CO JE STRACH A ÚZKOST A JAK SE PROJEVUJí

Téma strach a úzkost jsem si vybral z toho důvodu, že o těchto emocích příliš mnoho nevím, i když je každý z nás prožívá ve svém životě mnohokrát.

Většina psychologů rozlišuje strach a úzkost. Jsou to emoce, s nimiž mají lidé nejvíce zkušeností, poněvadž svět je plný skutečných i potenciálních nebezpečí. Strach je reakcí na specifický podnět, který člověk vnímá jako bezprostřední ohrožení, jež nemůže zvládnout, proti němuž je bezmocný (lupič, válka, blesk apod.). Strachová reakce - jako každá základní emoční reakce - má svou poznávací, zážitkovou, neurovegetativní a motorickou stránku.

Strachová reakce představuje ze všech uvedených hledisek určitý reakční vzorec a je v dané situaci definována souborem těchto vzorců. Na bázi subjektivních zkušeností sestavený vzorec strachových příznaků zachycuje tabulka.

Tabulka : Příznaky strachu u bitevních letců

(Vzniklo zpracováním několika tisíc dotazníků ze 2. světové války L. F. Shafferem. Cit. podle Hilgard a Atkinson, 1967, s. 165).

Strachovými reakcemi můžeme snad nejlépe ilustrovat dříve uvedený názor Arnoldové, že "emoce je pociťovaná tendence vzdálit se od toho, co je nežádoucí (nebo přiblížit se k tomu, co je žádoucí)". Vnitřní jednota, sepětí pohybové, emoční a kognitivní stránky, je v případě strachu touto definicí vyjádřena velmi srozumitelně.

V situaci konkrétního ohrožení člověk pociťuje tendenci k útěku nebo k úhybu. Využije - li tuto možnost, strach pomine. Na otázku " Z čeho máš strach? " můžeme odpovědět snáze než na otázku " Z čeho máš úzkost? ". Úzkosti se - jak uvidíme - nemůžeme tak snadno zbavit únikem z dané situace ani jejím zvládnutím. Vztahy mezi úzkostí a vnější situací jsou neurčité, zahrnují větší počet obecně charakterizovatelných podnětů a situací.

Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností - může být relativně stálou vlastností osobnosti. Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek. Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.

Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach. Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd. Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.

Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti. Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů.

V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost, tj. orientačně pátrací aktivitu.

V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.

Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.

Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Lokomocí (tj. tělesným pohybem) vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu. Ztrémovaný student by např. od zkoušky nejraději utekl, ale společenské normy mu v tom brání.

Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů. Může se projevit jako např. úhybové pohyby očí.

Vizuální kontakt hraje v lidské i zvířecí sociální interakci důležitou a zatím objektivně málo prozkoumanou roli. Informaci, kterou někdy postřehneme v prchavém záblesku očí může výrazně protiřečit tomu, o čem nás někdo slovně přesvědčuje a čemu téměř věří.

V těsném kontaktu s člověkem žijící zvířata pes a kůň také poznají, zda se jich např. člověk bojí. Na averzivní projevy reagují často agresí. Výraz obličeje, zejména očí vyvolává úzkost a strach i u pozorovatele úzkostného subjektu. Říká se, že strach je nakažlivý.

Schopnost "číst" strach a úzkost z mimiky a dynamiky očních pohybů je patrně částečně vrozená a individuálně různě vyvinutá. Existuje jakási averze vůči lidem, na kterých druzí pozorují známky úzkosti. Interpretuje se to v okolí obvykle tak, že jsou prostě "nesympatičtí". Lidé je podezírají ze "špatných úmyslů" a neradi se s nimi stýkají.

Strach indukuje strach nebo mobilizuje mechanismus obrany proti "nákaze" strachem. Obranou bývá úhyb (vyhýbání se kontaktům se situačními a lidskými nositeli strachu) nebo averze v podoba agrese, snahy odstranit, zbavit se strach indukujícího zdroje násilím. Psychologickým ekvivalentem úzkostné tendence k útěku ze sociální interakce je uhýbání vizuálním kontaktům.

Psychologové Exline a Winters (1965) se pokusili přesněji určit vztah mezi negativní emocionalitou a úhybovými reakcemi očí. Výzkum dělali na skupině vysokoškoláků.

Pozorování přístupné fyziologické změny dávají zatím malou naději na to, že by mohly stačit k objektivnímu určení "znaménka" emoce. Fyziologické parametry týkající se aktivační úrovně jsou užitečné pro objektivizaci stupně napětí (stupně intenzity emoce), ať již emočně objektivního či pozitivního. Objektivní údaje o "znaménku" emoce (dimenze libost - nelibost) však musíme vyvozovat z významu celkové situace pro daného člověka, ze sociálního kontextu, z celkového chování (včetně mimiky, gestikulace, držení těla, řečových projevů, náznaků k averzi atd.) Důležité jsou i výpovědi o subjektivním stavu. Jejich validitu je nutno posuzovat v kontextu přístupných objektivních údajů.

Fyziologické parametry se u strachu a úzkosti (ale i při silné radosti) projevují zvýšenou aktivitou tzv. ergotropního systému, o němž jsme mluvili v první kapitole. Jde o zrychlení dechu, zrychlení tepové frekvence, zvýšení arteriálního krevního tlaku, rozšíření zorniček, ztlumení činnosti zažívacího traktu, zblednutí (někdy zčervenání) v obličeji, zvýšení metabolismu, zvýšení počtu červených krvinek, zvýšení srážlivosti krve, zvýšení hladiny krevního cukru a zvýšení sekrece potu. Tyto změny jsou charakteristické pro dominanci sympatiku a pro zvýšenou sekreci hormonů nadledvinkami. Jde zejména o adrenalin a noradrenalin, které produkuje nadledvinková dřeň a o nadledvinkové steroidy, které produkuje kůra nadledvinek.

Z hlediska potřeb běžné životní praxe stojí za zmínku některé snadno pozorovatelné elementární projevy strachu a úzkosti. Již jsme se zmínili o mimice, o "ustrašeném" charakteru očních pohybů, o rozšíření zorniček apod. Typickým projevem vzestupu aktivační hladiny při strachu je zvýšené napětí kosterního svalstva a pohybový neklid. Pohyby ztrácejí potřebnou vláčnost, jsou křečovité a silově předimenzované.

Zvýšený tonus svalstva je příčinou ztrnulosti pohybů a diskoordinace složitějších pohybových dovedností. Dochází k vynořování starých, vývojem, překonaných reakcí (návrat k starým chybám). Člověk se proto vyhýbá složitým výkonům motorickým i mentálním. Silné negativní napětí bývá doprovázeno tremorem (třesem) a pocitem svalové ochablosti (chvějí se prsty, paže, kolena). Chvěje se i hlas a dochází k jeho posunům směrem k vyšším frekvencím ("přiškrcený" hlas). Úzkost působí jako clona hlubších tónů.

Strach můžeme pozorovat i proto, že se projevuje snížením sekrece slin (sucho v ústech), pocením dlaní, nechutenstvím a nespavostí.

Ztlumení sekrece slin je jedním z projevů zbrzděné aktivity trávícího traktu při strachu. Staří Číňané této skutečnosti používali k primitivním zkouškám typu " lži detektoru ". Podezřelým z krádeže dali žvýkat po hrsti rýže. Po chvíli museli všechnu rýži vyplivnout na misku. Ten, který ji vyplivl suchou, byl označen za zloděje.

Za určitých podmínek může při strachu dojít ke zvýšenému podráždění parasympatiku a v důsledku toho k žaludeční nevolnosti, zvracení, k průjmu. Někdy dochází k ochabení kosterních svalů až k pohybovému " ochrnutí " nebo k mdlobám. Tento jev možno vysvětlit jako tzv. nadhraniční útlum, který Pavlov považoval za obecný důsledek nadměrného podráždění (ochrana nervových buněk před poškozením). Při pokusech u krys lze např. počet defekací považovat za objektivní míru velikosti strachových reakcí. U některých zvířat vyvolávají silné ohrožující podněty dočasnou " paralýzu " pohybového aparátu, která se někdy označuje jako podmíněný nebo nepodmíněný " reflex stavění se mrtvým ". Je to biologicky účelná reakce, poněvadž znehybněním má zvíře větší šanci na únik z centra pozornosti svého pronásledovatele.

Vlivem úzkosti a strachu se objevuje zhoršení paměti a stereotypie chování. Dominující averze způsobuje nesnáze v odlišování podnětů skutečně škodlivých od podnětů neškodných. Indiferentní podněty nebo podněty vzdáleně podobné podnětům nebezpečným často zesilují strach a úzkost i tendence k útěku. Pozornost člověka se zužuje, což má vliv např. na plynulost a úroveň slovního projevu (obtíže s hledáním logické návaznosti, ochuzení projevu z hlediska bohatosti asociací i slovní zásoby, zadrhávání, přeříkávání se, přerušení vět, pomlky i na zvýšení sugestibility). Úzkostí trpí lidé i ve spánku (úzkostné sny,

povrchní, zkrácený spánek). Důležitým a citlivým ukazatelem chronické úzkosti je snížení sexuální potence.

Konečně u některých úzkostných lidí se zvyšuje chuť k jídlu a sklon k tučnění (Kummerspeck - sádlo ze starostí). Lze to vysvětli tendencí posílit ochablou kladnou emoční sféru slastí z jídla. Někteří lidé naopak pod vlivem starostí hubnou, ztrácejí chuť k jídlu.

Strach a úzkost nelze spolehlivě oddiferencovat na základě fyziologických změn. Strach a úzkost se liší vlastně jen etiologicky, tj. příčinami svého vzniku. Proto někteří psychologové (Epstein, 1972) doporučují používat pouze jednoho termínu, případně s poznámkou o tom, zda ohrožující objekt je znám či nikoli.

Použitá literatura:

Miloš Machač, Helena Machačová, Jiří Hoskovec

"EMOCE A VÝKONNOST" 31723uti31teb4m