Ekologická politika České republiky

1. Ekologická politika do roku 1989

Dominantním rysem situace v České republice v období od února 1948 do listopadu 1989 byla vláda Komunistické strany Československa, přesněji řečeno všech jejích řídících orgánů, od politického byra přes ústřední výbor až po okresní a městské sekretariáty a závodní a místní výbory. Prvotním a všemu ostatnímu bezvýhradně nadřazeným skutečným cílem KSČ bylo od samého počátku budování a upevňování totalitní moci. Avšak 60. Léta v praxi potvrdila zřejmou neslučitelnost koncentrované a centralizované hospodářské moci se zdravým, efektivním hospodářským rozvojem. Tento fakt však KSČ zásadně a vždy ignorovala, protože pro ni byly ekonomické záležitosti podřízeny potřebě totalitní moci a v tomto smyslu měly většinou druhořadou povahu. Růst životní úrovně zřejmě skutečně nebyl prvořadným cílem KSČ, nicméně snaha o uchování či růst této úrovně byla zejména v 70. letech patrná. Snahy o růst či alespoň uchování životní úrovně měly v této souvislosti charakter podplácení obyvatelstva.

Za tohoto stavu je zřejmé, že nebyla možná ani etika respektu a sounáležitosti s přírodou. Pole ovládla snaha po moci, nadvládě, manipulaci. Člověk přestal naslouchat živé přírodě, její tvory vystavil mukám, vědomí sounáležitosti k přirozenému světu bylo potlačeno, úcta k životu byla ztracena. Příroda živá i neživá se stala pouhým objektem vykořisťování. Lidé přestali chápat, že má smysl a hodnotu sama o sobě a zapomněli, že i pro lidi znamená mnohem víc než pouhou zásobárnu surovin a energie či volný prostor: je přece také zdrojem radosti, inspirace, krásných zážitků. Deformované etice, projevující se jak ve vztazích mezi lidmi navzájem, tak ve vztazích mezi lidmi a přírodou, odpovídal převládající životní styl, stále více orientovaný na materiální hodnoty. Celý společenský systém ochrany životního prostředí a hospodaření s přírodními zdroji nemohl být v totalitním uspořádání jiný než špatný a neúčinný.

Teprve na začátku 80. Let se začaly objevovat prvé publikace uvádějící alespoň některé údaje. V roce 1983 zpracovala Ekologická sekce Československé biologické společnosti „Zprávu o ekologické situaci v Československu“, která byla určena předsednictvu vlády. Teprve v posledních letech komunistické nadvlády se podařilo postupně uveřejnit větší část důležitých údajů. Některé však byly utajeny až do posledních chvil starého režimu před 17.listopadem. Patří mezi ně například data o radioaktivitě a o souvislostech zdravotního stavu obyvatel a životního prostředí.

Ochrana složek životního prostředí byla roztříštěná. Odrážela resortismus jednotlivých právních norem, který se projevoval v obsahové neprovázanosti a nekomplexnosti předpisů. Účinnost právní úpravy dílčích složek a aspektů péče o životní prostředí ve výrobních resortech byla snižována či vyloženě potlačována jednoznačnou, politicky podporovanou nadřazeností ekonomických úkolů a zájmů nad potřebami či úkoly z oblasti ochrany zdraví, přírody, krajiny a obytného prostředí sídel.

Systém úplat a pokut za poškozování životního prostředí nemohl za daných podmínek znečišťovatele pozitivně ovlivňovat. Vedl v nejlepším případě k přelévání finančních prostředků např. ze státního rozpočtu do účelových státních fondů a do fondů dotčených národních výborů. Národní výbory takto získané finanční prostředky nevěnovaly v celé výši na péči o životní prostředí, ale používaly je i k řešení dalších problémů, které se životním prostředím souvisely jen vzdáleně.Snahy z posledního období o zvýšení účinnosti ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí vztah výrobní sféry k této ochraně zásadněji neovlivnily. Výrobní organizace a resorty nejen nebyly dostatečně motivovány k šetrnému chování ve vztahu k životnímu prostředí, ale nebyly ani motivovány k aktivnímu řešení problémů investiční činnosti.

Odpovědnost za stav životního prostředí v území měly především národní výbory. Pro řešení narůstajících ekologických problémů nebyly na národních výborech vytvořeny ani minimální organizační podmínky. Soustavy územního a oblastního plánování nepokrývaly požadavky komplexně chápaného plánování životního prostředí. Institucionální zabezpečení ochrany životního prostředí bylo pojato čistě resortně. Bylo založeno na principu svěření odpovědnosti za stav složek a aspektů životního prostředí těm resortům, které k nim měly větší či menší hospodářský nebo státně správní vztah. Narůstající problémy vyvolávaly samozřejmě potřebu řešit radikálněji i otázku organizace řízení životního prostředí.

K odstraňování stále se zhoršujícího stavu životního prostředí byla přijímána nápravná opatření. Nápravné kroky k odstranění hlavních zdrojů znečištění životního prostředí se však uskutečňovaly nedostatečně. Bylo to především proto, že nefungoval účinný systém řízení státní ekologické politiky. Nízká byla i účinnost legislativních a finančně ekonomických nástrojů.

Naše společnost dospěla k určitému paradoxu. Katastrofální stav životního prostředí v posledních letech stále více znala, a přesto nedošlo k zásadnímu obratu v jejím jednání. Proč? Kromě jiného proto, že hrubě deformované společenské vědomí nezrodilo potřebný, dostatečně silný náboj ekologického myšlení, cítění a odpovídající motivace. Kořeny této situace lze hledat v dlouhodobě slabé informovanosti o skutečném stavu životního prostředí a v neúplnosti znalostí o míře ovlivnění lidského zdraví a životní pohody narušeným prostředím. Právo občanů na plnou informovanost bylo sice formulováno řadou mezinárodních úmluv a dokumentů, u nás je však komunistický režim potlačil, instituce přehlížely a mnozí i záměrně deformovali.

Uvedené skutečnosti zdaleka nevyčerpávají všechny negativní stránky našeho životního prostředí, přičemž pozitivní se najdou jen výjimečně. Souhrnně je možno stav životního prostředí do roku 1989 na území ČR charakterizovat bez nadsázky jako havarijní, regionálně limitující další společensko-ekonomický rozvoj v oblastech zvláště ohrožených a postupně přerůstajících v celospolečenskou barieru dalšího rozvoje.

1. Ekologická politika ČR po roce 1989

Kořenem naší současné hluboké ekologické krize je politický vývoj uplynulých čtyř desetiletí. Vztahy mezi lidmi navzájem byly deformovány a stejně byly narušeny vztahy mezi lidmi a přírodou. Jednoznačně převažoval vztah k přírodě jako k pouhé zásobárně surovin a energie. Byla přehlížena skutečnost, že lidské přetváření přírody je možné pouze v rámci přírody, jejíž je člověk součástí - že je možné jen za předpokladu uchování přírodních podmínek obyvatelnosti Země. Lidé tuší, jak katastrofálně špatný je u nás stav životního prostředí. Díky neblahému politickému vývoji v minulosti se Česká republika jako celek dostala

v kvalitě životního prostředí na nejhorší místo v Evropě. Podle většiny ukazatelů je přitom Česká republika, po ekologické stránce, hůře než Slovensko. Úpadek našeho státu je v tomto ohledu hlubší než úpadek ekonomický, ekologická krize je hrozivější než hospodářská. Mezi evropskými státy jsme podle ekologických parametrů propadli mnohem hlouběji než podle výsledků ekonomických.

Jednou z nejvíce poškozených složek životního prostředí v naší republice je ovzduší. Podle systematicky sledovaných parametrů jsme v emisích na obyvatele i na jednotku plochy území vždy na jednom z prvních míst na světě.

Lepší stav nevykazuje ani oblast čistoty vody a snad vůbec nejhorší je situace v oblasti tuhých odpadů. V objemu jejich produkce jsem díky obrovským rozsahům skrývek, zemních prací, průmyslové výroby a dalších faktorů opět na světové špičce. Přímo katastrofální je zacházení s odpady rizikovými (zejména toxickými), o jejichž produkce dosud nejsou ani spolehlivé informace. Tím méně jsou k dispozici údaje o skládkách těchto odpadů, jejichž větší část je ilegální a představují v pravém slova smyslu časované chemické bomby. Naše životní prostředí je znehodnocováno stále ještě masově vyráběnými ekologicky závadnými výrobky, jež právě z těchto důvodů nelze exportovat.

I stav naší zemědělské krajiny je neutěšený. Je degradován velkovýrobními technologiemi často gigantických rozměrů. Ovšem ani obytné prostředí lidí není v dobrém stavu. Stavíme neestetická, hygienicky často zcela nevyhovující a sociálně nevhodná sídliště, kde lidé trpí hlukem, odkud se musejí dopravovat nesmyslně daleko za prací, zábavou i dalšími potřebami. Intravilány měst, zejména menších, beznadějně chátrají a nebyly jsme schopni zajistit jejich čistotu. Úpadek postihl i venkovská osídlení.

V roce 1989 bylo území, které nyní tvoří Českou republiku, jedním z nejvíce znečištěných ve střední Evropě. Od té doby se ovšem situace podstatně zlepšila v důsledku vysokých investic do životního prostředí, jakož i díky restrukturalizaci průmyslu.

3. Aktivity směřující ke zlepšení životního prostředí

Největším problémem k vyřešení v oblasti životního prostředí v České republice do budoucna je znečištění ovzduší. Jakkoli bylo dosaženo v této oblasti významného pokroku (v období let 1989 až 1994), emise oxidu siřičitého a oxidů dusíku stále zůstávají vysoké a vyžádají si další opatření v sektorech průmyslu, dopravy a v energetice. Neřízené skládky obsahující nebezpečné a pevné odpady představují další problém zděděný z minulosti. Problémy s čistotou vod jsou méně naléhavé, ale jejich řešení je velmi nákladné. Existuje řada upadajících průmyslových oblastí, které představují z hlediska životního prostředí obzvláštní černé skvrny, zejména tzv. černý trojúhelník a Ostravsko.

Legislativa České republiky v oblasti životního prostředí zahrnuje rámcový zákon na ochranu životního prostředí z roku 1992 a množství resortních předpisů, z nichž některé pocházejí ještě z éry komunismu. Priority jsou uvedeny v dokumentu Státní politika ochrany životního prostředí schváleném v roce 1995, který stanoví krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé priority. Česká republika rozsáhle využívá daňových a ekonomických nástrojů. Úroveň veřejných výdajů směrovaných do životního prostředí jako procento HDP převyšuje úroveň většiny členských zemí EU.

Nehledě na už realizovanou řadu základních opatření v oblasti životního prostředí zahrnují slabé stránky českého systému nedokonalé uplatňování přijatých opatření a neúčinnost ekonomických nástrojů v důsledku nízké úrovně ukládaných pokut, mezery v resortních a podzákonných normách týkajících se implementace, nízké veřejné povědomí o významu životního prostředí a nízkou účast veřejnosti.

Ekologická politika České republiky je v současné době také významně orientována na proces integrace naší země od Evropské unie. ČR je ze strany EU ovšem považována za zemi, kde je ekologická legislativa z bývalých evropských socialistických zemí nejrozpracovanější (bylo to především zásluhou prvních popřevratových let) a za teritorium, na němž bylo po roce 1989 vícero praktických environmentálních otázek vcelku úspěšně řešeno.Podle Evropské komise lze očekávat, že dostatečný právní rámec i přijatelná náprava skutečného stavu věcí bude v ČR z velké části záležitostí střednědobého časového horizontu (5 až 7 let) a jen tam, kde v současnosti přetrvávají jako dědictví minulosti zjevné nedostatky, se očekává žádoucí vylepšení v delším časovém horizontu.