“CO BY BYLO, KDYBY LIDÉ NEPROŽíVALI?”

- seminární práce –

Co to vlastně je “prožívání”? Moudrá literatura praví, že :

- prožívání je psychický jev charakterizovaný proudem vědomí, každého více či méně uvědomovaného duševního obsahu; je přísně individuální a těžko sdělitelné. (P.Hartl, H.Hartlová, Psychologický slovník) pm423n8289zmme

- prožívání je základní charakteristický rys proudu vědomí, každého procesu odehrávajícího se ve vědomí, každého více či méně vědomého duševního obsahu; je individuální, liší se od člověka k člověku ve své šíři, hloubce, jasnosti, živosti a výraznosti; je nesdělitelné, patří k subjektu. Charakteristickým rysem prožívání je jeho intencionalita, předmětnost. Subjekt vždy prožívá něco; prožitky nejsou prázdné, jsou prožitky něčeho.

Dalšími rysy prožívání jsou jednak jeho neustálý tok, plynoucí současně v mnoha “proudech”, v mnoha rovinách s různou intenzitou a v různých souvislostech; jednak primární a spontánní aktivita, která se kontinuálně sebegeneruje. Prožívání obsahuje souhrn bezprost- ředních dat, která jsou jednotným celkem souborného aktuálního fenomenálního světa jedince.

Celkový aktuální obsah prožívání je komplexní, vrstevnatý, se vzájemně se překrývajícími se, souhlasnými i protichůdnými, “proudy” jednotlivých prožitků. V neustálém toku prožitkových procesů nejsou všechny “proudy”, objekty, obsahy atp. stejně jasně a výrazně plně vědomé. Resp. uvědomované a diferencované. Prožitky plynoucí na okraji “toku” zůstávají méně rozlišené, mimo jasné uvědomování si jich (tušení, pociťování); teprve jejich převedením do “středu toku”, soustředěním vědomí na ně – pozorností, se stanou jasnějšími, výraznějšími a vědomějšími. Souhrnně je postižitelný pouze globální celek prožitků jako celostní prožitek zcela specifické kvality. (B.Geist, Psychologický slovník)

- prožívání je souhrnný název pro všechny vnitřní, subjektivní psychické procesy, jako např. cítění, vnímání, představy…, které tvoří celek, z něhož mohou být jednotlivé modality vyabstrahovány a tvořit tak zážitkovou dominantu. Prožívání je časové – má počátek, proběh a konec. Je také historické – vystupuje v něm nejen obraz toho, co se právě v subjektu a jeho okolí děje, ale i vztah k minulosti (vzpomínky) a k budoucnosti (snění, očekávání). Prožívání je předmětné s různými stupni výraznosti a i samo o sobě se může stát subjektu předmětem (např. sebereflexe).

Prožívání vyvstává z komunikace živé bytosti se svým životním prostředím jako všímání, spatření a zpozorování a z toho se vyvíjí poznání. Fylogeneticky souvisí s dokonalejší orientací v životním prostředí.

Funkční okruh prožívání tvoří pudy, spatřování a dojmy.

Složky obsahu prožívání :- poznávání (vnímání, představy, myšlení)

- cítění

- chtění (prožívání procesů motivace)

Prožívání je tedy příjem a zpracování informací (poznávání), jejich hodnocení (cítění) a event. puzení k určité účelné behaviorální reakci (chtění, motivace). V prožívání se utváří významy stimulů a situací, které jsou vnitřní pohnutkou k jednání. V prožívání se vlastně ustavuje orientace individua v jeho životním prostředí, která je předpokladem adaptace. (M.Nakonečný, Základy obecné psychologie)

- “… s prožíváním vystupuje život do nové dimenze : duševní je k bdělosti prožívání dospěvší život; v bezesné hlubině spánku klesáme z bdělosti prožívání zpět do neprožívaného života…” (Ph.Lersch in : M. Nakonečný, Základy obecné psychologie)

Ačkoli poslední definice se zdá být více literární než vědecká, přesto asi nejlépe vystihuje, co vlastně prožívání je. Laicky řečeno, prožívání je všechno, co se v nás, potažmo s námi děje, dokud jsme živí a při vědomí. Vědomí v užším slova smyslu (tedy jako určitý stav bdělosti), s nímž je prožívání často identifikováno, je tedy nezbytnou podmínkou toho, aby člověk mohl vůbec prožívat. Z toho logicky plyne, že člověk prožívá, pokud není v bezvědomí - komatu nebo mrtvý.

Při prožívání člověk zároveň pociťuje určité emoce a v důsledku prožívání určitým způsobem jedná, jako reakce na právě prožívanou situaci.

Emoce – subjektivní zážitky ne/libosti provázené fyziologickými změnami, motorickými projevy (mimika, gestikulace), stavy větší či menší pohotovosti a zaměřenosti (strach, láska, nenávist…); lze u nich zjišťovat směr přibližování či vzdalování, intenzitu a čas trvání. Rozlišují se city, afekty, vášně a nálady. (P.Hartl, H.Hartlová, Psychologický slovník)

Jednání – záměrné chování založené na určité motivaci, měnící dosavadní stav či situaci. (P.Hartl, H.Hartlová, Psychologický slovník)

Jak již bylo řečeno dříve, lze položit do vztahu rovnosti žít a prožívat. Ostatně význam žít je ve slově prožívat již obsažen, neboť když žijeme, zároveň i prožíváme. O tomto tvrzení by se dalo úspěšně pochybovat, byl-li by člověk v komatu. Je pravděpodobné, že v komatu člověk neprožívá, ale dokázat to nelze. Zato ve spánku člověk prožívá určitě – v podobě snů, které mě osobně někdy dokážou i vzbudit ze spánku s oroseným čelem. V tomto slova smyslu prožít život v podstatě znamená jej “přežít”, tj. prožít od začátku až do konce, prožít každou jeho chvíli jako živá bytost; žít život těla, jakoby “zvnějšku”.

Na druhou stranu člověk prožívá i “zevnitř”, žije život své mysli a své duše; prožívá ve smyslu pociťuje. Jako příklad volím lásku, ale stejně by to platilo i o bolesti apod. Na jedné straně ji člověk prožije, že jí v určitých údobích v životě projde – ona začne, trvá a skončí a člověk jde dál, zvnějšku nezměněn. Na druhé straně ji prožije, že ji cítí v sobě, je jí plný a podléhá jí. Když pak skončí, zase jde dál (ostatně co jiného mu zbývá), ale vevnitř je změněn, poznamenán (v dobrém i zlém slova smyslu), je bohatší o prožitek, je bohatší o zkušenost. ^1.

Jako odpověď na úvodní otázku, co by bylo, kdyby lidé neprožívali (v druhém slova smyslu), říkám : “Nežili by”. Byli by pouze prázdné bytosti, žijící ale ne živoucí, neměli by žádný obsah, byli by pouze nevyplněnou formou.

Prožívat podle mě znamená být schopen pociťovat, cítit. Člověk, který by neprožíval, by zároveň necítil. Čímž by ovšem přišel o nepřeberné množství nejrůznějších zážitků a s nimi spojených pocitů, ať již příjemných nebo nepříjemných, které teprve naplňují život.

Člověk by nikdy nepoznal pocit radosti, pohody, štěstí, smutku, zoufalství. Nevěděl by, co to znamená mít rád, ani co je nenávist; neznal by strach. Neměl by nic z krásné hudby, nic by mu neříkalo umění ani krása přírody, protože by krásu neuměl a ani nemohl vnímat a cítit, vlastně prožít. Nic z toho a ještě mnohem víc by člověk nikdy nezažil a nepocítil, ale nevadilo by mu to, protože by ani nevěděl, že by to mohl zažít a pocítit.

Prožívání souvisí vlastně se všemi poznávacími procesy, které má člověk k dispozici.

Vnímání – prožíváme to, co vnímáme nebo jsme už kdysi vnímali (zde nastupuje na scénu paměť); případně např. v denním snění “s otevřenýma očima” můžeme prožívat své plány do budoucna vytvořené naší fantazií, ale tyto jsou složeny zas jen z již dříve prožitých a

tedy známých prvků. Zároveň s právě prožívanou situací vnímáme také emoce, které to v nás vyvolává.

1.- podobně rozlišuje prožívání i ruský psycholog F.J. Vasiljuk ve své knize Psychologie prožívání, 1988.

Myšlení – přemýšlíme o tom, co prožíváme a přemýšlíme, jak na aktuální prožívanou situaci reagovat, jak v ní jednat. Alespoň za běžných okolností bychom přemýšlet měli; vyjímku tvoří situace vyvolávající velmi silné emoce a afekty, ve kterých lidé často ztrácejí, minimálně na chvíli, rozumovou kontrolu svého jednání.

Řeč – člověk mluví o tom, co prožívá. Někdo více, jiný méně ochotně a rád, ale mlčet o sobě úplně a po celý život myslím nedokáže nikdo. Někdy je dokonce dobré mluvit o tom, co právě prožíváme – např. trošku zlehčeně “když nás bolí, protože nám v tramvaji někdo stojí na noze nebo když se nám někdo líbí a jsme do něj zamilovaní, je dobré mu to naznačit dříve, než se on zamiluje do jiné osoby”.

Říká se, že člověk myslí v pojmech. Člověk v pojmech ale i prožívá – prožívá to, co umí pojmenovat, pro co nachází jméno, a je relativně spokojen; samozřejmě prožívá i tehdy, prožívá-li stavy těla, duše a mysli, pro něž řeč lidská pojmenování nemá, ale pak je zmatený a dezorientovaný sám v sobě, protože vlastně dobře neví, co že se to s ním právě děje.

Fantazie a představivost – člověk prožívá, i když sní, prožívá své sny. Z hlediska prožívání není vcelku větší rozdíl v tom, zda je při tom vzhůru či spí – denní snění sice jsou spíše záměrně vyvolané představy a noční sny člověk vůlí a chtěním ovlivnit nemůže, ale jinak je to myslím docela jedno.

Učení – prožíváním určitých, pro něj nových situací, člověk získává s těmito zkušenost a zároveň se učí, jak v nich jednat, když nastanou někdy v budoucnu znovu.

Prožívání souvisí také s motivací – člověk pociťuje / prožívá nějakou potřebu a je tak motivován k tomu snažit se ji naplnit. Zároveň je člověk motivován k opakování a k návratu k takovým situacím a činnostem, které již jednou prožil a vykonal s příjemným pocitem nebo pozitivním výsledkem.

Jak bylo řečeno dříve, prožívání je zcela individuální a druhým slovy těžko sdělitelné (zde hraje důležitou roli zkušenost – moji bolest nad ztrátou dítěte spíše pochopí matka, které zemřel syn než žena se dvěma zdravými dětmi. Na druhou stranu existují určité situace, které lidé prožívají víceméně obdobně (př. smutek nad ztrátou milované osoby). Výše zmiňovaný F.J. Vasiljuk se ve své knize Psychologie prožívání zmiňuje o tzv. schématech prožívání. Myslí tím určité formy prožívání, adekvátní určité situaci, které jedinci umožňují, aby prodělal důležitou vnitřní změnu související s nároky a požadavky této situace – př. pohřeb a předepsaná doba truchlení umožní vyrovnat se se ztrátou zemřelého. Tyto schemata jsou však víc, než jen vnější formy – člověk je prožívá a mění se uvnitř.

Prožívání ve všech svých aspektech činí (mimo jiné) člověka člověkem a přidává mu k formě (tělo) ještě obsah (duši).

LITERATURA :

- Psychologický slovník; P. Hartl, H. Hartlová; Portál, Praha, 2000

- Psychologický slovní; B. Geist; Vodnář, Praha, 2000

- Základy psychologie; M. Nakonečný; Akademia, 1998

- Psychologie prožívání; F. J. Vasiljuk; Panorama, 1988