Vliv médií na psychiku člověka, zejména dětí

Semestrální práce

Hlavní rysy masové komunikace a druhy médií masové komunikace patří k nejcharakterističtějším rysům soudobé civilizace. Zjevně i skrytě prostupuje život lidí po mnoha stránkách. Sociální psychologie řadí masovou komunikaci jako jeden druh komunikace vedle komunikace interpersonální a intrapersonální (se sebou samým). Platí pro ni základní sociálně psychologická charakteristika vůbec jako sdělování a sdílení významů mezi lidmi. Je však zároveň specifickým druhem komunikace a tato specifičnost spočívá v těchto bodech :

oproti intro a interpersonální, kde jako původce a příjemce vystupuje jedinec, je zde původcem a příjemcem především množina lidí. Co se týče původců sdělení jde převážne o množinu lidi organizovanou – redakce, nakladatelství, TV štáb. Příjemci jsou množina neorganizovaná avšak i u ní se může projevit jistá míra organizovanosti – posluchači, diváci, publikum. Za jistých okolností může být množina příjemců prázdná.
další specifický rys je její veřejný charakter tzn. dostupnost každému potencionálnímu zájemci, to se vztahuje především k příjemcům ačkoliv ani u původců sdělení se to úplně nevylučuje.
dalším aspektem je, že zde zpravidla nedochází k přeměnám rolí původce a příjemce sdělení. Tyto role jsou trvale rozděleny, sdělení postupuje jednosměrně od původce k příjemci.
původce a příjemce sdělení tu nejsou v bezprostředním kontaktu. Existuje mezi nimi vzdálenost prostorová nebo časová nebo obojí. Původci a příjemci se zpravidla neznají a vetšinou ani nemohou znát. 49817uxq59fnk2h
příjemce může být sám, může jich být pár či to může být přímo skupina která přijímá sdělení ve stejném čase na stejném místě, tedy dohromady. Přítomnost ostatních může změnit racionální zrpacování sdělení i sním spojený emocionální zážitek. Zároveň je tu možnost okamžité výměny názorů, sledování reakcí (i neverbálních) jiných lidí.

Neobyčejné tempo vědecko-technického rozvoje ve 20. století vedlo k rozvoji masových komunikačních prostředků. Lze je dělit na tisk (noviny, knihy, časopisy) a elektronická média (rozhlas, gramofon, magnetofon, CD přehrávač, video, film, televize, počítačová síť). Toto však není jediné dělení, jiné třídění ve svých dílech další autoři např.dělení na tisk&film a média s vysílaným signálem (telegraf, rozhlas, televizní vysílání, telefon). Technologická podoba masové komunikačních prostředků pro nás v tuto chvíli není podstatná.

Psychologickou problematiku představuje otázka, kterými smysly vstupují sdělení předávaná komunikačnímy prostředky do lidské psychiky. Tisk, film, TV, video, počítačové sítě jsou otázkou zrakového ústrojí. Rozhlas, gramofon, magnetofon, CD přehrávače jdou cestou sluchu. Potenciálně velký význam má i hmat (brailovo písmo).

Ze sociálněpsychologického hlediska je podstatné, že masové komunikační prostředky ovlivňují lidskou psychiku a sociální chování lidí a zárověn se sami přizpůsobují. M. McLuhan vyslovil teorii krátce shrnutou do slov “medium is the message” jež znamenají, že medium je poselstvím, vyvářejícím nové prostředí pro člověka. Každé nové médium podle něj přináší změnu měřítka, tempa nebo nodelu, ovládá formu lidského sdružování a činností. xn817u9459fnnk

Přestože počátky masové komunikace je žřejmě hledat tam, kde se vznikem verbální i neverbální komunikace vznikla potřeba předat sdělení více příjemcům, prostorově a/nebo časově vzdáleným, za počátek odbobí rozmachu masové komunikace bývá považován začátek 20. století, především díky velkému rozšíření filmu, rozhlasu a televize. A to i přesto, že již předcházející období přinesly noviny, telegraf, telefonm, fotografií a vynález knihtisku v 15. století a šíření tištění knih znamenal velký, jak technologický, tak sociální pokrok.

V období 1. světové války významně vzrostl význam sdělovacích prostředků. Tyto v rukou úzké skupiny mohou sloužit jako nástroj k ovlivnění velkého počtu lidí, k propagandě. S rozvojem pscyhologie a sociologie ve 20. letech se začaly objevovat nové teoretické poznatky, docházelo k rozšiřování výzkumných metod. Vše směřovalo k obecnému pochopení vlivu masové komunikace a jejích jednotlivych prostředků na lidi vůbec. S rozvojem prostředků masové komunikace, se především televize a rozhlas staly pro příjemce příležitost k zábavě či vzdělávání a pro stranu původce pak bylo vytvořeno mnoho pracovních míst ve filmovém a mediálním průmyslu. V 60. letech se zvláště v USA začala stupňovat obava z negativního vlivu násilí na obrazovce a zárověn rostl tlak na podložení různých hypotéz seriózním vědeckým výzkumem. Jednou z mnoha publikovaných prací byla tzv. kultivační teorie od George Gerbnera. Gerbner se spolupracovníky vycházeli z předpokladu, že televizní programy modifikují názory lidí. Experimentálně doložili vliv televizního násilí u silných diváků (přes 4 hodiny u televize denně) na názory v oblasti zločinnosti – větší strach z večerní procházky mestem, častější držení zbraně, apod. Pokud divák tráví před obrazovkou mnoho času, je stále více pod jejím vlivem. Ztrácí tak postupně svůj vlastní svět a žije v syntetickém světě médií.

Velice zajímavé se také ukázaly četné studie o vlivu televizní obrazovky na děti, protože právě na ně číhá největší nebezpečí. Tyto jevy na nás působí nejsilněji:

Násilí na obrazovce – Televizní pořady pro děti, zvlášť pro ty nejmenší, jsou poměrně nevinné. Je tu méně vražd, méně krve. Ale pozor! Přesto je v pořadech pro nejmenší nejvíc násilí. Pouze zde má „měkčí“ podobu: rvačky, honičky,výhrůžky, neuvěřitelné deformace těl hrdinů při pádech či pod účinkem některých běžných nástrojů (kladivo, baseballová pálka apod.) při uvážení věku dítěte, není toto „nekrvavé, jemné“ násilí o nic méně škodlivé. Je to násilí „přiměřené věku“. Pro starší diváky autoři příběhy přiostřují. Američtí badatelé dospěli k tomuto závěru : Děti obojího pohlaví, každého věku, každé rasy, z každé společenské vrstvy, na každém stupni inteligence mohou být nepříznivě ovlivněny sledováním násilných pořadů na obrazovce. Po shlédnutí nějakého násilí na obrazovce se dětem nabízí možnost si to vyzkoušet např. šikanováním bezbranných spolužáků. Ale i bez toho je v nich oslabována schopnost soucitu, a může se rozvíjet zalíbení v krutosti či destruktivitě. U jiných dětí vede sledování násilí k bázlivosti, k přílišného strachu z násilí, ke zabělosti. Velmi zde záleží na okolnostech prostředí v němž se dítě pohybuje. Dítě z rodiny s bezpečným citovým zázemím je ohroženo méně, nicméně ani jemu to neprospívá. Počítačové hry jsou ještě nebezpečnější. Kromě pasivního sledování má dítě možnost působit na to co se před ním děje, samo zasazuje rány po nichž teče krev, padají hlavy.
Pornografie – poškozuje děti tím, že jim zkracuje dětství, předčasně probouzí sexuální cítěni. Sexuální akt je zde zobrazován zcela oproštěn od lásky a vztahů. Milostný život je okrádán o něhu, tajemství a krásu objevování. V pornografických filmech je ženství velmi často ponižováno. Jistá sexuální výchova pro děti je jistě potřebná, nikoliv však touto cestou.
Kýč – není zvláště nebezpečný pokud není konzumován v příliš velkém množství, což se však velmi často stává, čímž se stává únikem před realitou, ovládá divákovu mysl jako nějaká nová ideologie.
Náhradní život – S tím, jak se televizní obrazovka stala snadnou dostupnou a přitažlivou zábavou, vytlačuje ze života lidí mnoho cenného čímž je ochucuje. Ubývá sportu, koníčků a zájmových aktivit, četby knih, rozhovorů mezi lidmi, her. Člověk žijící svůj vlastní život, s celou jeho rodinou, před obrazovkou ztrácí sám sebe v tisících příběhů, které se mu zdají zajímavější, šťastnější, správnější a nakonec i skutečnější než ten jeho.
Zkreslený a ochuzený obraz světa – Zejména dětem hrozí, že si vytvoří falešný obraz světa z televizní obrazovky, protože nejsou schopni odlišovat co je skutečné a co pouze iluze v televizi. Především reklamy navozují pocit že lidé konzumující tak, jak reklama předkládá jsou krásní, šťastní rodinná idyla bezchybná. Také s mnoha hodinami před televizorem zakrňuje tvořivá představivost, snění, fantazie.
Zdravotní následky – Je neoddiskutovatelné, že mnoho hodin strávených před televizní obrazovkou má neblahý vliv na fyziologické parametry člověka. Ubývá pohyb na čerstvém vzduchu, křiví páteř, kazí oči, přehnaně dráždí nervový systém. Rovněž vliv elektromagnetického záření v okolí televizoru je objektem vědeckého bádání, přičemž vše nasvědčuje tomu že lidem rovněž škodí.

Schopnost soudného diváctví, které rozvíjí individualitu, vzniká postupně. Jde o tzv. rozvoj divácké gramotnosti. Uvádím zde zestručnělou rekapitulaci vývoje této schopnosti podle Jan-Uwe Roggeho:

Tříleté až pětileté děti mají vnímání filmu zaměřeno na jednotlivosti. Přitom mohou věrně reprodukovat detaily, často se jim ale do vyprávění mísí vlastní zkušenosti. Nejvíc je zajímají jednotlivé scény, které však nedokáží propojit do souvislého celku („a potom… a potom…“), a to hlavně ty, do kterých si mohou promítat svou osobní zkušenost. S věkem stoupá schopnost participace na ději, která se projevuje poznámkami, výkřiky, mimikou, gesty a fyziologickými projevy. Pozornost ale dětem vydrží jen krátkodobě a střídají se v ní intenzivnější fáze s s fázemi odklonů a úniků do vedlejších činností. Těch zase s věkem ubývá. Věta „To je nuda“ může být ale i výrazem obrany.
U dětí šestiletých až osmiletých ještě přetrvává spojováním scén souslovím „a potom“, ale ve vyprávění se projevují pokusy o chronologické řazení. Děti už se nedají strhujícím dějem „převálcovat“, ale pokud mají ve svém okolí citové zázemí, nasadí zmíněné obranné mechanismy a zároveň vcítění a soucítění. Tento druh požitku se označuje jako Flow, proud. Dítě nereaguje na oslovení, zapomíná na své okolí a na čas, ustupuje rozptýlenost a mizí chvíle nudy. Když je dítě nejvíc strženo, potí se, zrychluje se mu tep, má široce otevřené oči i pusu a svému napětí ulevuje jen drobnými pohyby prstů (často si je strká do úst nebo do nosu), kouše se do rtů, mne si ruce a prsty, tiskne se do křesla, objímá panenku, tuhne a dělá jen křečovité pohyby. Obracení se o pomoc k dospělým, pohyby napomáhající uvolnění napětí nebo přeskoky do vedlejších činností sloučí jako nezbytné mechanismy distancování se a jako reakce snižující zátěž. Je psychologicky a pedagogicky absurdní za tyto projevy děti v tomto věku kárat nebo jim zakazovat ty pořady, při kterých si takto ulevují.
Až od devíti nebo desíti let se rozvíjí schopnost komplexnějšího porozumění filmu. Ve vyprávění se rozlišuje hlavní dějová linie od vedlejších, nadále jsou ale důležité detaily. Scény pořád zůstávají od sebe odděleny. Průvodní zvukové a mimické projevy setrvávají. V tomto věku chlapci začínají skrývat své citové zážitku, zvláště když jsou v přítomnosti dívky. Dívky se nestydí dávat najevo své dojetí a také víc vyhledávají útočiště u dospělých. Rychleji dokáží zapnout obranné mechanismy.
Teprve od jedenácti let se vyprávění zbavuje detailů a je schopno vystihnout červenou nit příběhu. Zároveň vzrůstá schopnost distancovat se od děje filmu. V této době vyprávění filmů – zejména těch které mají ostatní děti zakázané – pomáhá vytvořit si pozici v partě. Děti baví, když mohou dospělé svými řečmi o filmech šokovat, a někdy zejména pedagogy záměrně provokují tím, že v jejich blízkosti hlasitě vyprávějí drsné scény ze zakázaných filmů.

S oporou v rozsáhlém výzkumu a poradenské praxi Rogge zrekonstruoval skutečné dramaturgické požadavky dětí na televizní programy. Zde jsou shrnuty do pár bodů:

jasná a přehledná výstavba (předehra – hlavní děj – dohra, která umožňuje uvolnění po přestálém napětí)
dobrý konec (špatný nebo otevřený konec děti dlouho nezvládají)
přehledný počet postav a jejich členění (snově všemocný hlavní hrdina vs. vedlejší hrdinové, na jejichž slabinách děti uplatňují svou znalost reality)
měkce zaoblený styl grafiky (hranatost je vyhrazena záporným postavám)
čím více smyslů je zasaženo, tím líp.

Zde uvádím pár příkladů z praxe.

Rozhovor tříleté holčičky s dospělým člověkem :

„Nešlapej na toho brouka!“ – „Proč ne ?“ – „Podívej rozbila jsi mu nožičky a křídla. Teď už nemůže ani lézt ani lítat. Ani jíst už nemůže a nemá už žádnou radost ze života.“ – „Už má jenom neradost?“ – „Už nemá nic. Už umřel.“ – „Brouci neumírají, přece. Umírají jenom lidi.“ – „Cože? A jak lidi umírají?“ – „Zastřelej se.“ – „Jak jsi na to přišla?“ – „Viděla jsem to ve zprávách, přece.“

Devítiletá Johanka sledovala v televizi film o pumě, který končil smutně. Zvíře bylo nakonec zastřeleno. Děvčátko čekající happyend s pláčem přiběhlo za matkou. Když se trochu vyplakalo, řeklo rodičům:“Slibte mi, že neumřete dřív než já.“

Čtyřletý Ben, jde před spaním dát dobrou noc. Rodiče sledovali zrovna v televizi komediální show a právě se odehrávala scéna, v níž se ruka tvora podobného E.T. vysunula z kredence, odmítla smažené brambůrky i lízátka, ale chňapla po dítěti a vtáhla ho dovnitř, načež se ozvalo říhnutí! Bylo to udělané decentně, bez nádechu dramatu -jako černý humor pro dospělé. Otec pohlédl na chlapce a ihned jsem si všiml jeho brady vysunuté dopředu:
"Jsi v pořádku, Bene?" "Běž pryč"
"Proč se tak zlobíš?" "On toho kluka snědl!"
Ben propukl v pláč a rodiče strávili dobrých pět minut tím, že ho utěšovali a zkoušeli celou věc zlehčit.

Nejnovější studie jasně ukazují negativní vliv televizního násilí na agresivitu diváků, nicméně důležité otázky, které by ukázali původ a směr této souvislosti zůstávají nejasné. Nejpravděpodobnější je, že agresivně disponovaní jedinci si budou vybírat pořady s násilným obsahem, jejichž systematické sledování zpětnovazebně posílí jejich dispozičně danou agresi.

Jenom pro ilustraci uvádím jeden statistický údaj pro Českou Republiku. Dnešní třináctileté dítě vidělo v televizi asi 52000 vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž „průměrné dítě“ stráví nejméně 25 hodin před obrazovkou týdně.

Z výše uvedeného vyplývá, že v dnešní době již není možné obejít se mez médií a to ve všech jejích formách. I přestože vliv je převážně negativní nezbývá, než se naučit jak s nimi zacházet. Což je jistě nelehký úkol pro všechny z nás a ještě obtížnější je naučit s nimi zacházet naše děti. Prozatím se odborníci shodují, že příklad rodičů, silné rodinné citové zázemí a omezování počtu hodin před tv obrazovkou, pomáhají eliminovat působení zmíněných negativních vlivů na děti. Obávám se však, že převážná většina dnešních lidí tento problém zanedbává. Pro mnoho rodičů je pohodlné, v dnešní uspěchané době, dítě jaksi „uklidit“ před tv obrazovku, v době kdy na něj „nemají“ čas. Domnívám se, že se to v dnešním světě stává velmi často. Na druhou stranu, né každý rodič může být odborník na vliv médií, nicméně literatura, srozumitelná i pro laiky je k dispozici pro každého, takže závisí na každém z nás jak se tomu postaví. Prozatím to vypadá, že se k tomu většina lidí staví spíš laxně, a tak pokud výzkumní pracovníci nepřijdou s nějakýma převratnýma zjištěními či jiným způsobem nedojde ke změně priorit hlavního proudu lidí, situace zůstane stejná. A jenom čas ukáže, jak se problematika okolo médií dále vyvine.

Na závěr bych pro zajímavost uvedl další, velice nenápadnou cestu, jak televizní kultura může ovlivňovat svět dětí, a to je vliv na obsah dětských knížek. V porevoluční době, se vznikem soukromých komerčních nakladatelství se jednak rozmáhá cenzura předlistopadových výrazů v textu pohádek a příběhů, dnes znovu vydávaných jednotlivými nakladateli, a taktéž dochází k necitlivému zjednodušování a zkracování původních originálů. Dagmar Mocná z pedagogické fakulty konstatuje, že slovní zásoba a způsob vyjadřování se zužuje a zjednodušuje. „Naše komunikace je audiovizuální a děti si odvykají dostávat informace z literatury.“ Zcela v souladu s tímto Jitka Novotná z nakladatelství Axióma tvrdí : „Pohádky musíme zjednodušovat, zkracovat a převádět do dnešního jazyka. Jinak by to děti nečetly, a my musíme vydělat. Třeba popisy jsou často zbytečné a zdlouhavé.“

Použitá literatura :

Biddulph, Proč jsou šťastné děti šťastné, nakl. Portál, 2002

Blažek B., Tváří v tvář obrazovce, nakl. Slon, 1995

McLuhan M., Jak rozumět médím,

Říčan P. & Pithartová D., Krotíme obrazovku, nakl. Portál, 1995

Wanatowiczová K., Cenzura pro děti 21. století, Týden 45/2002-11-28