|
Důležitá fakta, Celý svět na obrazovce, Peníze a zase peníze, Strach a z čeho, Obrazovka - zprostředkovatelka násil&iacDůležitá fakta, Celý svět na obrazovce, Peníze a zase peníze, Strach a z čeho, Obrazovka - zprostředkovatelka násilíObsah: Úvod Důležitá fakta Celý svět na obrazovce Peníze a zase peníze 22731ctd76kuo8s Strach a z čeho? Obrazovka - zprostředkovatelka násilí Nahotinky a naše děti Bum, bác do oka tu731c2276kuuo Jiná realita Zcela určitě objektivní pohled na svět? A co na to naše zdraví? A teď co s tím vším udělat? „Chyťte“ obrazovku do svých rukou Odměřujte Díváme se doma všichni... Kde jste kulturní rodiny... Zapřáhněte i školu Závěr Úvod To, co konzumujeme z obrazovky, je duševní potrava. A na tom, jakou potravu přijímá duše, záleží stejně jak na tom, co máme na talíři a ve sklenici pro své tělo. Má to vliv na naši povahu, inteligenci, rozhled, na naši přejícnost nebo sobectví, citlivost nebo otupělost, ušlechtilost nebo zhovadilost. Dnes máme obrovský výběr duševní stravy, ať už na televizních kanálech nebo v kinech a v půjčovnách videokazet, na kompaktech nebo v knihách a časopisech. Ale čím svobodnější volbu člověk v tomto směru má, tím větší na něm leží odpovědnost za utváření jeho vlastního života a jeho duše. Důležitá fakta Celý svět na obrazovce Dokud nebyly ani knihy, lidé si vyprávěli příběhy a zpívali písně. To všechno je duševní potrava, která může prospívat i škodit. Čím jsou dnešní média tak přitažlivá? Barevný obraz se stereo zvukem je nejpřitažlivější, protože nabízí více podnětů pro naše smysly a není to pro nás taková námaha jako čtení nebo soustředěné naslouchání. Peníze a zase peníze Příprava duševní stravy pro všechny televizní kanály, pro videokazety a videohry - to je obrovský průmysl, který vynáší miliardy. Naše zákonodárství do jisté míry zabraňuje tomu, aby se do naší duševní stravy v médiích nedostávaly alespoň vyložené jedy. V televizi se od šesté hodiny ranní do desáté večerní nesmí objevit nic, „co by mohlo ohrozit mravní nebo duševní vývoj dětí a mládeže“. Trestní zákon (§205) zakazuje i vystavování pornografických časopisů tam, kde je mohou vidět děti a mladiství. Zákony mohou postihnout jen ty nejhrubší prohřešky proti slušnosti a proti duševní pohodě a mravnímu vývoji dětí. Není možné zakázat nevkus, hrubost, „běžnou“ sprostotu. Pro zdravý vývoj dědí je nutné zajistit, aby se dívaly na to, co jim prospívá, naučit děti, aby si samy správně vybíraly a vést je ke kritickému, inteligentnímu diváctví. Strach a z čeho? Obrazovka - zprostředkovatelka násilí Televizní pořady pro děti, zvlášť pro ty nejmenší, jsou poměrně nevinné. Přesto je v pořadech pro nejmenší nejvíc násilí! Násilí zde má jen trochu „měkčí“ podobu: rvačky, honičky, nadávky, výhrůžky... Je to násilí „přiměřené věku“, pro starší diváky autoři „přitvrdí“. Děti obojího pohlaví, každého věku, každé rasy, z každé společenské vrstvy, na každém stupni inteligence mohou být nepříznivě ovlivněny sledováním násilných pořadů na obrazovce. Násilí na obrazovce především láká k napodobení. I když děti přímo nenapodobují, oslabuje se jejich schopnost soucitu a probouzí se v nich nebezpečné zalíbení v krutosti, případně v destruktivitě, v ničení věcí. U jiných dětí může sledování násilných pořadů vést k bázlivosti, k přílišnému strachu z násilí. Mnoho záleží na tom, jak je násilí zasazeno do příběhu. Tam, kde dobro vítězí nad zlem, má násilí v příběhu důležitou funkci (chlapec se připravuje na to, že i on jednou vezme možná do ruky zbraň a bude bojovat proti zlu stejně jako rytíř proti pohádkové sani). Nebezpečná je drastičnost, se kterou je násilí znázorněno. Například citlivě vyprávěný příběh o ukřižování může dítě hluboce dojmout, aniž mu ublíží. V roce 1994 se pření češí spisovatelé a umělci obrátili na poslance Parlamentu s peticí: České dítě této doby vidí víc stříkající krve než voják v první linii. Zná víc rafinovaných způsobů mučení než zkušený gangster. Lidé, kteří mu zemřeli před očima, by naplnili obrovský masový hrob. Masmédia mu běžně nabízejí pohled na drcené kosti a vyhřezlé vnitřnosti. Ukazují mu bolest bez soucitu a smrt bez lítosti. Sadistické ničení živého těla je mu často předváděno jako užitečná dovednost. Dopouštíme, aby naše děti citově i rozumově zrály v kultuře, v ní je utrpení zlehčováno a násilí oslavováno. tento vliv nezůstane bez následků. To dokládá řada statistik a závažných vědeckých prací, ale stačí použít zdravého rozumu. Všechny kulturní vzory - i ty nejhorší z nich - svádějí k napodobování a děti jsou vůči nim nejbezbrannější. Kriminalita naší mládeže stále roste. Máme důvodné podezření, že propagace surovosti, která zaplavila média a trhy, se na tom velkou měrou podílí. Jsme spolutvůrci kultury této země a víme, že i my neseme odpovědnost za její přítomnost i budoucnost. Kdybychom nevěřili v možnost umění ovlivnit cítění lidí, naše práce by ztratila smysl. Proto zvedáme svůj hlas proti nebezpečí, jehož sílu už dnes rozpoznáváme. Žádáme Parlament České republiky o legislativní úpravu této problematiky. Nechť je
Tuto petici svými podpisy podpořilo na sto tisíc občanů a uvítal ji i prezident republiky. Nahotinky a naše děti Pornografie děti poškozuje tím, že jim zkracuje dětství, předčasně probouzí sexuální cítění. Je zde poníženo ženství. Žena je v pornu předváděna jako nějaké zboží a je k dispozici pro mužskou chuť. Nahé lidské tělo je - vedle lidské tváře - to nejkrásnější, co lze na tomto světě spatřit. Je neštěstí, když zakomplexovaní rodiče vzbudí v dítěti dojem, že nahota a sexualita je něco nečistého. Pozor na každého, kdo nechá děti (třeba i „z legrace“) sledovat pornografické filmy nebo jim ukazuje pornografické tiskoviny! Může jít o nenápadnou formu sexuálního zneužívání - pachatele vzrušuje reakce dítěte. Navíc může být pornografická kazeta přípravou k přímému tělesnému zneužití, kterého se - jak známo - dopouštějí nejčastěji známí a příbuzní, a to i blízcí. A když pak dítě prozradí pachatele, ten se může vymlouvat, že si dítě vymýšlí a vydává za skutečnost to, co „jen“ vidělo na obrazovce. Bum, bác do oka Kýčem nazýváme určitý druh lži. Je to něco jako pohádka, která předstírá, že je skutečností. Tímto trikem získává kýč mnoho lidí, kteří se v příbězích na obrazovce (či jinde) nechtějí setkat s pravdou o světě a o sobě samých, naopak se chtějí před touto pravdou schovat za laciné iluze. Kýč na obrazovce není zvlášť nebezpečný, pokud ho nekonzumujeme příliš mnoho, pokud ho nekonzumujeme příliš mnoho, pokud se nestane převládající duševní potravou, únikem před realitou, pokud neovládne naše myšlení jako nějaká nová ideologie. Mladý člověk soustavně živený kýčem propadne určitému druhu zblbnutí, takže nepozná skutečnou lásku,k přátelství, štěstí a bolest - i ve vlastním životě zakusí jen jejich kýčovou verzi. Jiná realita Přibývá lidí, kteří tráví před obrazovkou většinu svého volného času. Tomuto nebezpečí podléhají zvlášť lenoši, neurotici a lidé s nižším vzděláním. Není čas na klidné rozhovory a hry s dětmi, méně spolu hovoří i manželé. Máme méně trpělivosti naslouchat vyprávění „obyčejných“ lidí a také chuti (a odvahy) si společně zazpívat.... Slábne schopnost namáhat se pro dosažení vzdáleného cíle. Čím více příjemností je snadno a rychle k mání, tím více bledne sen o budoucnosti, kdy vykonám něco významného. A bez takového snu se dítě těžko naučí pilně a vytrvale pracovat. Nebezpečí náhradního života roste s počtem kanálů, s dokonalostí obrazu - a virtuální realita ho brzy ještě znásobí. Zcela určitě objektivní pohled na svět? Zejména dětem, které se teprve učí odlišovat skutečnost od televizního obrazu, hrozí, že si vytvoří falešný obraz světa, kterého se budou později jen těžko zbavovat. Duševní potrava má v dítěti upevňovat obraz světa, v němž vládne řád, a to jak řád dobra a zla, tak řád přírodních zákonů. Pozor na reklamy! Jsou zrádné. Nebývá v nich nic násilného ani pohoršujícího - lidé konzumující tak, jak reklama vybízí, jsou krásní a šťastní, rodinná pohoda dokonalá. Vylhaný ráj, kterému se zralý dospělý pobaveně vysměje. Přitom nebezpečí není v tom, že si koupí doporučovanou žvýkačku, ale že uvěří: Smysl života je v kupování věcí, ráj je na prodej. Před televizorem zakrňuje jedna z nejkrásnějších schopností, která ke svému rozvoji potřebuje tich a klid: tvořivá představivost. A teď co s tím vším udělat? „Chyťte“ obrazovku do svých rukou! Programy jsou přeplněny podprůměrnou „tvorbou“ onou násilí, citově vyprázdněného sexu a laciného konzumního pozlátka. Učte děti vybírat! Častou chybou je sednout k televizoru a zapnout ho, když zrovna máme chuť se dívat. Zapnutý televizor působí jako magnet, i mizerný pořad nás něčím zaujme. Je třeba naplánovat sobě samotným a do určitého věku i dětem, co se bude sledovat. Učte děti vypínat! Když vás pořad zklame, vypněte prostě televizi. Když to nemá hlavu ani patu, pořád tam něco rozvíjí nebo střílejí nebo do někoho kopou, vypněte to! Na to se přece nemusíte dívat. Pozor na počítačové hry! Jsou velmi přitažlivé a při některých se děti zábavnou formou naučí pracovat s počítačem. Hrozí ovšem, že počítač dítěti nahradí kamaráda. Nejrozšířenější jsou hry, jejichž hlavní náplní je násilí. Vysvětlujte! Starším dětem vysvětlujme škodlivost mediálního násilí, pornografie, kýče a senzacechtivého zpravodajství i ohlupující sugestivnost reklamy. Lidé, kteří dovedou prokouknout filmové triky „akčních“ pořadů a psychologické finty výrobců kýče, mají jakési „protilátky“, zůstávají aspoň z části nad věcí. Nedají se tak snadno strhnout tím, co vidí, dovedou se tomu vysmát. Vyjadřujte své názory i mimo rodinu! V této zemi jsme si odvykli veřejně projevovat to, co si myslíme. Ztratilo se i vědomí, že každé veřejné vystoupení rodičů je mimořádně důležitou součástí výchovy jejich dětí. Je dobré psát - s vědomím dětí a pokud možno za jejich účasti - dopisy televizním a rozhlasovým stanicím, novinám... Je málo pravděpodobné, že budou čteny nebo dokonce otištěny vaše dlouhé rozbory. Je to jako s mnoha drobnými dobrými činy: jsou jako potůčky, které se ztrácejí v písku pouště - ale kdesi úplně jinde náhle vytryskne silný pramen. Důležité je vyjádřit co nejpřesněji, ale velmi stručně, který pořad podle vašeho názoru dětem prospěl, který uškodil a proč. Nenechejte se terorizovat zapnutým televizorem v restauraci, v dálkovém autobuse, v letadle ... Naučte děti protestovat a žádat o vypnutí. Máme uplatňovat své právo na ticho. Kupte video! Dají se vypůjčit kazety, které jsou pro děti ideální, a mnoho pořadů se dá nahrát z televize „do zásoby“. Na pěkný večerníček, pohádku i jiný pořad se děti s chutí podívají i několikrát. Kupte nebo si aspoň občas vypůjčte videokameru a neučte s ní děti zacházet! To je psychologicky velmi důležité. Děti se názorně přesvědčí, že obrazovka nepředstavuje nějaký vyšší svět, že ony samy mohou určovat, co na ní bude. Zakazujte! K ovládání obrazovky patří autoritativní zákaz. Nemusíte trvat na okamžitém vypnutí televizoru, neškodí počkat ještě dvě nebo tři minuty. Někdy - ale opravdu jen výjimečně! - můžeme dokonce ustoupit, nechat se od dítěte přemluvit. Šetřme zákazy, a to úzkostlivě. Ale také se jich nebojme. Dítě potřebuje pevnou ruku, aby vědělo, že někomu záleží na tom, jaké je a jaké bude. Pomozme mu poznat základní sladkou chuť slova „poslušnost“. Zákaz nemusí být vždycky striktní, absolutní. Skutečná rodičovská autorita je základním předpokladem úspěšného vyřešení trojúhelníku rodiče - dítě - obrazovka. Odměřujte! Doporučujeme nejvýš pět hodin týdně. Deset hodin je při dobrém výběru „dávka“ pro dospělého snad ještě rozumná, patnáct hodin je z hlediska duševního zdraví maximum, které má smysl překročit jen v době nemoci nebo za jiných výjimečných okolností. Jestli sami vysedáváte večer co večer před obrazovkou, pak je už předem ztracená šance, že z dítěte vychováte správného televizního diváka. Příklady táhnou! Batolatům do tří let úplně stačí každodenní „večerníček“, předškolákům, nějaká ta pohádka navíc a samozřejmě snímku z přírody. Nikdy nebo jen naprosto výjimečně nevolejte k televizi děti zabrané do hry! Zákaz televize patří k nejrozumnějším trestům. Když totiž chceme dítě potrestat, jsme často na rozpacích, jak mu způsobit nezbytnou nepříjemnost a zároveň mu nevzít něco, co je pro jeho vývoj prospěšné. I četba je aktivnější než sledování televize, protože rozvíjí jazykové schopnosti a představivost. Je však třeba mít na paměti určitá pravidla, která platí pro jakékoli trestání:
Chvála odříkání K doměřování patří odříkání. Chcete-li pro své děti něco udělat, naučte je skromnosti. Odříkání je velmi užitečné. Člověk, který je vycvičen v odříkání, je méně závislý, vystačí s menším příjmem, dokáže žít zdravěji, bývá pro něj snazší rozdělit se... Výcvik v odříkání začíná velmi brzy. Rizikem výchovy k odříkání je, ze se dítě bude cítit ošizeno. Toto riziko bude o to menší, čím lépe děti budou rozumět, k čemu je odříkání dobré. Nadbytečnou nebo škodlivou mediální zábavu můžeme dětem poměrně snadno odepřít, jestliže jim to vynahradíme něčím, co většina dětí v běžných rodinách postrádá“ vřelý zájem rodičů, společné rodinné podniky... A také to, že dítě bereme vážně, že mu nasloucháme. Díváme se doma všichni Televize má obrovskou moc. Den za dnem, nás hněte pomalu, ale jistě ke svému obrazu. Ona je naší matkou - živitelkou, nejdůležitějším členem domácnosti. My jsme ti, kteří ji obsluhují! Aby děti unikly tomuto televiznímu otroctví, potřebují přímou pomoc: společné sledování televize či videa. Matka, která nemá právě na dítě čas, je posadí k televizoru a tak dítě sedí a „cvaká“ - zabaví se. Je to zábava sice přitažlivá, ale bezduchá, nerozvíjí dětskou tvořivost ani řeč. Malé dítě instinktivně reaguje citově i tělesně na výkřiky hrůzy či vzteku, na výrazy tváří a na rány či kopance. Je rozrušeno, vyděšeno, ale nemůže se odtrhnout. Není pravda, že dítě, které je s námi v místnosti, „ničemu nerozumí“ , a není proto ohroženo! Neodkládejte děti k televizoru! Věnujte se jim“ Nejmenší děti nenecháváme obyčejně před obrazovkou samotné. Večerníček pomáhá utvářet rytmus dne, pomáhá dítěti snáze se rozloučit s hrou a jít do postele. Dítě v mateřské nebo babiččině náruči dostává před obrazovkou důležitou lekci citové výchovy. Stiskem, pohlazením, soucitným komentářem. Tak pěstujeme dětskou schopnost vcítění, smysl pro spravedlnosti i smysl pro humor. Hned po večerníčku nebo po jiném pořadu si o něm s dítětem povídáme - pomáháme mu, aby se lépe vyznalo ve svých vlastních citech. Často je ovšem třeba, pokud to vůbec jde retušovat nebo doplnit dětský pořad tam, kde ho tvůrci odflákli. Dříve či později odrůstá každé normální dítě věku pohádek se šťastným koncem a setkává se s tragikou života - a smrti. Z toho, jak naše dítě reaguje na různé scény, pochopíme z jeho nitra mnohé, co by nám jinak zůstalo skryto. Dobrou „rodinnou“ podívanou jsou i nekýčové filmy určené dospělým, pokud děti neohrožují ani otevřeným znázorňováním sexuality ani brutalitou. Rodiče jim tu a tam něco vysvětlí a rodinná pospolitost se posiluje. Problémem je rodinné sledování televizního zpravodajství. V mnoha rozumných rodinách mají děti, často ještě desetileté, zprávy prostě zakázané, protože v nich bývají drastické záběry. Protiargument „Jen ať se dívá, když je to pravda!“ svědčí o tom, že rodiče dostatečně nechápou zranitelnost dětské duše. - Na druhé straně by však děti zprávy sledovat měly, měly by se zajímat o to, co se děje kolem nás. Televize způsobila velkou změnu: Když dnes lidé trpí hladem, válkou nebo nemocemi, obrazovka nám to okamžitě přiblíží a my cítíme: vždyť se nás to také týká! Ti lidé jsou jakoby na dosah ruky a my bychom pro ně měli něco udělat. Čím naléhavěji nám obrazovka přiblíží utrpení druhých, tím víc se musíme zatvrdit, abychom ubránili svou peněženku pro sebe. Děti, které se dívají s námi, chápou velmi přesně, oč jde, i když o nějaké složence nepadne ani slovo. budou dobře obrněné proti soucitu - bohužel i proti soucitu s námi, až ho v nich jednou budeme budit. Kde jste kulturní rodiny... Víme sami, jak je někdy těžké bránit se nabídce, která je tak levná a dostupná. A nakonec si, tupě jako ovce, necháme vymývat mozky i tou vtíravou reklamou. Vždyť na druhé straně barikády jsou špičkově placené geniální mozky z celého svět, které bezohledně využívají perfektní techniku i dokonalou znalost slabostí lidské duše, aby za každou cenu přivábily k obrazovkám. Obrazovka táhne naše děti jako magnet a skupina vrstevníků, se kterými jsou denně ve styku, vyvíjí tlak, který je, jak dítě odrůstá, rok od roku silnější. Každý člověk potřebuje něco jako malou obec, skupinu lidí, přitom se všichni navzájem dost dobře znají, drží při sobě, navzájem si radí a pomáhají si. Taková skupina lidí, kteří mají společný životní styl, to je zároveň jakýsi širší domov. Bolest naší doby je v tom, že „malých obcí“ je málo, těžko vznikají a lehko se rozpadají. „Malá obec“ dokáže plout proti proudu, žít jinak než druzí, udržet kulturní úroveň, uplatňovat vyšší hodnoty. Děti, které jsou hrdé na životní styl své „malé obce“, mají šanci odolat jak braku a špíně, kterými nás zaplavují média, tak i jiným vlivů, které je ohrožují. Zapřáhněte i školu Vliv učitele na jednotlivé dítě je obvykle mnohem slabší než vliv rodiny. Začněme tedy u sebe! Promysleme svůj osobní postoj k celé úpadkové masové kultuře a vychovejme sami sebe ke střídmému a kritickému užívání médií. Učte rodiče! Ať jde o dlouhodobě nedostatečný prospěch, projevy agrese, úzkostnost, nesoustředěnost, ... může být jedna z příčin v tom, že dítě sleduje televizi nebo video příliš. Využívejte videotechniku jen tam, kde je to funkční! Neodkládejte děti k televizoru. Hovořte s dětmi o tom, co viděly! Tím napomáháte rozvoji jejich jazykových schopností a podporujete kritičnost. Rozhovory na tato témata představují „utkání“ učitele s obrazovkou. Jasně vyjadřujte své postoje! Vůči „kečupové kultuře i vůči pornografii je nejlepší zbraní despekt, pohrdání vyjádřené nejlépe humorným tónem, bez mravokárcovské zachmuřenosti. Podstatnou informaci lze vyjádřit třemi výstižnými větami. Nic nám ovšem nebrání v tom, abychom se rozhovořili obšírně, jestliže se děti začnou vyptávat. Demaskujte! Říkejte dětem, jak výhodný kšeft přestavuje mediální násilí i porno. Hovořte s nimi o tom, jaké triky se používají při natáčení.
Konfrontujte s realitou! Dětský divák pod vlivem mediálních „hrdinů“ ztrácí měřítko, podcení i závažnost vlastního násilného jednání. Zařiďte videotéku s kazetami pro široké věkové rozpětí, ze které se budou půjčovat dětem kvalitní kazety!
Závěr Od našeho dětství audiovizuální média nesmírně změnila celý náš způsob života. Televizní kanály, videopůjčovny, kina, herny s počítačovými hrami i stánky s knihami a časopisy jsou z velké části ovládány honbou za ziskem a za popularitou. Největší hrozbu přestavuje pro děti a mládež mediální násilí, převáděné scény bývají příliš krvavé a kruté, až sadistické, zločinné násilí ve filmech vítězí a bývá líčeno se sympatií. Násilí, byť „měkčí“, zaplavuje spolu s ničením věcí - i dětské pořady. Největším nebezpečím jsou brutální počítačové hry, kde je dítě samo v roli agresora. Nadměrné množství času, které tráví děti i dospělí audiovizuální mediální zábavou, vytlačuje ze života aktivní způsoby trávení volného času, brzdí rozvoj řeči a představivosti, potlačuje tvořivost a družnost, oslabuje citové vztahy. Pro menší děti musí rodiče cílevědomě vybírat vhodné pořady. Zároveň je nutné udržovat v rozumných mezích množství audiovizuální mediální zábavy. U dospělých považujeme za psychohygienický limit patnáct hodin týdně, za optimum nejvýše pět hodin. U dětí, zejména malých, platí podstatně nižší limity. Rozumné usměrňování a omezování zábavy zprostředkované obrazovkou znamená vybočení z běžného konzumního životního stylu.
Použitá literatura Říčan, P., Pithartová, D. Krotíme obrazovku. Jak vést děti k rozumnému užívání médií. Vydání první. Portál. Portál 1995. ISBN 80-7178-084-7. |
