|
PSYCHOTERAPIEPSYCHOTERAPIEOBSAH 1. Něco málo z historie oboru 3 1.1. Myšlení starověkého Řecka 3 1.2. Středověká křesťanská kultura 3 1.3. Novověká filosofie 4 33427ovz35eec2g 1.4. Úvahy nad trendy minulosti 4 2. Začátky vlastní psychoterapie – vznikání oboru 4 2.1. Sigmund Freud 5 2.2. P. M. Janet 6 ve427o3335eeec 2.3. Jaroslav Stuchlík 6 3. Co je to psychoterapie 6 3.1. Individuální terapie 6 3.2. Skupinová terapie 7 3.3. Rodinná terapie 8 4. Logoterapie ve výchově 9 4.1. Pudovost proti svobodě vůle 9 4.1.1. Postoj k sexualitě 9 4.1.2. Výchova k odpovědnosti 10 5. Motivace jako jádro pedagogiky 12 5.1. Školní obtíže a poruchy pozornosti 12 5.2. Potíže v kontaktu a agresivita 14 5.3. Poruchy snažení a sebehodnocení 14
Psychoterapie je obor poměrně mladý. Systematicky se pěstuje, rozvíjí a v praxi používá jako léčebná metoda zhruba od počátku 20. století. Za tuto dobu prodělala bouřlivý vývoj, řadu změn. Nově vznikající disciplína byla zprvu užívána a pěstována v rámci lékařství, dnes již zcela zřejmě proniká za hranice medicíny a obohacuje po stránce teoretické i praktické mnohé další oblasti lidského konání, zvláště ty, které se nějakým způsobem zabývají jednajícím člověkem. Výraz psychoterapie, která se běžně nazývá léčbou psychologickými prostředky, je řeckého původu a je složen ze dvou slov, zpravidla překládaných jako „léčba duše“. Psyché – duše, je nejdříve synonymem života, původní životní síly, mající zdroj v sobě samé. U člověka, můžeme dodat, znamená i vztah ke světu vůbec. Řecké slovo therapeuó – sloužení, therapón – služebník bohů, opatrovník, poukazuje na poslání a úkol toho, kdo je terapeutem. Vychází-li se z původních významů, je psychoterapeutem ten, kdo louží, opatruje princip života a má blízko k bohům, kteří ho pověřují. Dnes bychom řekli, že psychoterapeut se stará o záležitosti člověku nejvlastnější, včetně jeho vztahu ke světu.
Dějiny evropského myšlení, které by mělo být i nám vlastní, začínají starověkým Řeckem. Zásada přistupovat k lidskému individuu, tedy i nemocnému člověku, jako duševnímu a tělesnému celku, který má zájem o vlastní subjektivitu a způsob života, stála již při zrodu naší civilizace a lékařství v evropském pojetí. Staří Řekové často filosofovali prostřednictvím rozhovoru – dialogu. Také v moderní psychoterapii je rozhovor hlavním, i když ne jediným postupem, kterým se pacientovi pomáhá. V původním významu řecké dia-logos znamená skrze slovo, řeč a staří myslitelé tím nemínili nic menšího než metodu, kterou nalézáme, odkrýváme a formujeme pravdu. Při sledování tradice psychoterapeutického myšlení ve starověkém Řecku lze vidět i druhou linii, mající základ ve vztahu člověka ke světu jako celku tvořenému lidmi a bohy, živými i mrtvými. Můžeme předpokládat, že Řekové znali a užívali sugesci a hypnózu k léčebným a nejenom rituálním účelům. 1.2. Středověká křesťanská kultura Motivy středověké křesťanské kultury jsou pro vývoj psychoterapeutického myšlení zajímavé a významné v několika směrech, ale jsou zatíženy mnoha předsudky. Středověká filosofie byla v zajetí víry, čili nekritického přejímání dogmatu, jemuž se rozum musel podřídit a sloužit. Je-li dogma povýšeno na oficiální stanovisko, samostatné a kritické myšlení degeneruje. Zmíněné období, pokud jde o historii psychoterapeutického myšlení, však přináší významná témata související s křesťanským pojetím boha, tedy autority dobrotivé i přísné, na které je lidský jedinec závislý. Důležitými pojmy, které jsou běžnou zkušeností dnešního psychoterapeuta a mají kořeny právě v křesťanství, jsou vina, trest, odpuštění, ale i naděje, která je trvalá a vždy přítomná. Nelze opomenout princip zpovědi přinášející úlevu tím, že se člověk prostřednictvím jiného člověka dostává do kontaktu s autoritou, která chápe, přijímá a odpouští. Pro historii psychoterapeutického myšlení je nejdůležitější, že základní normou a regulativem v jednání člověka s člověkem, který se stal někým blízkým, tedy bližním, je láska. 1.3. Novověká filosofie Pro novověkou filosofii je charakterizující zdůraznění evidentnosti a jasnosti. Rozum a zkušenost jsou určující, je formulován subjekt-objektový vztah umožňující pojetí světa jako obrazu, který člověk svým poznáváním a praxí vytváří. Svět je objektivizován, následně i lidská psychika, se vším, co k ní patří. Tento postup de facto dodnes přetrvává ve vědách včetně psychologie. 1.4. Úvahy nad trendy minulosti Dosavadní úvahy nad trendy minulosti nás přivádějí k závěru, že naše duchovní dějiny jsou snahou o porozumění sobě, o výklad světa jako celku a hledání smyslu. Obraz člověka s světa se proměňuje předchozím poznáním i dalšími okolnostmi. Významná je novověká snaha o poznání za účelem ovládnutí světa, ke kterému napomáhá matematizace jeho obrazu, ústící ve vládu techniky, a proměny člověka, které nemají v dějinách obdoby. V této situaci nabývá na významu psychoterapie představující jednu z forem pomoci člověku ztrácejícímu půdu pod nohama, tedy jedinci v nouzi, trpícímu zdravotními obtížemi, osobními či jinými těžkostmi, a to tehdy, je-li na prvém místě ve hře jeho subjektivita (prožívání, postoje, hodnocení apod.). Z dějin evropského myšlení se poučujeme, že porozumění sobě a světu spolu úzce souvisí a vede k porozumění smyslu, který lidský jedinec potřebuje k důstojnému vedení života. Proto je psychoterapeutická péče vždy zasazena do celku obrazu světa a je jeho součástí. 2. Začátky vlastní psychoterapie – vznikání oboru O začátcích psychoterapie hovoříme tehdy, jsou-li psychologické postupy využívány záměrně, systematicky a cíleně k léčebnému ovlivnění druhého člověka. Těmto požadavkům se jako první blíží německý lékař, teolog a filosof F. A. Mesner, který od roku 1776 převážně ve Vídni prováděl individuální a skupinovou sugestivní a hypnotickou léčbu – aniž by o tom věděl. Své počínání nazýval magnetickými kúrami a vysvětloval je životním a universálním fluidem-magnetismem, tedy jakousi látku hmotné povahy, která je vesmírná i pozemská a zvláště nadaní lidé pomocí ní dokáží ostatní ovlivňovat a uzdravovat. Jinou významnou osobností přispívající ke vzniku psychoterapie jako oboru je francouzský neuropsychiatr J. M. Charcot. Zajímal se o tzv. funkční duševní poruchy, které se symptomaticky projevovaly jako některá neurologická onemocnění, ale chyběl prokazatelný organický nález. Pro odbornou veřejnost pořádal přednášky, demonstroval sugesci a hypnózu u hysterických nemocných, čehož se jako posluchači a diváci účastnili i zakladatelé vlastní psychoterapie S. Freud a P. M. Janet. 2.1. Sigmund Freud S. Freud patří do řady těch, kteří opravu významně obohatili světovou vědu i kulturu. Pokud jde psychoterapii, tak téměř všichni pozdější vlivní psychoterapeutové, zakladatelé nových směrů apod., byli Freudovým učením ovlivněni – ať již pozitivně (pokračovatelé, zdroj inspirace) či v negativním směru (kritika, překonávání). Zvolil si povolání lékaře, pracoval jako nadaný neurolog, odjel na stipendium do Francie, kde jej výrazně ovlivnil již zmíněný populární pařížský psychiatr J. M. Charcot. Freud se na počátku své lékařské dráhy často setkával s neurotickými nemocnými, na které tradiční léčebné praktiky – masáže, koupele atd. nezabíraly. Tyto pacienty, pod vlivem pařížské zkušenosti, začal léčit hypnózou, která však měla pouze dočasný a krátkodobý účinek. Ale i tak získal ve Vídni pověst zázračného lékaře. Freud byl vynikajícím pozorovatelem a všiml si, že nemocným přináší úlevu, mohou-li o sobě a svých problémech volně mluvit. Zjisti, že neurotičtí pacienti trpí těžkými emočními konflikty, které vznikly, jak se domníval, v jejich časném dětství a provázejí je až do dospělosti. Tyto emoční konflikty si neuvědomují a jejich poznáním a současným znovuprožitím se uskutečňuje léčba. Na tomto poznatku vybudoval celou teorii vzniku a terapie neuróz lidské osobnosti s mnoha dalšími závěry. Pod vlivem S. Freuda vzniká dynamická psychoterapie, což je jeden z hlavních směrů současné psychoterapie, který je nejrozšířenější a v praxi nalézá největší uplatnění. Freud jako dítě 19.století byl přísným naturalistou a derministou, což se projevovalo v jeho teoretických konstrukcích, kterými vysvětloval v praxi viděné a zažité. Domníval se, že v člověku jsou neuvědomované vnitřní síly působící motivačně. Organismus usiluje o jejich rovnováhu, nekonfliktnost a o co nejmenší napětí. Na osobnost člověka se dívá strukturálně – vrstevně a vývojově; má za to, že se sestává ze tří vrstev řazených nad sebou. Nejspodnější část tohoto hypotetického, ale v praxi se osvědčujícího, a proto užívaného modelu, nazývá „ono“- latinsky ID, které tvoří prostorově největší část osobnosti jedince. Obsahy ID si člověk přímo neuvědomuje, jsou nevědomé a jsou zdrojem psychické energie, instinktů a pudovosti vůbec. O obsazích ID vypovídají noční sny, mající mnohdy symbolickou, bizardní podobu a vyjadřující nevědomá přání člověka. Zbylé dvě vrstvy organismu jsou „já“ – EGO a „nadjá“ – SUPEREGO. Toto „já“ stejně jako „nadjá“ může být z větší části uvědomované; „já“ reprezentuje naše vnímání, myšlení, chtění, obsahuje psychické obranné mechanismy, které mají za úkol snižovat v organismu napětí vznikající nejčastěji tím, že impulsy jsoucí z vrstvy ID se dostávají do rozporu se svědomím, jež je funkcí „nadjá“, jako nejvyšší a vývojově nejmladší vrstvou osobnosti. „Nadjá“ člověku zakazuje, přikazuje a vzniká hlavně přijímáním rodičovských pokynů za své. „Já“ má za úkol dávat do souladu vrstvu ID a požadavky z ní plynoucí s vrstvou „nadjá“. Neuróza má podle psychoanalýzy původ v tom, že dochází ke konfliktu mezi pudovými silami a jejich kontrolou, která se ději způsobem, který znemožňuje jejich energetické vybití, např. tím, že je jedinec potlačí zpět do nevědomí či z nevědomí nepřipustí. Tak vzniká úzkost tvořící základ neurózy. 2.2. P. M. Janet Další významnou osobností stojící u kolébky psychoterapie je francouzský filosof, psycholog a neuropsychiatr P. M. Janet. Byl současníkem Freuda, ale jeho názory posuzoval střízlivě a kriticky; jeho učení považoval za stadium vlastní koncepce, nesouhlasil se sexualizací psychiky, symbolickým výkladem snů apod. Přednášel psychologii jako profesor pařížské Sorbonny a věnoval se i praktické terapii neuróz. Zabýval se sugescí, hypnózou, vědomými i nevědomými vztahy i procesy. Vypracoval originální teorii o automaticky a nevědomě působících psychických procesech, vytvářejících samostatné útvary v nevědomí, které mají přímý vztah k duševním onemocněním. V jeho pojetí by psychoterapie měla vést k navození rovnováhy mez tím, co si člověk uvědomuje a nevědomou oblastí psychiky. Jako první vymezuje psychoterapii jako léčení psychologickým způsobem, majícím své zákonitosti. Musí se dít individuálně dle okolností pacientova života a typu osobnosti. To v podstatě odpovídá i dnešnímu pojetí psychoterapie, jakožto oboru tvořeného psychologickými poznatky a jejich praktickým využitím při pomoci lidem v nouzi. 2.3. Jaroslav Stuchlík U kolébky léčby psychologickými prostředky u nás stojí neuropsychiatr Jaroslav Stuchlík, který s ní odbornou veřejnost seznamoval a sám se jí prakticky zabýval – zvláště sugescí a hypnózou. Zdůrazňoval přístup k člověku jako s psychosomatickému celku a psychohygienu, která je vlivným prostředkem prevence mnohých duševních poruch a onemocnění. 3. Co je to psychoterapie 3.1. Individuální terapie Individuální terapie je nejčastěji ambulantní a to krátkodobá (zhruba do 15 terapeutických hodin v rozmezí do 3 měsíců), střednědobá (3-6 měsíců při četnosti setkání mezi klientem a terapeutem 1-2x do týdne) a dlouhodobá (více než 6 měsíců při různé frekvenci terapeutických hodin). Během krátkodobé terapie se obvykle terapeut snaží pacienta podpořit, podržet a pomocí rozhovorů nalézt ústřední problém znamenající pro pacienta enormní emoční zátěž a tento problém přesně vymezit a řešit. Při střednědobé terapii se kombinuje předchozí postup s tím, že pacientovi je umožněno nahlédnutí – „pootevření dveří“ – do širších a zpravidla i hlubších souvislostí jeho osobnosti a vztahů, jimiž žije, jinak řečeno se toho doví a prožije více. Dlouhodobá systematická psychoterapie může trvat i více let a je zcela výjimečnou formou intenzívní psychoterapeutické péče. Při jejím správném průběhu dochází k přestavbě a proměně osobnosti pacienta. V současné době lze rozeznat již desítky způsobů i strategií, jak individuální psychoterapii, jejímž hlavním prostředkem je rozhovor mezi pacientem a terapeutem, uskutečňovat. Je i celá řada dalších typů individuálního psychoterapeutického vedení pacientů, kde není položen akcent na rozhovor, nýbrž na sugesci, hypnózu a další postupy spočívající v nácviku odnaučování se strachu a jiným symptomům, učení se určitým formám chování (např. nácvik sociálního sebeprosazování), jež jsou velmi vhodné a účinné u některých pacientů se speciální problematikou. V této souvislosti se někdy místo psychoterapie užívá pro zmíněný způsob psychologické péče názvu modifikace chování. 3.2. Skupinová psychoterapie Skupinová psychoterapie původně vznikla jako „z nouze ctnost“, v důsledku nedostatku kvalifikovaných psychoterapeutů a velkého množství potřebných pacientů a klientů. Poměrně rychle se ukázalo, že rozhodně není ve srovnání s individuálním přístupem méněcennou, naopak, při jejím uskutečňování zkušenými skupinovými psychoterapeuty má mnohé přednosti, protože neuróza byla a je, zjednodušeně řečeno, nemocí meziosobních vztahů. Otázka tedy nezní, zda individuální nebo skupinový přístup, nýbrž v jakých případech a za jakých okolností je co vhodnější. Skupinová psychoterapie se provádí ambulantní formou, v rámci denních stacionářů (pacienti jsou před den intenzívně léčeni ve zdravotnickém zařízení, večer a noc tráví doma) nebo během pobytu v nemocnici. Skupiny se sestávají zpravidla z 10-15 pacientů obojího pohlaví, různého stáří, různých osobních i zdravotních problémů. Skupina by měla být sestavena tak, aby odpovídala malému reálnému společenství, jak se s ním člověk setkává v běžném životě. Vedou ji nejčastěji dva psychoterapeuti, nejlépe muž a žena. Jednotlivá sezení mohou trvat více hodin, skupinové dění má dynamiku danou vztahy lidí mezi sebou a jejich navyklými způsoby chování. Tato dynamika je pro práci se skupinou nejdůležitější, neboť lidé mají tendenci chovat se ve skupině stejně, jako v situacích běžného života. Skupinové rozhovory bývají doplňovány psychodramatem, výkladem snů, využívá se výtvarného projevu pacientů, poslechu hudby, tělesných cvičení, relaxace atd. Ambulantní skupinová psychoterapie zpravidla probíhá řadu měsíců při setkávání skupiny jednou týdně na 2-3 hodiny, při pobytu v nemocnici nebo v rámci nově zřizovaných denních stacionářů trvá kolem 2 měsíců. 3.3. Rodinná terapie Rodinná terapie představuje zvláštní formu psychoterapeutické pomoci poskytované nejen tomu, kdo trpí zdravotními problémy psychického rázu, nýbrž všem členům rodinného společenství, kdy terapeutické zásahy jsou orientovány na rodinu jako celek. Bylo zjištěno, že změna v chování, zdravotním stavu apod. jednoho člena rodinu obvykle ovlivní a mění i projev zbývajících členů rodiny a z tohoto faktu se vychází při terapeutických intervencích. Rodinně terapeutický přístup se opírá o tzv. systémové pojetí, kdy je tato nejmenší společenská jednotka pojímána jako celek čili systém, sestávající se z jednotlivých prvků či subsystémů. To jsou jednotliví členové rodiny, mající v rámci rodiny určité postavení a z něho vyplývající vztahy k ostatním příslušníkům rodiny. Při rodinné terapii, která je zaměřena zásadně na rodinu jako celek, nikoliv na jednotlivé její příslušníky, se terapeut snaží orientovat ve vztazích a okolnostech, jež vedou k onemocnění některého člena, a zpravidla direktivními pokyny se snaží dynamiku rodinných vztahů změnit tak, aby se rodina stabilizovala jiným způsobem. V současné době rozeznáváme celou řadu rodinně terapeutických přístupů lišících se teoretickými východisky i používanými metodami. Společné zpravidla mají to, že jsou manipulativní, s rodinou se jedná jako se systémem, tedy spíše věcně (neosobně), terapeut vystupuje v roli experta, jenž vysvětluje a říká, co se má dělat. Pacienty obvykle se svými záměry neseznamuje, neboť pak by jeho postup v mnoha případech ztrácel na účinnosti. Z řady technik rodinné terapie, z nichž některé staví na paradoxu, se zmíním o postupu zvaném „předepsání symptomu“, při kterém terapeut nařizuje vědomé a časté konání toho, co ve vztahu mezi lidmi vadí a čeho se chtějí zbavit. Například, je-li bezprostředním problémem mezi manželi hádání „pro maličkost“, lze, v případě jejich spolupráce a vezmou-li pokyn vážně, jim „předepsat“ – určit přesně dobu, kdy se spolu mají hádat, třebas bezdůvodně. Spontánní jednání, která jinak vznikají bezděčně, se naplánují a dostanou tak pod kontrolu. Manželé mohou prožitím absurdity svého jednání, pokud není jejich vztah opravdu silně narušen, ustat v chronickém „hádání pro hádání“, nebo je podstatně omezit a za pomoci terapeuta své vzájemné vztahy upravit. O přístupu rodinné terapie platí totéž, co o ostatních psychoterapeutických postupech: setká-li se terapeut, který se o pacienty a vlastní práci skutečně zajímá a své „řemeslo“ ovládá, s lidmi, kteří jsou motivováni, tedy přejí si změnu a jsou ochotni pro ni „něco obětovat“, jakož i kvůli této změně spolupracovat, úspěch terapie je velmi pravděpodobný. 4. Logoterapie ve výchově Elizabeth Lukasová – klinická psycholožka a psychoterapeutka. Původem Rakušanka, stala se žákyní Viktora E. Frankla. Je ředitelkou Jihoněmeckého institutu pro logoterapii. Její vize je: „ne vše dovolovat a podporovat, ale vést k odpovědnosti“. A protože nejvyšší potřebou člověka je potřeba smyslu, je výchova probouzením a obnovováním smyslu pro smysl. Autorka napsala již řadu publikací o logoterapii a existenciální analýze, ve kterých dokládá, že základem veškeré výchovy je výchova v rodině.
4.1. Pudovost proti svobodě vůle 4.1.1. Postoj k sexualitě Základní otázka zní: Co může psychologie nabídnout zdravé sexuální výchově? Od svého vzniku věnovala psychologie jakožto samostatná věda značnou část svého úsilí a bádání lidské sexualitě. Postoj k sexualitě se podstatně změnil – původně se předpokládalo, že potlačování, utajování a tabuizování sexuálních potřeb narušuje a poškozuje lidské, a zejména duševní, zdraví. Na tomto základě je založeno Freudovo terapeutické pojetí spočívající v odkrývání a uvědomování vytěsněných pudových hnutí a občas i v odžívání frustrovaných potřeb. Ve skutečnosti totiž veškeré odkrývání, nepotlačování a odžívání sexuálních potřeb ničím nepřispělo k duševnímu ozdravění lidstva. Sotva kdy měli lidé naší kultury takovou míru svobody, tolik sexuální stimulace, tolik příležitostí ke střídání partnerů, tolik smyslových pobídek poskytovaných technikou a medii a tolik možností otevřeně a bezostyšně diskutovat o svém pudovém životě jako dnes. Zřídkakdy si mohla mládež tak bez zábran užívat své sexuality a dostávat takový přebytek sexuální osvěty jako dnes. A přitom nikdy nebylo tolik konfliktů, tolik sexuálních problémů, tolik manželských a partnerských dramat, jako je nyní vidět i v psychologických poradnách. Vzrůstající velkorysost v oblasti sexuality může být výdobytkem pokroku; ke zdraví lidí však nepřispěla. Tento znepokojující výsledek zůstával dlouhou dobu bez vysvětlení, dokud na něj nenašlo odpověď moderní zkoumání motivace a v neposlední řadě i logoterapie. Tato odpověď zní – v duševní dimenzi člověka princip homeostázy neplatí! Homeostáza znamená rovnováhu – v této souvislosti ´vnitřní rovnováhu jedince´. Princip homeostázy již ani při nejlepší vůli nelze udržet. Pro své duševní zdraví člověk bezpodmínečně potřebuje, aby řada přání zůstala otevřených. A to v podobě realizovatelných životních obsahů a osobních cílů, které člověku stojí za vynakládání úsilí. Princip sebetranscendence stojí proti principu homeostázy. Získání slasti nemůže být mezi lidmi hlavním cílem; může pouze provázet nějaký hlavní účel jako jeho vedlejší účinek. Frankl opakovaně prokázal charakter efektu u štěstí. Vyjádřil to takto: „ Čím více někomu jde o slast, tím více mu uniká.“ O samostatnou slast nelze usilovat, nelze ji vynucovat, není pro člověka přiměřeným předmětem snahy. Nejinak je tomu v oblasti sexuality. Čím více se lidí věnují vlastní slasti či pohlavnímu aktu, tím víc se jim přitom slast ztrácí. Usilují o vedlejší účinek bez hlavního cíle a nacházejí pouze zklamání. Existenciální a sexuální frustrace se objevují v závislosti na smyslu a lásce. Nemáme-li smysl, ztrácí život svou cenu; nemáme-li lásku, ztrácí svůj smysl sexualita. Podle Frankla zaplavila lidstvo sexuální inflace. Je znehodnocován vlastní cíl lidské sexuality – vztah lásky mezi dvěma lidmi. Na duchovní úrovni člověka je partnerství osobním vztahem, vztahem k druhé osobě. Čím je tento vztah intenzivnější, tím větší hodnota je této osobě přikládána a tím je také vyjádření sexuality smysluplnější. Sexuální akt se stává ztělesněním lásky, jak to vyjádřil Frankl. Když však osobní vztah schází a sexuální akt je užívám pouze jako zdroj psychické slasti, chybí v kognitivním řízení člověka význam – jeho smysluplná souvislost. Sexuální akt přestává mít vyjadřovací funkci. Citově je sice ještě vnímán jako příjemný nebo vzrušující, avšak duchovně je prožíván více či méně vyprázdněný. Poté, co emočně příjemný pocit odezní, zůstává pocit prázdnoty. Bez osobního vztahu k partnerovi nastává po sexuálním chování existenciální frustrace. Podle nejnovějších poznatků motivační teorie se zdá, že stav, který nazýváme štěstím, závisí téměř výlučně na tom, zda dokážeme najít odpověď na otázku: „Pro co žiji? K čemu jsem dobrý?“ K uvolňování sexuálních zábran a existenciální frustraci přispívá svou měrou také prostituce. Ta spouští proces cviku a návyku na neosobní a tím i v lidské oblasti nedostatečnou sexualitou. Podle teorie o učení (kde takzvané „sociální učení“ nemusí probíhat jenom vědomě a kde právě mají rozhodující úlohu cvik, zpevnění a vzor) se každé chování pevně vštípí, upevní a s vysokou pravděpodobností do budoucna uchová, pokud:
Čím jsou tyto tři pilíře silnější, tím je naučené chování trvalejší. To platí o negativných i pozitivních jevech. Platí to např. také pro dobré partnerské vztahy. Platí, že partnerské vztahy jsou tím pevnější, čím déle trvají, čím více zisku a radosti člověku přinášejí a čím stálejší partnerské vztahy byly zažívány u rodičů partnerů a u blízkých přátel. Manželští poradci zaměřili svou pozornost více na pozitivní partnerství než na sexuální úspěšnost za každou cenu a logoterapeutická metoda dereflexe vykazovala léčební úspěchy u sexuálních neuróz prostřednictvím znovunalézání osobního vztahu. Dereflexe je protikladem sebereflexe. Znamená to tedy odvrat od sebepozorování, od braní sama sebe jako toho, co je nejdůležitější, od všeho myšlenkového kroužení kolem vlastního já. 4.1.2. Výchova k odpovědnosti Jako každý výchovný proces začíná i sexuální výchova nikoli až v dospívání, nýbrž už s prvním nadechnutím dítěte. A právě zárodek toho, co bychom mohli nazvat „schopností ke šťastnému vztahu lásky“, musí být velice brzy obsažen ve vztahu matky a dítěte. V mnoha něžnostech kojeneckého a raného dětského věku dochází k programování harmonické emocionality a partnerství. V raném dětství existují období vtiskování, ve kterých se dítě musí naučit určité způsoby chování. Buď v tomto období proběhnou procesy rozumového a sociálního zrání, nebo neproběhnou už nikdy. Rozpoznání prvního úsměvu a reagován na něj, porozumění vydávaným zvukům a nejjednodušším sociálním interakcím – to vše závisí na raném vztahu matka-dítě, který má rozhodující úlohu v pozdějším utváření osobnosti a schopnosti dítěte či dospívajícího vytvářet si důvěrné vztahy a milovat. Po ukončení období vtiskování v raném dětství se podstatnou složkou výchovy stává úplná rodina. Nyní začínají mít důležitou roli také otcové – dítě od druhého či třetího roku začíná vnímat vztah mezi otcem a matkou a tím je přijímá jako vzor. Jak spolu rodiče hovoří, jak se spolu smějí nebo se hádají, jak jsou k sobě něžní nebo se napadají, to vše do sebe dítě „nasává“. Působí to jako vzor, protože to pro dítě představuje přijímanou skutečnost – je ta tak a nejinak. Ke zdravé sexuální výchově dítěte patří neodmyslitelně vztah rodičů k sobě navzájem – přátelská gesta, malé něžnosti,ohleduplnost, tolerance, polibky a pohledy, držení se za ruce, pohlazení po tváři – to vše dítě velmi dobře vnímá. Pravý vztah lásky nelze vysvětlit slovy, musí být žit rodiči před očima dítěte. Mnohé z toho, co rodiče mohou ve výchově svým dětem poskytnou, jim může pomoci předejít pozdějším dramatům. Rodiče nemohou své děti uchránit od problémů, mohou je ale naučit jak tyto problémy zvládat. Ve výchově je naléhavě třeba vzdělávat dítě ve schopnosti milovat a ve vědomí odpovědnosti. K dobrému a stabilnímu vztahu dvou lidí patří – více než dobrá sexuální souhra – úcta k partnerovi. Je velmi významné, aby při rozhovorech mezi partnery byla znát jejich vzájemná úcta. Zlehčující výroky jako: „Mlč, tomu nerozumíš!“ „Do toho ti nic není!“ nebo „Přestaň s tím hloupým žvaněním!“ apod. jsou výroky, které druhou osobu ponižují. To je jed pro každé partnerství a tento jed se přenáší také na děti. Milovat neznamená ve všem každému ustupovat. Když však mají rodiče rozdílné názory, pak musí probíhat hledání kompromisu s určitou úctou k partnerovi a jeho důstojnost nesmí být dotčena a už vůbec ne před očima a ušima dětí! Má-li se u dítěte rozvíjet schopnost milovat, je u něho kromě úcty k partnerovi třeba pěstovat také cit k přírodě a ke všemu živému. Děti by neměli chodit se zavřenýma očima, ale měly by mít možnost už od počátku prožívat krásu přírody kolem nás. Není žádná hanba kleknout si s dítětem u malého kvítku v lese a společně ho obdivovat, nebo naslouchat šumění listí, bzučení včel …. Děti, které jsou od počátku příliš zaměřeny na pouhé konzumování, ztrácejí schopnost pravého požitku. Za všechno jeden příklad: Devítiletý zanedbaný malý chlapec mi jednou vyprávěl, že když jsou ve dne rodiče v práci, tak se toulá po okolí. Zeptala jsem se ho: „A co při tom děláš, nenudíš se?“ Odpověděl: „Když se nudím, vezmu si klacek a zabíjím včely.“ Rodiče si většinou myslí, že mají ještě dost času. Ve skutečnosti však nemají příliš času k tomu, aby svému dítěti vštípili zdravé postoje. Prakticky mají jen čas mezi obdobím raného dětství a dospíváním; to je čas vtiskování výchovného stylu, doba, v níž do sebe dítě ukládá, zvnitřňuje a zapracovává do své vlastní osobnosti podněty, které dostává od rodičů. Už v dospívání kritizuje mladý člověk všechno a pochybuje o všem, co přichází od rodičů. Pak už je příliš pozdě klást základy pro zdravý obraz o světě. Tyto základy už zde musejí být a hodnoty jako láska k přírodě, schopnost milovat, vědomí odpovědnosti apod. už musejí být dítětem přejaty. Pak mu připadají tak samozřejmé, že je ani v pubertě nelze snadno rozbořit. 5. Motivace jako jádro pedagogiky 5.1. Školní obtíže a poruchy pozornosti Výraz ´poruchy pozornosti´ se v posledních desetiletích stal velice populární. Tam, kde rodiče dříve říkali: „Mé dítě není hloupé, je jenom líne“, mají dnes rodiče sklon říkat: „Mé dítě není hloupé, jenom se neumí soustředit“. Přesto jsou pravé poruchy pozornosti řídkým jevem. V praxi výchovného poradenství se za sníženým výkonem pozornosti často objevují jiné příčiny. Pravé poruchy pozornosti jsou působeny poškozením mozku a pedagogickými prostředky je lze ovlivnit jen nepatrně. Souvisí s poškozením při porodu, s úrazy, s onemocněním hlavy a také s nedostatkem podněcování a s opožděným zráním v raném dětství. Pokud neurologické vyšetření ukáže, že příčinou existujících poruch pozornosti a školních obtíží není mozková dysfunkce, vzniká pro psychologa otázka, co tedy tyto poruchy působí. Jsou jen tři základní podmínky nezbytně nutné pro dosažení určitého výkonu, a to: - odpovídající schopnosti - dostačující vnější podmínky - pevná vůle. Vykazuje-li dítě poruchy výkonnosti, není to vždy vinou rodičů. Ti mají největší odpovědnost za vnější okolnosti v situacích, kdy se dítě učí – ty záleží na rodičích největší měrou. Nejméně jsou rodiče odpovědni za vrozené schopnosti dítěte – s těmi se musí prostě smířit. Při bližším pátrání, ve kterém ze tří uvedených oblastí bývají nejpodstatnější zdroje poruchy, dospíváme k poznatku, který se kryje se základními poznatky logoterapie: V poslední instanci je nositelem výkonu sama motivace rodičů a dítěte. Tím se pak porušená motivace rodičů a dítěte stává příčinou jeho poruch. Pro školní rozvoj dítěte není větší překážka, než když už to dítě netěší. Pátráme-li po příčinách nesprávného zařazení nebo zaplavení podněty, pak opět dospějeme k porušené motivaci, v tomto případě však ze strany rodičů. A tak je v každém případě tou nejhlubší příčinou porucha v motivaci. Porucha v motivaci, ať už u dítěte nebo u rodičů, je základní poruchou. Jde totiž o poruchu v oblasti té základní lidské schopnosti, kterou Frankl označuje jako „vůle ke smyslu“. Je-li lidská motivace na něčem závislá, pak vlastně není motivací; člověk pak není pánem své vůle, nýbrž je poddaným svých podmínek. Existují tři základní kategorie poruch: nepříznivé okolnosti a zaplavení podněty; nedostatečné schopnosti: nesprávné zařazení dítěte; a nedostatečná motivace dítěte. Nepříznivé okolnosti a zaplavení podněty Chtějí-li rodiče, aby se dítě dokázalo při práci, při učení soustředit, tak se také musejí postarat o to, aby se dítě i ve volném čase, tedy i při hře, mohlo plně soustředit. Dítě by si mělo zvykat věnovat se plně jedné věci, nikoli povrchně třem či čtyřem zároveň. Dítě musí od svých rodičů odpozorovat umění oddat se věci, ať je to cokoli – schopnost angažovat se, hluboce se zaujmout, soustředit se. Schopnost sebetranscendence je nutno probouzet a rozvíjet už dětském věku! Čím jsou rodiče přetíženější, tím je v rodině více neklidu; a čím je v rodině více neklidu, tím méně se děti dokáží při svém počínání soustředit. Schází-li dospělým vnitřní klid, nemohou klidné a soustředěné chování očekávat ani od svých dětí. Nedostatečné schopnosti: nesprávné zařazení dítěte Rozhodující pro školní úspěšnost dítěte je jeho motivace a ne inteligenční kvocient. Pro člověka není rozhodující jeho IQ, ale nanejvýš jeho profil nadání. Na školních výkonech se nepodílejí všechny oblasti nadání stejnou měrou. Není člověka, který by nebyl nějak nadám alespoň v jedné oblasti – i u žáků zvláštních škol se vždy najdou oblasti, v nichž mohou dosahovat přijatelných výkonů. Jedním druhem nedorozumění je to, že výkony nejsou posuzovány vzhledem k individuálním schopnostem člověka, nýbrž k jejich zobecněné normované hodnotě. Druhý druh nedorozumění vzniká při porovnávání dvou lidí navzájem, aniž by se braly v úvahu jejich odlišně schopnosti. Musíme mít na paměti, že skutečný výkon dítěte ve škole můžeme měřit a hodnotit jen vzhledem k jeho profilu nadání. Pravý lidský výkon je podáván tehdy, když je o něco vyšší, než by odpovídalo vlastním schopnostem. Výkon je vždy výkonem v poměru k daným schopnostem. Přetěžované děti jednoznačně vykazují tytéž příznaky jako děti s poruchami pozornosti. Nejsou schopny zvládat množství a náročnost ukládané učební látky a tak si vytvářejí různé způsoby vyhýbavého chování od otálení až po vzdorování, od ukrývání sešitů na domácí úkoly až po chození za školu. Nedostatek vytížení nese až pozdní ovoce, přesto však ovoce nebezpečné. Pokračováním je zde vyprázdnění smyslu a existenciální nouze. Nedostatečná motivace dítěte Motivace představuje naši sílu vůle a vůle vyžaduje smysl. I dítě by rádo vědělo a musí vědět, k čemu co dělá, jaký smysl to má, jaký zisk to přinese. A motivace k dosažení nějakého cíle je o to větší, oč významnější a také dosažitelnější se daný cíl jeví. Budoucí prospěch není vhodným cílem pro vzbuzení motivace u prepubertálních dětí, protože takový cíl nejsou ani schopni vnímat. Zisk působí na současné chování tím méně, čím později se dostaví čím méně je znám. Takový „zisk“ nemusí být hmotné povahy – naopak: pochvala, úsměv, zájem a účast jsou pro dítě mnohem větším ziskem. Nic, co dítě udělá dobře, není samozřejmí, i když si to mnozí rodiče myslí. Správného chování dítěte si sotva kdo všimne, ale nesprávné je vždy trestáno. Agrese vyvolává protiagresi, hubování vyvolává vzdor a trest vyvolává odpor. Dítě musí dostat příležitost být na svůj výkon hrdé, i když dosáhlo jen dílčího cíle. Pak půjde touto cestou dále. Postoj dítěte ke škole odpovídá pozdějšímu postoji dospělého k práci. Výchova by neměla děti ušetřit povinností. Měla by je vést k tomu, aby své povinnosti plnily jako šťastní lidé. Pokud je pro rodiče výchova jejich dětí jedním ze způsobů naplňování jejich vlastního životní smyslu – úkolem, který se snaží splnit s nasazením všech sil, pak n |
