Logopedická prevence, Význam řeči pro dorozumívání, Společenské faktory řeči - prostředí, Rodina, Citové potřeby dítěte, Citové potřeby dítěte

Obsah:

1. Úvod..........................................................................................................1

2. Logopedická prevence................................................................................2

3. Význam řeči pro dorozumívání..................................................................2

4. Společenské faktory řeči - prostředí...........................................................3 13819bnm76ibd9c

5. Rodina.......................................................................................................4

6. Citové potřeby dítěte..................................................................................5

7. Poruchy řeči...............................................................................................6

8. Výchova a vzdělávání dětí s vadami řeči....................................................7 nb819b3176ibbd

9. Závěr..........................................................................................................8

1. Úvod

Dětský věk, zejména první tři roky, je dobou mohutného vývoje celého organismu, především ústřední nervové soustavy. Rozvíjí se činnost smyslů, pohybů a vznikají citové základy osobnosti dítěte. V tomto období se tvoří a rychle rozvíjí řeč.

Řeč má pro každého člověka nesmírnou důležitost. Její včasné a správné vytváření je nutnou podmínkou pro rozvoj vnímání, paměti, představivosti a myšlení. Řeč ovlivňuje také společenskou přizpůsobivost, volbu povolání a společenské uplatnění.

Vývoj řeči neprobíhá vždy jednoduše a hladce. Velmi mnoho tu záleží na zdravém biologickém základu dítěte a snad ještě více na podmínkách, ve kterých dítě žije, i na tom, jak se na vývoji jeho řeči účastní rodinné prostředí a okolí dítěte vůbec. To může působit kladně, ale bohužel někdy se objevují i záporné vlivy, které mohou vyvolat různé nezdravé odchylky od normy.

Naše populace je především určena všem, kdo mohou dítěti osvojení řeči usnadnit a odstranit všechny kameny i kaménky překážek, přes které by mohlo dítě klopýtat hned na začátku svého života či v pozdějším věku.

2. Logopedická prevence

Logopedie je součástí defektologie, zabývá se sdělovacím procesem v celé jeho šíři, tedy hlasem, řečí , sluchem, mimikou, písmem aj. Zkoumá všechny dorozumívající formy a prakticky uplatňuje získané poznatky. Snaží se preventivně předcházet vzniku poruch dorozumívání, především řeči, hlasu a sluchu. Používá k tomu osvětových prostředků, kterými působí na rodiče, na pracovníky v kolektivních zařízeních dětské péče, v kojeneckých ústavech, v dětských domovech, v mateřských a ostatních školách, především internátních.

3. Význam řeči pro dorozumívání

Řeč je těsně spjata s myšlením. Bez řeči by nebylo myšlení, správné myšlení se opět projevuje řečí. Péčí o správný vývoj řeči podporuje i duševní rozvoj dítěte a připravujeme je k tomu, aby se jednou pomocí řečí správně začlenilo do kolektivu. Poruchy v dorozumívání omezují člověka v jeho společenském vztazích. Člověk, který se nenaučil správně mluvit, není celým člověk. Dítě,které mluví špatně, trpí pro svůj nedostatek ve styku s jinými dětmi, dospělý jedinec v denním styku s ostatními lidmi.

Lidé se mohou dorozumět různými způsoby. Mohou se na dálku dohodnout pískáním nebo tleskáním, světelnými signály, praporky různých barev, zvukem bubnů, gestikulací, mnohdy postačí jen pokynutí hlavou, různá mimika v obličeji, i dokonce mrknutí okem.

To nejsou prvky zanedbatelné. Vždyť stály vlastně na počátku dorozumívání mezi lidskými jedinci a stojí i na začátku společenského styku dítěte s okolím. Pláčem, úsměvem, později pak gesty a výrazem obličeje vyjadřuje batole své potřeby, přání i nálady, samo také velmi brzy reaguje na tyto prvky v řeči osoby, která na mě mluví. Proto je třeba, aby dítě v první vývojové fázi mohlo co nejčastěji pozorovat obličej mluvící osoby. matka má tedy probouzet u dítěte zájem o obličej osob, které s ním přicházejí do styku.

“Tento zájem o výraz obličeje a pohotovost k naslouchání jsou předpokladem pro navození rozumění řeči, stejně jako žvatlání je předpokladem pro pozdější řeč” (Janotová).

4. Společenské faktory řeči - prostředí

Prostředí je vše, co je kolem nás a v čem žijeme, ovzduší, příroda živá i neživá, lidé a jejich výtvory umělecké, vědecké, ideologické, technické atd. To vše působí na každého jedince a do určité míry jej formuluje nebo deformuje.

Pro vývoj dítěte, pro vývoj jeho řeči jsou důležitá zejména tři prostředí. Rodinné, pracovní (u dětí předškolního věku jesle, mateřská škola, dětský domov, u starších škola, internát) a mimopracovní (hřiště, ulice, zábavní místnosti atd.).

Prostředí působí na dítě svými vlivy víceméně živelně a náhodně. Správný vývoj dítěte se usměrňuje výchovou. Výchova je plánovité a záměrné působení na fyzický a psychický vývoj dětí. Prostředí, v kterém děti vyrůstají, jsou však různorodá, působí různými způsoby a podněty. Proto také děti nevyrůstají stejně, ale ani děti ve stejném prostředí nepřijímají tytéž činitele stejným způsobem. Z různých podnětů, si každé dítě vybírá to, co se mu nejvíc líbí, co na ně nejvíc působí a někdy také podle osob, s kterými se stýká.

Na dítě působí mnoho různých věcí, nejvíce ovšem na ně působí lidé, tedy prostředí sociální, společenské. Pro vývoj řeči a myšlení má právě největší význam společnost, protože dorozumívací prostředky vznikají vlivem společenské práce a společnosti vůbec. Dítě bez mluvícího prostředí by nemluvilo. Děti, které vyrůstají v prostředí, kde je málo řečových podnětů, opožďují se ve vývoji řeči, myšlení i jiných funkcí.

5. Rodina

Je základní buňkou společnosti a je přirozeným výchovným prostředím zejména pro děti v raném a předškolním věku. Zpočátku hraje největší roli matka. Po narození nastává u dítěte určitý přelom, adaptace na nové prostředí a na nový způsob života. Matka dovede nejlépe a nejněžněji uspokojovat všechny potřeby dítěte, jako koupání, očisťování a zejména fyziologickou potřebu krmení. Kojení z hlediska psychologického přináší dítěti libé pocity. Jsou to dotyky tvářičky dítěte přímo s pokožkou matky, libé pocity chuťové, které vyvolává vždy stejně teplé a lahodné mateřské mléko, vlídný hlas, úsměv, něžné slovo. Tímto pravidelným a něžným uspokojováním fyziologických potřeb dítěte se hromadí libé počitky a navozují kladné citové vztahy k sobě, která je zdrojem těchto libých počitků a odstraňovatelem situací nelibých. Tak se u dítěte vyvíjí úsměv, žvatlání a navazují se první projevy příchylnosti, které se později vyvinou v lásku. Matka vytváří první citová ladění kojence a pozitivní vztahy k lidem. Otec má stejně tak významnou úlohu ve výchově dítěte a oba se vzájemně ve výchovném působení doplňují. Rodina má největší význam pro dítě zejména v prvních obdobích jeho vývoje. Je to první společenská složka, do které se dítě zapojuje. Vznikají zde vzájemné vztahy mezi dítětem a jednotlivými členy rodiny. V prvním období jsou to vztahy matka - dítě, dále je důležitý vztah mezi otcem a dítětem, jehož význam věkem vzrůstá. Nesmíme však zapomínat ani na sourozence, kde vzájemný poměr mezi mladšími a staršími dětmi je vlastně první socializační krok. Proto v kolektivních dětských zařízeních a internátních školách, kde obvyklou společenskou jednotku tvoří děti stejného věku na přibližně stejné společenské úrovni, nedochází k vzájemnému výchovnému ovlivňování, jak je tomu v rodině. Objevují se nyní snahy spojovat určitým způsobem děti různého věku.

Úplná rodina je nejlepší pro vývoj dítěte, tedy otec, matka a sourozenci. Neúplná rodina vzniká tehdy, když jeden z rodičů chybí, buď úmrtím, rozvodem, nebo když se prakticky o výchovu dítěte nestará. Někdy do rodinného seskupení patří také prarodiče.

Vzájemná závislost výchovného působení je dána spíše osobními vlastnostmi a rodinnou harmonií než jen matematickým počtem osob. Je obecně známo, jak velikou roli hrají prarodiče, zejména babičky, v dnešní situaci, kdy značné množství matek je zaměstnáno. Stávají se pak přímými vychovateli svých vnuků, což může mít řadu hodnot kladných, někdy však jsou zde i hodnoty záporné, zejména když dojde ke sporu ve výchovných metodách.

Také hmotné a zdravotní poměry rodiny jsou důležité.

Citové vztahy mezi jednotlivými členy rodiny jsou důležité pro harmonický vývoj dětí. Vznikne-li mezi rodiči citové ochlazení a disharmonie, vždy se to odrazí v duševní pohodě dětí, i když se rodiče snaží před dětmi rozpory zastřít. Mnoho psychických šoků u dětí vzniká, když se rodiče vzájemně obviňují a snaží se přetáhnout děti na svou stranu. Tím vzniká neurotizace dítěte, která někdy vede k mluvním neurózám. Také mezi sourozenci mohou vznikat různé konfliktové situace, zejména když rodiče některému z dětí dávají přednost. Někdy vznikají diference v důsledku různých povahových sklonů jednotlivých dětí a rodiče musí vhodně i taktně takové situace vyrovnávat.

6. Citové potřeby dítěte

Dítě chce být milováno, chce mít jistotu v obtížných situacích, jež nemůže samo vyřešit, potřebu bezpodmínečně dobré a bezpečné rodinné zázemí. Dítě ví, že je závislé na dospělých, čím je mladší, tím je jeho závislost větší. Jeho důvěra se prohlubuje, čím více mu dospělí v obtížných situacích pomáhají a vysvětlují mu je. Při výchovných chybách, při konfliktových situacích v rodině začíná dítě ztrácet důvěru a mohou se vyvinout četné změny v jeho charakteru. Také přemíra citových projevů v rodině,kdy je dítě středem veškeré pozornosti, působí nepříznivě. Dítě se stává přecitlivělým, pokládá za samozřejmé, že mu každý ustoupí a že se každé jeho přání vyplní. Tím se přirozeně v širší společnosti dostává do sporů, po kterých následuje pokárání a třeba i trest. To dítě cítí jako nespravedlnost, ztrácí bezpečnost i jistotu a objevují se poruchy chování. Protože samo nemá ještě dostatek vlastní zkušenosti ani schopnost správně posuzovat situace, je pro ně důvěra k rodičům základem všeho. Pak je ochotné přijímat pokárání i trest jako vhodné i spravedlivé.

7. Poruchy řeči

Lidská řeč je velmi složitá činnost, na které se účastní řada orgánů v těsné a koordinované spolupráci. Je pochopitelné, že může dojít k poruchám řeči, a to v kterékoliv části reflexního okruhu. Poruchy mohou být lehké, přechodného rázu, ale i těžké a velmi těžké, které lze obtížně upravit a některé z nich jenom zlepšit.

Příčiny poruch řečí dělíme na dvě velké skupiny: organické a funkční.

Organické poruchy

vznikají poškozením některého orgánu, který se podílí na realizaci řeči. Poruchy mohou být vrozené nebo získané během života. Jsou to poruchy smyslových orgánů. Nejzávažnějším poškozením je snížení ostrosti sluchu až hluchota. Dále jsou to jsou poruchy motoriky a kinestézie, které se projevují snížením pohybové obratnosti, svalové síly a napětí, změny ústředního nervového systému, snížení rozumových schopností, poruchy mluvidel, jako rozštěp rtu a patra, vady skusu, zbytnění nosohltanové mandle a jiné.

S některými organickými poruchami se dítě již rodí, jiné vznikají někdy při obtížném porodu. Během života poškozují řeč různé nemoce jako záněty mozku a mozkových blan, těžké infekční choroby, úrazy lebky, středoušní záněty apod.

Funkční poruchy

jsou taková onemocnění nebo poruchy řeči, při nichž nelze vyšetřováním zjistit žádná organická poškození. Vznikají častěji a snadněji u jedinců, kteří mají k nim vrozený nebo získaný sklon, dispozici. Vyvolávají je výchovné chyby, konflikty a řada jiných nevhodných vlivů z prostředí. Mezi disponující činitele patří také nevhodný typ vyšší nervové činnosti a nevhodný typ laterality.

8. Výchova a vzdělávání dětí s vadami řeči

Do škol pro děti s vadami řeči se zařazují děti s takovými řečovými nedostatky, které nelze odstranit ambulantní péčí při docházce do základní školy, případně mateřské školy. Do škol pro děti s vadami řeči se děti zařazují jen na dobu nezbytně nutnou, zpravidla na začátku roku nebo v pololetí. Pro tyto děti jsou zřízeny dva typy škol: pro děti vadně mluvící a školy pro děti nemluvící.

Do základní školy pro vadně mluvící se zařazují děti s normálním rozumovým vývojem, které mají takovou vadu řeči, že ji nelze odstranit ambulantně logopedickou péčí. Jsou to děti s mluvními neurózami (koktavostí a breptavostí), s poruchami řeči při rozštěpu patra a s těžkými formami patlavosti, dyslálie. Specifickým úkolem této školy je, zvláštními metodami a formami práce (komplexní terapií) odstranit vady řeči a obtíže při začlenění dětí do kolektivu zdravých dětí, do života a zaměstnání. Zlikvidovat i případné psychické důsledky vzniklé vadou řeči. Vzhledem k tomu, že lze po systematickém výcviku při nižším počtu dětí ve třídě dosahovat stejných výsledků jako v základní škole, že pobyt žáků je v této škole přechodný, vyučuje se podle učebního plánu, učebních osnov i učebnic pro základní školy.

Do základní školy pro nemluvící se přijímají děti nemluvící, alalici i afatici. V této škole se nesmírně náročnou prací pedagogů řeč tvoří a rozvíjí speciálními metodami, především přirozenou cestou sluchovou. Škola plní úkoly prvního až pátého ročníku základní školy. Cílem a úkolem školy pro nemluvící je rozvíjení motoriky a vybudování řeči jako nejdůležitějšího prostředku duševního rozvoje. Naučit tedy děti mluvit, číst a psát. Připravit je pro další vzdělávání a výchovu v základní škole nebo v některé škole pro mládež vyžadující důraz na vyučovaní mateřského jazyka. Vlastivěda a psaní jsou začleněny do mateřského jazyka. Nevyučuje se cizí jazyk, poněvadž výstavba řeči v dalším jazyce je pro děti neúnosná. Více času se věnuje předmětům rozvíjejícím motoriku a vnímání, tedy tělesné výchově, pracovnímu vyučování. Dvě hodiny týdně se rovněž věnují individuální logopedické péči.

9. Závěr

Tato kniha je věnována otázkám týkajících se správného postupu při mluvní výchově a předcházení poruch, k nimž by mohlo vinou výchovného prostředí dojít. Jsou to otázky velmi významné, poněvadž řeč souvisí těsně s vývojem myšlení každého jedince a je tak nejdokonalejším prostředkem k navazování a udržování mezilidských vztahů. Neboť jiné způsoby vyjadřování a sdělování myšlenek a citů musíme na dnešním stupni vývoje lidstva pokládat jen za prostředky doprovodné, třeba jsou pevnou součástí projevů mluvených.

Použitá literatura:

Pavlová-Zahalková A. a kol.: Prevence poruch řeči.

Státní pedagogické nakladatelství, n. p., Praha, 1980.