|
Podstata sociologiePodstata sociologieSociologie jako věda o společnosti se zabývá hlubším studiem společenských problémů, a proto ji řadíme k humanitním vědám. Vzhledem k tomu, že smysl pojmu „společenský problém“ je velice obšírný a rozsáhlý, snažíme se o předložení co možná nejširších úhlů pohledu, což vede k relativnímu porozumění složitosti těchto „problémů“. Pod předmětem sociologie si nemůžeme představit lidskou společnost, protože je velice obsáhlá. Sociologie se zabývá:
2. Jevy nepředvídatelnými, složitými a neurčitými. Bereme-li sociologii jako vědu o chování, tj. behaviorismus, takže jde o jednoduchý model „stimul – osoba – reakce“, je zde několik problémů, které musíme zohlednit:
3. Jevy těžko kvantifikovatelnými, tzn. že se obtížně hledají zákonitosti. Proto jako jeden z nástrojů sociologie slouží orientace na pozorovatelné jevy, tudíž pozorování, jehož cílem je podrobný popis daného pozorovaného jevu. Cílem pozorování je vytvořit podrobný popis, který absolutně odmítá zobecňování a vyjadřování vazeb a zákonitostí – pozitivizmus (filozofický směr). Snaží se zachytit dané skutečnosti (čím více, tím lépe), následuje tvoření podrobného popisu a následného poznání. Zároveň se vychází z empirie (zkušenosti) – empirismus: snaha o nalezení hranice mezi sociologií a filozofií (aby sociologie nebyla chápána jako filozofický směr). K tomuto „vydělení“ z pozitivizmu došlo v první polovině 19. stol. za přispění Auguste Compteho. Základem je zkoumaná realita, tj. co se zjevuje prostřednictvím pozorovatelného: to je to, co může být obsaženo ve zkušenosti člověka. Dochází k prosazování induktivních metod a nutnosti získávání informací v realitě pro tvoření teoretických koncepcí. Mluvíme-li o jevech těžko kvantifikovatelných, je zcela jasné, že musí být užívána specifická metodologie. Sociologie je sociotechnicky orientována, což znamená, že vycházíme z toho co je třeba poznat, abychom si mohli vytvořit přípustný okruh poznatků, na základě kterých vyvodíme dané skutečnosti. SOCIOTECHNIKA Jedná se o praktickou disciplínu, která na základě vědeckých poznatků utváří relevantní systém praktických direktiv a doporučení k dosažení společen-ských změn u jedinců nebo skupin. Uplatnění sociotechniky je limitováno:
Mluvíme-li o nástrojích sociotechniky, míníme: 1. Informace a přesvědčování 2. Tvorbu pravidel (např. Motivační program – stimul) 3. Přímé uplatnění moci (např. pomocí autority) 4. Výchovu (komplex ostatních nástrojů). Jak již bylo řečeno, sociologie se zabývá studiem výsledků lidského jednání – sociálními jevy. Za průlomový článek ve vývoji sociologie je považován E. Durkheim (1858 – 1917), který výše zmíněný sociální jev postihl jako specifický jev, který je produktem lidského konání. Tento jev je však mimo individuální vědomí, můžeme tedy hovořit o něčem nadindividuálním. Tzn., že sám jedinec či skupina (i kdyby byla ona celá jeho tvůrcem, což se nikdy nedá tvrdit stoprocentně) prostě není schopna ho řídit, i když je jeho příčinou. Takže sám jedinec/skupina stojí proti němu a je na něho/ni tvořen nátlak prostřednictvím tohoto působícího soc. jevu. Jedinec/skupina pak nemá jinou možnost, než se adaptovat, a to buď vědomě, nebo nevědomě. Sociální jev se tedy dá vystihnout velice jednoduchou nerovnicí: S jedinců < sociální jev (sociální celek)
Samozřejmě existují i jevy, které jsou neodmyslitelně spojeny s chováním člověka, a jež nelze prostřednictvím chování jedinců poznat a úmyslně vytvářet. Jako klasický příklad sociálního jevu můžeme uvést např. jazyk, který slouží jako specifický nástroj komunikace pro danou oblast (spjato s kulturou, národem apod.), který přebíráme v podstatě „nevědomě“ a který také ale na druhou stranu určitě netvoříme. Prostě jeho existence je jednou dána a my ji musíme přijmout. Další podstatnou osobností byl Němec G. Simmel (1858 – 1918), který považoval sociologii za vědu o určitých neměnných formálních vztazích. Šlo mu především o to dokázat, že přesné oddělení formy a obsahu vztahu není možné. Vnímal tedy sociologii jako vědu o relativně stálých vztazích mezi lidmi, v jejímž rámci se utvářejí nové společenské subjekty. Jedná se o ty příslušné vazby, do kterých jedinec vstupuje úmyslně a snaží se z nich vytěžit co nejvíce. SOCIÁLNÍ VZTAHY A INSTITUCE Typy sociálních vztahů jsou vesměs dvojí a dělíme je podle:
A1. Percepce: vnímání, přijímání informací, registrování Při této činnosti však dochází k řadě chyb. Jsou jimi především první dojem, prodlužování prvního poznání podrženého do dalšího příjmu informací (posílení kolikrát nepřesného prvního dojmu). Tato „chyba“ je však v normálním životě zcela běžná, třeba ne příliš kladná, avšak týká se každého. někoho více, někoho méně. Dalším problémem je selekce: vyřazování dojmů neodpovídajících utvořenému názoru, poznatku. Je patrné, že navazuje na „1. dojem“. A pak je tu konečně stereotyp, tj. používání určitých navyklých mechanismů a způsobů (individuálních) při vnímání. A2. Komunikace: výměna informací, symbolů Komunikujeme za pomoci symbolů, které vystupují jako ekvivalenty dané reality, která je právě tím, co chceme sdělit, tedy tou podstatnou sdělovanou informací. Jednoduše řečeno symboly nám dovolují s jejich pomocí tvořit, konstruovat realitu, jde proto o specifický vztah. A3. Interakce: výměna činností Ústřední pojem označující vztahy, ke kterým docházíme v určitém sociálním celku. Důležité je, aby činnost, konání jednoho ovlivňovalo činnost, konání druhého. Můžeme zde mluvit o vzájemném ovlivňování. B1. Interpersonální vztahy Tyto vztahy neustále probíhají bezprostředně mezi jedinci, osobnostmi, takže aspekt kvalitativního určení a vlastní určení jedinců je zásadní povahy. Tím míníme každou jednotlivou osobnost a k ní vázající se individuality a vztahy právě mezi těmito jedinci. Vzájemná znalost a citová naladěnost obou (či více) subjektů vztahu umožňuje přizpůsobení se sobě navzájem a přináší stabilní vztah. Uspořádání těchto vztahů je velmi operativní a respektuje podmínky situace, případně jejich změny. B2. Sociální vztahy Nyní je na místě vzpomenout, že právě zde vystupují sociální subjekty (systémy). Jsou to složité vazby svázané do složitých celků, kde vystupují prostředníci (sociální organizace: obsahují cíle, soubor činností a vzájemné vazby mezi nimi). Tyto vztahy probíhají na úrovni sociálních subjektů a osobnost jedince nemusí (převážně není) vyjádřena nebo způsobena. To je právě ten markantní rozdíl oproti B1. Jejich uspořádání je podle principů stojících mimo rámec sociálních institucí. SOCIÁLNÍ INSTITUCE: jsou materiální i duchovní povahy a ovlivňují člověka či skupinu lidí tak, aby jeho chování bylo v souladu s požadavky daného sociálního systému, do kterého spadá a ve kterém příslušné sociální instituce působí. Sociální instituce jsou:
Rozdělení sociálních institucí:
A. Obvyklé a zavedené chování A1. Zvyk: ustálený způsob vykonávání činností. Je zde patrný zcela rutinní výkon, ztráta smyslu výkonu, např. rozvazování tkaniček bot ve výtahu či nošení košíku do lesa při sběru hub. A2. Obyčej: Komplexní vzor chování, který obsahuje řadu činností, které dávají smysl pouze jen tehdy, když jsou vykonávány všechny dohromady a někdy bývají také svázány časově. Jejich výkon je samozřejmostí. Můžeme také hovořit o řadě spojených zvyků. Klasickým příkladem jsou velikonoce: malování kraslic, pletení pomlázky a šlehání děvčat, pečení velikonočního beránka apod. A3. Rituál, obřad: činnost nebo soustava činností, jež jsou úplně standardi-zované ve svém provedení. Jejich původní smysl a cíl je setřen. Tyto sociální instituce jsou vykonávány, aby sdělovaly určitý daný smysl. Ve vztahu této poslední věty mnou uvedené si dozajista povšimnete negace věty uvedené výše. Jde zde o to, že něco ten původní smysl zastupuje a tudíž vlastní význam je pouze symbolický. Dobrým příkladem pro nastínění je podávání ruky při pozdravu. PROČ a JAK tento rituál původně vznikl, vlastně nevíme. Ten vlastní smysl a cíl do něho vkládáme my, aniž bychom si původního byli vědomi. A4. Tradice: předávané vzory chování – zastupuje účelově racionální chování, např. pokud nejsme schopni učinit nějaké rozhodnutí, třeba díky nedostatku relevantních faktorů, rozhodneme se na základě tradice. Tento způsob rozhodování je patrný především ve firmách. Je tím zdůvodněno určité chování (politika podniku, způsob odměňování zaměstnanců). Tradicí se to stává ve chvíli, kdy dojde k přejímání těchto ustálených výkonů. Tradice nás také propojují s ostatními ve smyslu našich předků. Jiné tradice udržují Kohoutovi a jiné Slepičkovi, I když jméno by napovídalo jinak. B. Požadované chování B1. Hodnoty B2. Normy B3. Modifikace B1. + B2. B1. Hodnoty: vyjadřují poměr člověka ke skutečnosti, které vystupují jako hodnoty. Jedná se vlastně jednoduše o kritéria posuzování a je zřejmé, že každý člověk zastává jiné hodnoty a zároveň každá sociální skupina zastává jiné, avšak dohromady působí kompaktně, protože samozřejmě hodnoty jedinců pospolu je tvořící jsou totožné, přinejmenším hodně podobné. Tyto instituce vystupují jako skutečnosti mající pro člověka určitý význam a důležitost, a proto se snaží o jejich dosažení. Tím pádem orientují chování, konání a jednání a ovlivňují volbu jeho cílů. Obecně vyjádřené nejsou konkrétními věcmi. Jak již bylo řečeno, každý uznává jiné hodnoty. Každý má také vlastní žebříček hodnot, tj. jejich uspořádání. To je zpravidla na základě síly hodnoty a míry obecnosti, kupř. takový strom. Dává ovoce, stín, ale já chci teplo, protože už uhodily kruté mrazy. Půjdu tedy, nechám ovoce ovocem (které mimo jiné v prosinci na stromech není zrovna obvyklé, stín stínem, a jednoduše strom pokácím, abych si mohl v kamnech zatopit. Uspořádání hodnot je vcelku stabilní, neboť je výsledkem výchovy a reflexe jedince. Stále však platí, že je respektováno základní vymezení sociálních institucí. B2. Normy: vyjadřují obecná pravidla jednání, která určují, co jedinec smí a nesmí, co je přípustné a co nikoliv. Nemusí mít vztah s hodnotami. Př. možnost dosažení bohatství - pro dosažení takového cíle je možné dosáhnout několika cestami. Jakou cestu si zvolíme záleží na nás. Z hlediska norem se v naší společnosti jeví loupež, či veškeré jiné činnosti přesahující dané normy, jako počínaní překračující pomyslné bariéry. Nabytí majetku můžeme dosáhnout několika způsoby, koupí, výhrou, darováním nebo zcizením. Zatímco první tři příklady jsou z hlediska norem přípustné, poslední cesta se jeví v naší společnosti jako "v nesouladu s danými normami". Normy musí být:
Mají-li normy nabýt působnosti, musí být uznány legitimními, tzn. že jsou správné, neboli v souladu s hodnotami a respektováním, či jejich vnější adaptací. Pakliže jsou normy chápány jako určité mantinely, které by neměly být překročeny, je jasné, že pokud se tak stane, dochází k sankcionování (odměny a tresty). Dále zde musí být také všeobecné vědomí, že pokud dojde k porušení, bude následovat trest, jinak jako by norma neexistovala.
Základní formy sociálních norem:
Právo vzniká ve formálních, racionálních procesech, tedy je ovlivněno rozumem a zároveň vyjadřuje to, co je přesně dáno podle pravidel. Právo je komplex norem – tvoří uspořádaný celek jednotlivých norem – tedy "měřítko" chování lidí. Proto je-li právo (nebo nějaká z norem jako jeho součást) porušeno, následuje sankce, která by měla odpovídat míře dopadu porušení zásady ve společnosti, určená právem. Můžeme o něm říci, že je vlastně stanovenými institucemi podle daných zásad, pravidel a má všeobecnou platnost vzhledem k jedincům. Jsou ale jakési "výjimky". Vezměte si kupříkladu právní kodex z organizace. Ačkoli není právním dokumentem, pro tu příslušnou organizaci vystupuje jako určitá forma práva. Jako dobré příklady slouží církevní řád či školní řád.
Ta narozdíl od práva vzniká v neformálních procesech, takže nejsou stanovena žádná pravidla a má emocionální náboj, tzn. je to otázka každého jedince. Ovlivňuje chování ve smyslu označování dobra i zla a má zcela nahodilý charakter co do úplnosti a provázanosti jednotlivých norem i všeobecnosti uplatnění. Jako nástroje morálky chápeme sociální izolaci (odmítání kontaktu a komunikace). Pro dobré pochopení je vhodné poukázat na rozdíl dopadu sankce za porušení morálky u "významných" a "obyčejných" lidí. Poruší-li nějaký mravní kodex známá osobnost, vyvolá to větší pobouření společnosti, než stane-li se tak v případě "obyčejného" člověka. I když morálka vzniká v neformálních procesech, měly by být některé právní normy určeny právě podle ní.
Sociální celky, které obsahují základní parametry jednání, to jest hodnoty a normy, všechny formy obvyklého a zavedeného chování i konkrétní vzory jednání. A právě výše jmenované vytváří představu chování v určitém typu sociálního celku a umožňuje tak jedinci zastávat "správné" jednání z hlediska příslušného celku. Daná specifičnost určitého typu sociálního celku přímo odpovídá uspořádané množině jeho požadavků na chování veškerých příslušníků tohoto celku. Klasickými příklady typu sociálních celků je rodina, banka, průmyslový podnik. V každém z nich platí právě ty příslušné sociální instituce, které na své příslušníky působí tak, aby se chovali v souladu s pravidly toho daného celku, ve kterém se momentálně nacházejí. Ta představa sociální instituce musí být vytvořena, jinak dochází k převzetí chování z jiné sociální instituce, původní nejpodobnější. Jako vhodný příklad lze uvést představu o spořitelně (bance) před r. 1989 a po něm. Zatímco v období před r. 89 nebylo myslitelné, že instituce může padnout a věřitelé tím přijít o své úspory, dnes je tomu zcela jinak. Na počátku 90. let, kdy dávali lidé peníze do nově vzniklých institucí, které nabízely ohromné zúročení vkladu (kampeliček), nebyla zde utvořena představa o možném bankrotu. Když tito lidé o své úspory přišli, byli velice nemile překvapeni. A právě to je příklad převzetí sociální instituce. Dojde-li tedy ke zpochybnění sociální instituce, zapříčiní to velice silnou dezorientaci a postupem času musí vstoupit v platnost jiné normy a pravidla. Vytváření sociálních institucí je tudíž časově velice náročné.
Ty nutí jedince jednat vyžadovaným způsobem, případně zabraňují nežádoucímu či jinému chování, které je v rozporu s pravidly. Mimořádně důležité je to, že tyto sociální instituce působí nikoli přímo (ve smyslu přímého násilí na jedinci), ale prostřednictvím představ o účincích nástroje. Už jenom sama představa účinku tohoto nástroje eliminuje nežádoucí chování. Představte si, že se blíží půlnoc, spokojeně spíte ve své ložnici, když vás ze sna vytrhne zvenku přicházející hluk a řev návštěvníků zavírající hospody. Chcete-li, aby se co nejrychleji zklidnili, pohrozíte jim, že zavoláte policii. S největší pravděpodobností po chvíli ztichnou. Nepůsobí na ně policie samotná, nýbrž pouze strach z ní. Na závěr bych se rád zmínil o modelu sociálního celku podle T. Parsonse. Podle výše zmíněného musí každý sociální celek vykonávat (zajišťovat) 4 základní funkce, jimiž jsou:
Zajišťuje přizpůsobení se sociálního celku vlivům vnějšího prostředí a to různými způsoby.
Zároveň také zajišťuje vnitřní přizpůsobení se a zásah do vnitřního prostředí. Tzn., že subjekt se snaží udržet integritu.
Každý sociální celek slouží jako nástroj dosažení cíle a naplnění smyslu, takže daný cíl zaujímá první místo a sociální celek je až druhořadý. Můžeme tedy s jistotou říci, že neexistuje-li cíl či smysl, neexistuje ani sociální celek. Samozřejmě dané cíle mají svoji strukturu, své "podcíle", a proto se snažíme o sladění vzájemných cílů a vyvarování se jejich konfliktu. V konečné fázi se snažíme o hledání společného vyústění nestejných ale podobných cílů. Například ve firmě zaměstnavateli jde o zisk a zaměstnancům o mzdu. Proto by se obě strany měli starat o prosperitu podniku.
Aby daný celek existoval, je nutné jeho uvědomění jedinci, kteří ho tvoří. Toho může být docíleno pouze na základě vztahů mezi jedinci v celku. Integrace popisuje způsoby propojení sociálního celku, které je:
Jedná se tedy o formální vztahy, b) emocionální (nepředvídané vztahy, které vychází ze spontánních aktivit a váží se přímo na jedince, vycházejí z pocitů, které byly vyvolány určitými vztahy). Závisí na komunikační aktivitě a na interpersonálních i sociálních vztazích. Jedná se o neformální vztahy.
Tyto vzory stanoví vhodné jednání, které nepoškozuje sociální celek a vychází se přitom z jednání podle vzorů, které přináší ověřené výsledky a které je předvídatelné, tudíž umožňuje sociální kontrolu a zároveň také legitimizuje celek a jím nepřímo nastolený řád. |
