Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Proč jsem si vybrala téma šikana ve školách?

Proč jsem si vybrala téma šikana ve školách?

Násilí a šikanování ve školách je dnes bohužel stále častější. Výzkumy ukazují, že šikanou se cítí ohrožena jedna desetina až jedna čtvrtina dětské populace (podle nejnovější studie M. Koláře dokonce 41% - tj. asi 600 000 dětí v České republice), a to není málo. I já jsem se během svého předcházejícího studia setkala se šikanou a v jednom případě jsem dokonce sama hrála roli oběti (naštěstí jen v mírném počátečním stádiu). A to je také jeden z důvodů pro výběr tohoto tématu. Myslím, že jsem tak k tomuto problému citlivější a dovedu pochopit mnohé, co musí oběť prožívat – stálé napětí a úzkost, strach z toho, co může přijít v dalším okamžiku, pocity hanby, samoty, bezmoci i vzteku, neustálé sebeobviňování a pátrání po příčinách. Dalším významným popudem pro mě byla přímo alarmující závažnost a rozšířenost tohoto problému a ovlivnila mě také kniha J. Musila – Zmatky chovance Torlesse.Otevřít oči mě ale také přiměl pořad Sauna na téma Teror ve školních lavicích.




…Děsí mě, čeho všeho jsou agresoři schopni a co vše musí oběti vytrpět. Přesto jsou před tímto problémem doslova zavírány oči, šikana bývá často bagatelizována a obracena v žert. Učitelé (a často ani rodiče) neslyší němé zoufalství obětí a zlomyslný chechot v duších agresorů. Proto si myslím, že je potřebné o tomto problému hovořit, upozornit veřejnost a vyburcovat ji k činu. Co proti šikaně může dělat učitel, rodič, či oběť sama? Jak vlastně násilí vzniká? Jaké jsou k tomu podmínky? Je možná prevence? Kde hledat pomoc?… Toto jsou otázky, které je třeba zodpovědět. A já se o to zde, na příštích několika stranách, pokusím.

Co si představit pod pojmem šikana?

”O šikaně hovoříme tehdy, jestliže jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.” Tak zní definice z knihy (Kolář, M., Skrytý svět šikanování ve školách, str. 20), pod kterou si však laik často nedovede představit nic konkrétního. Proto Vám teď celý problém přiblížím konkrétními příklady. Pak teprve i Vy snad procitnete a uvědomíte si, že Vaše předchozí představy o násilí ve školách byly přinejmenším naivní a pochopíte závažnost situace. Tak tedy:

1) Fyzická agrese

  • oběť je škrcena kabelem, šálou, páskem, a to až do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku, nebo “jen” do zmodrání obličeje a dušení

  • oběť je dušena polštářem nebo ručníkem, agresoři měří čas, jak dlouho vydrží nedýchat

  • agresoři předstírají, nebo zcela vážně chtějí vyhodit oběť z okna, přes zábradlí ve škole atd.

  • oběti vrážejí špendlíky do hýždí až po hlavičku, případně “malým pícháním” bodají oběť špendlíky nebo kružítkem, až jí teče krev 49577uuk13vdr8y

  • oběť je vystavena hromadnému kopání nebo anonymnímu bití (tzv. deka)

  • několik obětí je agresory přinuceno, aby se praly (tzv. gladiátorské hry)

  • oběti jsou stříhány, případně upalovány vlasy

  • agresor při vyučování maluje oběti propisovačkou na krk, nalepí jí bonbon nebo žvýkačku do vlasů, háže jí za tričko brambůrky… ud577u9413vddr

2) Slovní agrese a zastrašování zbraněmi

  • oběti je vyhrožováno mučením nebo zabitím (přímo nebo anonymně, po telefonu)

  • oběti, nebo jejím rodičům je nadáváno

  • agresoři se vysmívají neúspěchům, slabostem a handicapům dětí

  • oběť je neustále kritizována, případně ignorována

3) Krádeže, ničení a manipulace s věcmi

  • agresoři berou oběti peníze i osobní věci

  • trhají a ničí (rozříznutím, propálením) oblečení oběti

  • trhají a ničí, případně ukradnou oběti učebnice, sešity, kreslí do nich fašistické symboly, píší různé nadávky, lámou tužky a pera…

4) Násilné a manipulativní příkazy

  • oběť je donucována pít moč, limonádu, do které bylo napliváno, jíst jídlo ze země

  • je donucována klečet před agresory a prosit je o milost

  • je donucována platit a odevzdávat agresorům svačiny, dávat cigarety, platit výkupné…

  • je přinucována opakovat ponižující výroky

  • je donucována psát agresorům úkoly, pracovat za ně v dílně…

  • je donucována “dělat metro” (lézt pod lavicemi a hlásit stanice metra)

  • je donucována “dělat válku” (nohou od židle předvádět, jak střílí po létajících slonech a ufonech)

Z těchto typů převládá slovní agrese a manipulace a ničení věcí (u mírných stádií šikany), bylo však prokázáno, že z těchto zárodečných stupňů šikany se později do pokročilých stadií “úspěšně” vyvine asi 20% z nich.

To vše by byl přirozeně velký nápor i na silného, sebevědomého člověka, neboť nikdo není rád terčem výsměchu (a co teprve fyzické násilí!). Pro mladistvého, který se ještě vyvíjí, který ještě nezná tak dobře svůj profil, nebo je prostě citlivější, se to může stát obrovským problémem (jehož řešením může být v krajním případě i sebevražda). Proto nikdy šikanu nepodceňujme a každý projev násilí ihned důkladně prověřme.

Kde se to násilí (v dětech) vůbec bere?

a) Něco z fylogeneze…

Začnu u Darwina, fylogeneze a biologických věd vůbec. Celé naše tělo slouží jedinému účelu – životu. Přesněji řečeno – přežití. Naše dědičné vlohy se chtějí rozmnožovat a pečovat o to, abychom nevymřeli. A na tomto principu, aniž bychom si to uvědomovali, fungujeme všichni. Jako nejdůležitější pomůcku jsme k tomu dostali mozek.

Ten tvoří fylogeneticky různě staré vrstvy – koncový mozek, mezimozek a velký mozek. Vyvíjely se postupně, díky potřebě přizpůsobovat se měnícím se životním podmínkám. Tyto vrstvy se však navzájem nevystřídaly, fungují všechny vedle sebe a každá část dělá to, kvůli čemu vznikla.

Nejstarší koncový mozek má za úkol udržovat v chodu látkovou výměnu. O půl miliardy let později vzniknuvší mezimozek je jakousi koordinační centrálou. Reguluje reakce těla na vlivy vnějšího prostředí a neustále jim přizpůsobuje svůj “program.” Mezimozkem také vstoupil do života zvířat (a tím i lidí) např.strach. Strach je důležitým signálem hrozícího nebezpečí. A dodnes je jednou z nejdůležitějších pojistek a mechanismů zajišťujících naše přežití. Pocity jako strach, skepse a sklíčenost vypěstoval mezimozek proto, abychom se nepouštěli do věcí, které jsou nad naše síly. Přitom se nás “neptá”, reaguje neuvědoměle a automaticky. Nejmladší částí je velký mozek, umožňující např. vědomí, kritické myšlení a řeč. Ten však může být za určitých okolností “vyřazen” a z nás se pak stávají “zvířata”. Mezimozek utváří náš společenský život. Naši opičí předci se sdružovali v tlupy, protože jim to zajišťovalo snazší přežití. Logickým důsledkem tohoto seskupení bylo nepřátelství k jiným tlupám. To však nebyla jen část boje o přežití. Mít “nepřítele” je také nejsnazší způsob, jak se cítit doma uvnitř své vlastní pospolitosti. Z toho se pak vyvinul jakýsi kodex chování v době kamenné:

  • strach z cizích lidí

  • ochota zabít příslušníka téhož druhu

  • bezpodmínečná podřízenost zájmům pospolitosti

  • nadřazenost veškerých zájmů vlastního kmenu nad zájmy jiných společenství

Když se porozhlédneme po světě, zjistíme, že na mnoha místech ještě řádí neandrtálci (příklady nebudu uvádět, myslím, že si lehce na některé vzpomenete). V souvislosti s drsnějším hospodářským klimatem, stoupající nejistotou, zvyšující se nezaměstnaností mladých lidí a sociálním nezájmem se nás pravěké agrese zmocňují stále víc.

To platí také pro násilné chování gangů mladých lidí. Jejich agresivita jim má zajistit především přežití v nepřátelském prostředí. Jelikož se mezimozek nedokáže rychle přizpůsobit stále rychleji se měnícím okolnostem, reaguje tak, jak je uloženo v jeho paměti – agresivitou z doby kamenné. V tomto smyslu je tedy stoupající násilí “přizpůsobení” k okolnostem.

K tomu ještě přistupuje další aspekt: Aby člověk přežil, musel se po dlouhou dobu věnovat lovu. S rozvojem zemědělství, chovu dobytka a industrializace se stal lov zbytečný, protože bylo možné získat potravu jinak a pohodlnějším způsobem. Lovecký instinkt však v člověku (muži) zůstal. V dnešní době tak vznikly tři nové typy “lovců” – sportovci, duševní lovci a lovci pro zábavu. Z tohoto pohledu je tedy sport nástupcem lovu. Duševními lovci jsou manažeři, obchodníci, politikové, novináři či vědci. V určitém smyslu se i oni snaží ulovit “kořist”. To vše je doprovázeno patřičnou dávkou nervového vzrušení – ať už na fotbalovém hřišti, v konferenčním sále nebo při lovu pro zábavu v přírodě. Patří k tomu různé strategie a plány, přípravy a taktika, rizika a nebezpečí, triumf nad ulovenou kořistí a nekonečné vychloubání.

Ptáte se, co to má společného s každodenním násilím? Podobné rysy a pravidla najdeme např. i v bandách mladistvých: Jejich členové mají rozdělené role, pevné postavení, rituály a vychloubačné chování. Nenávidějí všechno, co nepatří k nim a co je proti nim – a proti tomu bojují, v krajním případě násilím.

b) Stres z přemnožení

Dříve lidé nezalidňovali zeměkouli v tak velkém počtu, jako dnes, takže si navzájem nepřekáželi. V současné době nás však žije na Zemi šest miliard a ať už chceme nebo nechceme, překračujeme hranice jiných lidí a cítíme se stísněni. Na tuto situaci naše tělo reaguje stresem.

Ani stres není nic nového, od doby lovců a sběračů je nerozlučně spjat s životem člověka. Jestliže se ocitneme v nebezpečí, dostaneme se do stresu – naše tělo ve vteřině zmobilizuje všechny rezervy energie, abychom před nebezpečím uprchli, nebo nepřítele napadli. Moderní trvalý stres však namáhá naše tělo přespříliš a uvádí ho do trvalého poplašného stavu. Tělo je připraveno na nejvyšší výkon, avšak zůstává nehybné. Tento stres nás pak stále znervózňuje a nevybité zásoby v nás vyvolávají agresivitu.

c) Nesprávná výchova

Školní psychologové spatřují jako jeden z nejčastějších důvodů násilí v tom, že mnohé rodiny nejsou pro své děti oporou. Třeba proto, že se příliš zabývají vlastním přežitím, nebo je otec nezaměstnaný a navíc ještě alkoholik a matka se musí sama starat o živobytí. Jelikož rodiče mají na své ratolesti málo času, dětem často chybí představa, co je správné a co nesprávné. Mnohé děti jsou pak ve volném čase ponechány samy sobě a nevědí, co mají dělat. Nesprávná výživa, nedostatek pohybu a přemíra televize u nich mohou být zdrojem nevyrovnanosti a agresivity. A tak se snaží upoutat pozornost ostatních násilím.

d) Vliv médií

Vliv televize na člověka je rozhodně obrovský – v jedné knize jsem si dokonce přečetla, že kdosi vypočítal, že dvanáctileté dítě už vidělo v televizi a na videu 14000 vražd. (To číslo mi sice připadá hodně přehnané /to by dítě muselo od samého narození vidět denně alespoň tři vraždy/, ale je možné, že to byl překlep a mělo tam být “jen” 1400? – ale i tak je to rozhodně více než dost). Bylo dokázáno, že sledování násilných činů trvale mění náš postoj k násilí – svádí k lehkomyslnosti. Jelikož je pro lidi – a pro děti zejména – někdy zřejmě těžké rozlišovat mezi filmem a skutečností a jelikož ve filmu (především také v kreslených filmech!) oběti násilí nakonec vždy vesele vstanou a hrají dál, většina lidí ze všeho nejdřív ztratí lidský soucit, neosvojí si schopnost vnímat utrpení a smrt jako realitu. Děti, které se často dívají na takové násilné scény, se chovají agresivněji. Otřesné je také, že mnohé násilné činy spáchané ve skutečnosti jsou napodobeninami filmových výjevů. Situaci ještě zhoršuje, jsou-li děti ponechány samy sobě a nemohou-li si o tom promluvit s rodiči. Zvláště menší děti doopravdy věří, že to, co se odehrává před jejich očima, je skutečnost. Pak je jen pochopitelné, že to má obrovský vliv na to, jak se naučí svět chápat a rozumět mu. Kromě toho se v televizi předvádí více násilných scén, než kolik se jich odehrává ve skutečnosti. To může na druhé straně zvětšit bojácnost dětí, protože za každým křovím vidí násilníka. I to ovlivňuje všeobecné klima v naší společnosti a polarizaci bojácných a těch, kteří mají k násilí sklony…

e) Některé další příčiny

Mezi další důvody, mající vliv na rozvoj násilí, můžeme zařadit také stále se zvyšující nezaměstnanost a tudíž špatné vyhlídky na odpovídající práci, mnohdy přehnanou touhu po mužnosti (spojenou např. s předváděním se před děvčaty), přivírání učitelských očí nad projevy šikany (a násilí vůbec) a prosazování svobodné tržní soutěže (nejuctívanější modlou společnosti je úspěch, moc a peníze) do sociálních vztahů (za úspěšného je považován ten, kdo má bohatství a ovládá druhé). Velké škody zde také může napáchat typická česká vlastnost nedotahovat věci do konce (zejména při vyšetřování šikany) a snaha řešit některé věci jen tak naoko (což u šikany nikdy nemůže vést k úspěchu, spíše to situaci jen zhorší).

Vznik a vývoj šikanování

Mezi rodiči a často i pedagogy je velmi rozšířená představa, že ke zrodu šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky, např. přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Omyl. Je důležité uvědomit si, že šikana může vzniknout v úplně normální skupině a agresory se mohou stát nejen normální, ale často i pedagogy velmi oblíbení žáci.

V každé školní skupině velmi brzy dojde k hierarchizaci jednotlivých členů skupiny – jedni jsou oblíbení více, jiní méně a téměř vždy se některý nešťastník (nebo nešťastníci) ocitnou na tzv. sociometrickém chvostu. V odborné literatuře se takovýto jedinec označuje různě – obětní beránek, černá ovce, outsider… Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, každý jednotlivec, který se dostane ne chvost skupiny, zakouší prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíben a neuznáván, občas se stává terčem drobných legrácek…

Je třeba upozornit na to, že tato situace je již zárodečnou formou (prvním stupněm) šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje. A k tomu již není třeba mnoho. Mezi nejčastější tři příčiny dalšího rozvoje šikany patří:

  1. Snaha odbourat stoupající napětí ve skupině (např. před písemkou) a odreagovat vlastní nepříjemné pocity násilím na druhých

  2. Snaha zvládnout vlastní nejistotu nebo zpestřit nudný program učitelů v podmínkách, kde spolu žáci tráví hodně času (např. na výletě, na horách…)

  3. Přítomnost více výrazně asociálních agresivních žáků v jedné třídě (od počátku jednají podle své “přirozenosti”)

…Zážitek, jak chutná moc, když agresor bije a týrá někoho slabšího a ustrašeného, pro něj může znamenat prolomení posledních zábran a chuť své činy opakovat a stupňovat. Jestliže však ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy mají žáci zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí.

Takových skupin je však bohužel málo. Ve většině případů agresorům nic nebrání tomu, aby své násilí přitvrdili a šikana se rozvinula do dalšího, třetího stadia (tzv. klíčový moment – vytvoření jádra).V tomto klíčovém momentu se rozhoduje, zda se počáteční stadium (první 2 stupně) přehoupne do stadia pokročilého (třetí až pátý stupeň). V této době je již skupina alespoň v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se do tohoto okamžiku nevytvoří silná pozitivní podskupina, která by postavila pevnou hranici přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců, násilí může nerušeně pokračovat. Často se pak vytvoří skupinka agresorů, tzv. úderné jádro. Její členové pak začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat vhodné oběti (zpočátku jsou to téměř vždy již “odzkoušené oběti ostrakizování, ale později se jimi může stát téměř kdokoliv – každý, kdo se jim jen trochu znelíbí nebo se postaví na odpor).

Téměř přirozeným jevem se v takovéto situaci stává přechod ke čtvrtému stupni, kdy jsou normy agresorů přijaty většinou a málokdo se již dokáže stoupajícímu násilí postavit na odpor. V tomto stádiu už to, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí a i mírní a ukáznění žáci se začnou šikany aktivně účastnit a prožívat přitom uspokojení.

K pátému stupni šikany neboli dokonalé šikaně, při které jsou normy agresorů přijaty nebo respektovány všemi a dojde k nastolení totalitní ideologie šikanování však už naštěstí na školách dochází zřídka (spíše ve výchovných ústavech pro mládež, ve věznicích a na vojnách). V tomto stádiu už je skupina rozdělena jen na “otrokáře” a “otroky”, přičemž otrokáři využívají na otrocích vše, co využitelné je – od materiálních věcí po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti atd. Původně neutrální či mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále konformnější, se zájmem přihlíží a sledují situaci a postupně se začínají aktivně zapojovat do týrání, nebo už šikanování samostatně realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci…

Šikana jako závislost

(Proč dochází k šikanování?)

 

Základní příčinou, proč jeden začíná šikanovat druhé, je skrýt vlastní strach a vytvářet falešný pocit bezpečí. A k tomu využívají strachu druhých. (vyvolají jej u nich). Jinak řečeno – předvedou své přednosti, jimiž zakryjí své slabosti.




Již v počátku se tak skupina diferencuje na ty “silné” a “slabé”, přičemž vazba mezi nimi je oboustranná a překvapivě silná (zejména v pokročilých stádiích). Navzájem se potřebují. Často se stane, že při odchodu vůdce silných ze školy nebo internátu je do jeho role slabými alternován jiný představitel silných. Pro agresora se pak může stát pilulkou proti strachu ovládání, znásilňování a lámání vůle oběti. Přináší mu to pocit nadřazenosti a absolutní moci, připadá si jako “king”. Z této pozice prožívá nepojmenovatelnou slast, která ho však stále více ovládá. Je nutkán ke zdokonalování a stupňování utrpení oběti, stále více oběť potřebuje, je na ní závislý. A proto – čím dále agresor pokročil po spirále násilí, tím obtížněji ho lze zastrašit.

Stupňování brutality agresora vede u oběti často k prolomení křehké obrany vůči tělesné a psychické bolesti. Zpravidla to v ní rozpoutá sebezničující síly, které jdou na ruku mučiteli. Následkem může být až extrémní forma závislosti – identifikace s agresorem. To se projevuje např. tak, že oběť považuje agresora za kamaráda a obdivuje ho, poslouchá ho na slovo a snaží se odezírat, co má udělat.

Součásti mechanismu šikanování

Mechanismus proměny normální skupiny ve skupinu “nemocnou”, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora, proměny pohodového žáka ve zlomenou oběť je velmi složitý a při nezasvěceném pohledu nepochopitelný proces. Působí zde síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě – souhrnně je nazýváme skupinová dynamika. Tyto síly mají obrovský vliv na změnu jednotlivce i celé skupiny, a proto ser zde krátce pokusím vysvětlit fungování některých významných součástí skupinové dynamiky šikanování, které podporují rozklad svědomí a dramatický zlom v chování celé skupiny i jednotlivců. Jsou to metody agresorů k získání moci, tlak skupinových norem, konformita a závislost na vůdci.

Agresorovy metody k získání moci

Iniciátoři šikanování používají ke zvrácení skupinové dynamiky ve svůj prospěch násilnou indoktrinaci – kombinaci vymývání mozku a psychické manipulace, která může nabývat až formy hypnózy.

Hlavním nástrojem agresorů ke zlomení a podřízení spolužáků je fyzické násilí a vyhrožování týráním. Oběti šikan jsou tak vystaveny systematickému násilí a velké dlouhodobé fyzické a psychické bolesti, což má za následek poruchy spánku, psychosomatické potíže a postupné vymývání mozku. Agresor prostřednictvím násilí vnutí obětem postoje, způsoby myšlení a jednání, které by samy dobrovolně a po kritickém zhodnocení nepřijaly. Systematické násilí vede u oběti k rozpadu její původní identity a nastolení nové, alternativní identity, plně poplatné vůdcům šikanování.

Agresoři však k uchvácení moci ve skupině nepoužívají pouze zjevné násilí. Na pohled nenásilně přesvědčují a manipulativně řídí spolužáky k nesvobodným rozhodnutím. V rámci “kamarádských vztahů” k tomu používají nerovnoprávnou komunikaci, jejíž účinnost je zvyšována negativní skupinovou dynamikou. V duchu této “myšlenkové převýchovy” jsou agresoři považováni svými přisluhovači a často i oběťmi za kamarády a sympatické spolužáky. Jejich samostatné myšlení je paralyzováno, oboustranná závislost se prohlubuje, oběti rády spolupracují se svými mučiteli.

Vystupňovaná nerovnoprávná manipulativní komunikace nabývá někdy až charakteru hypnózy. Při stoupající závislosti a narůstajícímu strachu oběti z agresora roste i její sugestibilita. Příkazy se dějí jakoby v rámci hypnotického raportu a mají neuvěřitelnou účinnost, protože působí současně přes nevědomí…

Tlak skupinových norem

 

V každé třídě a skupině se velmi brzy utváří obecně přijímané normy. V infikované skupině, která postrádá obranyschopnost, zpravidla dochází k tomu, že podskupina agresorů uchvátí role neformálních vůdců a prosadí své normy jako normy celé skupiny.

Skupinové normy šikanování neboli soubor nepsaných pravidel vymezující “práva otrokářů” a “povinnosti otroků” se stávají závaznými a jejich nedodržování je trestáno. Většinový skupinový zákon zásadně ovlivňuje postoje a chování žáků, především bagatelizuje násilí a morálně ho ospravedlňuje. Tito žáci pak chápou týrání slabých jako normální, jejich schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu.

Tendence k závislému jednání

Je zřejmé, že ve skupinách s pokročilým stupněm šikanování se od počátku vyskytuje zvýšená pohotovost ke konformitě. Poddajnější jedinci velmi rychle vytváří s agresory většinu, která drtí odpor méně konformních žáků. Hyperkonformní žáci již od počátku nevěří vlastnímu názoru a raději se přikloní k názoru vůdce, ze to vše je jen legrace. To koresponduje i se sociálně-psychologickým poznatkem, že člověk často nevěří svému vnímání, když věrohodné autority tvrdí něco jiného a evidentně odpovídají i na velmi jednoduché otázky nesprávně.

Z praxe je zřejmé, že jakákoliv organizace nebo skupina vyžaduje pro své fungování určitý vztah autority a podřízenosti. Zdá se však, že významná část lidí vyhledává závislost na mocensky založených jedincích, protože se bojí vlastní svobody. Vzhledem k této nejistotě při absenci nějaké autority vychází tato podskupina vstříc jakékoliv autoritě, přičemž často nedokáže posoudit hlubší kvalitu osobnosti, umí rozlišit pouze vnější sílu – moc. Tito žáci se nevědomě považují za nástroj provádějící vůli vůdce, a proto si nepřipouštějí odpovědnost za vlastní činy.

Příčiny a podmínky – spouštěcí mechanismy šikanování

Aby se šikanování skutečně projevilo, je zapotřebí vhodné konstelace určitých faktorů. Mezi tyto negativní vlivy patří zejména rizikové osobnostní charakteristiky (iniciátorů i obětí) a nepreventivní prostředí.

Kdo začíná šikanovat?

Jak už jsem uvedla, prvotním hnacím motorem šikanujících je strach a nejistota. Agresoři to však umí skrývat a stávají se, alespoň v dané konstelaci, vždy těmi silnými. (Buď je útočník starší, silnější nebo je jich více). Na první pohled působí sebevědomě, často jsou fyzicky zdatní, útoční a impulsivní se snahou dominovat, ovládat druhé a bezohledně se prosazovat. Mohou být ale i fyzicky slabší, vyvažuje to však jejich chytrost a schopnost zneužívat ostatní, aniž by se oběti dotkli. Téměř vždy se u nich vyskytuje nápadná krutost – tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení oběti a masivní touha po moci. U menších skupinek agresorů se tato touha jeví jako kompenzace celkové neúspěšnosti. Hlouběji v jejich osobnostech pak často bývá jistá sadistická tendence. Osobnosti agresorů jsou také ve většině případů nejen duchovně a mravně, ale i psychicky nezralé. Souvislost lze vidět s častějším výskytem těžké citové deprivace v rodině nebo náhradní výchově.

Typy iniciátorů šikanování

Podle knihy M. Koláře, Skrytý svět šikanování na školách, str. 55, teď krátce popíšu základní typy agresorů zjištěné autorovým výzkumem:

1. typ: Hrubý, primitivní, impulsivní, s kázeňskými problémy

Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování druhých

Specifika rodinné výchovy: častý výskyt agrese a brutality u rodičů

2. typ: Slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, zvýšeně úzkostný

Vnější forma šikanování: násilí a mučení je cílené a rafinované, bez přítomnosti svědků

Specifika rodinné výchovy: časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky

3. typ: Srandista, optimistický, dobrodružný, oblíbený

Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních

Specifika rodinné výchovy: nebyla zjištěna, ale často se vyskytovala citová subdeprivace a absence mravních a duchovních hodnot v rodině

Pokud bych se měla vyjádřit k těmto charakteristikám, musela bych přiznat, že na tom “něco bude”. Problémem však je, že mé zkušenosti s agresory nejsou příliš velké, neboť šikany, se kterými jsem se doposud setkala, měly jeden výrazný společný znak - každá sice měla jen jednoho iniciátora, ale velmi brzy se k němu přidali další, takže se už po chvíli vlastně ani nevědělo, kdo je iniciátorem a kdo aktivním účastníkem šikanování. Navíc šlo většinou “pouze” o psychické obtěžování a tam už je těžké vzpomenout si a rozeznat, kdo něco “plácl” jako první a kdo si přisadil.

Kdo bývá šikanován?

Popsat typickou oběť je obtížnější než popsání typického agresora, protože se jí při troše smůly může stát téměř kterékoli dítě. Přesto však existují typické oběti, které jsou např. i po přestupu na jinou školu opakovaně týrané. Nejsilnějším magnetem chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost a slabá reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti… Bývají většinou tiché, plaché a mají nízké sebevědomí, ale mohou se jimi stát i děti protivné s provokujícím chováním, děti prosazující zastaralé názory svých rodičů (nebo vůbec jakékoliv odlišné názory, než má většina) nebo děti s přednostmi – stručně řečeno, každý, kdo se alespoň trochu odlišuje od průměru. Ve “špatné” skupině jsou takto předem odsouzeny děti nějak oslabené – často mívají nějaký tělesný, nebo psychický handicap. Silní žáci pak doslova větří, aby zpozorovaného oslabení zneužili ve svůj prospěch. Z tělesných handicapů se poměrně často vyskytuje malá fyzická síla, obezita, tělesná neobratnost, nějaká mimořádnost ve vzhledu, např. následky po operaci rozštěpu (což se nezřídka odrazí v ponižující přezdívce – např. ptakopysk). Co se týče oslabení psychického, stojí za zmínku uvést hlavně opožděný duševní vývoj, protože se nezřídka projevuje dezorientací v sociálních vztazích, naivitou, těžkopádností, závislostí a zvýšenou sugestibilitou a to s sebou nese riziko, že bude žák ponižován, zesměšňován a později tvrdě šikanován.

Oběti, se kterými jsem se osobně setkala, bych pak popsala asi takto:

Obětí č. 1 se stal žák, který se asi v páté třídě přistěhoval ze Slovenska do našeho města, a tudíž začal chodit i do místní Základní školy. Od počátku měl tedy ztíženou situaci tím, že nikoho neznal, musel si zvykat a začleňovat do nového kolektivu, kde už byla vytvořena stálá přátelství. Tím, že mluvil jinou řečí než ostatní, nebyl příliš fyzicky silný ani vzhledově pohledný se výrazně odlišoval od zbytku kolektivu. Na první pohled byla také zřejmá jeho naivita a ne příliš velká inteligence, takže není divu, že se stal snadnou obětí. Tím, jak se chtěl spřátelit s novými spolužáky a najít “své místo na slunci” se stále více přizpůsoboval ostatním a Ti toho zneužívali (běžné byly výroky jako: Když nám zazpíváš tu slovenskou námořnickou odrhovačku, možná Ti odpustíme, že jsi včera místo Zdeňka nesmazal tu tabuli…). Ignorace, posměch a nadávky okolí (někdy spojené i s mírnou fyzickou agresí) se staly denním pořádkem a postupně se stupňovaly, ale jak to vše nakonec dopadlo, nevím, protože jsem odešla na Gymnázium.

Obětí č. 2 byl další můj spolužák, který byl ve stejném kolektivu již od mateřské školy, ale to nebyl důvod, proč by se nemohl stát prostředkem odreagování silnějších spolužáků. Ani on po rozumové stránce nevynikal a také se snažil zalíbit ostatním, ale příčinou neštěstí byla podle mého názoru již dříve zmíněná pro oběti typická slabá reaktivita v zátěžových situacích. Jestliže se mu např. někdo posmíval, neuměl se bránit a vrátit to útočníkovi stejnou mincí, místo toho se na místě rozbrečel. Tím větší radost z toho ovšem měli útočníci. Své (většinou psychické) násilí s přibývajícím časem přitvrzovali a bůhví, kam by to došlo, kdyby se jej při jedné rvačce (pokud ho někdo vyprovokoval více než obvykle nebo urazil jeho rodiče, zuřivě se vrhl proti nejbližšímu útočníkovi, i když neměl nejmenší šanci na úspěch) nezastal silnější spolužák. Ten ho pak více či méně chránil a usměrňoval i nadále, takže se jeho role obětního beránka postupně ztrácela až vymizela téměř docela. Drtivá většina šikan však bohužel takový “happy end“ nemá, a proto je třeba se tímto problémem zabývat.

Riziková konstelace skupiny

Za rizikovou skupinu lze považovat takovou, ve které se nachází alespoň jeden žák s aktivním postojem k týrání slabých, který nemá svůj aktivní protipól. Většina členů skupiny vše hodnotí s ohledem na svůj prospěch a ze svého soběstředného pohledu. Počáteční pokusy o šikanování se jich nijak nedotknou, nemají soucit a nevnímají utrpení spolužáka. Pokud mají nějaké výhrady, jsou paralyzováni strachem. Ale postupně si stejně “zvykají”…

Některé nedostatky a poruchy prostředí

Je důležité vědět, že prostředí má na výskyt šikanování nepřehlédnutelný vliv. Riziko představuje např. tradiční pedagogický (hierarchicko-autoritativní) styl. Podporuje totiž vznik táborů “my” a “vy” (při rozdělení třídy na skupiny, které si navzájem nedůvěřují, snáze zakořeňují pravidla šikany). a vede k vytvoření legální sociální struktury, kterou žáci nepřijmou za svou. To přirozeně podněcuje snahu hledat a vytvořit vlastní přijatelnou parastrukturu, přičemž mezi oběma (formální a neformální) strukturami dojde k rozporu v oblasti norem, hodnot a postojů. Taková situace sice zajistí pedagogovi vnější kázeň, ale nedovoluje mu poznat a tudíž i ovlivnit, skrytý život skupiny.

Dalším významným činitelem, který může mít vliv na budoucí rozvoj šikany, je rodina. Rodiny agresorů často nedokázaly splnit citové potřeby svých dětí a také pro ně byla charakteristická absence mravních a duchovních hodnot. Setkávají-li se děti navíc s nepřiměřenou brutalitou u rodičů, ke sklouznutí na šikmou plochu už pak stačí málo.

Typická oběť pak bývá často dítětem hyperprotektivní matky, kdy otec chybí nebo hraje submisivní roli. Další alternativu pak mohou představovat neurotické rodiny, jejíž členové trpí celkovou nejistotou, poruchami sebehodnocení a zvýšenou úzkostností.

Velký vliv na osobnost každého dítěte má také osobnost pedagoga, vztažná skupiny a celková společnost.( Jak už bylo řečeno, televize, počítačové hry a tiskoviny zahlcují mládež násilím, přičemž věrohodně zobrazený soucit v médiích téměř nenajdeme.) Závažným nedostatkem je také to, že odborníci a kompetentní instituce většinou neznají podstatu, mechanismy, rozsah a závažnost šikanování. Neinformují a nevzdělávají společnost a proto jsou společenské postoje k šikanování ovlivněny neznalostí a zlehčováním.

Následky šikanování

Asi každému je jasné, že šikanování (zejména dlouhodobé a v pokročilém stádiu) může mít hrůzné následky u oběti. Ti, kteří toto tvrdí, mají samozřejmě pravdu. Nepříznivě ovlivněn je ale také agresor a vůbec celá skupina, ve které šikanování probíhá, na což se často zapomíná. Mezi základní destruktivní účinky patří tedy zejména poškození fyzického i psychického zdraví oběti (v krajním případě může dojít i k ohrožení jejího života).

U obětí pokročilých stupňů šikanování jsou následky velmi závažné a mnohdy celoživotní. Dlouhodobé brutální násilí často vede ke zhroucení osobnosti, strachu o život, poruchám spánku a nočním děsům, psychosomatickým potížím (únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty atd.). V jiném případě se oběť sice nezhroutí, ale není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stále je provází poruchy sebehodnocení, ztráta vlastní vůle, chronické depresivní stavy, poruchy přizpůsobivosti a poruchy vývoje osobnosti.

Ovšem ani u obětí lehčích stupňů šikanování nejsou následky nevýznamné. Potřeby těchto žáků jsou dlouhodobě (a někdy trvale) frustrovány, žák velice rychle získá negativní postoj ke škole, vystavení trvalému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání) pozvolna narušuje jeho osobnostní vývoj. Toto prožívání bolesti pak vede k přetížení adaptačních mechanismů (objeví se např. neurózy nebo psychosomatické potíže). Tito žáci jsou celkově nejistí, při vyučování nepozorní, mají poruchy sebehodnocení, výrazně se zhorší jejich prospěch a také mají zvýšené tendence k omluvené (únik do nemoci) i neomluvené absenci.

Poněkud odlišné (a ne tak zjevné) důsledky má šikanování na agresory a aktivní účastníky šikanování. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se prohlubuje, stávají se "charakterovými mrzáky", u nichž se povážlivě upevnily antisociální postoje. Agresor neměl možnost pocítit sílu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním, nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.

Ostatní žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování , ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu a bezpečnost. Mravní i zákonné normy jsou však zcela bez zábran překračovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami zkusí. Už vědí, jak se to dělá…

…V takovéto skupině pak zákonitě dochází ke snížení pedagogických snah o výchovný a výukový růst skupiny i jednotlivců. Jen si představte, co si asi musí žáci, kteří vidí denně zcela beztrestné u