Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

“Co je vlastně zač ta bytost člověk?”

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

Seminární práce 1

“Co je vlastně zač ta bytost člověk?”

Otázku, co je vlastně člověk zač, odkud pochází, jaké je jeho poslání na tomto světě a jaký je jeho další směr a cíl, si kladou lidé snad od prvopočátku své existence. No, úplně od počátků možná ne; spíš až od doby, kdy díky dělbě práce, prvním technickým vynálezům a ucelenějším poznatkům o okolním světě a jeho zákonitostech, získali také trošku volného času jen pro sebe a svoje myšlenky, aniž by museli aktuálně řešit závažnější otázky, jako např. zda mají co jíst, jestli jim v noci nebude zima a jestli je vzápětí nesežere medvěd.



Nejdříve na to šli přes víru a náboženství, později si na to vymysleli i speciální vědu – totiž filosofii. Dnes si berou na pomoc ještě řadu dalších oborů – biologii, aby zjistili, jak člověk vlastně funguje; psychologii, aby zjistili, jak to vlastně funguje v člověku; sociologii, aby zjistili, jak fungují lidé s lidmi; dokonce “vynalezli” umění, aby člověk mohl nějak vyjádřit svoje touhy, pocity a přání, která jsou v něm, také navenek, zřetelně a srozumitelně druhým (i když přiznejme si, u některých dílek dnešních autorů, hudebních, literárních, malířských či sochařských, někdy člověk pochybuje, zda jejich stvořitel byl úplně při smyslech, když je tvořil, a co tím vlastně chtěl básník říci). Lidé si tedy vymysleli celou řadu věd, podvěd, nadvěd a pavěd, aby jim řekly, co že je to člověk vlastně zač. A výsledek – existuje určitě spousta dobrých a správných a vyčerpávajících definic, tvrzení a přirovnání, které říkají kdo jsme, odkud a kam jdeme a proč tak činíme, ale která je tedy ta správná?

 

A co je tedy ten člověk zač podle mě, zeptá se někdo.

 

Homo sapiens sapiens – tedy člověk moudrý “a moudřejší”, jak sám sebe s oblibou nazývá – “pán tvorstva”. Pokládá se za nejdokonalejšího ze všech živých tvorů, co jich jen na matičce Zemi je, a přivlastňuje si jedinečnou výsadu a privilegium – totiž schopnost či umění myslet. Co se mě týká, jsou chvíle, kdy o tom vážně pochybuji. Ze srovnání “inteligence” mého pejska a “inteligence” některých lidí, které buď sama vidím nebo o jejich konání slyším či čtu, můj pes vychází jednoznačně jako vítěz.

Ono se stačí chvilku zamyslet a i člověk, který psa nemá a nikdy neměl, zjistí, že to s tím lidským dokonalým rozumem zas tak žhavé nebude. Totiž něčím je člověk přece jen vyjímečný a ostatní tvory převyšuje - on totiž, jako jediný z nich, má moc život veškerý i zemi svou chránit, ale také navždy zničit. A jako jediný z nich to opravdu dělá – tu tím, tu oním směrem. Troufám si tvrdit, že je znakem rozumné a rozumové bytosti život a místo, kde žije, opatrovat a chránit; nebo mu alespoň záměrně neškodit. Dělá to člověk?

Podstatný znak odlišující člověka od zvířete je ohromná moc nad životem a smrtí druhých, naštěstí zatím ne absolutní, o to víc však zneužívaná. Zvíře má, na rozdíl od člověka, jen velmi málo možností uzdravit svého raněného umírajícího druha, člověk jich má víc. Snad bohudík. Každá mince má ale dvě strany. Člověk zas, na rozdíl od zvířete, má téměř nekonečně možností, jak zabít – lidi, zvířata, Zemi. Bohužel. A člověk taky, na rozdíl od zvířete, které zabije jiné zvíře nebo i člověka, jen když musí, když má hlad nebo je ohroženo, zabíjí jiná zvířata pro zábavu a jiné lidi pro svůj povrchní a značně pofidérní prospěch – pro peníze, pro územní zisky, pro moc a slávu. A někdy dokonce jen tak, z dlouhé chvíle.

Člověk je taky nejchamtivější zvíře na zemi. Nestačí mu mít dost, nestačí mu mít víc než dost a chce ještě víc a pokud možno nejvíc. Moci, peněz, majetku. A co na tom, že někde na jiném místě na světě lidé umírají zimou a hladem, hlavně když Já se mám dobře.

Na obranu lidstva nutno dodat, že naštěstí stále existují lidé, kteří se snaží zmírňovat úděl trpících a bez vidiny zisku skromně a ochotně pomáhají potřebným.

Člověk je asi jediná bytost na naší Modré planetě, která je schopna svévolně porušovat, popírat a dokonce i zvrátit všechny přírodní zákonitosti (pro zjednodušení zrušením gravitace počínaje a klonováním konče). A taky jediná, která to dělá.

Člověk je také jediný z tvorů, který se v čím dál tím větší míře nestará o svoje mláďata, ačkoli právě lidská mláďata jsou na svých rodičích nejdéle závislá ze všech ostatních. Jen málokterá zvířecí matka by, na rozdíl od některých lidských, odložila svoje mládě do kontejneru na odpadky a nechala je napospas osudu a zimě. A člověk je jediný tvor, který svoje mláďata (ale i další živé bytosti) týrá a mučí.

 

Na druhou stranu musím přiznat, že je na světě spousta krásných věcí, které by bez lidí asi těžko vznikly nebo mohly být.

Jednou z nich je sen. Nemyslím ani tak noční sny, ty se možná zvířatům taky zdají. Spíš sen ve smyslu touhy a přání ji uskutečnit namířených do budoucnosti. Snění s otevřenýma očima. Je krásné takto snít a ještě krásnější své sny velebit a uskutečňovat. Pro svůj sen by mělo stát za to žít.

Další je naděje. Nevím, zda zvířata cítí naději, ale myslím, že ne. Sny a hlavně naděje jsou něco, co nás drží při životě, co odhání tmu a smrt. S nadějí souvisí i víra. Další “lidská vymoženost”. Škoda je, že mnohdy se ve jménu víry dějí strašné věci. Naštěstí je zatím stále dokážou vyvážit drobná lidská milosrdenství a pomoc.



Třetí je krása, kterou umí vnímat asi jenom člověk. A člověk navíc umí, když chce, krásu i tvořit a uchovávat.

Snad nejdůležitější a nejvíc lidská je láska. I některá zvířata spolu prožijí celý život v páru, jsou si věrni a starají se jeden o druhého (a fakt je, že toto člověk často nedokáže nebo ani nechce dokázat), ale lásku jako stav duše, v její hloubce, nádheře i bolestivosti, zvíře neprožívá.

 

Člověk také, na rozdíl od zvířete, “uvědomělě” prožívá svoji existenci, v přítomnosti jako daný aktuální okamžik, v minulosti jako vzpomínky i v budoucnosti jako sny a plány. Je schopen udržet si kontinuitu v čase. A nejen v čase svého žití, ale i v čase celého lidstva, v čase věčnosti. Aby tohoto vůbec byl schopen, vytváří si jazyk, písmo a kulturu a dějiny vůbec. V nich je uloženo dědictví minulosti a z nich je možné číst směry budoucnosti. Možná.

Člověk je schopný (i když ne příliš často ochotný) sebereflexe, umí si nastavit zrcadlo, být si vědom svých činů a jejich následků, umí o nich přemýšlet, umí je hodnotit a umí přijmout s nimi spojenou zodpovědnost. Umí se z nich učit a poučit. Alespoň by měl umět.

 

Kromě toho, že je víc než jiní tvorové schopen ničit, je také víc než jiní tvorové schopen tvořit. A má také touhu a potřebu tvořit, aby po sobě něco zanechal, něco, co má smysl. Něco, co bude jen jeho vlastním příspěvkem do dějin. Vytváří proto takové divné a pro zvíře naprosto nepodstatné a zbytečné věci jako jsou obrazy, sochy, knihy, tóny, památníky a Sedm divů světa.

Zanechat po sobě něco, co nás bude připomínat i po naší smrti. Člověk je vlastně stvoření poměrně nešťastné, protože jako jediný tvor na celé planetě je si vědom (a to až na vyjímky velmi dobře) své konečnosti. Ví, že jeho život má svůj začátek a svůj konec a právě z tohoto konce má strach. Svůj strach se snaží buďto překonat nebo před ním utéct, ale v obou případech se s ním dříve či později musí naučit žít a svoji konečnost přijmout jako nezvratitelný fakt, se kterým nic nenadělá. V mezidobí mezi narozením a smrtí by se člověk měl snažit život prožít, nikoli jen přežít. Život je malý, či spíše velký zázrak, a bylo by velmi, velmi pošetilé jednat v rozporu s ním. A přesto tak mnoho lidí jedná a berou život sobě nebo druhým.

 

Člověk je zvídavý a také hrozitánsky zvědavý. Chce se dozvídat stále nové věci, poznávat nové lidi. Je průzkumník a badatel. Jako jediný z tvorů byl ve vesmíru a asi jako jediný z tvorů ví, co je ve středu země (nejspíš však také jako jediný z nich to má zapotřebí). Bohužel také touží dobývat a někdy je to spíš ke škodě, ať už jemu či častěji přírodě samé.

 

A trošku z jiného soudku. Každý člověk je jedinečná bytost mající své jedinečné charakteristiky. Nejsou dva lidé, kteří by měli stejné otisky prstů a stejně tak nejsou dva lidé, kteří by měli stejnou duši. Každý člověk je tedy jedinečná osoba a osobnost, se svojí jedinečnou strukturou, jedinečnou kombinací zájmů a potřeb. Vzhledem k tomu, že člověk je vlastně mozaika skládající se z mnoha různě barevných střípků a sklíček, je nutné, aby tyto střípky a sklíčka dávaly dohromady určitý smysluplný obraz – říká se tomu integrace osobnosti a “hodí” se to pro život.

Jiný úhel pohledu praví, že osobnost není jen daný soubor všech charakteristik jedince, ale především to, co jedince odlišuje od ostatních, v čem je jiný. Lze to nazvat osobitost osobnosti. S vědomím, že vlastně každá osobnost je osobitá.

Osobnost člověka a to, jak bude vypadat a jak se bude vyvíjet, ovlivňuje řada faktorů – především biologické (charakteristiky zděděné a vrozené) a sociokulturní (působení a vlivy prostředí, ve kterém člověk vyrůstá a pohybuje se). Nelze však zapomenout na poslední, třetí faktor – totiž člověka samotného, neboť i on se významně může podílet na formování své vlastní osobnosti a tím podpořit nebo popřít nebi překonat působení prvých dvou faktorů. Každý člověk tedy je, v určité ne zanedbatelné míře, tvůrcem sebe sama a osudu svého.

 

Člověk umí být dobrý i zlý, umí milovat i nenávidět, umí tvořit i ničit; a záleží jen na člověku, jaký vlastně člověk bude.