LOGOTERAPIE VE VÝCHOVĚ

Elizabeth Lukasová – klinická psycholožka a psychoterapeutka. Původem Rakušanka, stala se žákyní Viktora E. Frankla. Je ředitelkou Jihoněmeckého institutu pro logoterapii. Její vize je: „ne vše dovolovat a podporovat, ale vést k odpovědnosti“. A protože nejvyšší potřebou člověka je potřeba smyslu, je výchova probouzením a obnovováním smyslu pro smysl. Autorka napsala již řadu publikací o logoterapii a existenciální analýze, ve kterých dokládá, že základem veškeré výchovy je výchova v rodině.

PUDOVOST PROTI SVOBODĚ VŮLE

Postoj k sexualitě

Základní otázka zní: Co může psychologie nabídnout zdravé sexuální výchově? 48563nit32svl8e

Od svého vzniku věnovala psychologie jakožto samostatná věda značnou část svého úsilí a bádání lidské sexualitě. Postoj k sexualitě se podstatně změnil – původně se předpokládalo, že potlačování, utajování a tabuizování sexuálních potřeb narušuje a poškozuje lidské, a zejména duševní, zdraví. Na tomto základě je založeno Freudovo terapeutické pojetí spočívající v odkrývání a uvědomování vytěsněných pudových hnutí a občas i v odžívání frustrovaných potřeb. Ve skutečnosti totiž veškeré odkrývání, nepotlačování a odžívání sexuálních potřeb ničím nepřispělo k duševnímu ozdravění lidstva. Sotva kdy měli lidé naší kultury takovou míru svobody, tolik sexuální stimulace, tolik příležitostí ke střídání partnerů, tolik smyslových pobídek poskytovaných technikou a medii a tolik možností otevřeně a bezostyšně diskutovat o svém pudovém životě jako dnes. Zřídkakdy si mohla mládež tak bez zábran užívat své sexuality a dostávat takový přebytek sexuální osvěty jako dnes. A přitom nikdy nebylo tolik konfliktů, tolik sexuálních problémů, tolik manželských a partnerských dramat, jako je nyní vidět i v psychologických poradnách. Vzrůstající velkorysost v oblasti sexuality může být výdobytkem pokroku; ke zdraví lidí však nepřispěla.

Tento znepokojující výsledek zůstával dlouhou dobu bez vysvětlení, dokud na něj nenašlo odpověď moderní zkoumání motivace a v neposlední řadě i logoterapie. Tato odpověď zní – v duševní dimenzi člověka princip homeostázy neplatí! Homeostáza znamená rovnováhu – v této souvislosti ´vnitřní rovnováhu jedince´.

Princip homeostázy již ani při nejlepší vůli nelze udržet. Pro své duševní zdraví člověk bezpodmínečně potřebuje, aby řada přání zůstala otevřených. A to v podobě realizovatelných životních obsahů a osobních cílů, které člověku stojí za vynakládání úsilí.

Princip sebetranscendence stojí proti principu homeostázy. Získání slasti nemůže být mezi lidmi hlavním cílem; může pouze provázet nějaký hlavní účel jako jeho vedlejší účinek. Frankl opakovaně prokázal charakter efektu u štěstí. Vyjádřil to takto: „ Čím více někomu jde o slast, tím více mu uniká.“ O samostatnou slast nelze usilovat, nelze ji vynucovat, není pro člověka přiměřeným předmětem snahy. Nejinak je tomu v oblasti sexuality. Čím více se lidí věnují vlastní slasti či pohlavnímu aktu, tím víc se jim přitom slast ztrácí. Usilují o vedlejší účinek bez hlavního cíle a nacházejí pouze zklamání. Existenciální a sexuální frustrace se objevují v závislosti na smyslu a lásce. Nemáme-li smysl, ztrácí život svou cenu; nemáme-li lásku, ztrácí svůj smysl sexualita. Podle Frankla zaplavila lidstvo sexuální inflace. Je znehodnocován vlastní cíl lidské sexuality – vztah lásky mezi dvěma lidmi. iv563n8432svvl

Na duchovní úrovni člověka je partnerství osobním vztahem, vztahem k druhé osobě. Čím je tento vztah intenzivnější, tím větší hodnota je této osobě přikládána a tím je také vyjádření sexuality smysluplnější. Sexuální akt se stává ztělesněním lásky, jak to vyjádřil Frankl. Když však osobní vztah schází a sexuální akt je užívám pouze jako zdroj psychické slasti, chybí v kognitivním řízení člověka význam – jeho smysluplná souvislost. Sexuální akt přestává mít vyjadřovací funkci. Citově je sice ještě vnímán jako příjemný nebo vzrušující, avšak duchovně je prožíván více či méně vyprázdněný. Poté, co emočně příjemný pocit odezní, zůstává pocit prázdnoty. Bez osobního vztahu k partnerovi nastává po sexuálním chování existenciální frustrace.

Podle nejnovějších poznatků motivační teorie se zdá, že stav, který nazýváme štěstím, závisí téměř výlučně na tom, zda dokážeme najít odpověď na otázku: „Pro co žiji? K čemu jsem dobrý?“

K uvolňování sexuálních zábran a existenciální frustraci přispívá svou měrou také prostituce. Ta spouští proces cviku a návyku na neosobní a tím i v lidské oblasti nedostatečnou sexualitou. Podle teorie o učení (kde takzvané „sociální učení“ nemusí probíhat jenom vědomě a kde právě mají rozhodující úlohu cvik, zpevnění a vzor) se každé chování pevně vštípí, upevní a s vysokou pravděpodobností do budoucna uchová, pokud:

často probíhá stejným způsobem – cvik
často je provázeno pozitivním důsledkem čili – jednoduše vyjádřeno – je odměněno – zpevnění (zisk)
často je pozorováno u jiných osob (rodičů, vrstevníků) – vzor.

Čím jsou tyto tři pilíře silnější, tím je naučené chování trvalejší. To platí o negativných i pozitivních jevech. Platí to např. také pro dobré partnerské vztahy. Platí, že partnerské vztahy jsou tím pevnější, čím déle trvají, čím více zisku a radosti člověku přinášejí a čím stálejší partnerské vztahy byly zažívány u rodičů partnerů a u blízkých přátel.

Manželští poradci zaměřili svou pozornost více na pozitivní partnerství než na sexuální úspěšnost za každou cenu a logoterapeutická metoda dereflexe vykazovala léčební úspěchy u sexuálních neuróz prostřednictvím znovunalézání osobního vztahu. Dereflexe je protikladem sebereflexe. Znamená to tedy odvrat od sebepozorování, od braní sama sebe jako toho, co je nejdůležitější, od všeho myšlenkového kroužení kolem vlastního já.

Výchova k odpovědnosti

Jako každý výchovný proces začíná i sexuální výchova nikoli až v dospívání, nýbrž už s prvním nadechnutím dítěte. A právě zárodek toho, co bychom mohli nazvat „schopností ke šťastnému vztahu lásky“, musí být velice brzy obsažen ve vztahu matky a dítěte. V mnoha něžnostech kojeneckého a raného dětského věku dochází k programování harmonické emocionality a partnerství. V raném dětství existují období vtiskování, ve kterých se dítě musí naučit určité způsoby chování. Buď v tomto období proběhnou procesy rozumového a sociálního zrání, nebo neproběhnou už nikdy. Rozpoznání prvního úsměvu a reagován na něj, porozumění vydávaným zvukům a nejjednodušším sociálním interakcím – to vše závisí na raném vztahu matka-dítě, který má rozhodující úlohu v pozdějším utváření osobnosti a schopnosti dítěte či dospívajícího vytvářet si důvěrné vztahy a milovat.

Po ukončení období vtiskování v raném dětství se podstatnou složkou výchovy stává úplná rodina. Nyní začínají mít důležitou roli také otcové – dítě od druhého či třetího roku začíná vnímat vztah mezi otcem a matkou a tím je přijímá jako vzor. Jak spolu rodiče hovoří, jak se spolu smějí nebo se hádají, jak jsou k sobě něžní nebo se napadají, to vše do sebe dítě „nasává“. Působí to jako vzor, protože to pro dítě představuje přijímanou skutečnost – je ta tak a nejinak. Ke zdravé sexuální výchově dítěte patří neodmyslitelně vztah rodičů k sobě navzájem – přátelská gesta, malé něžnosti,ohleduplnost, tolerance, polibky a pohledy, držení se za ruce, pohlazení po tváři – to vše dítě velmi dobře vnímá. Pravý vztah lásky nelze vysvětlit slovy, musí být žit rodiči před očima dítěte.

Mnohé z toho, co rodiče mohou ve výchově svým dětem poskytnou, jim může pomoci předejít pozdějším dramatům. Rodiče nemohou své děti uchránit od problémů, mohou je ale naučit jak tyto problémy zvládat.

Ve výchově je naléhavě třeba vzdělávat dítě ve schopnosti milovat a ve vědomí odpovědnosti.

K dobrému a stabilnímu vztahu dvou lidí patří – více než dobrá sexuální souhra – úcta k partnerovi. Je velmi významné, aby při rozhovorech mezi partnery byla znát jejich vzájemná úcta. Zlehčující výroky jako: „Mlč, tomu nerozumíš!“ „Do toho ti nic není!“ nebo „Přestaň s tím hloupým žvaněním!“ apod. jsou výroky, které druhou osobu ponižují. To je jed pro každé partnerství a tento jed se přenáší také na děti. Milovat neznamená ve všem každému ustupovat. Když však mají rodiče rozdílné názory, pak musí probíhat hledání kompromisu s určitou úctou k partnerovi a jeho důstojnost nesmí být dotčena a už vůbec ne před očima a ušima dětí!

Má-li se u dítěte rozvíjet schopnost milovat, je u něho kromě úcty k partnerovi třeba pěstovat také cit k přírodě a ke všemu živému. Děti by neměli chodit se zavřenýma očima, ale měly by mít možnost už od počátku prožívat krásu přírody kolem nás. Není žádná hanba kleknout si s dítětem u malého kvítku v lese a společně ho obdivovat, nebo naslouchat šumění listí, bzučení včel …. Děti, které jsou od počátku příliš zaměřeny na pouhé konzumování, ztrácejí schopnost pravého požitku. Za všechno jeden příklad: Devítiletý zanedbaný malý chlapec mi jednou vyprávěl, že když jsou ve dne rodiče v práci, tak se toulá po okolí. Zeptala jsem se ho: „A co při tom děláš, nenudíš se?“ Odpověděl: „Když se nudím, vezmu si klacek a zabíjím včely.“

Rodiče si většinou myslí, že mají ještě dost času. Ve skutečnosti však nemají příliš času k tomu, aby svému dítěti vštípili zdravé postoje. Prakticky mají jen čas mezi obdobím raného dětství a dospíváním; to je čas vtiskování výchovného stylu, doba, v níž do sebe dítě ukládá, zvnitřňuje a zapracovává do své vlastní osobnosti podněty, které dostává od rodičů. Už v dospívání kritizuje mladý člověk všechno a pochybuje o všem, co přichází od rodičů. Pak už je příliš pozdě klást základy pro zdravý obraz o světě. Tyto základy už zde musejí být a hodnoty jako láska k přírodě, schopnost milovat, vědomí odpovědnosti apod. už musejí být dítětem přejaty. Pak mu připadají tak samozřejmé, že je ani v pubertě nelze snadno rozbořit.

MOTIVACE JAKO JáDRO PEDAGOGIKY

Školní obtíže a poruchy pozornosti

Výraz ´poruchy pozornosti´ se v posledních desetiletích stal velice populární. Tam, kde rodiče dříve říkali: „Mé dítě není hloupé, je jenom líne“, mají dnes rodiče sklon říkat: „Mé dítě není hloupé, jenom se neumí soustředit“.

Přesto jsou pravé poruchy pozornosti řídkým jevem. V praxi výchovného poradenství se za sníženým výkonem pozornosti často objevují jiné příčiny. Pravé poruchy pozornosti jsou působeny poškozením mozku a pedagogickými prostředky je lze ovlivnit jen nepatrně. Souvisí s poškozením při porodu, s úrazy, s onemocněním hlavy a také s nedostatkem podněcování a s opožděným zráním v raném dětství.

Pokud neurologické vyšetření ukáže, že příčinou existujících poruch pozornosti a školních obtíží není mozková dysfunkce, vzniká pro psychologa otázka, co tedy tyto poruchy působí. Jsou jen tři základní podmínky nezbytně nutné pro dosažení určitého výkonu, a to: - odpovídající schopnosti - dostačující vnější podmínky - pevná vůle

Vykazuje-li dítě poruchy výkonnosti, není to vždy vinou rodičů. Ti mají největší odpovědnost za vnější okolnosti v situacích, kdy se dítě učí – ty záleží na rodičích největší měrou. Nejméně jsou rodiče odpovědni za vrozené schopnosti dítěte – s těmi se musí prostě smířit. Při bližším pátrání, ve kterém ze tří uvedených oblastí bývají nejpodstatnější zdroje poruchy, dospíváme k poznatku, který se kryje se základními poznatky logoterapie: V poslední instanci je nositelem výkonu sama motivace rodičů a dítěte. Tím se pak porušená motivace rodičů a dítěte stává příčinou jeho poruch.

Pro školní rozvoj dítěte není větší překážka, než když už to dítě netěší. Pátráme-li po příčinách nesprávného zařazení nebo zaplavení podněty, pak opět dospějeme k porušené motivaci, v tomto případě však ze strany rodičů. A tak je v každém případě tou nejhlubší příčinou porucha v motivaci.

Porucha v motivaci, ať už u dítěte nebo u rodičů, je základní poruchou. Jde totiž o poruchu v oblasti té základní lidské schopnosti, kterou Frankl označuje jako „vůle ke smyslu“. Je-li lidská motivace na něčem závislá, pak vlastně není motivací; člověk pak není pánem své vůle, nýbrž je poddaným svých podmínek.

Existují tři základní kategorie poruch: nepříznivé okolnosti a zaplavení podněty;; a nedostatečná motivace dítěte.

Nepříznivé okolnosti a zaplavení podněty

Chtějí-li rodiče, aby se dítě dokázalo při práci, při učení soustředit, tak se také musejí postarat o to, aby se dítě i ve volném čase, tedy i při hře, mohlo plně soustředit. Dítě by si mělo zvykat věnovat se plně jedné věci, nikoli povrchně třem či čtyřem zároveň. Dítě musí od svých rodičů odpozorovat umění oddat se věci, ať je to cokoli – schopnost angažovat se, hluboce se zaujmout, soustředit se. Schopnost sebetranscendence je nutno probouzet a rozvíjet už dětském věku! Čím jsou rodiče přetíženější, tím je v rodině více neklidu; a čím je v rodině více neklidu, tím méně se děti dokáží při svém počínání soustředit. Schází-li dospělým vnitřní klid, nemohou klidné a soustředěné chování očekávat ani od svých dětí.

Nedostatečné schopnosti: nesprávné zařazení dítěte

Rozhodující pro školní úspěšnost dítěte je jeho motivace a ne inteligenční kvocient. Pro člověka není rozhodující jeho IQ, ale nanejvýš jeho profil nadání. Na školních výkonech se nepodílejí všechny oblasti nadání stejnou měrou. Není člověka, který by nebyl nějak nadám alespoň v jedné oblasti – i u žáků zvláštních škol se vždy najdou oblasti, v nichž mohou dosahovat přijatelných výkonů. Jedním druhem nedorozumění je to, že výkony nejsou posuzovány vzhledem k individuálním schopnostem člověka, nýbrž k jejich zobecněné normované hodnotě. Druhý druh nedorozumění vzniká při porovnávání dvou lidí navzájem, aniž by se braly v úvahu jejich odlišně schopnosti. Musíme mít na paměti, že skutečný výkon dítěte ve škole můžeme měřit a hodnotit jen vzhledem k jeho profilu nadání. Pravý lidský výkon je podáván tehdy, když je o něco vyšší, než by odpovídalo vlastním schopnostem. Výkon je vždy výkonem v poměru k daným schopnostem.

Přetěžované děti jednoznačně vykazují tytéž příznaky jako děti s poruchami pozornosti. Nejsou schopny zvládat množství a náročnost ukládané učební látky a tak si vytvářejí různé způsoby vyhýbavého chování od otálení až po vzdorování, od ukrývání sešitů na domácí úkoly až po chození za školu. Nedostatek vytížení nese až pozdní ovoce, přesto však ovoce nebezpečné. Pokračováním je zde vyprázdnění smyslu a existenciální nouze.

Nedostatečná motivace dítěte

Motivace představuje naši sílu vůle a vůle vyžaduje smysl. I dítě by rádo vědělo a musí vědět, k čemu co dělá, jaký smysl to má, jaký zisk to přinese. A motivace k dosažení nějakého cíle je o to větší, oč významnější a také dosažitelnější se daný cíl jeví. Budoucí prospěch není vhodným cílem pro vzbuzení motivace u prepubertálních dětí, protože takový cíl nejsou ani schopni vnímat. Zisk působí na současné chování tím méně, čím později se dostaví čím méně je znám. Takový „zisk“ nemusí být hmotné povahy – naopak: pochvala, úsměv, zájem a účast jsou pro dítě mnohem větším ziskem. Nic, co dítě udělá dobře, není samozřejmí, i když si to mnozí rodiče myslí. Správného chování dítěte si sotva kdo všimne, ale nesprávné je vždy trestáno. Agrese vyvolává protiagresi, hubování vyvolává vzdor a trest vyvolává odpor. Dítě musí dostat příležitost být na svůj výkon hrdé, i když dosáhlo jen dílčího cíle. Pak půjde touto cestou dále. Postoj dítěte ke škole odpovídá pozdějšímu postoji dospělého k práci. Výchova by neměla děti ušetřit povinností. Měla by je vést k tomu, aby své povinnosti plnily jako šťastní lidé.

Pokud je pro rodiče výchova jejich dětí jedním ze způsobů naplňování jejich vlastního životní smyslu – úkolem, který se snaží splnit s nasazením všech sil, pak najdou správné výchovné cíle i bez učebnic a psychologického vzdělání.

Potíže v kontaktu a agresivita

První místo mezi všemi problémy v rodinách zaujímají potíže v kontaktu mezi rodiči, sourozenci, dětmi a rodiči, dětmi a vrstevníky nebo mezi dětmi a učiteli. Většinou je s nimi spjata otázka, jak zvládat agresivitu.

V pedagogice se uplatňují dva vzájemně si protiřečící výchovné názory. První z nich praví, že agresi je nutno udusit vždy už v zárodku, aby se předešlo jejím nebezpečným výbojům. Druhá přístup spočíval v pokusech vzbuzenou agresi vždy hned vybít – zvláště tak, že si ji děti „odžijí“ prostřednictvím neškodných předmětů – aby se tím zabránilo jejímu nahromadění. Přes mnohé ventily však agresivita nezmizela.

K zanedbání nedochází proto, že rodiče dělají něco špatně a že s dítětem jednají nesprávně. Nastává proto, že rodiče něco nedělají, nejednají s dítětem, nejsou mu vzorem, nehrají si s ním, nevychovávají je – pouze vydělávají peníze. Nemají pro své děti jednu věc, kterou nelze koupit, a to je čas. Čas trávený s rodiči, vzájemné sdílení v rodině, zapojení dětí do života rodičů nelze ničím nahradit.

Velké přetížení i extrémní nedostatek zátěže vedou k agresi. To prvé proto, že velké přetížení činí člověka nervózním a podrážděným a umožňuje mu příliš málo odpočinku a zotavení. To druhé proto, že extrémní nevytíženost vyvolává nespokojenost a nudu a působí proti normální potřebě aktivity a smysluplného zaujetí.

Agrese mladých lidí se nezaměřuje jen proti rodičům, nýbrž i proti společnosti jako celku. Agrese není vždy jen vybitím citů, může být také velmi důležitým prostředkem k dosažení cíle.

Tolerance je protiváhou agrese. Tolerance je úcta před odlišeností druhého člověka. Je nejvyšším a nejcennějším majetkem kultury civilizovaných lidí.

Motorické uvolnění a ozdravující prostředí ve volné přírodě představují terapeuticky mimořádně účinnou kombinaci, které by se mělo cíleně využívat častěji. Tělesná zdatnost, hbitost a radost ze života patří k sobě právě tak jako množství zájmů, nadšení a angažovanost. Nikde nelze obojí spojit tak dobře jako ve volné přírodě. Nic nevyzařuje více klidu, bezpečí, harmonie a souznění jako pravá tvář Země. Sport spolu s pobytem v přírodě je mnohem více mez možnost odreagování nahromaděné energie. Pohyb a příroda, to je recept na uzdravení, na nové nalezení sebe sama, na to, jak se stát člověkem,

Poruchy snažení a sebehodnocení

Děti nejsou navěky svázány řetězy svého dětství. Když dospějí, mají stále možnost záchrany a zlepšení, a to sebevýchovou. Mimoto nelze všechny nedostatky dětí přičítat jejich rodičům, neboť i děti jsou podle svého vývojového stupně spoluodpovědné za to, co dělají a nedělají, a ke svému vlastnímu vývoji postupně přispívají stále větším dílem.

Zanedbání

Jako psychická porucha lze diagnosticky rozeznat podle dvou podstatných znaků: nedostatek odstupu a lhostejnosti. Nedostatek odstupu lez pozorovat u malých dětí, které naprosto postrádají přirozenou plachost vůči cizím lidem. Jsou to děti, kterým se nedostalo ani potřebné minimum rodičovské péče a podpory. Jejich rodiče na ně neměli čas nebo o ně neměli zájem.

Děti si brzy všimnou, že jsou spíš na obtíž než žádoucí, a tak si jsou po svých. Vyhýbají se těm, kteří se na ně zlobí, bijí je, nebo jsou k nim lhostejní. Naopak jsou za tím, kdo jim něco dá, i kdyby to bylo jen trochu pozornosti. Zde vniká nedostatek odstupu, který ve skutečnosti není ničím jiným než neschopností vztahu.

K tomu přistupuje druhý znak zanedbání – lhostejnost. To je základ neschopnosti trvale a produktivně pracovat. Dětskými výkony rozumíme všechno, co dítěti stojí za trochu námahy a všechno, co dítě dělá kvůli někomu nebo ze skutečného zájmu o věc. Všechny tyto drobné dětské výkony zaslouží uznání a chválu. Rodiče by z nich měli mít radost a potěšení a v každém případě jim musí věnovat pozornost, má-li i dítě prožívat radost z vlastního výkonu. Při zanedbávání však není nikdo, kdo by si všímal drobných dětských výkonů, opravoval, chválil či projevoval uznání. Tato lhostejnost tlumí prožívanou motivaci dětí a ony samy také brzy začnou být vůči vlastním výkonům lhostejné. Zůstane jim jen to, co vede k bezprostřednímu výsledku – např. žadonění o sladkosti u štědrých lidí nebo přehrabování odpadků, v nichž lze ještě něco najít.

Neurotizace

Mnohem silněji neurotizují člověka drobné události probíhající dennodenně v příliš ochraňujícím, hysteroidním prostředí nezdravého výchovného klimatu. Příliš rodičovské pozornosti, příliš obav, nátlaku a nároků, příliš vysoká očekávání. To vše spojené s přehnaným důrazem na málo důležité věci spouští proces neurotizace v raném dětství.

Zatímco zanedbané děti se vůči cizím lidem chovají bez zábran, neurotizované děti mají sklon k opaku. Cizích lidí se bojí, v jejich přítomnosti pláčí nebo začínají koktat, rudnou a i později se projevují jako utlumené a stydlivé. Jsou sice pilné a ctižádostivé, ale u zkoušek často z pouhého rozčilení selhávají, nebo vykazují tělesné obtíže jako špatný spánek, bolesti hlavy, zvracení. Stejně jako doma žijí pod vnějším tlakem, žijí pak později jako dospělí pod vnitřním tlakem a s vnitřním napětím, které jim brání ve svobodném počínání a v prožívání radosti ze života.

Poruchy sebehodnocení mohou znamenat buď to, že člověk si sám sebe cení příliš málo (nedostatek sebevědomí), nebo to, že si sám sebe cení příliš mnoho (sobectví). V obojím případě jde o formy neurotizace.

Chceme-li vystihnout společného jmenovatele, dospíváme k motivaci. Různé druhy konfliktů lze přičíst mnoha příčinám. Když je však transformujeme do duchoví dimenze, narazíme na prasílu své existence – na „vůli ke smyslu“.