Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Subjektové a objektové náležitosti

 

 

 

 

 



 

 

 

 

H

Úvod

V občanském právu má své místo také regulace otázek týkajících se práv osobní povahy. Tato práva se obecně nazývají všeobecná osobnostní práva. Ve své podstatě se jedná o práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a také nezrušitelná. Jak z názvu plyne, jedná se o práva převážně fyzických osob. Tato práva jsou zakotvena v ustanovení § 11 – 16 občanského zákoníku.

Výše označená práva vychází z ústavního pořádku a jsou v podstatě rozvedením ustanovení Listiny základních práv a svobod. Vychází z přirozeného práva a tak jako i jiné přirozeně právní instituty jsou zakotvena právě zde. Hlavním důrazem těchto ustanovení je zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a tím jí umožnit všestranný a svobodný rozvoj. Konkrétní prvky nejdůležitější ochrany představují, podle různých autorů, články 6 až 14.

Nejvýznamnějším z nich je však článek 10 odst. 1 LZPS: “Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.” Ve smyslu článku 10 Ústavy sem patří taktéž článek 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení MZV ČR č. 209/1992 Sb.): 1. “Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.” 2. “Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.”

Dále pak, kromě dalších, například článek 1 a 2 Úmluvy o biomedicíně (sdělení MZV ČR č. 96/2001 Sb. m. s.), kde se smluvní strany zavázaly, že budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny, a že každá smluvní strana přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy. Ještě významnější je článek 2, který staví zájmy a blaho lidské bytosti nad zájmy společnosti nebo vědy.

Je pravděpodobné, že i s rozvojem vědeckého poznaní a nových možností jejich využití bude muset právo reflektovat tyto skutečnosti a v rámci principů ochrany osobnostních práv se bude muset dále vyvíjet, zejména na mezinárodní úrovni.

Co se týče oblasti právních úprav osobnostních práv v současnosti v České republice, je třeba upozornit na to, že tato práva jsou chráněna nejen občanským zákoníkem, který je v jejich ochraně velmi všeobecný, ale tato problematika je obsažena v řadě dalších právních předpisů, které tuto ochranu dále rozvíjí. Je to především oblast autorských a průmyslových práv, tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, které upravují především ochranu dobré pověsti institutem práva na odpověď. A v neposlední řadě musíme rovněž vzpomenout zákon o ochraně osobních údajů a také zákoník práce, který chrání zaměstnance před zkreslujícími posudky.

Subjektové a objektové náležitosti

Subjekty

V celém občanském právu se dělí subjekty dle osoby a ani v oblasti osobnostních práv tomu není jinak. Právní úpravou chráněné subjekty se dělí na osoby fyzické a osoby právnické. Právnické osoby jsou zde chráněny spíš okrajově, když jim zákon střeží jen právo na název a dobrou pověst pomocí § 19a OZ.

Daleko důležitější je však ochrana práv fyzických osob (důležitost lze také odvodit množstvím paragrafů oproti právnickým osobám: 5:1), které se zde budeme věnovat.

Obecně se uvádí, že všeobecná osobnostní práva vznikají narozením fyzické osoby, ale vzápětí se dodává, že i nascitur, za jistých okolností a s ohledem na § 7 odst. 1 OZ, má určitá osobnostní práva. Proto bychom volili jiné, méně explicitní, ale obecnější tvrzení, že vznik osobnostních práv souvisí se vznikem lidského života. Pokud je tedy člověk svým narozením plně získá, nelze mu žádným způsobem upřít jejich ochranu. Toto platí bez ohledu na způsobilost k právním úkonům a s trochou nadsázky i bez ohledu na smrt dotčeného subjektu.

Ten je totiž chráněn institutem postmortální ochrany osobnosti, který po smrti dotyčné osoby zajišťuje možnost její ochrany přesně vymezenými osobami, u kterých zákon předpokládá pozitivní citový vztah k nebožtíkovi. Podle § 15 OZ jsou to v prvé řadě manželé a děti a není-li jich, pak rodiče zesnulého subjektu. Toto právo má však jedno omezení, a to ze strany zemřelé osoby. Pokud tato osoba za svého života rozhodla, že určité osobní artefakty, jako jsou deníky, fotografie, nahrávky hlasu a jiné, z doby své fyzické existence nechce zveřejňovat, pak na výše uvedené osoby nepřechází právo disponovat s těmito artefakty v rozporu s přáním zemřelého.

Objekty

Občanský zákoník jako lex generalis nemůže, už ze své podstaty, postihovat všechny možné i jen teoreticky možné příklady, které by mohly v reálném životě nastat, protože by se stal jen jakýmsi sumářem eventualit zabírající několik tisíc stran. Aby ale nezavládla ani anarchie, musí se skutkové podstaty vymezovat buď co nejobecněji, a to i s rizikem nejednoznačnosti, nebo pomocí otevřené množiny příkladů, jako právě v úpravě osobnostních práv, ale s rizikem neúplnosti.

Takto koncipovaná ochrana osobnostních práv se nehodí k ochraně proti všeobecnému ohrožení nebo všeobecnému poškozování. Jako příklad literatura uvádí nemožnost se domáhat zlepšení závadné kanalizace ve čtvrti, kde bydlím. Naopak pokud se budu domáhat konkrétní opravy vadného domovního odpadu, i nezávisle na obsahu nájemní smlouvy, s odvoláním na § 11, pravděpodobně uspěji.

Paragraf 11 obsahuje poměrně obecné ustanovení, které se právní věda snaží rozčlenit na specifičtější části. Většinou právní literatura obsah § 11 dělí na tyto části:

  1. Právo na tělesnou integritu, čímž se rozumí ochrana života a zdraví. Je to především ochrana živého lidského těla, ale vzhledem k různým mezinárodním dohodám (viz úvod) se vztahuje i na mrtvé tělo, jako součást osobnosti. Tato problematika se týká především oblasti transplantací ze zemřelého dárce na žijícího pacienta. Jednoznačné řešení, alespoň v oblasti práva, představuje transplantační zákon.

  2. Právo na osobní svobodu. Toto právo v občanském zákoníku není výslovně uvedeno, ale bez pochyby patří k jedněm z nejvýznamnějších. Samotná ochrana tohoto práva je implicitně vyjádřena i v §§ 37 a 49 OZ, ale stěžejní ochranu poskytují jiné právní předpisy jako trestní zákoník, trestní řád, OSŘ,...

  3. Právo na jméno. Tato kategorie obsahuje jak právo na jméno křesní, tak hlavně právo na příjmení. Hlavní kritérium je rozlišovací schopnost jména, a proto této ochraně podléhá i případné krycí jméno v podobě pseudonymu.

  4. Právo na občanskou čest a důstojnost. Toto právo spočívá především v zákazu různých druhů neoprávněných difamujících zásahů, jako je např. pomluva (dle trestního zákoníku); stejné ochraně podléhá i profesní čest.

  5. Právo na podobu a právo k podobizně. Jedno z nejdůležitějších explicitně vymezených osobnostních práv jedince. Na jeho důležitost může poukázat také z délky textu právní normy, který je v části ochrany osobnosti v OZ nejdelší (viz. § 12 OZ). Pod pojmem podobizna se rozumí jakékoliv hmotné zobrazení člověka, a to jak živého, tak i podle výše zmíněných principů, neživého člověka. To vše za předpokladu, že osoba na podobizně je identifikovatelná, to znamená např. i karikatura. Občanský zákoník poskytuje ochranu také obrazovým snímkům, které primárně nezobrazují člověka. Podrobněji se této oblasti osobnostních práv budeme věnovat nížeji.

  6. Právo na slovní projevy. Sem patří jak právo na realizaci svého slovního projevu, tak právo k záznamům slovního projevu, ať již ve formě písemné nebo zvukové. Osobní povaha projevu se v takovémto případě musí posoudit konkrétně podle individuálních okolností. Co se týče písemností osobní povahy, jako jsou hlavně dopisy, deníky... , mohou mít osobní charakter jak pro pisatele, tak pro adresáta, ale také pro jinou třetí osobu (například potomky). Co se týče zvukových snímků, může jít o neoprávněný zásah do osobnostních práv neoprávněným nakládáním se záznamem nebo zejména neoprávněným záznamem hlasu jiného člověka.

  7. Právo na soukromí. Toto právo spočívá možností člověka rozhodovat podle vlastního uvážení v jakém rozsahu mají být skutečnosti jeho soukromého života zpřístupněny jiným. Můžeme rozlišit dva předměty tohoto práva, a to vnitřní (intimní sféru) života jednotlivce, která je tvořená skutečnostmi jeho soukromého života. Podle judikatury Ústavního soudu ( II. ÚS 517/99) do soukromého života patří do jisté míry i právo na vytváření a rozvoj vztahů s dalšími lidmi, rodinný život včetně vztahů mezi blízkými příbuznými. V poslední době je problematika ochrany práva na soukromí aktuální především v souvislosti se shromažďováním osobních údajů pro různě marketingové účely, na což se snaží reagovat zákon o ochraně osobních údajů.

Možnosti omezení práva

Zásah do osobnostních práv může učinit jak fyzická osoba tak i právnická osoba. Základním principem, na kterém je ochrana osobnostních práv koncipována, je, že zásah do těchto práv je možno učinit pouze na základě souhlasu dotčené fyzické osoby. Zákon ovšem na druhé straně vymezil případy, kdy k zásahu do osobnostních práv není souhlas dotčené osoby nutný a může k němu dojít jen na základě zákona, a to buď občanského či jiného. V případě občanského zákoníku hovoříme o tzv. zákonných licencích.

Rozeznáváme tři základní druhy zákonných licencí. První je zákonná úřední licence, která znamená, že svolení fyzické osoby k pořízení nebo užití není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.

Dalšími licencemi jsou tzv. zákonná licence vědecká a umělecká a zákonná zpravodajská licence, kdy podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Je zde však nutno dodržet požadavek, aby ani takové použití nebylo v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.

Třetí možností, jak lze bez souhlasu fyzické osoby zasáhnout do jejích osobnostních práv je výkon subjektivního práva či plnění subjektivních povinností jiným právním subjektem. Tímto rozumíme především výkon práva kritiky, svépomoc, nutnou obranu a krajní nouzi, výkon povinností svědka a znalce apod.




Možnosti ochrany práva

Aby se právo nestalo jen impotentní oblastí strohé literatury musí ustavovat prostředky ke svému vynucování. A tak jako i v jiných právních odvětvích tak i v oblasti občanského práva, jeho podskupině týkající se osobnostních práv, je zakotven tento mechanismus ochrany. Jak uvádí literatura, osobnost fyzické osoby je chráněna absolutně (působí proti všem) a táto ochrana se netýká jen porušení práva, ale i jen jeho ohrožení.

Úprava ochrany všeobecného osobnostního práva není zabezpečena jenom hlavními paragrafy 11 až 16 OZ, ale i dalšími ustanoveními občanského zákoníku, jako např. § 5- předběžná ochrana provedená orgánem státní správy, § 6- svépomoc, § 7- ustanovení o způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby, § 127 týkající se sousedského práva, § 444 týkající se bolestného a odškodnění za ztížení společenského uplatnění atd.

Tímto je tak vytvořena komplexní občanskoprávní ochrana osobnosti fyzických osob, jako součásti celkové právní ochrany lidské osobnosti v právním řádu. V některých případech je neoprávněný zásah do všeobecného osobnostního práva zároveň zásahem do veřejného zájmu chráněného veřejnoprávní úpravou a tímto se tak občanskoprávní a trestní, resp. správní prostředky ochrany osobnosti doplňují, přičemž jsou na sobě nezávislé.

Trestně právní odpovědnost je však založena při neoprávněném zásahu do osobnosti fyzické osoby vždy na principu zavinění. Občanskoprávní prostředky nápravy (mimo náhrady škody) nastupují v případě neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby bez vlivu zavinění původce neoprávněného zásahu. Z toho plyne, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzických osob má univerzálnější rozsah a dosah a tím i širší možnost nápravy, než právní prostředky trestního práva, i když jsou tyto ve svých důsledcích citelnější.

Oblast občanskoprávních prostředků ochrany můžeme dále dělit na část specifickou, která je založená na § 13 a na část obecnou, která vychází z § 16. Z § 13 vyplívá, že ten, jehož osobnostní právo bylo neoprávněným zásahem, který je objektivně způsobilý toto právo porušit nebo ohrozit, se může bez ohledu na zavinění původce zásahu domáhat, aby bylo upuštěno od trvajících neoprávněných zásahů do jeho práv, což podle teorie můžeme zařadit do oblasti negatorních žalob.

Jako druhou možnost má domáhat se odstranění následků neoprávněného zásahu do svého práva, a to především obnovením původního stavu. Takováto žaloba patří do teoretické kategorie žalob odstraňovacích. A jako poslední má možnost domáhat se, podle povahy věci, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, nebo-li satisfakce.

Žaloba negatorní směřuje k upuštění od neoprávněných zásahů. Může být použita pouze, pokud zásah nebo jeho hrozba dosud trvají. Žalobní návrh stejně jako výrok rozhodnutí musí být dostatečně určitý a individualizovaný, aby mohlo být přistoupeno k nucenému výkonu rozhodnutí, pokud povinný nebude plnit rozhodnutí dobrovolně. Není možné stanovit rozhodnutím soudu obecnou povinnost zdržet se zveřejňování veškerých hodnotících soudů o dotčené osobě. Rozsudkem se v těchto případech vždy ukládá povinnost na non facere.

Žaloba odstraňovací (restituční) směřuje k odstranění následků neoprávněných zásahů. Je možné jí využít pouze pokud trvají následky neoprávněného zásahu (zásah sám již trvat nemusí). I zde musí být dostatečně určitý žalobní návrh a výrok rozhodnutí, aby bylo možno přistoupit k výkonu rozhodnutí. Nebude správné, pokud by byla uložena povinnost "veřejně se omluvit". Rozsudky v těchto případech znějí na facere, bude tudíž třeba splnit povinnost v třídenní lhůtě od nabytí právní moci rozsudku, pokud soud nestanoví lhůtu delší.

Nejdiskutovanějším a nejproblematičtějším, ze zvláštních prostředků, je žaloba satisfakční, která směřuje k přiznání přiměřeného zadostiučinění dotčené fyzické osobě. Morální zadostiučinění bývá uplatňováno zejména ve formě omluvy, odvolání určitého výroku či uveřejnění soudního rozhodnutí (jeho výroku) na náklady povinného. Peněžitá satisfakce nyní přichází v úvahu pouze, jeví-li se morální zadostiučinění nepostačujícím, což je jediná zvláštní podmínka, která určuje, že je zde rovněž nárok na satisfakci v penězích. O finanční satisfakci může soud jednat a uložit ji, jen když o ni žalující strana požádá. Literatura uvádí, že nárok na ni lze přitom uplatnit i vedle dalších nároků nemajetkové, ale i majetkové povahy. Nelze je však spojit dohromady např. tak, že by v žalobním návrhu bylo požadováno 500.000 Kč z důvodu finanční satisfakce a náhrady škody. Co se však týče konečné výše satisfakce, není soud tímto návrhem vázán a může přiznat částku, které bude i vyšší, pokud dojde k závěru, že je přiměřená.

Aktivní legitimací k žalobám na ochranu osobnosti je v prvé ředě sám subjekt dotčeného osobnostního práva. Po smrti fyzické osoby náleží uplatňování práva na ochranu její osobnosti manželům a dětem a pokud takových není pak jejím rodičům. Tyto taxativně určené osoby nemají nic společného s děděním, ale jsou to právní nástupci originálně určení zákonem.

Ochrana právnických osob

Jak jsme naznačili v úvodu, právnickým osobám je problematika ochrany osobnostních práv věnována jen okrajově. Právnické osoby nemají stejné postavení jako osoby fyzické, což vychází z odlišné konstrukce samotného institutu právnické osoby. Právnické osoby mají však práva na svou ochranu podobná.

Podle § 19b OZ mají právnické osoby právo na ochranu svého nazvu a své dobré pověsti. V případě neoprávněného zásahu do těchto práv se mohou soudní cestou domáhat toho, aby se neoprávněný uživatel jejich jména zdržel užívání a odstranil závadný název. S tím souvisí také jejich právo domáhat se přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno v penězích. Občanský zákoník představuje obecnou část ochrany osobnosti právnických osob. Její specifická část je obsažena v ustanoveních obchodního zákoníku.

 

Shrnující závěr

Osobnost člověka je jedním z nejzákladnějších souborů hodnot, které tvoří kvalitu lidského života a člověka jako bytosti se základními tendencemi sebeuvědomění a sebeurčení.

Jak vyplývá z výslovného subjektivního vymezení rozsahu ustanovení o ochraně osobnosti v občanském zákoníku, občanské právo chrání osobnost člověka- fyzické osoby. U právnických osob se vychází z fikce existence jistého druhu osobnosti. V legislativním pojetí jsou tyto rozdíly typů osob v právním smyslu vyjádřeny komplexní ochranou osobnosti fyzické osoby na straně jedné a na druhé straně dílčí ochranou některých hodnot odvozených od osobnostních práv fyzické osoby u osoby právnické (v občanském zákoníku jde zejména o ochranu názvu a ochranu proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 2, 3 OZ).

Nejobecnější třídění lidských a občanských práv a svobod je, podle různých autorů, na tyto skupiny:

  1. Osobní (osobnostní) práva a svobody, kam je obecně odvozeno právo na tělesnou a duševní integritu, tj. právo na život a zdraví, dále právo na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti, právo na nedotknutelnost osobní ochranu soukromí zahrnující nedotknutelnost obydlí a ochranu dopravovaných zpráv. Někteří autoři sem řadí i svobodu pobytu, svobodu vyznání a dokonce právo na soukromé vlastnictví.

  2. Práva a svobody politické, kam je řazena svoboda projevu, svoboda tisku, svoboda šíření informací, shromažďovací a spolčovací svoboda a soustava volebních práv.

  3. Třetí skupinu tvoří ekonomická, sociální, jakož i kulturní práva. Jsou sem řazeny právo na práci, svoboda sdružování v odborových organizacích, právo na zabezpečení nemocenské a sociální, právo na vzdělání, právo na bezpečnost práce a další.

Občanské právo vzhledem ke svému nejobecnějšímu zaměření upravuje skupinu práv osobní (osobnostní) povahy. Jde o práva, která patří fyzické osobě bez bližšího (diskriminačního) určení jejího státoobčanského, sociálního nebo ekonomického, resp. kulturního postavení. Katalog osobnostních práv a svůj obecný základ v moderním pojetí všeobecného osobnostního práva. Východiskem tohoto pojetí je konstatování integrity osobnosti člověka a tedy integrity jednotlivých aspektů této osobnosti jejich ochrany. Právo na život a zdraví, občanskou čest a lidskou důstojnost, právo na soukromí, jméno a projevy osobní povahy jsou tedy dílčí aspekty všeobecného osobnostního práva, chráněné občanským právem.

Vzhledem k integritě všeobecného osobnostního práva a k jeho různorodosti, je výčet jednotlivých aspektů ochrany osobnosti v § 11 jen demonstrativní, a může tak být dále rozšiřován. Osobní práva fyzické osoby jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Tato práva se váží bez výjimky od samotného počátku vzniku lidské osobnosti jako fyzické osoby v právním smyslu a osobnost člověka náleží každé z fyzických osob bez rozdílu.

Každá osoba, popřípadě její posmrtní opatrovatelé podle § 15 OZ, se může domáhat ochrany svých osobnostních práv. A to především pomocí žalob které směřují ke třem cílům. Tyto cíle jsou zamezení pokračování neoprávněného zásahu do svých práv, domáhání se odstranění následků neoprávněných zásahů do svých práv (především obnovením původního stavu) a domáhání se přiměřeného zadostiučinění, které může být i v penězích.

Zvláště u poslední možnosti je stanovení výše zadostiučinění velmi problematické, protože musí reflektovat širokou paletu aspektů, které mohou být jak společenské, tak i individuální. Úskalí spočívá v tom, že musíme nehmotnou a nespočitatelnou věc převést na přesně určené množství peněz. České právo je v porovnání s některými jinými národními právy (např. americkým, i když toto má jiné východiska) v oblasti finančních satisfakcí z porušení osobnostních práv velmi konzervativní. 

Literaura:

  1. Bartoň, M. (2002). Svoboda projevu, právo na kritiku a ochrana osobnostních práv. Právní rádce, 2002, 5, 16-20.

  2. Knapová, M., Švestka, J. a kol. (2002). Občanské právo hmotné. Praha: Aspi publishing.

  3. Plectý, V., Vrabec, J. (1999). Základy občanského práva. Praha: Prospektrum.