Referaty
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy


 

Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Pedagogicko-psychologická charakteristika dítěte, postiženého dětskou mozkovou obrnou (DMO)

Ostravská univerzita

Pedagogická fakulta

Seminární práce z předmětu PSUC2

Pedagogicko-psychologická charakteristika dítěte, postiženého dětskou mozkovou obrnou (DMO)

Obsah seminární práce

Část teoretická

  1. Specifické poruchy učení a chování…………….…... …………... 3

1.1 Specifické poruchy učení……………………….….……….… 3

1.2 Specifické poruchy chování……………………….…………. 3

  1. Známky pravděpodobné organicity u dětí………...… ………...… 4

  2. Výběr nejužívanějších testových metod……………… .…….…... 5 55797mvz26jcq8c

  3. Jak se rodiče vyrovnávají s postižením svého dítěte… ….…..… 6

  4. Psychoterapeutická práce s postiženým dítětem……….…… .... 7

5.1 Psychologické služby pro rodiny s postiženým dítětem........ 7

5.2 Práce se sourozenci postiženého dítěte………… ………..... 8

  1. Dětská mozková obrna (DMO)……………………… ………...…. 9

    1. Rozpoznání syndromu DMO…………….……… …...….…. 9 vc797m5526jccq

    2. Psychologická problematika DMO……………… ……........ 9

    3. Nejčastější formy DMO…………………...………….…….. 10

    4. Léčení DMO………………………………………..….…….. 10

Část praktická

1. Rodinná anamnéza……………………………….……………… 11

  1. Lékařská diagnóza……………………………………… …….…. 11

  2. Práce rodinného asistenta……………………………… .……… 12

  3. Jirkovy výchovně-vzdělávací aktivity……………… …..…...….. 12

  4. Test nazvaný “Tři přání”…………………………… …..……...… 12

Poděkování

Použitá literatura

Část teoretická

  1. Specifické poruchy učení a chování

Významnou konstitutivní složku současného poznání představuje dílo Arnolda Gessela, lékaře a psychologa, “Vývojové diagnostiky”. V souvislosti s časnými mozkovými poškoze-ními se tu hovoří o rozličných nepříznivých důsledcích pro rozvoj osobnosti. Autoři upozorňují na různou míru postižení a podle závažnosti rozlišují tři typy poškození:

  1. devastující (nejtěžší) – projevující se mentální retardací,

  2. selektivní (částečné) – zejména motorická poškození ve smyslu rané DMO

  3. minimální (nejlehčí) – zcela ve smyslu dnešního pojetí LMD

Zkušnosti a poznatky z oblasti péče o děti s obtížemi na podkladě lehkých mozkových dysfunkcí (LMD), stejně jako o děti se specifickými poruchami učení, umožnily dospět k jednotnému konceptu specifických vývojových poruch. V jejich rámci je užitečné rozlišovat dva typy: Specifické poruchy učení a specifické poruchy chování.

    1. Specifické poruchy učení

Specifické poruchy učení jsou dílčí oslabení ve schopnostech a funkcích primárně potřebných k získávání výukových dovedností. Oslabení se týkají především některých funkcí kognitivních (zrakové, sluchové vnímání), motorických, pamětních, řečových a jejich sou-činnosti a integrace.

Typickým představitelem specifických poruch učení je dyslexie, která, zřejmě pro svou společenskou závažnost, byla také zatím nejpodrobněji zpracována. Z  dalších je třeba uvést dyskalkulii (poruchu matematických schopností), dále dysmúzii (poruchu hudebních schopností), popř. dyspinxii (poruchu kreslířských schopností).

Právě v kontextu školy, ve snaze pomoci těmto dětem, vznikl koncept poruch učení. Poruchy učení byly zpočátku vymezovány spíše negativně, se zdůrazněním diskrepancí mezi výkony v různých oblastech. K rozlišení těchto poruch učení od poruch na podkladě mentální retardace, senzorického postižení atd. se často užívá termínu “specifické poruchy učení”.

Specifické poruchy jsou tedy projevem či důsledkem určitých dysfunkcí centrální nervové soustavy, přičemž všechny dysfunkce CNS nemusí nutně znamenat poruchy učení (např. dítě s DMO trpí sice centrální dysfunkcí, ne však nezbytně poruchami učení).

    1. Specifické poruchy chování

Specifické poruchy chování jsou spjaty s oslabením ve funkcích a schopnostech, které jsou zodpovědné za řízení, regulaci a integraci chování, opět při integraci nejméně v mezích širší normy. Patří sem psychické funkce a vlastnosti zakotvené v centrálním nervovém systému, jako je pozornost, reaktibilita, úroveň aktivace, cílesměrnost, sebekontrola, ale též řeč jako důležitý činitel autoregulace aj.

Oba typy poruch se mohou, ale nemusí vyskytovat zároveň.Mnohdy se navzájem prolínají, kombinují a potencují. Vstupují do bohatých interakcí s prostředím dítěte, zejména sociálním, v jejichž průběhu je původní, genotypická podoba poruch dalekosáhle dotvářena.

  1. Známky pravděpodobné organicity u dětí

Motorika

Hyperaktivita, neobratnost pohybů, neobratnost naučených dovedností (psaní, kreslení), obtíže v nakreslování geometrických tvarů, posturální rigidita, poruchy řeči, smíšená dominace, opakování pohybů, perseverace.

Senzorika

Percepční poruchy (vizuomotorické poruchy, užití prstů k řízení pohybu, otáčení předměty apod.) a neobvyklé epizodické senzorické zkušenosti (např. čichové, “vidění světel”).

Pozornost

Krátký rozsah pozornosti, špatná koncentrace, odklonitelnost.

Emoční projevy

Snížená frustrační tolerance, emoční labilita (impulzivita, dráždivost, agresivita, ztráta kontroly emocí), úzkost a deprese.

Kognitivní poruchy

Intelektový deficit, porucha usuzování, konceptuální obtíže, specifické poruchy učení, poruchy řeči, zájem o nepodstatné detaily, perseverace, konkrétní, rigidní a nepřesné myšlení, obtíže přepojování, poruchy paměti.

Sociální obtíže

Interpersonální obtíže, nezralost (inklinace k infantilitě), negativismus a antisociální chování (lhaní, krádeže, sexuální obtěžování, záškoláctví).

Osobnostní projevy

Narušené sebepojetí, narušené pojetí vlastního těla nebo tělesného schematu, změny osobnosti (např. dříve pořádné dítě se stane nepořádným a neupraveným), hypochondrické obavy, kompulzivní tendence, popírání problémů, známky nejistoty a nedůvěry.

V kojeneckém a batolecím období je velmi důležité včasné zachycení poruchy a zahájení terapie, rehabilitace i cílené stimulace vývoje dítěte. Nižší úroveň řeči a sociálního chování oproti ostatním oblastem svědčí většinou pro málo podnětné prostředí. U lehčích forem orga-nického postižení CNS zachycujeme ve vývojových škálách nejčastěji neobratnost jemné motoriky a někdy i opoždění aktivní složky řeči, dále sníženou tenacitu pozornosti a poruchy aktivity (hyperaktivitu či neobvyklou pasivitu dítěte).

Ze závažných organických poruch zachcujeme v útlém věku nejčastěji dětskou mozkovou obrnu (DMO). Při vyšetření dětí s vážným pohybovým postižením je nezbytné při administra-ci vždy přihlížet k omezeným možnostem dítěte a přizpůsobit jim nejen způsob vyšetření, ale mnohdy i vlastní testový materiál.

Při diagnostice větších dětí (od předškolního věku) je vždy nezbytné použít individuálně sestavenou kombinaci více metod, vytvořenou na základě úvodního pozorování dítěte a podrobných anamnestických údajů od rodičů, ze školy i z dostupné zdravotnické dokumentace.

V předškolním věku je na organické postižení celkově citlivější např. škála McCarthyové nebo Kaufmanův test než zkouška S-B; ta je naopak vhodnější pro děti se středně těžkou až těžkou mentální retardací.

  1. Výběr nejužívanějších testových metod

Kresba lidské postavy

Kresba podle Machoverové je velmi populární. Dítě dostane za úkol nakreslit lidskou postavu a, když je hotovo, ještě postavu opačného pohlaví, než si zvolilo pro první kresbu. Interpretace kresby může být přímá (např. chlapec vybaví kreslenou postavu mohutným hrudníkem, který touží mít), nebo symbolická (např. malý rozměr kresby může vyjádřit pocity méněcennosti, vztažené ruce touhu po kontaktu, apod.).

Test stromu

Administrace testu spočívá ve výzvě “Nakresli ovocný strom!” Je radno pozorovat a zaznamenávat i průběh kresby, rozpaky, opravy, vymazávání atd. Proband vyjadřuje svou víceméně skrytou, případně nevědomou představu o sobě, o svých přednostech a nedo-statcích, nadějích a obavách, o postoji ke světu. Kresba tak vzniká pod vlivem převážně nevědomé (ač v kultuře zakotvené) strukturace osobního prostoru.

Kresba rodiny

Tato metoda je v naší klinické praxi velmi oblíbená. Vžilo se zadání: “Nakresli obrázek, který by vyjadřoval život celé vaší rodiny!” Tato námětová kresba je vhodná pro děti od 6 do 12 let, výjimečně i mimo toto věkové pásmo. Po dokončení kresby je třeba se dítěte zeptat, kdo je na obrázku, případně – pokud to není z obrázku patrné – co dělá. Rozhovor nad kresbou není třeba omezovat, jde jen o to, abychom nekladli sugestivní otázky.

Kresba začarované rodiny

Doporučuje se kombinovat kresbu rodiny s kresbou začarované rodiny, která přímo stimuluje symbolické vyjadřování dítěte. Jádrem instrukce je: “Jako kdyby přišel kouzelník a každého z vás začaroval do nějakého zvířete, které mu tak nejlíp odpovídá které nejlíp ukazuje jeho povahu”. Po provedení kresby zjišťujeme justifikaci, tj. čím dítě zdůvodňuje jednotlivé rysy svého výtvoru.

Technika zvířat

Spočívá v tom, že dítěti se předčítá řada jmen zvířat a žádá se od něho vyjádření, zda by jednotlivými zvířaty chtělo nebo nechtělo být. Dítě má tak možnost vyjádřit nenuceně, formou hry, své fantazie a postoje, včetně agresivních.

Tři přání

Můžeme je označit za miniaturní motivační dotazník nebo diagnostický manévr; pro svůj hrový, různé inhibice obcházející ráz se často řadí k projektivním technikám. Vyzveme dítě, aby vyslovilo tři přání, která by chtělo, aby se mu splnila, a to bez ohledu na jejich reálnou splnitelnost.

Michalův Projektivní interview

V naší praxi se osvědčuje zejména u prepubescentů. Skládá se ze tří částí:

- První, nazvaná “Kouzelný svět”, uvádí dítě do pohádkového světa, kde si má vybrat, jakou postavou by chtělo být. Jako pohádkový kouzelník nebo víla je pak v představě uvedeno do své rodiny, do školy a na hřiště s otázkami, jak by tam uplatnilo svou kouzelnou moc.

- Druhou částí je doplňování vět.

- Třetí část tvoří technika odvozená z TAT, orientovaná silně na interpersonální vztahy dítěte.

Z této sestavy je samozřejmě možno libovolně vybírat, při dostatku času je však možno doporučit sestavu jako celek.

  1. Jak se rodiče vyrovnávají s postižením svého dítěte

Když se rodiče dozvědí, že se jim narodí (nebo se již narodilo) dítě s určitým psychickým nebo fyzickým postižením, nastupuje pro ně nutnost vypořádat se s novou situací. S tím, že toto dítě pravděpodobně nikdy nebude žít normálním životem. Může se jednat i o postupné podezření a eventuální potvrzení postižení dítěte, např. o ztrátu sluchu nebo autismus. Může jít i o trvalé postižení, jako je cukrovka či nevidomost, nebo o nemoc, která přímo ohrožuje život, např. onemocnění ledvin. Nemusí se však zdaleka jednat o fyzické ohrožení života dítěte, jako třeba při dyslexii, ale i tak to znamená těžší a změněný život. Ať už se jedná o jakékoli postižení a jakýkoli věk dítěte, zpráva o něm jejími rodiči vždy otřese. 

Způsob vyrovnávání se rodičů s touto situací je velmi různý, individuální a do značné míry závislý na mnoha vnějších okolnostech (postoj a ochota pomoci od širší rodiny, stabilita rodiny, přijímání dítěte svými sourozenci, ale i osobní víra rodičů), přesto však u většiny z nich probíhá v několika fázích:

  1. fáze: Zvládnutí krize

  • Rodiče jsou šokováni, zdrceni, strnulí. Obvykle vnímají pouze polovinu toho, co jim odborníci (lékaři, psychologové, učitelé) sdělují.

  • Jsou naplněni obavami o život svého dítěte: Nezemře? Bude ještě někdy moci žít normálním životem?

  • Mají strach, zmatkují, ztrácejí naději. Hlavu mají přeplněnou obavami a zavádějícími představami o životě, který mají před sebou. Proč my? Jak je to možné?

  • Jsou zmateni, ochromeni. Přicházejí další otázky.Možná ani neví nic o daném postižení. Co je to? Jak se to stalo? Jak je to vážné? Jak je mému dítěti?

  • Reagují neadekvátně, jsou vystrašeni. Důvěra v odborníky je uklidňující, ale může zároveň způsobit, že začnou pochybovat sami o sobě, o svých rodičovských schopnostech.

  • Jsou smutní, připadají si podvedeni. Jsou zklamáni, že jejich dítě není normální.

  • Jsou bezmocní, plni beznaděje. Co se dá dělat? Co pro ně můžu udělat já? K čemu to bude dobré?

  • Hledají viníka: Proč? Čí to je vina? Byla to chyba nemocnice? Nehoda při porodu? Něco se opomenulo v době těhotenství? Je to dědičné? Nemohli jsme tomu nějak zabránit?

  • Nastupuje hněv. Zlobí se na sebe, že tomu nezabránili nebo netrvali na časnější diagnostice, na doktory či učitele za to, že postižení dříve nerozpoznali.

  • Nezvládají situaci. Mají potíže se spaním, jídlem, soustředěním. Potřebují čas a prostor, aby vstřebali své pocity a informace. Počáteční šok postupně odeznívá.

  1. fáze: To nejhorší je už za námi

  • Získávají důvěru ve vztahu k dítěti. Bez ohledu na počet odborníků jsou pro své dítě tou nejdůležitější osobou v jeho životě. Starají se o ně, a ono jejich lásku opětuje.

  • Mají základní informace. V krátkém čase se toho dozvěděli hodně o postižení svého dítěte. Problém už není pro ně tak zničující, jak to zpočátku vypadalo.

  • Naučili se poznávat svoje silné stránky. Vědí rovněž o silných stránkách svého dítěte.

  • Začínají žádat o pomoc a podporu, a to jak od institucí (zdravotnických, sociálních a vzdělávacích) a odborníků, tak i od různých sdružení, svého partnera, rodiny a přátel.

  1. fáze: Koloběh pocitů

  • Frustrace, nespokojenost. Může být způsobena nedostatkem interakce s dítětem, pokud je slepé, hluché, s poškozením mozku nebo má jiné poruchy komunikace.

  • Zoufalství, zmatek. Ačkoliv se již toho hodně naučili, najednou poznávají, jak moc toho ještě neví o postižení a o tom, jak by mohli svému dítěti pomoci.

  • Jsou zmateni z dobře míněných, ale vzájemně si odporujících rad od svých příbuzných, ale i od odborníků.

  • Rozporné pocity ve vztahu k dítěti. Pocity lásky, nenávisti, nebo i úvahy o tom, že by snad bylo lepší, kdyby raději dítě nežilo.

  • Znechucení. Z toho, že již museli udělat tolik obětí ve vlastním životě – společenských, profesních, finančních, rodinných… Z toho, že přestali být normální rodinou.

  • Pesimismus. Proč se vlastně starat? Proč pokračovat s užíváním léků, terapií, operacemi nebo učením? Vždyť ani odborníci nevědí, jaké jsou možnosti rozvoje či případná rizika.

  • Deprese z nezodpovězených otázek týkajících se budoucí existence jejich dítěte, délky a kvality jeho života.

  1. fáze: Od negativního k pozitivnímu

Za čas se jim však obvykle podaří zahrnout potřeby dítěte do rytmu každodenního života. Ruku v ruce se znalostmi a zaběhnutou rutinou přichází sebedůvěra, energie a perspektiva. Jakmile jednou porozumějí určitým faktům a problémům, mohou je objasnit ostatním členům rodiny, přátelům, škole, dokonce i cizím lidem. Pro lidi v jejich okolí je snažší nabídnout jim pomoc, pokud vědí, co a proč je třeba. Případně mohou tito rodiče pomoci jiným lidem, kteří se nacházejí ve stejné situaci jako oni.

Každý člen rodiny přispívá podle svých schopností, každý se však učí svým specifickým tempem, a to zdaleka nemusí být u všech členů stejné. K získaným vlastnostem, které udávají rodiče dětí se specifickými potřebami, patří především síla, houževnatost, asertivita, porozumění a trpělivost.

  1. Psychoterapeutická práce s postiženým dítětem

Nejčastějším typem psychoterapie dětí s mentální retardací a kombinovaným postižením je behaviorální terapie či modifikace s cílem vytváření nových, žádoucích vzorců chování u dítěte, redukce výskytu maladaptivního nebo poruchového chování (stereotypie, agresivní projevy, sebepoškozování), ovlivnění hyperaktivity a poruch pozornosti či naopak celková aktivizace dítěte a budování jeho sociálních dovedností.

Efektivní je interakční terapie nebo i klasická rodinná terapie, v níž je postižené dítě samo přijímáno jako plnohodnotný účastník terapie.

    1. Psychologické služby pro rodiny s postiženým dítětem

Základním způsobem péče o rodiny postižených dětí zůstává stále poradenské vedení rodiny, založené na kvalitní diagnóze dítěte i celého rodinného systému. V rozhovorech s rodiči je především nutné opakovaně vyjádřit rodičům pochopení, zájem a úctu k nim. Důležité je posilovat naději – je-li určitá pravděpodobnost, že by dítě mohlo dosáhnout stanoveného cíle, pak rodiče vždy podporujeme ve snaze o jeho dosažení.

V průběhu rozhovorů je nutné citlivě pozorovat reakce rodičů a při snaze o popírání usilovat o pochopení jejích příčin. V případě nápadné pasivity rodičů jde obvykle o známku nesouhlasu s tím, co je jim sdělováno, pak je nutné usilovat o jejich zapojení do diskuse, je možné je i přímo požádat o doplnění nebo stručné shrnutí toho, co jim bylo řečeno.

Úkoly, před nimiž rodiny s postiženým dítětem stojí, vyžadují vždy mobilizaci všech sil rodičů i ostatních členů rodiny; rodiče se musí naučit bez pocitů viny či dluhu existující služby vyhledávat a účinně využívat, ale mnohdy i obhajovat či prosazovat jejich vytvoření.

Rodičovské skupiny poskytují možnost sdílení společných, často bolestných zkušeností; cenné je už samotné vědomí,že v podobné situaci nejsou sami a že řada obtíží je zvládnutelná.

    1. Práce se sourozenci postiženého dítěte

Dnes je již obecně uznáváno, že rodiče mají být přijati jako partneři lékaře při diagnostice i terapii postiženého dítěte, dostávají složité a úplné informace o dítěti a jeho léčbě a na jejich základě oni sami často rozhodují o dalším plánu terapie pro dítě či o jeho školním zařazení. Potřeby sourozenců postižených dětí jsou v mnohé analogické uvedeným potřebám rodičů, v praxi je však jejich uspokojování dosud věnováno nepoměrně málo pozornosti.

Základní potřeby sourozenců:

  1. Informace (Co je bratrovi a jak je léčen),

  2. Otevřená komunikace v rodině,

  3. Uznání svých silných stránek i potřeb ze strany rodičů,

  4. Potřeba “kvalitního času” v individuální interakci s rodiči,

  5. Kontakt a opora od ostatních sourozenců a rodin,

  6. Nalezení způsobů, jak se vyrovnávat se stresujícími událostmi.

Diskusní skupiny sourozen organizované při dětských centrech či příležitostně na rodinných rekreacích nebo jiných společných aktivitách celých rodin postižených dětí poskytují prostor jak pro výměnu faktických informací o postižení či nemoci, o jejich příčinách a způsobech léčby, tak i pro vzájemnou emoční oporu a sdílení zkušeností dětí v podobném postavení.

Mnohé informace se dětem stávají srozumitelnější, pokud některé termíny užívá dítě analogického věku; děti se zde učí být i méně citlivé k často urážlivým a zraňujícím poznámkám svého sociálního okolí. Tento zážitek pak facilituje i snazší komunikaci o postižení v rámci celého rodinného systému.

6. Dětská mozková obrna (DMO)

Dětská mozková obrna je název pro řadu onemocnění, resp. syndromů, jejichž diagnózu nejlépe stanoví dětský neurolog. Je to závažné postižení hybného vývoje podmíněné prenatál-ním poškozením mozku nejčastěji vlivy hypoxie, interkraniálníko krvácení či mechanickými vlivy porodu. Vývoj těchto dětí je od nejútlejšího věku hybným postižením významně ovlivněn.

6.1 Rozpoznání syndromu DMO

Brzké rozpoznání DMO je velmi důležité, aby mohla být zahájena rehabilitační cvičení. Některé děti s perinatálním motorickým postižením určí lékař již v porodnici. Většinou se však jasně stanoví diagnóza později. Tak např. za velmi podezřelý se považuje příznak nůžkového překřížení dolních končetin, když se dítě vezme v podpaží. Půlroční dítě totiž normálně takto zavěšeno, skrčí končetiny v kyčlích a kolenou. Natáhne-li je (popř. ještě překříží), znamená to obvykle spastické postižení DMO.

6.2 Psychologická problematika DMO

Děti s těžkým pohybovým postižením mívají již v novorozeneckém období obtíže v posturálním přizpůsobení matce; hypertonické děti např. nejsou schopny relaxovat při pochování a mazlení a nereagují očekávaným způsobem na zásahy rodičů. Rodiče se tak mohou cítit odmítáni nebo neschopni kvalitní péče a narůstá riziko, že se sami začnou tělesnému kontaktu s dítětem vyhýbat.

Na motorice závisí i řada dalších jemných interakcí matky s dítětem – již v novorozeneckém věku jsou pohyby zdravého dítěte v podstatě synchronizovány s řečí dospělého; tato synchronizace u pohybově postižených dětí také chybí. Abnormální svalový tonus (u hypoto-nie i hypertonie) má vliv na úroveň aktivity, což vede k omezení množství úsměvů a mimic-kých výrazů emocí obecně, a opožděn bývá později i rozvoj aktivní složky řeči, což vše přispívá k malé srozumitelnosti dítěte pro rodiče.

Fakt postižení dítěte výrazně ovlivňuje i výchovné postoje rodičů, častá bývá hyperprotektivita, ale i odmítání dítěte, a celkové snížení očekávání je téměř pravidlem. Rodina je obvykle v situaci dlouhodobého stresu, nezbytné jsou časté návštěvy lékařů a nutnost pravidelné rehabilitace, což je pro všechny její členy velmi vyčerpávající jak po psychické, tak i po fyzické stránce. Nejistota rodičů ohledně prognózy s možností mentálního postižení dítěte stres rodiny ještě více zvyšuje, a při odlišné reaktivitě dítěte samého, které bývá mnohdy velmi dráždivé, neklidné a plačtivé (nebo naopak pasivní a málo reaktivní), musíme počítat i se zvýšeným rizikem emoční a senzorické deprivace.

Při vyšetřování dětí útlého věku je nutno brát v úvahu, že klasické formy DMO dnes při včasné rehabilitaci nebývají tak zřetelně vyjádřeny, v prvním roce života se navíc klinický obraz DMO teprve krystalizuje a diagnóza je z neurologického hlediska obvykle jasná až ke konci 1. roku života nebo i později.

6.3 Nejčastější formy DMO

Klasicky bývá rozlišována:

  1. Forma hypotonická, která má vzhledem k dalšímu kognitivnímu vývoji obecně nejhorší prognózu. V prvních měsících života bývá hypotonie velmi častá, ale pokud přetrvává a v průběhu vývoje se nemění v jinou formu, pak velmi často zřejmě nejde o DMO, ale spíše o některý typ metabolického či degenerativního onemocnění. Většinou se však obraz mění a přechází v některou z dalších forem DMO.

 

  1. Forma hypertonická (spasticita) – zde je nejhorší prognóza i pokud jde o očekávaný budoucí kognitivní vývoj dítěte u kvadruparéz (kdy jsou postiženy všechny končetiny), nejlepší naopau u diaparéz s postižením pouze dolních končetin. V případě hemiparéz (postižena je pouze 1 polovina těla) bývá při postižení pravé hemisféry kognitivní kapacita těchto dětí nejčastěji lehce subnormální (průměrné IQ 90) s převahou verbální složky, v případě postižení levé hemisféry asi polovina dětí v podstatě nejeví známky kognitivní poruchy, u druhé poloviny bývá inteligence snížena – nejčastěji do pásma lehké mentální retardace (průměrné IQ 65) bez rozdílu mezi složkou verbální a názorovou.

  1. Forma mozečková je formou relativně vzácnou, vedoucí zpravidla k velmi těžkému postižení pohybovému; prakticky je vždy přítomno, mnohdy i velmi těžké, postižení intelektu.

  1. Forma atetoidní – u ní dochází ze všech forem nejméně často k postižení intelektových schopností, ale pohybové postižení bývá velmi těžké a zasahuje v podstatě všechny svalové skupiny, včetně motoriky řeči; proto je tato skupina také nejobtížnější, pokud jde o psychologickou diagnostiku v časném věku s největším rizikem podcenění psychické kapacity dítěte.

Celkově dochází k mentální retardaci u dětí s DMO asi v 1/3 až 1/2 případů a až u 75% jsou zaznamenávány poruchy řeči, i když verbální složka bývá obecně silnou stránkou těchto dětí, asi ve 20% případů jsou přítomny i poruchy sluchu. IQ bývá u těchto dětí spíše stabilnější než v běžné populaci, většinou s mírnou akcelerační tendencí ve vývoji. Velmi časté jsou ovšem poruchy pozornosti a vizuomotorické koordinace.

6.4 Léčení DMO

Rehabilitační léčbou lze stav postiženého dítěte do jisté míry zlepšit. Stupeň zlepšení závisí na rozsahu základního postižení. Nejdůležitějším činitelem je včasné jeho rozpoznání a včasné zahájení rehabilitační léčby. Zdá se, že nejperspektivnější jsou v časné rehabilitaci pro děti s poruchami hybnosti specializované jesle. Jejich výsledky vyvracejí domněnky starších autorů o stacionárnosti (tj. o nezlepšování) poruch u DMO.

Speciálně pedagogická práce s těmito dětmi má řadu zvláštností a obtíží, a musí se řídit zejména stupněm mentálního postižení, a stupněm a kvalitou defektu hybnosti.

Část praktická

1. Rodinná anamnéza

Pro svou seminární práci jsem si vybral 5-letého chlapce, postiženého od narození dětskou mozkovou obrnou. Narodil se 12. června 1996 jako páté dítě do úplné rodiny. Při narození dostal jméno Jiří. Porod byl však předčasný (v 7. měsíci těhotenství), a na následující dva měsíce byl umístěn do inkubátoru. Po odborném lékařském vyšetření a stanovení diagnózy DMO bylo rodičům dítěte doporučeno jeho umístění do Ústavu sociální péče, avšak oni se rozhodli ponechat si ho v domácí péči.

Jirkův otec Milan je inženýrem, a pracuje jako zástupce ředitele v soukromé firmě. Jirkova matka Lenka je již 10 let v domácnosti, na mateřské dovolené se svými 6 dětmi. Nejstarší dceři Veronice je 10 let, a navštěvuje 4. třídu ZŠ v Sedlištích. O dva roky mladší bratr Jakub navštěvuje 1. třídu na téže škole. Sestry Adélka a Barunka jsou dvojčata, a v září tohoto roku již také nastoupí do školy v Sedlištích. Nejmladšímu bratrovi Jeníkovi jsou 3 roky, a ten prozatím zůstává s maminkou doma.

Rodina bydlela původně v činžovém domě v Ostravě-Porubě, ale nedávno si postavili rodinný dům v Sedlištích u Frýdku-Místku. V blízkosti domu mají les, kde si děti rády hrají, spolu se svými vrstevníky ze sousedních rodin.

Ve svém blízkém okolí je Jirka přijímán jako jeden z nich, bez ohledu na některá jeho omezení ať už v pohybu, mimice, gestikulaci, vyjadřování, apod. Se sourozenci a ostatními dětmi si hraje rád, a podle svých možností a schopností se má snahu zapojit do jakékoli činnosti spolu s ostatními. Rád si povídá s lidmi, které dobře zná, dokáže se vcítit do pocitů druhých, má dobrý smysl pro humor a miluje legraci a veselou náladu. Dokonce si sám vymýšlí anekdoty a taky rád vzpomíná na veselé zážitky a příhody. Před cizími lidmi je však ostýchavý, a trvá mu delší dobu, než si zvykne na někoho cizího.

2. Lékařská diagnóza

Jirka trpí hypertonickou formou dětské mozkové obrny, tzv. spastickou kvadruparézou (tzn., že je ochrnutý na všechny čtyři končetiny). Hrubou motoriku částečně ovládá – např. dokáže uchopit hračku nebo jiný lehčí předmět a manipulovat s ním, přendávat si ho z jedné ruky do druhé (rád se utkává v šermířském souboji s mečem se svým mladším bratrem); co se však týká jemné motoriky, tak jeho koordinace je velmi omezená. Z tohoto důvodu jsem nedával Jirkovi nakreslit jeho rodinu, ale chtěl jsem po něm, aby vybarvil pastelkami předtištěný obrázek medvídka Pů (originál tohoto obrázku přikládám jako přílohu v závěru této seminární práce). Jirka si rád omalovává, sám si i vybírá barvy pastelek, ale v důsledku jeho postižení není schopen koordinovat pohyby ruky tak, aby se strefil s pastelkou tam, kam by chtěl.

V předešlé době se Jirka podrobil operaci nohou v tříslech, uší, a kvůli zhoršenému zraku (šilhavosti) nosí dioptrické brýle.

Jednou za dva týdny s ním jezdí maminka do Rehabilitačního stacionáře v Ostravě-Porubě, kde s ním rehabilitační sestra provádí cvičení, a taktéž tam začal navštěvovat logopedická cvičení. Doma mu dědeček postavil speciální tříkolku, ke které se může přikurtovat, zafixovat nohy, a při tlačení nebo táhnutí tříkolky Jirka “sám” šlape. Kromě toho má další terapeutické pomůcky, jako např. jídelní stoličku, tzv. Arisku, dále ortézy a válec na cvičení, a loni na podzim koupili jeho rodiče koně, aby na něm mohl doma Jirka provádět hypoterapii, a nemusel dojíždět na jízdárnu. Chovají ho ve stáji na zahradě, a říkají mu Wendy.

3. Práce rodinného asistenta

Na jaře v r. 1999 do rodiny začala docházet ošetřovatelka Romana, aby u nich vykonávala práci rodinného asistenta. O několik měsíců později však musela ze závažných zdravotních důvodů tuto práci opustit, a v září téhož roku na místo ní nastoupila má sestra Lucie. První 3 měsíce pracovala ve zkušební době, a od této doby s rodiči uzavírá pracovní smlouvu vždy na dobu 1 roku.

Pracovní doba rodinného asistenta v této rodině je každý pracovní den vždy od 8 do 16 hodin, a náplní její práce je především cvičení s Jirkou 2x denně, logopedická cvičení, ergo-terapie, dále pomoc při běžných denních úkonech, jako je např. oblékání, stravování, pomoc na toaletu; procházky, hry s dětmi, apod.

4. Jirkovy výchovně-vzdělávací aktivity

Kromě logopedických cvičení navštěvuje Jirka každé pondělí tzv. Dřevěný kroužek, ve kte-rém se se svými vrstevníky učí různé básničky, písničky a říkanky, hraje s nimi různé společenské hry, a přitom se učí navazovat kontakty s jinými dětmi, a celkově s nimi vycházet. Od června letošního roku začne navštěvovat Mateřskou školu v Sedlištích, a od příštího roku by už možná, pokud ho lékařští a pedagogičtí odborníci uznají způsobilým pro školní docházku, mohl nastoupit, dle přání rodičů, do 1. třídy na ZŠ v Sedlištích.

5. Test nazvaný “Tři přání”

Když se v důsledku Jirkovy omezené motoriky neuplatnil test kresby lidských postav, pokusil jsem se Jirky zeptat, jestli by měl nějaká tajná přání, která by si přál, aby se mu splnila. Nejprve jsem mu vyprávěl pohádku o rybáři, který ulovil zlatou rybku, a ona mu slíbila, že když ji pustí, splní mu tři přání. A dál tu ruskou pohádku o rybáři a jeho zlé ženě jistě znáte.

Pak jsem Jirkovi řekl, že si může představit, že jsem kouzelný dědeček, a můžu mu splnit tři přání, podobně jako zlatá rybka rybáři – jen ať si něco přeje. Jirka nejprve tvrdil, že je docela spokojený a že nic nepotřebuje, ale když jsem se ho zeptal po několikáté, zcela spontánně prohlásil: “Já bych chtěl tu zlatou rybku hodit do pece, aby uhořela a netrápila rybáře!”

Poděkování

Chci tímto poděkovat zejména Jirkovým rodičům za souhlas a poskytnutí nezbytných informací; dále Jirkovým sourozencům za ochotu a vstřícnost, s jakou mi všichni pomáhali, a také své sestře Lucii za pomoc při vypracovávání praktické části této práce.Ó

Použitá literatura:

+ Říčan, Pavel, Krejčířová, Dana: Dětská klinická psychologie. Praha, 1996

  • Guvirth, Jaroslav a kol.: Základy dětského lékařství pro speciální pedagogy.

Praha: SPN, 1984

+ Kerrová, Susan: Dítě se speciálními potřebami. Praha: Portál, 1997