Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Můj názor na stav životního prostředí v ČR

 

ESEJ č. 1:

Můj názor na stav životního prostředí v ČR

 

Pro tuto seminární práci jsem si vybrala téma zvyšování emise skleníkových plynů. Jedná se o problém globální, který je v posledních letech hodně diskutovaný. Jedině jeho vyřešením se Země vyhne dalším přírodním katastrofám, nedostatku vody na některých částech Země (Sahara) či naopak tání ledovců (Grónsko).



Řecko příliš horké pro letní dovolenou, jižní Španělsko připomínající poušť, lososi mizející z francouzské řeky Loiry a Británie postižena záplavami ještě více než v uplynulých týdnech - taková bude podle vědců v příštím století Evropa ovlivněná globálním oteplováním. Vyplývá to ze studie třiceti předních odborníků na podnebí, která byla vypracována na žádost Evropské unie. Studie podává první podrobné zhodnocení vlivu klimatických změn na Evropu jako celek.

Změny klimatu známe z vlastní zkušenosti. Pokládáme je za samozřejmost, když mluvíme o létu jednou jako o vlhkém, jindy jako o suchém, zima může být mírná, chladná nebo větrná. Ovšem zvláště si všímáme extrémních situací a klimatických katastrof. Těch ani v současnosti neubývá, a tak se zdá, že skutečně dojde k naplnění předpovědí ze studie Evropské unie.

Termín "změna klimatu má v odborné literatuře několik významů. Obecně se pod změnou klimatu rozumí změna vyvolaná jakýmkoliv vnějším či vnitřním faktorem, včetně změn vyvolaných lidskou činností. Často se rozlišují tzv. přirozené změny klimatu a změny vyvolané lidskou činností (antropogenní změny).

V Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu se pod změnou klimatu rozumí změna vyvolaná přímo nebo nepřímo lidskou činností, a sice takovou, která vede ke změnám ve složení atmosféry v globálním měřítku a která představuje přídavek k přirozené proměnlivosti (variabilitě) klimatu ve srovnatelných časových obdobích.

Vědci ovšem také upozorňují, že hovořit o globálním oteplení je velké zjednodušení. To se totiž také projevuje ochlazováním některých oblastí. Například v USA je vůbec obtížné říct, zda tu dochází k oteplení či ochlazení - některé státy vykazují nárůst průměrných teplot asi o 0,5 stupně Celsia, jiné se mírně ochlazují. Klimatické změny jsou také jedním z důležitých problémových okruhů v politické agendě Evropské unie a jsou považovány za jedno z klíčových témat péče o životní prostředí. EU se v roce 1992 v Riu de Janeiro rozhodla stabilizovat k roku 2000 emise CO2 na úrovni roku 1990, ale individuální cíle pro jednotlivé členské státy nebyly stanoveny. Podle Kjótského protokolu tam Evropská unie určila právně závazný cíl pro léta 2008-2012: osmiprocentní redukcí souboru šesti skleníkových plynů: oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4), oxidu dusíku (N2O) a tří halogenuhlíků - hydrofluorocarbonu (HFC), perfluorocarbonu (PFC) a hexafluoridu síry (SF6). Cílem přistupujících zemí je obdobné snížení o 8%, případně 6%. Plyny dusík a kyslík, jež tvoří většinu atmosféry, záření ani nepohlcují, ani nevysílají. Vodní pára, oxid uhličitý a některé další plyny obsažené v ovzduší v mnohem menším množství pohlcují určitou část tepelného záření, jež opouští povrch; tyto plyny tedy působí na vyzařování jako částečná pokrývka a způsobují rozdíl asi 21 stupňů Celsia mezi skutečnou průměrnou povrchovou teplotou na Zemi, jež se pohybuje asi kolem 15 stupňů, a hodnotou -6 stupňů Celsia pro atmosféru obsahující pouze dusík a kyslík. Působení této ochranné vrstvy se nazývá přirozený skleníkový efekt a příslušné plyny se nazývají skleníkové plyny. Účinek se nazývá "přirozeným" proto, že všechny atmosférické plyny - kromě chlorofluorovaných uhlovodíků (CFC) - zde byly dávno předtím, než se na Zemi objevili lidé.

První projev zájmu o klimatickou změnu, jež by mohla být způsobena zvýšeným množstvím skleníkových plynů, se objevil v roce 1957, když Roger Revelle a Hans Suess ze Scrippsova oceánografického ústavu v Kalifornii (Scripps Institute of Oceanography) zveřejnili článek, v němž poukázali na to, že zvyšováním obsahu oxidu uhličitého v ovzduší lidé provádějí geofyzikální pokus velkého měřítka. Ve stejném roce byla započata rutinní měření oxidu uhličitého na observatoři Mauna Kea na Havaji. Od té doby vedl rychlý nárůst spotřeby fosilních paliv a rostoucí obavy o životní prostředí k zájmu o globální oteplování, jež v průběhu osmdesátých let zaměstnávalo politiky a nakonec vyústilo v Úmluvu o změně klimatu, podepsanou v roce 1992.

V důsledku lidské činnosti koncentrace všech hlavních skleníkových plynů stoupají - v případě vodní páry nepřímo. Síla skleníkového efektu se tak pochopitelně zvětšuje a vzniká antropogenní (člověkem způsobený) tzv. přídatný skleníkový efekt. Nejdůležitějším skleníkovým plynem v atmosféře je vodní pára (H2O), která způsobuje asi dvě třetiny celkového skleníkového efektu. Její obsah v atmosféře ovšem není přímo ovlivňovaný lidskou činností. V zásadě je determinovaný přirozeným koloběhem vody, hodně zjednodušeně řečeno rozdílem mezi srážkami a tím, co se vypaří. Nejdůležitějším z člověkem produkovaných skleníkových plynů je oxid uhličitý, který vzniká především spalováním fosilních paliv - ropy, uhlí a zemního plynu. Na přídatném skleníkovém efektu se podílí 64 procenty. Podíl methanu je 19 %, oxidu dusného necelých 6%. Některé člověkem produkované znečišťující látky, zejména oxid siřičitý, ovzduší i ochlazují. Do atmosféry se dostávají ve formě aerosolů, jejichž drobné částečky odrážejí část záření zpět do vesmíru. Paradoxně tak tyto látky, které znečišťují ovzduší, působí také pozitivně, respektive zlepšení kvality ovzduší znamená také urychlení klimatických změn.

Emise skleníkových plynů jsou pravidelně sledovány od roku 1993, kdy Česká republika přistoupila k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UN FCCC). V případě České republiky jde o snížení celkových emisí skleníkových plynů do období 2008 - 2012 o 8% vůči stavu v roce 1990. Celkové emise včetně propadů emisí těchto plynů v ČR, vyjádřené v přepočítaných hodnotách oxidu uhličitého (toto přepočítávání je známé také jako tzv. uhlíkový ekvivalent), poklesly z hodnoty 187,5 milionu tun v roce 1990 na 144,8 tun v roce 1998. Zřetelně sestupný trend následujících let se ale u nás po roce 1993 bohužel prakticky zastavil. Podstatné však je, že se podařilo hodnoty emisí skleníkových plynů stabilizovat na úrovni, která je v porovnání s referenčním rokem 1990 o 20% nižší.



Lidské aktivity způsobují změny v charakteru zemského povrchu (kácení lesů, masivní zemědělská činnost) a změny ve složení atmosféry - vypouštějí do atmosféry zvýšené množství plynů, zejména oxidu uhličitého. V současnosti tyto zdroje uvolňují do ovzduší každý rok více než 7 miliard tun uhlíku; většina tohoto množství tam pravděpodobně zůstane po období jednoho sta let i déle. Oxid uhličitý je dobrým pohlcovačem vyzařovaného tepla, vycházejícího ze zemského povrchu; zvýšené množství oxidu uhličitého proto působí nad povrchem jako pokrývka a udržuje ho teplejší, než by byl za normálních okolností. Se zvýšenou teplotou se v atmosféře zvyšuje také množství vodní páry, to se přidává k pokrývkovému efektu a způsobuje další oteplování. Zvýšení celkové teploty povede ke změně celkového podnebí. S rychlým rozvojem světového průmyslu není pravděpodobné, že by změna byla buď malá, nebo pomalá. Nedojde-li k úsilí o omezení emisí oxidů uhličitého, bude celková průměrná teplota stoupat o čtvrtinu stupně Celsia každých deset let - nebo o dva a půl stupně během století, domnívají se vědci. Nejde o teplotu na jednom místě, nýbrž o průměrnou teplotu na celé zeměkouli. Předpovídaná rychlost změny obnášející dva a půl stupně během století je pravděpodobně větší než rychlost, s jakou se celková průměrná teplota měnila kdykoli během posledních deseti tisíc let.

Všechny klimatické změny nebudou nakonec podle těchto předpovědí nepříznivé. Některé části světa postihují častější nebo vážnější sucha či záplavy, naproti tomu jiné oblasti, například subarktické, se mohou stát obyvatelnějšími. I tam však pravděpodobná rychlost změny způsobí problémy: v oblastech roztávajícího permafrostu dojde k velkým škodám na budovách a stromy subarktických lesů, podobně jako kdekoliv jinde, budou potřebovat čas k adaptaci na nový klimatický režim. O skutečnosti globálního oteplování a o změně klimatu v závislosti na lidských aktivitách jsou odborníci přesvědčeni. Shodli se na tom i vědci z Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) ve shrnutí závěrů tři roky trvajícího výzkumu.

Pokud nedojde k omezení emisí skleníkových plynů, nastane tzv. scénář, podle jehož odhadů se mj. předpovídá:

 

  1. zvýšení mořské hladiny

- do roku 2030 asi o 15 cm a do roku 2100 asi o 50 cm. To může způsobit obrovské problémy lidem žijícím v přímořských zónách (ty podle odhadu obývá až polovina lidstva). Navíc některá území jsou zvlášť zranitelná, jde především o oblasti ležící v říčních deltách (Bangladéš), vysoké nebezpečí hrozí Lidem v Nizozemí a na malých nízko položených ostrovech v Tichém oceánu a jinde.

 

2. špatná dostupnost sladké vody

- zvýšení teploty může znamenat, že se bude vypařovat vyšší podíl vody dopadající na zemský povrch. To by nevadilo, kdyby bylo více dešťových srážek, které by vypařování vyrovnaly. Předpovědi emisí oxidu uhličitého podle scénáře "dále jako doposud" však ukázaly, že některé části světa by měly méně deště, zejména v létě. Méně srážek a větší vypařování by na takových místech znamenalo menší odtok. Odtokem se rozumí množství vody, které zbude ze srážek poté, co se určité množství vypařilo a spotřebovalo při transpiraci rostlin. Jde o podstatné množství vody, které by mělo být k dispozici pro lidské potřeby. Navíc velikost odtoku je vysoce citlivá ke změnám klimatu. I malé změny množství srážek nebo teploty mohou mít na odtok velký vliv.

- s nedostatkem vody je spojená i hrozba desertifikace, která v současnosti ohrožuje až 70 % území s nedostatkem srážek, což představuje asi čtvrtinu světové pevniny. Desertifikací se rozumí prostorové rozšíření pouštních poměrů vlivem lidské činnosti, zvláště na okrajích pouště.

 

3. negativní dopad na zemědělství a zásobování potravinami

Klíčovým faktorem při rozhodování o druhu pěstovaných plodin je rozdělení teploty a deště během roku. Ve světě ovlivněném globálním oteplováním se toto rozdělení změní. Proto se také změní skladba pěstovaných plodin a jejich územní rozložení. Tyto změny však budou složité; při rozhodování budou mít vedle klimatické změny vliv i ekonomické a další faktory.

 

4. negativní dopad na přírodní ekosystémy

 

5. negativní dopad na lidské zdraví

Poslední dva body, myslím, není třeba komentovat. Můžu jen říci, že vše co jsem zde popsala bude mít v budoucnu opravdu velký vliv na život každého z nás. Měli bychom si více uvědomovat tyto skutečnosti a začít si vážit přírody. Každá generace, jak se říká, má po sobě něco zanechat – bylo opravdu nespravedlivé, kdyby po nás příští generaci zůstala jen zničená příroda a mnoho dalších věcí, které by byly potřeba pouze znovu a znovu „spravovat“.

A proto bychom měli začít hledat řešení co nejdříve. Hledat řešení jako celek – celý svět, ale každý z nás individuálně. Záleží jen na každém z nás!