fotosyntézy).“ (Hlaváč, V., reakce na článek D. Neumanna).

„Kdyby bylo spáleno veškeré fosilní palivo (což by byl nepochybně velmi nerozumný počin) byla by úroveň oxidu uhličitého v atmosféře zhruba taková jako zde byla v karbonu. Klimatické posuny jako např. sucho, povodně, uragány atd. i tam, kde je lidé dříve prakticky neznali, je spíše problém lidí. Příroda samotná se s takovou změnou vyrovná celkem snadno.“ (Brož, P., reakce na článek D. Neumanna).

  1. Nezdar haagské konference ve světle párových hodnot Josefa Vavrouška

V podstatě žádný z komentátorů a „vyslovovatelů názorů“ se nepokusil nalézt a pojmenovat skutečné příčiny nevydařené konference v Haagu. K nalezení příčin nezdaru je potřeba rozklíčovat základní principy existence a fungování euro-americké civilizace. Jedním z postupů, který se nabízí jsou tzv. „párové hodnoty“ Josefa Vavrouška.

Jedná se o deset (v některých studiích až dvanáct) párových hodnot, které Vavroušek formuloval na základě analýzy převažujících vztahů evropsko-americké civilizace ke klíčovým aspektům lidského života a postoje člověka ke světu obecně. Párovými hodnotami se rozumějí ty hodnoty, které až dosud působí jako ideový zdroj a často i jako alibi pro náš přezíravý vztah k přírodě a světu, ve kterém žijeme. Zároveň jsou ke každé tzv. hodnotě předloženy alternativy, které máme k dispozici a ke kterým bychom se měli přiklonit ve snaze učinit náš způsob života udržitelným.

  1. Vztah člověka k přírodě

  2. Vztah lidského individua ke společnosti

  3. Vztah k toku času a smyslu dějin

  4. Vztah ke smyslu vlastního života

  5. Vztah ke svobodě a odpovědnosti

  6. Vztah k úrovni našeho poznání

  7. Vztah k vlastnímu životu

  8. Vztah k budoucím generacím

  9. Vztah odlišným názorům a jiným civilizacím

  10. Vztah k věcem společným

Pokud se na průběh a výsledky nevydařené konference v Haagu podíváme ve světle párových vztahů, dospějeme ke zjištění, že současný svět si doposud neosvojil ani jeden z principů trvale udržitelného života. Pro ilustraci je uveden bod 4. Vztah ke smyslu vlastního života.

„Realitou je výrazná hédonistická1) orientace se sklony ke konzumnímu způsobu života, kdy hlavní smysl života je spatřován ve snaze o dosahování stále většího pohodlí (často za cenu stresu), uspokojování ničím neomezených materiálních potřeb lidí, které vesměs nemají žádné přirozené limity. Právě na vytváření stále nových potřeb je v situaci, kdy jsou všechny základní potřeby v západní demokraciích již dávno uspokojeny, zaměřena velká část mechanismů tržní ekonomiky.

Alternativou je důraz na kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcích zbytných. Právě tyto hodnoty stály ostatně u kolébky židovské a křesťanské civilizace a návratu k nim má pro přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života zásadní význam. I zde je součástí skutečně kvalitního života altruismus2), solidarita a orientace na duchovní a intelektuální rozvoj člověka.“ (Keller, J. 1995, s. 52, 53).

Například Spojené státy, nejbohatší země světa a zároveň největší producent oxidu uhličitého na světě jak v celkovém objemu, tak zároveň na jednoho obyvatele (cca 5 500 mil. tun CO2 a cca 20 tun CO2 na jednoho obyvatele v roce 1998) až křečovitě lpí na principech neustálého hospodářského růstu. Tento až bezuzdný růst spotřebovává nesmírné množství neobnovitelných primárních energetických zdrojů a získané finanční prostředky jsou nedostatečně investovány do vývoje a realizace úsporných technologií. Jsou opakovaně uspokojovány, alespoň v zemích „bohatého severu“, dávno už tak uspokojené konzumní potřeby.

Každý z principů J. Vavrouška lze pak konfrontovat s haagským neúspěchem.

 

  1. Závěr

Bez osvojení si alternativního způsobu života nezaměřeného na pouhý konzum nelze věřit, že dojde k přirozené nápravě.

Bohužel lidská společnost ve své bezbřehé naivitě a sebestřednosti, ohánějící se nedotknutelností vlastních práv a svobod, si závažnost takových to problémů pravděpodobně uvědomí až v okamžiku, kdy v podstatě neexistuje „cesta zpátky“. Pro záchranu sebe sama je pak nucena přijmout mechanismy, které ve svém důsledku budou znamenat skutečné a razantní omezení „práv a svobod člověka“, a to jen pro zachování vlastní holé existence.

Poznámka:1) Hédonismus - pojetí slasti jako nejvyšší hodnoty, dobra

2) Altruismus - nesobeckost, nezištný zájem, vztah, láska k lidem (Slovník cizích slov, Encyklopedický dům s.r.o., Praha 1996)

Literární zdroje:

Friedrich, P. (2000):Rozpaky v Haagu. Respekt č.50, s.18

Keller, J. (1995):Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. 1. vydání. Praha, nakladatelství G+G

Kovář, R. (1998):V Kjóto bylo horko. Nika č. 1-2, www stránky MŽP

Neumann, D. (2000):Haag: Slovo do pranice - ideologie nebo věda. www stránky pes.eunet.cz

www stánky pes.eunet.cz:reakce čtenářů na na článek D. Neumanna, Haag: Slovo do pranice - ideologie nebo věda.

www stránky idnes.cz:reakce M. Kužvarta ministra životního prostředí ČR na konferenci v Haagu z 22.11.2000

www stránky MŽP:Tisková informace z 2.12.2000