Lidská agresivita a společnost, proč a jak ?

Ve 20. století jsme byli svědky nebývalého kulturně-technologického rozvoje lidstva. Lidstvo se rozvíjí tempem, které evoluce nikdy u žádného jiného tvora nezaznamenala. Expanze lidského druhu na úkor ostatních živých forem probíhá stále rychleji. A stále neúprosněji demonstruje své katastrofální dopady na životní prostředí, stejně jako i obrovský pozitivní potenciál, jenž se diky poznání lidstvu nabízí. Vědomí tohoto děsivého rozmezí lidské přirozenosti opravňuje k úvahám o budoucnosti jako nevyhnutelné katastrofě a kolapsu. Tyto scénáře však zároveň přinášejí člověku výzvu k rozsáhlé revizi hodnot, jež uznává, která spolu s uvědoměním onoho potenciálu skýtá určitou naději. K tomu, abychom v této výzvě byli schopni obstát a nepropadnout skepsi či zoufalství, jež nejistota perspektivy v novém světě přináší, musíme pochopit co nejlépe mechanismy, které nás před tuto výzvu postavily. Tyto znalosti příčin a okolností zodpovědných za současný stav nám jako jediné mohou poskytnout vodítko k nalezení nového místa a smyslu ve světě, kde většina tradičně sdílených pozitivních hodnot je již rozprášena a ty zbylé jsou ohroženy.

Děje ve společnosti a život jednotlivce však nelze pochopit odděleně, protože společnost život jednotlivce do značné míry formuje, sama se však z životů a osudů mnoha jednotlivců skládá. Stejně tak nemůžeme při našich úvahách o člověku, lidstvu a budoucnosti opomenout pohledy na přírodní zákonitosti, jež kulturní vývoj člověka, a tím pádem i vývoj celé společnosti, determinují a ohraničují a které se staly nedílnou součástí veškerého lidského konání. To, že příčiny a okolnosti současného stavu lidského společenství nemohou být uspokojivě vysvětleny či popsány v rámci jednoho omezeného vědeckého systému poznání, si již uvědomuje mnoho lidí, jež se úvahami tohoto typu zabývá, a tak můžeme být svědky celé řady odvážných přístupů slučujících metody různých vědeckých oborů při studiích týkajících se člověka. Jako příklad zde můžeme uvést kognitivní vědu, psycholingvistiku, sociobiologii, a i samotnou psychologii, která používá mezi-oborových přístupů k pochopení lidského chování a objasnění některých zásadních otázek o podstatě lidské mysli.

Jedna ze stále aktuálních fundamentálních otázek, jež je kladena všemi výše uvedenými přístupy a může nám pomoci objasnit řadu příčin současné krize, je otázka po původu, příčinách a podstatě agresivního chování u lidí. Pokusím se zde nejdříve nastínit poznatky jednotlivých přístupů o agresivitě v rovině individuální, na úrovni člověka, a poté z nich vyvodit určité závěry pro oblast společenskou.

Agrese jako psychologická emoční reakce.

Při studiu agresivity se v psychologii uplatňují různé přístupy z nichž nejdůležitější představují. 18721fhe69hsl8c

1)Psychoanalytický přístup (agrese jako pud).

Zastánci psychoanalytické teorie vycházejí z pojetí agrese jako vrozeného, trvale přítomného pudu, který je vyvolán vždy, když je jedinec frustrován neschopností dosáhnout určitého cíle. Agresivní pud pak motivuje jedince ke zdolání dané překážky. Tato hypotéza frustrace-agrese vysvětluje smysl agresivního chování u lidí, (agresivita pomáhá lidem překonávat překážky), předpoklad agrese jako trvale přítomného vrozené pudu, který je potřeba ventilovat, však byl vyvrácen jednak výzkumy zastánců teorie sociálního učení, jednak antropologickými studiemi pacifistických společností.

2)Biologický přístup (biologické faktory ovlivňující agresivní chování)

Výzkumy biologické podmíněnosti agresivního chování u zvířat prokázaly existenci mozkových center, jejichž stimulace vyvolává agresivní chování. Tato centra jsou lokalizována v hypothalamu. V jedné studii byla laboratorní krysa, která nikdy nezabila myš a ani neviděla jinou krysu zabít myš, stimulována v určitých oblastech hypothalamu během toho, co byla umístěna ve společné kleci s myší. Tato krysa se před stimulací chovala k myši mírumilovně, avšak v okamžiku, kdy byla stimulována, se vhrla na myš a zabila ji přesně stejným způsobem jako divoká krysa. Tyto výzkumy prokázali dědičné dispozice k agresivitě, a také určité geneticky zakódované vzorce agresivního chování. U vyšších živočichů jsou však tyto instinkty pod kontrolou korových mozkových center, které jsou značnou měrou formovány prostředím. U lidí byla zjištěna určitá souvislost mezi mírou agresivního chování a hladinou testosteronu v krvi. Což by mohlo vysvětlovat obecně vyšší výskyt agresivního chování u mužů. Ze zoologických výzkumů vyplývá, že existují různé speciální a dosti rozdílné kategorie agresivního chování. “Můžeme rozlišit nejméně sedm kategorií: ochrana a dobytí teritoria, prosazování dominantního postavení v rámci organizované skupiny, sexuální agresivita, projevy nepřátelství při odstavování mláďat, agrese proti kořisti, obranná agrese proti dravcům, moralistická agrese k upevnění společenských pravidel” hs721f8169hssl

3)Behaviorálně-kognitivní přístup (agrese jako naučená odpověď).

Teorie sociálního učení vychází z behavioristického výzkumu učení u zvířat, ale zabývá se sociálními interakcemi lidí. Určité sociální chování může být odměněno a jiné naopak trestáno, lidé si nakonec vybírají úspěšnější vzorec chování. Na rozdíl od striktního behaviorismu se zde zdůrazňuje význam kognitivních procesů a zástupného učení. Lidé si jsou schopni, díky svým kognitivním procesům, představit případné důsledky svých činů, což ovlivňuje jejich rozhodování. Stejně tak mají lidé schopnost učit se pomocí sledování chování druhých lidí. Stoupenci teorie sociálního učení odmítají koncepci agrese jako vrozeného pudu či geneticky zakotveného instinktu. A zastávají názor, že agrese je sociálně naučené chování, které, stejně jako každé jiné chování, se bude vyskytovat tím pravděpodobněji, čím častěji bude posilována. Dle této teorie je následkem frustrace nepříjemná, předem nedeterminovaná, emoce. Odpověď na tuto emoci může být agrese, ale i nějaké jiné chování (např. depresivní nálada). Frustrace bude vyvolávat agresi u jedinců, kteří se naučili, že agrese je nejúspěšnější odpověď na frustrující chování. Výzkumy vědců, zastávajících teorii sociálního učení, přinesly celou řadu zajímavých poznatků, osvětlujících povahu agresivního chování, jako například důkazy, že agresivní chování se lze naučit imitací, že agresivita je citlivá vůči pozitivnímu posilování. Mezi zajímavé objevy patří také vyvrácení pudové teorie agresivity, v rozsáhlé sérii 28 studií autorů, kteří se zabývali problematikou agrese a katarze. Tyto studie předpokládaly, že jestliže je agrese trvale přítomný pud, pak její intenzivní prožití by mělo mít za následek uvolnění tohoto pudu. Výzkumy však prokázaly, že intenzivní prožití agrese ji naopak spíše posiluje, než tlumí. Teorie sociálního učení nepřináší vysvětlení původu agresivního chování v lidské společnosti ani se nezabývá jejím významem pro jedince a společnost. Poskytuje však cenné poznatky o principech, jimiž se agresivní chování lidí řídí.

Shrnutí

Tyto různorodé přístupy, jimiž se psychologové snažili objasnit mechanismy agresivního chování, nám mohou poskytnout ucelený pohled na lidskou agresivitu na úrovni individua. Z jednotlivých výzkumů vyplývá, že lidé mají vrozené dispozice (stejně jako ostatní živočichové) chovat se agresivně v případě ohrožení či frustrace. Zdali se však toto chování projeví a v jaké formě, je značně závislé na prostředí, ve kterém se člověk vyvíjí. Existují určité faktory, které mohou být zodpovědné za zvýšenou míru agresivního chování, tyto faktory jsou jak biologické (testosteron, některé psychoaktivní látky), tak sociální (násilí v televizi, bojové sporty).

Závěry

Lidská agresivita má mnoho různých forem, některé jsou žádoucí a jiné naopak velice zhoubné. Je potřeba si uvědomit, jaký hrozivý potenciál se skrývá v možnosti zneužití současných zbraní, a že v každém z nás dřímá potenciální zabiják. Agresivní chování lidí se samo o sobě řídí archaickými, biologickou evolucí vyvinutými pravidly, jež nejsou adekvátní součastným kulturně-technologickým podmínkám. Proto má každá společnost komplikované sociokulturní regulační mechanismy, jež vymezují míru a oprávněnost určitého agresivního chování. Je potřeba dále prohlubovat lidské znalosti o sobě samých. A je také zapotřebí prohlubovat vzájemnou provázanost světa, která regulaci lidské agresivity může hodně pomoci.

“Když se spleť loajalit stane ještě hustší, nebudou si budoucí generace moci troufnout považovat se navzájem za naprosto odlišné na základě rozlišností v rase, jazyku, národnosti, náboženství, ideologii a hospodářském zájmu. Bezpochyby existují i jiné techniky, pomocí kterých se tento aspekt lidské přirozenosti dá pro blaho lidstva jemně uhladit”