Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy




























Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Koncepce právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi

Seminární práce z rodinného práva

Koncepce právní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi

Obsah:

1. Obecná charakteristika vztahů rodičů a dětí (str. 2) 39264ouq88kzs1e

2. Výchova (str. 3)

3. Zastupování dítěte (str. 4)

4. Správa záležitostí dítěte (str. 5)



5. Určení jména a příjmení dítěte (str. 6) uz264o9388kzzs

6. Další práva a povinnosti rodičů a dětí (str. 7)

7. Styk rodičů s dítětem (str. 7)

8. Práva a povinnosti dítěte k rodině a rodičům (str. 8)

9. Závěr (str. 8)

Str. 1

1.

V rodinném právu zaujímá úprava vztahů mezi rodiči a dětmi významné místo. Základ právní úpravy tvoří ustanovení zákona o rodině, a to jeho druhé části §§ 30 – 84; dále pak v části třetí upravují-

cí vztahy výživného, zejm. §§ 85 – 87. Právní úpravu vztahů rodičů a dětí doplňuje zákon č. 50 / 1973

Sb., o pěstounské péči.Okruh společenských a právních vztahů vznikajících mezi rodiči a dětmi, včetně institucí tyto vztahy nahrazujících (resp. napodobujících), jako je např. osvojení, pěstounství, opatrov-nictví nad nezletilými dětmi, je značně široký. Proti právní úpravě vztahů mezi manžely podstatně vys-tupují do popředí práva a povinnosti uložené též státním orgánům a jiným organizacím nejen napomá-

hat rodičům při výkonu jejich rodičovských práv, ale také činit potřebná opatření v případě, že to vyža-

duje zájem na řádné výchově dětí.

Výkon subjektivních práv a povinností tvořících obsah právního vztahu rodiče a dítěte je podřízen požadavku ochrany právních zájmů především nezletilého dítěte. Právní řád ukládá rodičům řadu povin-

ností a současně poskytuje prostor pro výkon významného občanského práva – práva rodičovského.

Stejně tak ukládá i plnění některých povinností nezletilým dětem a zároveň chrání jejich práva. V této souvislosti je však třeba se zmínit o jisté „nerovnosti“ ve vztahu rodičů a dětí. Značný právní význam má skutečnost, jde-li o dítě nezletilé, či zletilé. Nezletilé dítě je subjektem, jehož schopnosti k uplatnění práv zaručených mu právním řádem se postupně a dlouho vyvíjejí. Svým způsobem je dlouho bytostí bezbran-nou, životně závislou na chování svého okolí. Nezletilé dítě nemá způsobilost k právním úkonům a ne-

může se tudíž ani samo domáhat ochrany v případě porušení svých práv, protože prakticky ve všech ro-dinněprávních věcech nemá nezletilec ani procesněprávní způsobilost. Vzhledem k tomuto značně speci-fickému postavení nezletilého v rodinněprávních vztazích stanoví jak nový zákon o rodině, tak i další právnípředpisy řadu prostředků právní ochrany nezletilce. Státní orgány poskytují nezletilému dítěti práv-

ní ochranu vždy, je-li pro to zákonný důvod. V rodinných a též některých občanskoprávních věcech vys-tupuje nezletilé dítě se svými právními nároky jako subjekt, jemuž je poskytována právní ochrana třeba i proti jeho vlastní vůli, resp. proti vůli jeho zákonných zástupců, jsou-li pro to objektivní a zákonné důvo-

dy. Právní normy upravující vztahy rodičů a dětí jsou ve své většině normami kogentními, dispozice prá-

vem je zde poměrně omezena především tím, že podléhá často schválení státního orgánu (např. § 26 ZR,

§ 28 ObčZ). Ve věcech výchovy a výživy nezletilců lze zahájit řízení i bez návrhu ( § 28, 50 ZR, § 81

OSŘ). Právním zájmům nezletilých dětí je tedy zajištěna důsledná ochrana, což vyplývá ze společenské důležitosti rodinných vztahů a funkcí. V celém výchovném procesu hraje rodina svou zvláštní roli. Výcho-

va v rodině probíhá v rámci ostatního společenského procesu, jenž je sice soustavný, ale proměnlivý, po-

kud jde o prostředky, jimiž je zajišťován. Rodina vytváří svým způsobem stabilní výchovné prostředí, jež zprostředkuje dítěti základní poznatky nejpřirozenějším způsobem. Z těchto i jiných důvodů zákon o rodi-

ně staví rodinnou výchovu na přední místo a úlohu rodičů ve výchově dětí považuje ze rozhodující ( § 32 ZR). Z toho ovšem na druhé straně vyplývá i společenská odpovědnost rodičů za všestranný vývoj dětí. Protože o výchovu dětí pečuje více osob a institucí, je nezbytné, aby jak ze strany rodičů, tak i ze strany státních orgánů a jiných organizací probíhala jednotně a ve vzájemném souladu. Z právního vztahu mezi rodičem a dítětem jsou odstraněny nadbytečné mocenské prvky, jeho obsahem jsou vzájemná práva a po-vinnosti, upravené a přiznávané především pod zorným úhlem zájmu dítěte jakožto hlediska jednoznačně převažujícího. Je vyloučena jakákoli diskriminace jak na straně rodičů, tak i na straně dítěte, čili je důsled-

ně provedena zásada rovnoprávného postavení rodičů k dětem, jako i všech dětí vůči rodičům. Dítě má právní nárok na výchovu a všestranný rozvoj, a to nejlépe v rodinném prostředí. Vzájemná práva a povin-nosti rodičů a dětí v pojetí nového zákona o rodině se soustřeďují na výchovu a výživu, zastupování dětí a

na správu jejich záležitostí. Jsou to práva a povinnosti osobní povahy, kterých se nelze vzdát ani je převést na někoho jiného. Postrádá-li dítě výchovu ve vlastním rodinném prostředí, má právní nárok na to, aby mu společnost a stát zajistily výchovu v prostředí nahrazujícím vlastní rodinu.

Obsah právního vztahu mezi rodiči a dětmi tvoří jejich vzájemná práva a povinnosti. Tato práva a po-vinnosti jsou upravena v zákoně o rodině na různých místech. Těžiště právní úpravy je v části druhé záko-

na, kde jsou upravena zejména práva a povinnosti vychovávat děti, zastupovat je, spravovat jejich záležito-

sti, ale též určit jejich jméno a příjmení. V třetí části zákona, která je věnována vyživovací povinnosti, je

pak upravována tato vzájemná povinnost též ve vztahu rodičů a dětí.

Práva a povinnosti rodičů a dětí mají různý charakter. Společným základem pro všechny je to, že jsou

Str. 2

především osobními právy a povinnostmi. Proto je nelze svévolně přenášet na jiné osoby, nelze se jich

vzdát a nepromlčují se. U většiny těchto práv a povinností převažuje jejich osobní charakter, pokud jde o povinnost vyživovací, jde současně o právo majetkové, jehož specifikem je jeho základ daný konkrétním

osobním vztahem. Práva a povinnosti rodičů k dětem vznikají narozením dítěte (resp. jeho početím). Na straně rodiče i dítěte ovšem musí být splněny určité podmínky, aby ta která práva a povinnosti nastaly a trvaly. Obdobně vznikají práva a povinnosti osvojitele k dítěti osvojenému, a to počínaje právní mocí rozho-dnutí o osvojení. Zásadně jsou nositeli práv a povinností k dítěti oba rodiče ( § 34 ZR). V některých přípa-dech má rodičovská práva a povinnosti jen jeden z nich, a to tehdy, když z  některého právního důvodu druhému rodiči tato práva a povinnosti zanikla (např. smrtí), nebo vůbec nemohla vzniknout (např. rodič je nezletilý). Rodičovská práva nepatří rodiči, který nemá způsobilost k  právním úkonům v plném rozsahu ( § 34 odst.2 ZR). Svá práva a povinnosti mají rodiče vykonávat ve vzájemné dohodě. Nedohodnou-li se v pod-statné záležitosti, rozhodne za ně soud ( § 49 ZR). Pro trvání práv a povinností rodičů k dětem má význam věk dítěte, proto z větší části zanikají práva a povinnosti rodičů, jakmile dítě dosáhne zletilosti. Vyživovací povinnost rodičů však dosažením zletilosti dítěte nekončí ( § 85 ZR). Pokud jde o rozsah práv a povinností rodičů a dětí, mohou být plně jejich nositeli též osvojitel a osvojenec. Jiné subjekty rodinně právních vztahů v  tomto plném rozsahu nositeli těchto práv být nemohou, nicméně i jiné subjekty mohou být nositeli někte-rých práv, které jinak náležejí rodičům. Tak jsou nositeli některých rodičovských práv opatrovník, pěstoun, občan, kterému bylo dítě svěřeno do péče podle § 45 ZR, budoucí osvojitel, kterému bylo svěřeno dítě podle § 69 ZR. Nositelem rodičovských práv naopak nikdy není ústavní zařízení (např. kojenecký ústav, dětský domov apod.), kam bylo dítě umístěno, ať už z vůle rodičů či na základě soudního rozhodnutí – i když fak-ticky tyto zařízení vykonávají některá rodičovská práva – pečují o zdravý vývoj, o výchovu, mravní rozvoj dítěte atd. Jiný subjekt než rodič se může stát nositelem některých práv rodičů vždy jen na základě předcho-zího rozhodnutí státního orgánu, a to soudu. Zákon nedovoluje rodičům převést na někoho jiného svá rodi-čovská práva a povinnosti. Od toho je pochopitelně třeba odlišit to, že rodiče nejsou povinni vykonávat všechna svá práva a povinnosti zásadně osobně. Jinak řečeno mohou pověřit výkonem péče o dítě či jeho výchovou jinou osobu. To však neznamená, že by na ni přenesli svá rodičovská práva a zbavili se tak i svých povinností, v neposlední řadě své odpovědnosti za všestranný vývoj dítěte ( § 31 ZR). Subjektivní práva a povinnosti tvořící obsah právního vztahu rodiče a dítěte jsou vzájemné, nezletilé dítě není objektem výkonu práv a povinností rodiče, ale naopak subjektem práv a povinností, jež odpovídají tomu, co stanoví zákon. Na-příklad stanoví-li zákon rodičům jako prvořadou povinnost vychovávat své děti, je současně základním prá-vem dítěte, aby se mu dostalo řádné výchovy, a to především v jeho vlastní (event. náhradní) rodině. Rodi-čovská práva zanikají buď ze zákona v důsledku určitých právních skutečností nebo rozhodnutím soudu. Ze zákona zanikají rodičovská práva a povinnosti (s výjimkou vyživovací povinnosti) dosažením zletilosti dítě-te, dále úmrtím rodiče nebo dítěte, anebo jejich prohlášením za mrtvé. Soudním rozhodnutím pak zanikají rodičovská práva v případě, že rodič byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byla-li tato jeho způso-bilost omezena, byl-li zbaven rodičovských práv nebo konečně bylo-li dítě osvojeno.

Určitou složitou společenskou i právní problematiku s sebou nese rodičovství nezletilých občanů. Nez-letilému rodiči zákon nepřiznává řadu práv (jako vychovávat dítě, zastupovat je, spravovat jeho záležitosti), na druhé straně mu však ukládá povinnosti zejména v oblasti povinnosti vyživovací. Má-li nezletilý rodič schopnosti a možnosti plnit ke svému dítěti vyživovací povinnost, je povinen výživné dítěti poskytovat. Zna-mená to tedy, že i nezletilý rodič bude v konkrétních případech odpovídat za zdárný vývoj svého dítěte; po-kud jde o nezletilého, který je natolik vyspělý, že je schopen poskytnout svému dítěti základní osobní péči (např. sedmnáctiletá matka), je nejen touto péčí povinen, ale též k ní oprávněn. Některé složitější interpretač-ní a aplikační problémy přinášejí s sebou otázky souhlasu nezletilého rodiče s osvojením jeho dítěte a sou-hlasného prohlášení nezletilého rodiče vedoucího k založení druhé domněnky otcovství, jak už o tom byla zmínka výše. Jde o problematiku, která stále není de lege lata zcela jednoznačně a uspokojivě dořešena. 

2.

Právu a povinnosti rodičů věnuje nový zákon o rodině mimořádnou pozornost. Je to zřejmé jednak ze systematického zařazení – výchova je v souvislosti s ostatními právy a povinnostmi uváděna vůbec na prv-

Str. 3

ním místě. Pokud jde o obsahovou stránku i výkon tohoto práva a povinnosti, věnuje zákon o rodině značnou

pozornost nejvýznamnějším momentům – cílům rodičovské výchovy a společenským nárokům na ni, význa-mu a místu rodinné výchovy ve společenském procesu a odpovědnosti rodičů za výchovu dětí ( §§ 31 – 32 ZR). Současně zákon v § 32 přikládá výchovnému působení rodičů rozhodující úlohu, a proto z tohoto hle-

diska klade na rodiče i značné společenské požadavky.

Aby rodiče mohli řádně plnit své právo a povinnost vychovávat své dítě, mají zásadně právo mít dítě u sebe, ve své přímé osobní péči. Zákon to sice neuvádí výslovně, ale vyplývá to zejména z  ráv a povinností rodičů v oblasti výchovy a možnosti jejich plnění. Rodiče mohou tedy jakémukoli neoprávněnému zásahu

do tohoto svého práva bránit, resp. požadovat dítě zpět od kohokoli, přivést uprchlé dítě do své domácnosti apod. V případě, že někdo neprávem zadržuje dítě u sebe a odmítá ho vydat rodičům (event. jiným občanům, kteří mají právo a povinnost mít dítě u sebe), může se oprávněný rodič (event. jiná oprávněná osoba – např. pěstoun) obrátit o pomoc ke státním orgánům (viz. § 41 odst.2 ZR). Výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí upravuje OSŘ v §§ 272 – 273. Postup, který je třeba zachovat, když v krajním případě musí dojít k nuce-nému odnětí dítěte z dosavadního prostředí a jeho předání tomu, komu bylo podle rozhodnutí soudu, nebo soudem schválené dohody svěřeno, je zde upraven.

K tomu, aby rodič mohl řádně plnit své právo a povinnost vychovávat dítě, má řadu prostředků, jejichž používání plyne ze základního zákonného práva vychovávat děti a řídit jejich jednání: určuje místo pobytu dítěte, dohlíží na ně, používá vhodných pedagogických prostředků – zákazů a event. i potrestání, zastupuje nezletilého v pracovněprávních vztazích apod. Při výkonu svých práv je však rodič povinen vždy respektovat výchovné cíle, které zákon vytyčuje a vycházet z toho, že rozhodující je zájem dítěte, pokud je v konkrétních směrech v souladu se zájmy společnosti, dobrými mravy apod.

Do rámce výchovného působení se obvykle zahrnuje i povinnost osobní péče o dítě, která zejména v  útlém věku dítěte převažuje nad ostatní rodičovskou činností. Osobní péče o dítě je státem vysoce hodno-cena. Předpisy sociálního zabezpečení, ale také pracovní zákonodárství umožňují matkám malých dětí, aby se během mateřské dovolené mohly plně a osobně dítěti věnovat. Pochopitelně, že tato osobní péče se neo-mezuje jen na útlý věk dítěte. Pokračuje i s  jejich přibývajícím věkem, byť se její formy a intenzita mění. Proto s osobní péčí o dítě počítá i zákon o rodině a de facto ji hodnotí jako ekvivalent plnění vyživovací po-vinnosti.

Z toho, že jsou rodiče za výchovu svých dětí společnosti odpovědni, vyplývá, že svůj podíl na výchově nemohou přenést na ostatní činitele, či na ně spoléhat a své povinnosti proto zanedbávat. Zneužívání či za-nedbávání rodičovských práv a povinností v oblasti výchovy je vážným protispolečenským jevem a porušo-váním základních společenských vztahů. Takové chování stíhá svými sankcemi nejen zákon o rodině, ale pokud jde o některá zvlášť závažná protiprávní chování a jednání i zákon trestní.

V souvislosti s výkladem o výkonu práva rodičů vychovávat děti je třeba se zmínit ještě o dalším vý-chovném činiteli, kterým je manžel rodiče. Je častým jevem, že dítě žije v rodině manželů, z nichž jenom jeden je jeho rodičem (biologickým). Nový zákon o rodině zde důsledně vychází z požadavků psychologie a pedagogiky a ukládá i manželu, který není rodičem dítěte, avšak žije s dítětem ve společné domácnosti, po-vinnost pomáhat při výchově tohoto dítěte ( § 33 ZR). Tento „nevlastní rodič“, tj. manžel rodiče, tedy není subjektem rodičovských práv k dítěti a jeho povinnost (ale také právo) se omezuje výlučně na pomoc v ob-lasti výchovy dítěte.

3.

Nezletilí nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu ( § 9 ObčZ), a proto potřebují, aby právní úkony, pro něž nejsou způsobilí, za ně učinil jejich zákonný zástupce. Jde o úkony, které nejsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající věku nezletilého. Obecná ustanovení o zas-toupení obsahuje občanský zákoník (viz. § 22 ObčZ). V § 26 občanského zákoníku je stanoveno, že „pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci“. Kdo je zákonným zástupcem nezletilého, neuvádí občanský zákoník, avšak výslovně odkazuje ( § 27 odst.1 ObčZ) na zákon o rodině. Právo a povinnost zastupovat své dítě svěřuje nový zákon o rodině v § 36 rodičům jako další výz-

namné rodičovské právo. V souvislosti s obecným ustanovením o způsobilosti být nositelem práv rodiče ( §

Str. 4

34 odst.2 ZR) může být nositelem i tohoto práva jen rodič mající způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Proto nezletilý rodič (pokud nenabyl zletilosti uzavřením manželství – viz. § 8 odst. 2 ObčZ) nemů-že být zákonným zástupcem svého dítěte. Pokud má dítě oba rodiče, jež jsou způsobilí být nositeli rodičov-ských práv (a nebyli ve výkonu těchto práv omezeni či jich zbaveni), jsou též oba rovnocennými zákonnými

zástupci svého dítěte. Pokud by zde nebylo druhého rodiče, či tento z jakéhokoli důvodu nebyl oprávněn dítě zastupovat, přechází v plném rozsahu zákonné zástupcovské právo na druhého rodiče.

Rodiče zastupují své děti jednak v důležitých věcech týkajících se osoby dítěte, jednak v jeho záležitos-tech majetkového charakteru. Tuto rozdílnou právní problematiku je třeba rozlišovat. Pokud jde o právní úkony týkající se osoby nezletilce, ponechává zákon zásadně toto zastoupení na rodičích samých, tj. nepod-léhá v  tomto směru zastoupení kontrole státního orgánu, tj. schválení soudem. Jinak je tomu při právních úkonech, týkajících se nakládání s majetkem nezletilého, pokud nejde o běžnou záležitost (viz. §§ 28 – 30 ObčZ).




Zejména v souvislosti s  právními úkony, jež se týkají osoby nezletilého v podstatných otázkách, se může projevit neshoda mezi rodiči, kdo z nich má v tomto případě dítě zastoupit a jaké stanovisko zaujmout (např. zda má dítě navštěvovat základní školu s  jazykovým či sportovním zaměřením apod.). V takovém případě – jde-li o věc podstatnou – je možné podle § 49 ZR, aby o výkonu těchto rodičovských práv rozhodl soud. Jeho rozhodnutí může vyznít v konkrétní věci i tak, že rodiče mají pro tento případ zastoupit dítě spo-lečně. Pokud zvláštní předpisy vyžadují pro některou otázku souhlas obou rodičů (tzv. společný souhlas), je možno, aby je-li to v zájmu dítěte byl nesouhlas jednoho z rodičů nahrazen rozhodnutím soudu.

Zvláštní pozornost věnuje nový zákon o rodině případům, v nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dětmi nebo mezi dětmi navzájem ( § 37b ZR). V těchto případech nemůže své děti zastoupit žádný z rodičů a soud musí dítěti ustanovit opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Jde o tzv. opatrovníka „kolizního“, ustanoveného pro určité konkrétní jednání či věc, v níž by mohlo dojít ke střetu právních zájmů subjektů uvedených v zákoně. Povinnost ustanovit opatrovníka je dána zákonem z důvodu všestranné a zvýšené ochrany právních zájmů nezletilce.

Právo a povinnost rodičů zastupovat své nezletilé děti zaniká jejich zletilostí. To platí též tehdy, kdyby dítě bylo na základě rozhodnutí soudu umístěno do ústavní výchovy. Jakmile dítě nabude zletilosti, může být rodičem zastoupeno jen na základě plné moci ( § 31 ObčZ).

4.

Správou záležitostí dítěte rozumí nový zákon o rodině především správu majetku dítěte a hospodaření jeho výnosem ( § 37a ZR). Zákonodárce zvolil pro toto právo a povinnost rodiče širší formulaci, čímž naz-načil, že může jít event. také o jiné než ryze majetkové záležitosti. Pokud jde o dispoziční právo nezletilce v  oblasti majetkových práv (většinou jde o vlastnické právo, event. o právo užívání bytu, ale též osobně ma-jetková práva – zejm. právo autorské), platí zde především ustanovení § 9 ObčZ, upravující způsobilost nez-letilce k občanskoprávním úkonům. Vymezení této způsobilosti určuje v podstatě i rozsah práv a povinností rodičů v oblasti správy záležitostí nezletilého. Znamená to tedy, že právo rodiče spravovat záležitosti dítěte se neuplatní tam, kde je nezletilý způsobilý jednat sám. Naopak v případě, že tuto způsobilost v konkrétním případě nemá, je jedině oprávněn a povinen za něho jednat jeho rodič. Právní účinky z jednání jeho rodiče vznikají nezletilému přímo. Současná právní úprava také nepřipouští, aby nezletilý, tam kde není oprávněn sám jednat, jednal s dodatečným souhlasem svého zákonného zástupce.

Předpokládá se, že většina rodičů se o majetkové věci svých dětí stará řádně a odpovědně, proto zákon neukládá v tomto směru zásadně povinnost dohledu (např. soudního) nad rodiči, ani nevyžaduje závěrečný účet, když dítě dosáhne zletilosti. Rodiče jsou však povinni, pokud o to dítě v lhůtě jednoho roku po skon-čení správy požádá, podat mu vyúčtování správy jmění ( § 37a odst. 3 ZR).

Pokud rodiče učiní v rámci svého práva správy majetku dítěte opatření, jež přesahuje rámec běžné sprá-vy majetku (např. chtějí prodat nemovitost, která je vlastnictvím dítěte), potřebují k takovému úkonu schvá-lení soudu, jak výslovně ukládá § 28 ObčZ. V případě zjištění, že si rodiče při správě majetku dítěte nepočí-nají řádně a v zájmu dítěte, může soud podle povahy věci učinit různá opatření – např. omezit je v tomto je-jich právu či jim správu majetku dítěte odejmout a svěřit ji opatrovníkovi ( §§ 83 – 84 ZR). 

Str. 5

5.

K právům a povinnostem rodičů náleží také určení jména a příjmení dítěte. Příjmení dítěte určí jeho rodiče, jsou-li manžely v souvislosti s prohlášením, které činí při uzavírání manželství. Nejsou-li rodiče dítě-te manželé, určí příjmení dítěte dohodou a oznámí to příslušnému matričnímu úřadu ( § 38 odst. 2 ZR). Po-kud by se rodiče na příjmení dítěte neshodli, určí ho soud ( § 38 odst. 3 ZR). V těchto otázkách se důsledně vychází ze zásady rovnoprávnosti muže a ženy; rodiče dítěte, kteří nejsou manžely, mohou pro ně zvolit

buď příjmení otce nebo příjmení matky. V případě, kdy otec dítěte není znám (nebo ho matka úmyslně neu-vede), ponese dítě příjmení matky a bude pod tímto příjmením zapsáno v matrice ( § 41 odst. 4 vyhl. č. 22/

1977 Sb., kterou se vydávají bližší předpisy o matrikách). Není-li znám žádný z rodičů dítěte, určí příjmení dítěte soud a toto příjmení bude zapsáno v matrice ( § 41 odst. 5 vyhl. č. 22/1977 Sb.).

Také jméno dítěte zásadně určují jeho rodiče. Na rozdíl od příjmení, které pro děti, které se teprve v

 budoucnosti narodí, určují rodiče již při uzavírání manželství (a pouze rodiče, kteří nejsou manžely, až poté, co se dítě narodí), jméno se dítěti určuje vždy teprve poté, narodí-li se živé. Jméno dítěte (ať jde o rodiče, kteří jsou či nejsou manžely) určují rodiče vždy vzájemnou dohodou. Není-li otec dítěte znám, určí jméno dítěte matka. Pokud by se rodiče nedohodli na znění jména dítěte, určí jeho jméno soud ( § 38 odst. 3 ZR). Ve výlučné kompetenci soudu je určení jména dítěte, jehož oba rodiče nejsou známi ( § 38 odst. 3 ZR). Také jméno dítěte je zapsáno, poté co jej rodiče, nebo event. soud oznámí matričnímu orgánu, do matriky.

Ke změně příjmení dítěte může dojít buď na základě ustanovení zákona o rodině, nebo na základě usta-novení zák. č. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení. V první řadě je třeba zdůraznit zásadu, že

ke změně příjmení dítěte na základě ustanovení zákona o rodině může dojít pouze do té doby, než nabude dítě zletilosti. Ke změně příjmení dochází buď ze zákona, nebo dohodou. Rodiče dítěte, kteří nebyli manžely, uzavřou manželství až po narození svého dítěte a při uzavření manželství z jejich prohlášení vyplyne jiné příjmení určené pro děti, které se mají narodit v manželství, než je příjmení, které nese jejich již narozené společné dítě (které měli před manželstvím). V tomto případě musí dojít ke změně příjmení tohoto dítěte ( § 39 odst. 1 ZR). Ze zmíněného ustanovení vyplývá zásada, že všechny děti stejných rodičů nesou stejné příj-mení.

Ze zákona dále dochází ke změně příjmení dítěte v případě osvojení. Je-li dítě osvojeno, změní se vždy jeho příjmení na příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů nese příjmení určené pro jejich ostatní

děti ( § 71 ZR). Tyto právní důsledky nastávají u obou typů osvojení. Stejně tak, dojde-li ke zrušení osvojení, nabývá osvojenec ex lege opět své dřívější příjmení ( § 73 ZR). Ze zákona by došlo ke změně příjmení dítěte, jestliže by otec, jehož příjmení dítě neslo, úspěšně popřel otcovství. Dítě by pak neslo příjmení matky. K další změně příjmení dítěte by však v tomto případě mohlo dojít, pokud by jeho otcem byl určen další muž (na základě první, event. druhé domněnky otcovství). Ke změně příjmení dítěte zásadně nedochází v důsled-ku rozvodu manželství rodičů či prohlášením jejich manželství za neplatné. Uzavřela-li manželství matka dí-těte, jehož otec není znám, tj. dítě doposud neslo příjmení matčino, mohou manželé před matričním úřadem souhlasně prohlásit, že příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě ( § 39 odst. 2 ZR).

Změnu jména nebo příjmení může povolit obecní úřad poté, co občan o tuto změnu požádá. Jde o pří-pad upravený zák. č. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení. Na povolení změny příjmení má ob-čan právní nárok. Obecní úřad sám zváží, zda jsou zde splněny podmínky stanovené pro změnu příjmení citovaným předpisem ( § 2 zák. č. 55/1950 Sb.). Jde tedy o změnu příjmení, k níž dochází po předchozím provedení správního řízení a příslušné rozhodnutí je výsledkem tohoto řízení. Pokud je v tomto řízení povo-lena změna společného příjmení rodičů, dochází vždy také ke změně příjmení nezletilého dítěte. Mají-li však rodiče – manželé různá příjmení, vztahuje se povolená změna příjmení toho z rodičů, jehož příjmení mají nebo mají mít nezletilé děti, a na tyto děti jen tehdy, projeví-li s tím souhlas druhý rodič. Totéž platí pro pří-pad, kdy o změnu příjmení dítěte požádá rodič, který není manželem druhého rodiče ( v praxi jde nejčastěji o případ toho z rodičů, kterému bylo po rozvodu dítě svěřeno do výchovy a který uzavřel nové manželství, z něhož se narodily další děti nesoucí odlišné příjmení od příjmení dítěte, polorodého sourozence, jež nabylo toto dítě v prvém manželství svého rodiče). Chybějící souhlas jednoho z rodičů může nahradit svým výro-kem soud ( § 4 zák. č. 55/1950 Sb.). V tomto případě soud nerozhoduje o změně příjmení dítěte (protože k tomu není oprávněn), ale svým souhlasem nahrazuje souhlas druhého rodiče k tomu, aby rodič podal žá-dost na obecní úřad, na základě níž by byla provedena změna příjmení dítěte. Jde o rozhodnutí na základě §

Str. 6

49 ZR, tedy o případ, kdy se rodiče nedohodli o podstatných věcech při výkonu své rodičovské zodpověd-

nosti.

Ke změně jména nezletilého dítěte může dojít jen podle zákona č. 55/1950 Sb., za splnění těch samých podmínek, jež platí pro změnu příjmení. S možností změny jména nezletilého dítěte nový zákon o rodině ne-počítá.

6.

Rozsah vzájemných práv a povinností vytvářejících obsah právního vztahu rodičů a dětí není pochopi-telně vyčerpán těmi právy a povinnostmi, o nichž byl doposud podán výklad. Zejména některá teoretická dí-la, zabývající se problematikou vzájemného vztahu rodičů a dětí, provádějí velmi podrobné systematické třídění práv a povinností rodičů a dětí podle jejich povahy. Ze základních práv a povinností, které uvádí zá-kon o rodině, vyvozují ještě další oprávnění, což poměrně široké formulace zákona umožňují za použití obvyklých interpretačních pravidel. Ale i v samotném zákoně o rodině najdeme ještě další ustanovení, jež poskytují rodičům další významná práva a ukládají jim povinnosti; stejně tak i dětem. Omezuji se jen na stručnou zmínku o těchto právech, aniž bych se zabýval další teoretickou problematikou v oblasti subjektiv-ních rodinných práv a povinností. Tak např. významným právem rodiče je jeho souhlas s osvojením dítěte. Svým způsobem velmi významnými právy rodičů jsou ta, která se uplatňují v oblasti určení otcovství. Jejich zvláštností je (a to proto, že je jejich společenský dopad zvláště významný), že se uplatňují vždy v konkrétní součinnosti se státním orgánem.

7.

Výchovu svých nezletilých dětí uskutečňují rodiče především ve své rodině, které má k tomu být zdra-vým prostředím, jak to má na mysli § 18 ZR. V těchto příznivých podmínkách vzájemný styk rodičů a jejich dětí v sobě žádnou problematiku netají. Významu nabývá tato otázka v případech, kdy spolu buď nežijí rodi-če dítěte, event. dítě nežije v rodině svých rodičů. Často bývá otázka práva rodiče na styk s dítětem zjedno-dušována – a toto právo bývá ztotožňováno s právem vychovávat dítě. Zákon ovšem dává možnosti omezit

či zakázat soudním výrokem rodiči osobní styk s jeho dítětem, jsou-li zde pro takové rozhodnutí dány před-poklady (viz. § 27 odst. 3 ZR; § 44 ZR). Svým způsobem se tedy právo rodiče osobně se stýkat s dítětem, s  nímž nežije ve společné domácnosti, stává nezávislým; jeho trvání není podmíněno tím, že by byl rodič např. zbaven svých ostatních rodičovských práv.

Otázka výkonu práva stýkat se se svým dítětem přichází v úvahu především v případech, kdy dítě neži-je buď s jedním ze svých rodičů (event. s oběma) ve společné domácnosti a kde došlo z tohoto důvodu k úpravě výchovných poměrů dítěte – bylo někomu (druhému rodiči, jinému občanovi, pěstounovi) svěřeno do výchovy. Důvody, pro které zákonodárce umožňuje omezit nebo zakázat styk s dítětem, uvedené v odst.

3 § 27 ZR, „jestliže je to nutné v zájmu dítěte“, spočívají v okolnostech objektivního charakteru (např. styk rodiče s dítětem vyvolává objektivně prokazatelnou poruchu, nebo zhoršení zdravotního – psychického sta-vu dítěte). K takové objektivní situaci může dojít v jakémkoli případě, kdy dítě vychovávané v určitém sta-bilním prostředí nebude moci absolvovat bez určité zdravotní újmy (např. neurotizace dítěte) styk se svým rodičem. Je-li tedy, většinou na základě odborného znaleckého posudku, možno bezpečně zjistit objektivní stav – tzn. souvislost mezi negativním vlivem styku rodiče s dítětem na jeho zdravotní stav, je možná aplika-ce ustanovení § 27 ZR na kterýkoli případ, kdy dítě nežije spolu se svým rodičem (event. s oběma) ať již z jakéhokoliv důvodu a jeho výchova byla upravena soudním rozhodnutím. To, že toto ustanovení vyžaduje (v zájmu všestranné ochrany práva nezletilce na zdravý a ničím nenarušovaný rozvoj psychický i fyzický) zjištění objektivního stavu a rozhodování opět jen z tohoto objektivního hlediska, dává mu podobu ustanove-ní obecného charakteru.

Str. 7

8.

Právům a povinnostem rodičů v oblasti výchovy odpovídá povinnost dítěte řídit se výchovnými opat-řeními a pokyny svých rodičů. Vzájemná součinnost rodičů a dětí se předpokládá nejen v oblasti výchovy, ale i v ostatních vztazích v rodině. Vzájemná podpora a pomoc všech členů rodiny je hlavní zásadou těchto vztahů. Proto i děti, tak jak to odpovídá společenskému zájmu na jejich zdárném vývoji, se na jedné straně mají právo plně podílet na hmotné a kulturní úrovni rodiny, na druhé straně by se měly účastnit rodinného života. Zákon jim tudíž ukládá povinnost „své rodiče ctít a respektovat" ( § 35 ZR). Plnění vyživovací povinnosti vůči rodičům upravuje § 87 ZR, který tuto povinnost stanovuje vzhledem k „poměru schopností, možností a majetkových poměrů ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí“. To znamená, že pokud má nezletilé dítě vlastní příjem, mělo by přiměřeně přispívat na společné potřeby rodiny jejíž je členem. Na druhé straně však ustanovení § 87 ZR neopravňuje rodiče, aby jim dítě odevzdávalo bez dalšího své veškeré příjmy a aby mu tak znemožnili jakékoliv nakládání s vlastními finančními prostředky (viz. § 9 ObčZ). 

9.

Při vypracovávání této seminární práce jsem pracoval s  řadou odborných publikací zabývajících se problematikou rodinného práva, a to i staršího data. Měl jsem tudíž možnost porovnávat vývoj českého ro-dinného práva za posledních dvacet let a musím říci, že zvláště v  posledním období došlo k výraznému zkvalitnění a vyjasnění norem rodinného práva, a to především např. v oblasti vzniku manželství, rozvodu, rodičovské zodpovědnosti aj. Věřím, že tento pozitivní trend bude pokračovat i v budoucnosti ku prospěchu instituce rodiny jako základního kamene společnosti i státu.

Str. 8

Prameny a literatura:

Holub N.; Nová H.; Zákon o rodině a předpisy související; Linde Praha 1998

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

Zákon č. 268/1949 Sb., o matrikách

Zákon č. 55/1950 Sb., o užívání a změně jména a příjmení

Vyhláška MV č. 479/1950 Ú.l., kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu o užívání a změně jména a příjmení

Těžká O.; Vyživovací povinnost; Praha 1984

Arnoldová M.; Pojem výchova v rodinnom práve; Justičná revue 1990

Str. 9