“ JAK PEČUJI O SVOU DUŠEVNí ROVNOVáHU ”

Bohužel, nemám žádné přímé zkušenosti s duševní hygienou v tom smyslu, že bych používala nějaké konkrétní metody, ať už ty, při nichž mi stačí víceméně jenom moje tělo, jako například meditace, jóga či metody související s dýcháním, nebo ty, k nimž jsou zapotřebí ještě nějaké další prostředky, jako například psychowalkmany, relaxační hudba či aromaterapie a podobně. Neznamená to, že bych neposlouchala příjemnou hudbu, nezapálila si vonnou tyčinku nebo aromatickou svíčku a občas si jen tak nesedla a přemýšlela o všem a vlastně o ničem. Zabrousím-li však při svých pokusech o očistu duše do nějaké konkrétní oblasti, je to víceméně náhoda či souhra okolností a určitě zde působím jako jen málo zasvěcený laik. Přesto se však mohu, a vlastně i musím, pokusit popsat některé své činnosti, které dělám pro získání ztracené duševní rovnováhy a pohody nebo o kterých si jako naprostý laik v oboru myslím, že by mohly pomoci.

Jeden z osvědčených způsobů, který nepoužívám pouze já, ale mnoho dalších lidí i několik tisíc let přede mnou, je pití čaje. Zde můžeme zajít do příjemného, klidného a svou zvláštní atmosférou dýchajícího prostředí čajovny a dát si kalíšek lahodného čaje dle vlastního výběru. Existují čaje pro různé příležitosti, pro různé nálady, čaje uvolňující a uklidňující mysl, čaje očišťující tělo nebo čaje povzbující, které svým vysokým obsahem teinu člověka takzvaně “nakopnou” a probudí. Toto je však jen chabý pokus o výčet, neboť nejsem čajový odborník a mé znalosti jdou zatím jen málo do hloubky. Je možné jít do čajovny s přáteli a povídat si, ať už o věcech vážných nebo nevážných, či sám, popíjet božský nápoj, pozorovat dění kolem sebe, všechny ty lidičky u vedlejších stolků a snažit se představit si, který vítr je sem asi zavál, rozjímat a v myšlenkách hledat cestu dál. Také je možné uvařit si čaj doma sám, sednout si v koutku tichého bytu, když všichni ostatní odejdou, možná si pustit příjemnou hudbu, možná si zapálit vonnou tyčinku či svíčku, pozorovat vlnící se dým či blikotající plamínek a rozjímat o zvláštnostech lidského života a složitostech lidské duše; nebo si sednout u okna a pozorovat majestátní krásu hvězdnatého nebe a hledat tu svoji hvězdičku.

Je též možno zajít si na skleničku dobrého vína s přáteli, ale zde jde spíš o to na chvilku odsunout všední starosti a uvolnit mysl v družné zábavě a veselém rozhovoru, než o očistu duše jako takovou. A je také dobré znát svoji míru, aby místo čisté hlavy a jasné mysli příští den nenastoupila kocovina a žaludeční nevolnost. 44543znk38iqs6e

Někdy je příjemné udělat si radost malým dárkem. Za nutnosti člověk utrácí peníze pořád, ale někdy udělá dobře

koupit si taky něco jenom pro sebe. Může to mít i užitnou hodnotu, třeba zajímavá kniha nebo hrníček na kávu. A může to být také úplná “blbůstka”, korálky, kytka suchých květů a tak. Někdy je však ještě příjemnější radost malým dárkem udělat někomu druhému, někomu blízkému, někomu, koho máme rádi a na kom nám záleží. Úsměv na tváři takového člověka je vlastně velkým darem nám samým, takže vlastně ani my nepřijdeme zkrátka.

Velmi očišťující je také procházka přírodou, ať už rozkvetlou loukou se zářícím sluncem nad hlavou a tichým bzučením pracujícího hmyzu; nebo barevným podzimním lesem, kde voní houby a tlející listí; a nebo jarním lesem, kdy všude můžeme vidět známky nově rašícího života, který se po zimní smrti zase dere na povrch. Není krásnějšího odstínu zelené než barva mladých lístků na bucích a habrech. Příroda je mocná kouzelnice a i když nedokáže vyřešit naše problémy s láskou nebo v zaměstnání, dokáže nás povzbudit a probudit v nás sílu začínat zase znovu a znovu. Již keltští druidové uctívali stromy, kameny a přírodu vůbec a čerpali z ní energii, proč to tedy nezkusit jako oni.

Dobrým způsobem, jak, lidově řečeno, přijít na jiné myšlenky, je také sport a pohyb vůbec. Nemyslím teď vrcholové sportovce, které sport živí a působí jim častěji spíše stresy než potěšení. Myslím jít si zaplavat, když jsme zavaleni prací a máme pocit, že se na nás povinnosti valí až nás pohltí a že nevyřízených formulářů přibývá desetkrát rychleji než těch vyřízených. Voda smyje špínu, omyje víčka a dá novou chuť pokračovat. Myslím také vzít raketu a vyřádit se na míčku, ať už v tenise nebo třeba squashi, jestliže nás někdo vytočí až k téměř k nepříčetnosti. Je to určitě lepší než se vyřádit na něm, Byť jenom slovně, a pak své prchlivosti a neuvážených slov v afektu trpce litovat (obzvlášť byla-li to milenka nebo šéf). Myslím vzít tenisky nebo kolo a utopit v potu svůj smutek, když nás opustila milá/milý. Člověk se vrátí unaven, jde hned spát a ráno už všechny smutky bolí míň. nq543z4438iqqs

Pohyb je však také manuální práce, čím namáhavější, tím lepší (pokud se člověk tedy zrovna nesnaží přestěhovat Himaláje do pustých stepí Jižní Ameriky). S vysavačem nebo hadrem na okna, a kdo má zahrádku tak ještě lépe s motykou a rýčem, se dá také dost vyřádit, člověk aspoň na chvíli zapomene na svoje trápení a smutky (pokud ho zrovna netrápí špinavý koberec nebo malá úroda kedluben) a ještě u toho stihne být užitečný. A chce-li někdo skutečně zuřit, ať si vezme kartáč, několik párů nejlépe vysokých bot a tubu leštidla a může je všechny vyleštit do zrcadlova. Vztek ho přejde téměř okamžitě. Je také možné, že za vykonanou činnost bude i pochválen a to určitě potěší.

Účinnou pomoc své vlastní bolavé duši může člověk také nalézt ve smysluplné pomoci druhým. Asi to nepomůže v případě rozmrzelosti nad faktem, že v krámě vyprodali mé oblíbené sušenky a já na ně mám zrovna takovou chuť, nebo že prohrál fotbalový tým, na který jsem vsadil padesát korun. Ale je-li člověk smutný dlouho, má-li pocity vykořeněnosti, že nikam a k nikomu nepatří, připadá-li si neužitečný, zbytečný a postrádá-li smysl života, může být pomoc druhým potřebným zároveň účinnou pomocí sama sobě. A přitom se ani nemusí hned hrnou do charity odjíždějící právě do Indie pečovat o místní sirotky, chudé a malomocné pouze za byt (plátěný a značně vetchý stan) a stravu (miska rýže na den). I když toto je bezpochyby velmi záslužné. Může začít třeba tím, že staré paní od nich z domu, která bydlí v sedmém patře, pomůže s těžkým nákupem, když zrovna nejezdí výtah. Pomáhat staré paní s nákupem do schodů možná může mít nádech poněkud směšný, okořeněný trošku minulým režimem a vzorem pilného svazáka. Když to však zkusí, zjistí, že ta paní mu přede dveřmi svého bytu poděkuje úplně upřímně a najednou ta situace vůbec nebude směšná. Může taky věnovat svůj čas pomoci bezprizorným dětem někde v ústavu, že pro ně s přáteli uspořádají ochotnické divadelní představení. Může brigádničit v domovech důchodců, v ústavech pro tělesně a duševně postižené, může vypomáhat osaměle žijícím starým lidem, kteří skoro víc než přímou pomoc s mytím oken potřebují společnost a hřejivé lidské slovo, může vypomáhat v útulku pro zatoulané psy, může se podílet na odstraňování černých skládek a údržbě městské zeleně. Může svůj čas, péči a lásku věnovat potřebným lidem, zvířatům i přírodě jako celku a najednou zjistí, že nežije tak úplně zbytečně, že jeho život má smysl, že jeho práce někomu pomáhá a ten někdo je mu za tuto pomoc vděčný a má ho rád. Pravda je, že asi ne každý takovouto šanci dostane a může dostat, a taky že ne každý o by o ni vlastně stál. Existují také různé poradny, krizová centra nebo spolky pro lidi, kteří se na konci dvacátého století v tomto světě a svém vlastním životě tak trošku ztratili. Kdo hledá pomoc a stojí o ni, určitě ji najde. A možná pak začne pomáhat i sám.

Dobrým pomocníkem při zahánění splínů může být také hudba. Je příjemné si jen tak sednout a zaposlouchat se do tónů oblíbených melodií. Nemusí to být nutně jenom hudba vyloženě relaxační, tedy prodávaná s touto nálepkou. Příjemno v duši nám mohou poskytnout i jiné hudební žánry, každému dle jeho vkusu. Někdo dokonce hudbu spojí s pohybem a jde se “vyřádit” na parket. Při noblesním valtzu v dlouhé večerní róbě to asi moc nejde, myslím spíš teď tu mladší generaci a její moderní rychlou hudbu. V davu podobných šílenců někde na diskotéce nebo houseparty se ztratí i drobné pohybové nedostatky, tím opadají zábrany a člověk je schopen se díky vnímané hudbě a pohybu dostat až do stavu jakéhosi zvláštního transu. Padá pak sice na židli téměř vysílen, ale také uvolněn, odreagován, vyzuřen a šťasten. Vzpomeňme si na endorfiny. Ostatně na

podobných principech fungovaly už šamanské rituály několik století před tím naším. Jediný drobný nedostatek je, že podobně jako při oněch šamanských rituálech, tak i dnes a v mnohem větší míře, kdy už přestávají být záležitostí pouze hrstky vyvolených a povolaných, dostávají se ke slovu různé omamné prostředky a drogy.

Pak také aktivní vytváření hudby. Dodnes lituji toho, že jsem neměla tolik vůle a trpělivosti a přestala velmi záhy se hrou na klavír. Jediné, co si ještě pamatuji, je několik prvních řádků skladby Pro Elišku. Faktem je, že když je mi smutno nebo mě něco naštve a sednu si ke klavíru, pomáhá mi to, i když hraji těch pár taktů pořád dokola. Výhoda našeho piana spočívá navíc v tom, že je již staré a notně rozladěné, proto si k němu mohu dovolit víc, než k novému Petrofu. Abych ho uchránila před bídnou smrtí, koupila jsem si jako další hudební nástroj bongo – malý kulatý africký bubínek. Pokud to dělá člověk správně, může do něj tlouct téměř jak chce a mu to nevadí. Bubínek je bezva nástroj k vyzuření, ale i k uvolnění a meditaci. Hraje-li na něj někdo, kdo aspoň trošku ví, o co jde (nejlépe více různých bubínků a ještě dalších nástrojů společně – např. Šamanské bubnování pořádané svého času v Brně na Vaňkovce), pak ony hluboké basové dunivé a temné tóny v určitých rytmech a frekvencích dokážou dostat lidské vědomí a vnímání i do hladin běžně mu nedostupných.

Poslední a myslím i nejdůležitější věcí, o které chci teď mluvit v souvislosti s dobrou duševní rovnováhou jsou mezilidské vztahy. Zde se vlastně pohybujeme v uzavřeném kruhu – je-li nám dobře, jsme příjemní i na své okolí, ono nám to většinou oplácí a z toho může pramenit i pocit naší spokojenosti. A z druhé strany – je-li nám mizerně, jsme ke svému okolí nevrlí a ono nám oplácí stejnou mincí, což vede jen k naší další nelibosti. Zdá se, že z tohoto kruhu není cesty ven, ale není to pravda. Chce to sice trošku úsilí, ale i nad mnohými nepříjemnými událostmi se dá pousmát a neplakat nad rozbitým hrníčkem. Vždy máme na výběr – střepy sebrat a slepit nebo vyhodit a koupit si pro radost nový. Odevšud vede cesta ven, to je nutné mít na paměti. A i když se zdá, že už není žádná možnost, nějaká přesto ještě zbývá, možná bláznivá, možná na první pohled nereálná, ale zbývá. Zpátky však k lidem – člověk je tvor nanejvýš společenský a lidi ke svému životu prostě potřebuje. Někdo víc, někdo míň, ale úplně sám si myslím že nevydrží žít nikdo moc dlouho. Proto bychom si měli vztahy s lidmi okolo sebe, které máme rádi a potřebujeme, udržovat a hýčkat, aby neochuravěly nebo dokonce neumřely. Protože budeme-li umět žít v míru se svým okolím a lidmi, kteří jej tvoří, naučíme se žít v míru i sami se sebou a opačně.