Bezpečnost

Obsah

Úvod3

Definice bezpečnosti4 - 6 42649jkp71ubv9e

Definice bezpečnostní politiky7

Problém bezpečnosti člověka8

Historický vývoj9 - 11

Řízení bezpečnostního systému 12 - 13 kb649j2471ubbv

Struktura a cíle bezpečnostního systému ČR14 - 17

Legislativa18 - 19

Financování 20

Zájmy ČR21 - 22

Bezpečnostní politika státu23 - 26

Bezpečnostní systém státu27 - 28

Bezpečnostní rizika a hrozby29 - 30

Zajištění bezpečnosti31 - 32

Závěr33

Literatura34

Úvod

Bezpečnostní strategie České republiky definuje dlouhodobé záměry a opatření, jejichž cílem je zajištění podmínek pro mírový vývoj a hospodářskou prosperitu ČR a zabezpečení jejích obyvatel před vnějšími i vnitřními riziky a hrozbami Vychází z komplexního pojetí bezpečnosti, jehož základním rysem je vědomí propojenosti a vzájemné závislosti roviny politické, vojenské, hospodářské a oblasti vnitřního pořádku a ochrany obyvatel. Respektuje Ústavu, Listinu základních práv a svobod a právní řád České republiky.

V celkovém úsilí o zajištění vnější bezpečnosti tak vedle významu zahraniční politiky vzrůstá také váha ekonomického rozvoje státu, jeho sociální stability, zajišťování rozvoje demokracie a ochrany lidských práv.

Definice bezpečnosti

Slovo „bezpečnost“ patří k nejčastěji skloňovaným termínům v diskusi o současných mezinárodních vztazích. Je používáno v nejrůznějších souvislostech. Mnohá vymezení bezpečnosti jsou navíc úzce svázána s velmi specifickým kulturním a historickým kontextem. Výraz „bezpečnost“ byl a dodnes je charakterizován jako „dvojznačný symbol“ či jako „slovo s mnoha významy“. V diskusi na téma definice bezpečnosti se tedy musíme spokojit s několika základními formulacemi, přičemž je třeba brát v úvahu skutečnost, že vymezit bezpečnost nějakým univerzálním a vyčerpávajícím způsobem je zatím prakticky nemožné.

Podle většiny autorů můžeme bezpečnost definovat jako stav absence vojenského ohrožení nebo tímto termínem pojmenovat takové sociálně-politické prostředí, v němž je zajištěna obrana před přímým ohrožením, případně může být existujícími prostředky eliminována jakákoliv nepřímá hrozba spojená s důsledky vnějších krizových poměrů pro bezpečnost státu či národa.

1. USA – jde o stav, v němž je zajištěna spolehlivá ochrana dlouhodobě pěstovaných hodnot: přežití a perspektiva státu, jeho nezávislost, trvalý rozvoj a životy jeho občanů.

2. Kanada – kanadská politologická literatura spatřuje pod pojmem „bezpečnost“ situaci, v níž nepůsobí žádné bezpečnostní riziko, jež by významně ovlivňovalo základní funkce systému a vyžadovalo adekvátní reakcí. Je to stav, v němž nehrozí žádný vojenský útok nebo nátlak ani vnitřní destabilizace nebo eroze politických, ekonomických či sociálních hodnot, které jsou podstatné pro kvalitu života v Kanadě.

3. Německo – také v německém pojetí se při vymezování obsahu pojmu „bezpečnost“ klade důraz na zajištění obrany společně sdílených hodnot nejen proti vnějšímu, ale i vnitřnímu ohrožení.

4. Francie – zde je bezpečnost definována šířeji: jako „stav klidu, v němž nehrozí žádné nebezpečí“. Na bezpečnost je pohlíženo jako na velmi proměnlivý jev, který je do značné míry závislý jak na vnějších vlivech, tak na důraznosti vnitřní politiky státu.

5. Švýcarsko – L.F.Carrel rozumí pod tímto pojmem také takové mezinárodní poměry, v nichž může být jakákoliv potenciální hrozba předem eliminována a případně odvrácena cestou kooperace a poskytováním pomoci a jednotlivé země přispívají k všeobecnému zajištění existence a trvale udržitelného rozvoje nejrůznějšími formami vnitřně a mezinárodně koordinovaných politických, ekologických a jiných aktivit a humanitárních akcí.

To co bylo řečeno snad postačí k tomu, abychom si uvědomili, jak je obsah pojmu „bezpečnost“ v dnešním světě interpretován. To ovšem neznamená, že faktickému rozsahu a míře objektivně existujícího bezpečnostního rizika vždy odpovídá také vnímání tohoto rizika ze strany různých subjektů. To platí jak pro jednotlivce a sociální skupiny, tak pro politické organizace. To, co je dnes v teoretické sféře považováno za vážné kroky ohrožující bezpečnost států, národů, lidstva a člověka (porušování lidských práv a svobod, proliferace jaderných zbraní a materiálů apod.), je mnohými z nich přímo trestuhodně ignorováno či bagatelizováno. Pocity jistoty či naopak ohrožení nejsou totiž nikdy dány jen stavem ekologických poměrů nebo zhoršující se situací v oblasti mezinárodněpolitických nebo vnitřních (sociálně-politických, ekonomických a jiných) vztahů či ve sféře struktur, v nichž se tyto vztahy organizují (objektivní bezpečnost), ale jsou především výsledkem reflexe těchto stavů a hodnocení jejich relevance ve vztahu k bezpečnosti z pozice toho či onoho subjektu (subjektivní bezpečnost).

Definice bezpečnostní politiky

Lze chápat jako proces realizace soustavy základních zájmů a úkolů státu (spojených se zabezpečením státní svrchovanosti a územní celistvosti, s ochranou životů, zdraví a majetku občanů a splněním mezinárodních svazků) a přípravné kroky k jejich naplnění (včetně akumulace hlavních nástrojů k dosažení těchto cílů). V tomto smyslu je bezpečnostní politika atributem státnosti v kterékoli době a v každém stavu bezpečnosti: jak v období míru, tak i války. Integruje v sobě zahraniční i vnitřní politiku a rovněž obranu státu. Zahrnuje tedy rozhodnutí ve sféře nevojenské (politické, diplomatické, kulturně-vzdělávací apod.) i vojenské, neboť zajištění obranyschopnosti není jen věcí armády, ale společnosti jako celku. V demokratické společnosti je tvorba a realizace bezpečnostní politiky státu, jež zahrnuje i budování a činnosti ozbrojených sil, podrobena stálé demokratické kontrole.

Zahraniční politika v oblasti bezpečnosti je formou uskutečňování politických cílů a zájmů státu (zajištění jeho suverenity, svobody a nezávislosti) a jeho občanů zapojováním země do sítě mezinárodních vazeb prostřednictvím mezinárodních smluv a začleněním státu do mezinárodních bezpečnostních organizací.

Problém bezpečnosti člověka

Zajištěni bezpečnosti ve vztazích mezi lidmi a míru mezi státy a národy zde ovšem není podmiňováno prostým hromaděním a aplikací moci (v zájmu vnitřní a vnější bezpečnosti státu a národa) nebo na druhé straně výlučně spojováno s požadavkem omezit akumulaci a užívání moci na případy porušování mravních hodnot a norem zakotvených zákonodárnými akty v civilním a mezinárodním právu. Moc, včetně vojenské, je sice určena k ochraně práva, ale její případné užití nevyrůstá pouze z porušení (mravního) zákona.

Užití moci (včetně moci ozbrojené) má být za určitých okolností nejen mravní, ale i ryze politickou nezbytností a nevyhnutelností, např. v situacích, kdy je třeba zajistit v zájmu stability vnitropolitických poměrů majetkový zisk, jsou-li ohrožovány životy, zdraví a majetek lidí nebo pošlapávána (různým způsobem chápána a s různými nositeli spojována) „lidská práva“. Úcta k hodnotě lidských práv totiž znamená přijetí odpovědnosti za jejich vykonávání a dodržování i převzetí povinnosti vzhledem k jejich ochraně, a to politickými a (je-li to nutné) také mocenskými nástroji. Takto interpretovaná moc již neslouží pouze státu či národu, ba ani lidstvu jako takovému, ale ohroženým lidem, tj. „veřejnosti“ sužované řadou bezpečnostních rizik.

Historický vývoj bezpečnosti

Historické zkušenosti 20. Století se promítají logicky do vůle české společnosti, jež formuluje úkoly bezpečnostní politiky. Na poli klasických bezpečnostních oblastí (mezinárodní a vojensko-politické vztahy) vycházejí tyto úkoly za změny, resp. Reorientace české společnosti na Západ a nejčastěji jsou definovány následujícím způsobem:

1. Zapojení ČR do (západo)evropských struktur. Již víme, že jde o reakci na dva přímé hegemony ve střední Evropě, jejichž integrální součástí se většina české společnosti v moderním vývoji necítila. Bezvýchodnou se též ukázala cesta zajišťování se pomocí účelových aliancí jedněch proti druhým. Naproti tomu poválečné nadnárodní struktury kodifikují de iure rovnost všech partnerů. V rovině hospodářského sjednocování se přimykáme k EU (v roce 1995 vstoupila v platnost smlouva o přidružení, následujícího roku jsme podali přihlášku do EU a v roce 1997 jsme byli pozváni k jednání o vstupu).

V rovině vojenské bezpečnosti přijímáme západoevropskou zkušenost se Severoatlantickou aliancí, jež dokázala zatím plnit své úkoly.

2. Vyrovnání se s obnovenou mocí Německa ve středoevropském rámci. V bezpečnostní politice ČR se promítají dvě roviny vztahů k německému sousedovi. První dimenzí je poměr česko-německý ve smyslu poměru mezi státy a druhou pak dimenze česko-sudetská. Po znovusjednocení Německa a změnách v Československu se stala nutností nová mezinárodní smlouva. Ta byla v únoru 1992 pod názvem Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci podepsána. Oba státy potvrdily platnost průběhu státní hranice a vyjádřily přání a podporu dobrým sousedským vztahům.

Z přítomných řádků lze vyčíst, že reálný výsledek bezpečnostní politiky je poznamenán historickým vývojem obou národů. Nelze ale také nevidět, že k normalizaci vztahů došlo na nejnižší úrovni, tj. na úrovni lidských vztahů, hospodářské soutěže a spolupráce. To znamená v oblastech přispívajících k odstranění vzájemného vnímání Němců a Čechů jako mocenských nepřátel a napomáhajících k chápání se jako entit usilujících o vytvoření jednotného evropského prostoru, v němž by byl redukován význam západního souseda coby země osmkrát lidnatější, čtyřiapůlkrát větší a ekonomicky výkonnější.

3. Zamezení návratu mocenské pozice Ruska ve střední Evropě v situaci mocenského vakua mezi Německem a Ruskem. Na její možné důsledky poukazoval již v polovině 19. Století F. Palacký – a ty se taky naplnily. Eventuální mocenská přítomnost Ruska v současné době by především znamenala přenášení jeho společenské nestability do našeho prostoru.

4. Udržování dobrých vztahů s bezprostředními sousedy, ve kterých s Rakouskem pojí Českou republiku staleté soužití v jednou státním útvaru, obdobně jako se Slovenskem. Mezinárodní vztahy se zde prolínají mnohdy se vztahy až na rodinné úrovni. Historicky nová je dlouhá hranice s moderním Polskem, která se geopoliticky (40 mil. Obyvatel) vymyká běžným středoevropským státům patřícím do kategorie států menších. Jestliže byl v minulosti vztah k Polsku kalen sporem kolem Těšínska, na které si činily nárok oba národy, zůstává tento problém od uspořádání po druhé světové válce v tichosti a situace kolem polské menšiny (v roce 1991 se k ní přihlásilo 59 tisíc lidí) se nachází v dimenzích demokratického státu.

Nastínili jsme základní kontury historických aspektů bezpečnostní politiky České republiky, nového státního útvaru navazujícího na historická území českých zemí, jejichž minulost byla a je součástí mnohovrstevnatých dějinných procesů na starém kontinentě. Společnost Čech, Moravy a Slezska nikdy neexistovala ve vzduchoprázdnu, a i když neleží na hlavních strategických směrech ve střední Evropě (polské nížiny a Podunají), každé velké evropské hnutí (ať již hospodářské, sociální či politické) se jí dotklo; je úkolem všech občanů znát historické zkušenosti a reagovat na ně adekvátním moderním způsobem.

Řízení bezpečnostního systému

Komplexní bezpečnostní systém zájmu svého žádoucího cílového chování vyžaduje vlastní a zcela specifický subsystém řízení, v němž je zastoupena jak moc výkonná, tak zákonodárná. V hierarchické soustavě prvků tohoto subsystému řízení s příslušnou dělbou funkčních kompetencí, tj. pravomocí, povinností a odpovědností, jsou obsaženy tyto prvky:

1.Parlament ČR a jeho Poslanecká sněmovna a Senát, příslušné parlamentní výbory

2.Prezident ČR a vrchní velitel jejích ozbrojených sil

3.Vláda ČR

4.Příslušné resorty-MZV, MO, MV, MŽP, MPO, MPSV, MŠMTV, MF a další…

5.Územněsprávní celky a obce

6.Příslušné vědecko-výzkumné zázemí

Tento subsystém respektuje principy civilního řízení a demokratické kontroly ozbrojených sil, které mají zaručit primát legitimitou disponující civilní moci před mocí vojenskou. Za bezpečnost státu, tvorbu a realizaci bezpečnostní politiky, jakož i řízení bezpečnostního systému státu odpovídá parlamentu vláda ČR. Předseda vlády si za tímto účelem vytváří příslušný orgán s poradními, metodickými i některými kontrolními pravomocemi – Bezpečnostní radu státu (BRS). BRS byla zřízena ústavním zákonem o bezpečnosti ČR s účinností od 22.4.1998 (zákon 110/1998 Sb.). Podle článku 9 uvedeného zákona tvoří tuto radu předseda vlády a další členové vlády (podle jejího rozhodnutí). BRS v rozsahu svého pověření připravuje vládě návrhy, opatření k zajištění bezpečnosti ČR. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí BRS, vyžadovat od ní a jejích členů zprávy a projednávat s ní nebo s jejími členy otázky, které patří do její působnosti. Vláda předkládá parlamentu ke schválení příslušné základní dokumenty a legislativní normy v oblasti bezpečnosti, jmenovitě pak návrh rozpočtu na bezpečnost a obranu státu. K základním koncepčním dokumentům, kterému vláda má předkládat, patří především: Bezpečnostní strategie ČR, Vojenská strategie ČR, Bílá kniha o obraně ČR.

Stanoveny jsou příslušné funkční kompetence jednotlivých prvků – subsystémů, vyhlašována jsou výběrová řízení na vědecko-výzkumné projekty v oblasti bezpečnosti státu a jeho občanů, opírajících se o analyticko-prognostické a koncepční přístupy s variantními scénáři a doporučeními.

Struktura a cíle bezpečnostního systému České republiky

Struktura bezpečnostního systému České republiky

Struktura bezpečnostního systému musí dále vyjadřovat jednak způsob vzájemného uspořádání vazeb mezi prvky systému, jednak chování těchto prvků. Vyjadřuje-li chování systému jeho vnější vztahy, potom struktura vyjadřuje jeho vnitřní funkční vztahy. Tvorba struktury tudíž předpokládá především přesné vymezení funkčních kompetencí jednotlivých prvků systému, funkčních vztahů mezi nimi a posléze funkcí spojených s jeho řízení, vnitřní integrací a koordinací.

Z předcházejícího vyplývá, že bezpečnostní systém je zcela nadresortní povahy, nemůže jej suplovat žádný dílčí resort, jeho fungování nelze delegovat do funkční působnosti pouze jednoho ministerstva. Obdobně jako tvorba koncepce bezpečnostní politiky je nadresortní záležitostí, musí tomu tak být i s jejím institucionálním nástrojem.

Nezastupitelnou úlohu v tvorbě a realizaci bezpečnostní politiky a řízení bezpečnostního systému hraje vláda republiky. Zajišťuje jejich všestranné komplexní pojetí a výklad, řídí, integruje, koordinuje a kontroluje činnost nejen resort, které se vnější i vnitřní bezpečností státu zabývají (MZV, MO, MV, MŽP aj.), ale i dalších resortů, které pro ni vytvářejí nezbytné podmínky (MPO, MPSV, MŠMTV, MF aj.). Nelze dále připustit, aby cíle a problémy vnější a vnitřní bezpečnosti státu a jeho občanů byly od sebe oddělovány.

Cílové chování bezpečnostního systému

Institucionálním zájmem všech řídících subjektů českého státu, zejména vlády ČR, by se mělo stát nejen úsilí o formální vytvoření bezpečnostního systému státu, ale i to, aby se tento systém choval od samého počátku cílově. To vyžaduje, aby vláda stanovila cíle systému (k nimž musí systém směřovat), hlavní cesty k jejich dosažení, adekvátní strukturu systému a jeho řídící prvek – orgán, který systém směrem k cílům povede.

Chování bezpečnostního systému bude cílové jen tehdy, bude-li směřovat k zajištění budoucnosti České republiky jako svobodného, svrchovaného a nezávislého státu, k zachování jeho duchovních a materiálních hodnot, jeho demokratických institucí a především k bezpečnosti a ochraně jeho občanů před celou škálou bezpečnostních rizik.

Chování bezpečnostního systému musí směřovat především k tvorbě kvalifikovaných, tj. variantních podkladů pro rozhodnutí vlády, parlamentu i prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených sil. Dále musí směřovat k zajištění odpovědné realizace této politiky, k integraci a koordinaci důležitých aktivit jeho subsystémů, k iniciaci všestranného zabezpečení bezpečnostní politiky, zvláště po stránce ekonomické a finanční, logistické a legislativní. Systém je v trvalé integraci s relativní vědeckou základnou.

Předpokládá se, že bezpečnostní systém bude operovat jako jednotící síla, slučující všechny podstatné komponenty komplexně pojímané bezpečnosti, a to nejen na ústřední úrovni, ale i v jednotlivých územněsprávních celcích.

Cílové chování je také procesem probíhajícím v bezpečnostním systému v součinnosti, ale i konfrontaci s jeho okolím. Bezpečnostní dimenze prolíná takřka všemi sférami života českého státu a společnosti. Bezpečnost je totiž dle &sca