Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

PRáVO NáRODŮ NA SEBEURČENí - Patří, nebo nepatří do mezinárodního kodexu lidských práv

PRáVO NáRODŮ NA SEBEURČENí - Patří, nebo nepatří do mezinárodního kodexu lidských práv

11. LEDNA 1999


„All peoples have the right of self-determination. By virtue of that right, they freely determine their political status and freely pursue their economic, social, and cultural development.

 



ÚVOD

Dne 19. prosince se přijetím Paktu o občanských a politických právech a Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech dostalo do smluvního souboru lidských práv i právo sebeurčení národů. Zařazujeme jej do skupiny tzv. práv solidarity. Vedle práva na sebeurčení do této skupiny patří například i právo na mír, právo na respektování společného dědictví lidstva, právo na rozvoj, právo na životní prostředí. Těmto „právům“ podle některých autorů chybějí některé z vlastností, které nezbytně obnáší pojem práva - tedy subjekt, předmět a povinná osoba. Z tohoto hlediska je jejich zařazení do kodexu lidských práv problematické. 13491vsi19vod3m

Právo na sebeurčení je v tomto směru zvlášť hodné diskuse, neboť bylo vyčleněno jako základní a první lidské právo. Proto bych se chtěl v této práci pokusit odpovědět na otázku, zda lze přes pochybnosti zmíněných autorů považovat právo národů na sebeurčení za právo lidské. Aby to bylo možné, pokusím se jej analyzovat, nalézt jeho subjekt, předmět a popřípadě povinného a srovnat jej v tomto směru s ostatními lidskými právy.


POJEM NáROD - ZTOTOŽNĚNí NáRODU SE STáTEM

Přestože anglické znění prvních článků Paktů hovoří o „peoples“ je právo sebeurčení tradičně spojováno se sebeurčením „národů“. Proto byl tento termín použit i pro český překlad paktů. Co lze ovšem pod pojem „národ“ zařadit?

V západní Evropě bylo od konce 30. leté války vytvořeno poměrně stabilní prostředí, alespoň co se týče existence státních útvarů a jejich hranic. Lidé každého státu mluvili stejným jazykem, sdílely společnou kulturu, společně se podíleli na jejím vývoji. Jazyková
a kulturní identita zde byla spojena s identitou politickou, což vedlo k uvědomění si existenci specifického společenství - národu. Národ se stal oporou státní suverenity, loajalita k národu se rovnala loajalitě ke státu. Národ se i ve svém jazykovém vyjádření (anglické nation) ztotožňoval se státem. so491v3119vood

Východní Evropa naopak zahrnovala množství jazykových a kulturních společenství, ovládaných jen několika mocnostmi. Zde národní uvědomění nebylo hledáním identity ve vztahu ke státu, ale prostředkem vyčlenění vlastního společenství s odlišnými kulturními kořeny oproti společenstvím jiným, jeho politickým osamostatněním a tedy ztrátou loajality a vůbec příslušnosti k původnímu státu.

Byla formulována doktrína národního sebeurčení („Čtrnáct bodů“ prezidenta Spojených států W. Wilsona z 8. ledna 1918), jež uznávala právo národů samostatně určovat svůj osud. Východní Evropa byla rozdrobena na řadu nových národních států.

Národem v evropské tradici je tak společenství lidí, kteří své subjektivní přesvědčení
o příslušnosti k národu odvozují od společného sdílení stejné kultury. Takový národ potom směřuje k získání vlastní politické identity završené vytvořením vlastního státu.

Jak tomu ovšem bylo za hranicemi Evropy? Španělská Amerika přelomu 18. a 19. století byla oblastí jazykově a kulturně víceméně homogenní (nepočítáme-li zbytky domorodého obyvatelstva), pod nadvládou evropské mocnosti. Ta své zámořské území rozdělila na řadu provincií. Při rozvolňování vztahů s mateřskou zemí se uvnitř těchto provincií prosadily reprezentace odvozující svou legitimitu od své příslušnosti k „národu“ těchto provincií.

Vědomí této spíše politické pospolitosti vedlo i v prostředí s absencí kulturní výlučnosti ke vzniku národního uvědomění dovršené politickým osamostatněním a vznikem suverénních států.

Na rozdíl od Evropy zde tak pro vznik národu hrála prvotní roli politická identita určitého společenství. Ztotožnění národu a státu je zde ještě výraznější než v Evropě.

SEBEURČENí JAKO PROSTŘEDEK DEKOLONIZACE

Po 2. světové válce byla stále ještě výrazná menšina světa rozdělena do národních států. Celá Afrika a velká část Asie byly koloniemi evropských mocností. Atlantická charta ze 14. srpna 1941 se zmiňovala o tom, že konec války nebude znamenat změnu hranic bez svobodně vyjádřeného přání dotčených národů a že bude respektováno právo všech národů rozhodnout o formě vlády pod kterou budou žít. Na konferenci v San Francisku v roce 1945 potom Sovětský svaz protlačil právo na sebeurčení národů do Charty OSN.

Toto sebeurčení bylo chápáno především jako prostředek dekolonizace. Za národ (peoples) se považovalo společenství obyvatel určité kolonie, či jen její provincie, bez ohledu na vnitřní kulturní rozdíly a často i neexistence vědomí pospolitosti. Národní identita se zde rovnala pouze identitě politické, vytvořené koloniálními hranicemi.

Ovšem jen tyto „národy“ ve svém celku měli právo na odloučení od mateřských zemí a samostatné rozhodnutí o vlastním politickém statutu. Pokud takový „národ“ vykonal své právo na sebeurčení a byl vytvořen nový stát, pak další společenství uvnitř tohoto státu další právo na sebeurčení vykonat nemohla. Subjektem práva na sebeurčení byl jen národ - společenství, které se nacházelo pod nadvládou, byl vykořisťován a toto vykořisťování bylo cizí.

Podobně jako národ v evropské a americké tradici je i zde, v procesu dekolonizace, národ spojen se státem. Subjektem práva na sebeurčení je národ rovnající se státu. Z tohoto pohledu se zdá být problematické zařazení práva na sebeurčení mezi základní lidská práva, tak jak to vyplývá nejen z Paktů, ale už i z usnesení Valného shromáždění OSN z 10. prosince 1948.




Proto se nelze na právo na sebeurčení dívat jen jako na prostředek dekolonizace, kde se právo národů staví proti evropským metropolím. Například v rezoluci Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 se zdůrazňuje, že právo sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv. Dovozovalo se, že toto právo je podmínkou rozvoje dekolonizovaných zemí, jimž je tak umožněno podílet se na definování lidských práv, jež by odpovídalo jejich tužbám. Nejen pozdější praxe ovšem prokázala pravý opak. Právo sebeurčení posílilo roli státu, který často ve jménu národu upíral jednotlivci jeho práva výrazněji než to dříve dělali koloniální mocnosti. Přitom právě práva jednotlivce měla být realizací práva na sebeurčení posílena.

Pokud tedy subjektem práva na sebeurčení zůstává národ rovnající se státu, je snaha zařadit toto právo mezi práva lidská pouhou politickou proklamací.

 

SPOJENí PRáVA NA SEBEURČENí A POJMU DEMOKRACIE

Vraťme se tedy k prvním článkům Paktů, které nehovoří přímo o národech (nationes), ale o „peoples“. Pokud se pokusíme neztotožňovat tento výraz s pojmem stát, nedostaneme s k odlišnému subjektu práva na sebeurčení?

Zkusme zjistit, co lze tomuto pojmu podřadit, co je subjektem práva na svobodné určení svého politického statusu a svobodného uskutečnění svého hospodářského, sociálního a kulturního vývoje, pokud se nechceme smířit se skutečností, že mezi lidská práva bylo zařazeno právo, z něhož oprávněným je stát.

Nelze právo na sebeurčení vykládat jako právo obyvatelstva svobodně si určit své politické instituce a vůdce? Takové pojetí práva národů se pojí s pojmem demokracie. Právě demokracie, jakožto jedna z forem vlády, se zdá být garantem a často i předpokladem pro plné uplatnění lidských práv. Naopak pouze takovou formu vlády, jež plně respektuje lidská práva, lze nazvat demokracií. Nejen vnější vykořisťování, ale i vnitřní útlak, který je v rozporu s principy demokracie, neumožňuje respektování lidských práv.

Deklarace Světové konference o lidských právech z 25. června 1993 se zmiňuje o „demokracii založené na svobodně vyjádřené vůli národu, která určuje jeho politický, hospodářský, společenský a kulturní systém.“ Souvislost tohoto pojetí demokracie a práva na sebeurčení je velice zřejmá.

Potom ovšem subjektem tohoto práva není národ-stát ve vztahu k ovládajícím mocnostem, ale obyvatelstvo ve vztahu ke státu. (Samozřejmě s výhradami, které otázky subjektu v mezinárodní ochraně lidských práv vyvolávají.) Právo na sebeurčení tak náleží souboru jednotlivců, zabezpečuje jejich ochranu proti vnitřnímu útlaku reprezentovaným nedemokratickou mocí a jako takové jej lze považovat za lidské právo. Problematickou zůstává otázka vynutitelnosti tohoto práva. Totalitní a autoritativní režimy, které utlačují vlastní obyvatelstvo nejsou zcela jistě ochotny podřídit se normám mezinárodního práva poskytující lidem právo zvolit si svobodně svou reprezentaci.

Odhlédněme na chvíli od mezinárodní úpravy ochrany lidských práv a podívejme se na článek 23 Listiny základních práv a svobod ČR. Podle něj má každý občan právo postavit se na odpor každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod založený listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Nejedná se o vnitrostátní vyjádření práva na sebeurčení, práva postavit se proti tomu, kdo nerespektuje základní lidská práva a svobody a umožnit tak volbu vlastní politické reprezentace, která tato práva a svobody zaručuje?

 

ZáVĚR

Zdá se tedy, že pokud posuneme výklad práva na sebeurčení od práva na vlastní stát k právu obyvatelstva na volbu, určení svých politických institucí, svých vůdců, můžeme zařazení tohoto práva na první místo mezi základními lidskými právy a svobodami považovat za správné. Oprávněným z tohoto práva je každý člen společenství obyvatel určitého státu. Obsahem tohoto práva je oprávnění požadovat vlastní, demokratické instituce zaručující lidská práva a svobody a schopné tak zabezpečit hospodářský, sociální a kulturní vývoj v souladu s přáním obyvatel. Povinným z tohoto práva je stát, podobně jako u ostatních lidských práv.

Použitá literatura:

  • Fréderic Sudre. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Masarykova Univerzita. Brno 1997

  • John S. Gibson. Dictionary of international human rights law. Scarecrow Press. Lanham 1996

  • Josef Mrázek. Human Rights, Their International Standarts and Protection. Studie z mezinárodního práva 23/90. Academia. Praha 1990

  • Lenka Rovná. Národ, nacionalismus a emancipační vztahy. Mezinárodní vztahy 4/98.

Ústav mezinárodních vztahů 1998

  • Kolektiv autorů. Velký sociologický slovník. Karolinum. Praha 1996