Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

BYTOVá POLITIKA – stav, problémy, cíle

BYTOVá POLITIKA – stav, problémy, cíle

I. STAV V OBLASTI, KTEROU ŘEŠí DANá POLITIKA

V období po druhé světové válce do r. 1989 byla bytová politika realizována v prostředí centralisticky řízeného státu, její úloha byla zúžena především na novou výstavbu, v níž se investorsky angažoval stát. Až na výjimky se jednalo o výstavbu vícepodlažních objektů. Paternalistický přístup státu dal vzniknout deformovanému pohledu na bydlení a nevytvářel v obyvatelstvu motivaci k zajištění vlastního bydlení….



 

Období od roku 1990 do r. 2001 mělo převážně transformační charakter. Koncepce bytové politiky a její realizace byla rozdělena do dvou fází. První etapa obsahovala i změny v systémové oblasti. Projevilo se to zejména v odstraňování administrativně přídělového bytového systému, který vychází z myšlenky, že pociťovaný deficit bytů může být odstraněn pouze jejich přidělováním a další výstavbou. Opírá se také o myšlenku sociální spravedlnosti, která je povinna zajistit všem svým členům bydlení na standardní úrovni, až k postupnému pokládání základů systému tržně orientovaného, který zase naopak vychází ze skutečnosti, že byt je ryze soukromý statek, byty jsou zbožím a rozdělují se na základě cen, nabídky a poptávky, přičemž cenou se rozumí cena domů, cena bytů při koupi do vlastnictví a cena nájemného. Tyto systémové změny proběhly zejména v letech1991 – 1993. Bohužel ani tato převážně neoliberální koncepce nebyla příliš šťastná, byla poznamenána celkově zúženým pohledem na oblast bydlení, který způsobil, že odstranění prvků administrativně – přídělového bytového systému nebylo včas následováno vytvářením nových podpůrných opatření zajišťujících dostupnost bydlení všem sociálním vrstvám. Dále došlo poprvé k zvýšení nájemného. V roce 1993 byl schválen zákon o stavebním spoření, který otevírá možnosti řešit bytové potřeby a údržbu všem fyzickým i právnickým osobám, které splnily stanovené podmínky. A také byla schválena koncepce regulace nájemného do r. 2000. Dalším krokem byl převod doposud státního bytového fondu do vlastnictví obcí. ( Bytovým fondem se myslí všechny byty ve státě. Ty se skládají z bytů trvale nebo dočasně obydlených a z bytů z různých důvodů neobydlených). Obce tak mohly samy rozhodnout, které byty si ponechají a které prodají do vlastnictví jejich uživatelům atd. Avšak do vlastnictví obcí tak byl převáděn hluboce ztrátový a mnohdy zdevastovaný bytový fond. Jelikož obce neměly prostředky na nápravu, vedlo je to ke snaze bytový fond zprivatizovat. Ovšem jen málo vlastníků má finanční prostředky k údržbě nebo opravě a tak hrozí prohlubování zanedbané údržby privatizovaného bytového fondu. S touto koncepcí došlo ještě k dalším nezamýšleným chybám např. v oblasti družstevního bydlení nebo podnikových bytů. V r. 1997 byl přijat Poslaneckou sněmovnou koncept nazvaný “Záměry a opatření vlády v oblasti bydlení”. V konceptu byl kladen důraz na samoregulační funkci trhu, ale doba ukázala, že tyto záměry byly vládou přeceněny a tak došlo ke snížení účinnosti jednotlivých navrhovaných opatření.

 

Bydlení, jeho dostupnost a kvalita je jednou z nejdůležitějších hodnot. Pro většinu domácností představuje nejvýznamnější životní investici. Podle posledního prohlášení vlády nelze tuto hodnotu přenechat jen živelnému působení trhu. “Zabezpečení bydlení je zájmem veřejným i soukromým. Trh s byty musí být proto trhem státem usměrňovaným. Politika bydlení bude vycházet z povinnosti státu učinit vše pro zabezpečení dostupného a přijatelného bydlení pro všechny občany.”

 

Bytová politika řeší tyto oblasti bydlení:

 

® Rozsah bytového fondu

Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 1991, představoval úhrnný bytový fond celkem 4 0 77 193 bytů, z toho bylo asi 9% trvale neobydlených.

K prvnímu čtvrtletí 1999 bylo trvale obydlených bytů na 1000 obyvatel 365. Vzhledem k tomu, že v r. 1991, cca 400 000 domácností nemělo samostatný byt, tedy žilo ve společné domácnosti s jinou domácností a objem bytové výstavby byl dalších let relativně nízký, lze předpokládat, že se zvyšuje počet domácností bez vlastního bytu.

 

 

® Kvalitativní charakteristika bytového fondu (BF)

BF je tvořen z 51%byty ve vícepodlažních domech, z toho asi 1,2 mil. bytů je v domech postavených panelovou technologií. Většina těchto bytů je jak technicky, tak morálně zastaralá. Alarmující je zvláště stav panelových objektů.

 

 

® Struktura BF

V současné době tvoří soukromý nájemní sektor, který vznikl zejména na základě restitucí nemovitostí, zhruba 6% bytů. Nájemní bytový fond ve vlastnictví obcí představuje nyní cca 24% z celkového bytového fondu. Družstevní byty, které jsou postupně převáděny do vlastnictví členů družstev, představují v současné době 19% bytového fondu.

 

Nicméně výzkumy ukazují že skladba bytového fondu po změnách vlastnických vztahů odpovídá poměrům v jiných evropských zemích, ale úroveň bydlení je nižší, avšak zhruba odpovídá ekonomické výkonnosti ČR. Velkým problémem zůstává zanedbanost bytového fondu, způsobená dlouholetým podkapitalizováním. Dosud přijatá podpůrná opatření nejsou dostatečně provázána a přesně zacílena, takže nejsou plně efektivní. Jejich účinnost je také omezena celkovou ekonomickou a sociální situací. Trh s byty je strukturálně a prostorově diferencovaný, existují zde velké regionální a municipální disparity. Dosavadní opatření mají spíše plošný charakter.

 

Oblast bydlení je ovlivňována mnoha vnějšími faktory. Mezi hlavní patří demografické faktory, především přírůstek počtu domácností a jejich struktura, změny věkových skupin, například zvyšování podílu starších lidí prodlužováním věku, či dřívější osamostatňování mladých lidí. Dále pak samozřejmě stav bytového fondu – velikost bytů, vybavenost, počet místností a další kvalitativní charakteristiky. Nezanedbatelným faktorem je také vývoj a změna životního stylu a změny v úrovni životního standardu. Dalším faktorem je samozřejmě situace na trhu práce, která ovlivňuje nesoulad mezi možností získat bydlení a možností nalézt pracovní uplatnění. Pak se může stát, že ve velkých městech s dostatečnou nabídkou pracovních příležitostí je značný převis poptávky po bydlení ( Praha, Brno) a naopak v regionech a sídlech s vysokou mírou nezaměstnanosti je k dispozici bytový fond, o který nemají občané zájem, např. Ostrava.

 

Situace v základních sektorech bydlení je následující:

V družstevním sektoru je situace v celku uspokojivá, problémy jsou dány neuváženými legislativními zásahy z počátku 90. let a nedokončeným privatizačním procesem. Bytová výstavba v tomto sektoru stagnuje, stát ji nepodporuje. V soukromém sektoru jsou problémy vážnější, převážně je to způsobeno zanedbaností BF, regulací nájemného, kterému je zde většina bytů podřízena a neuspokojivými vztahy mezi nájemci a pronajímateli.

Sektor obecních bytů se potýká s obdobnými problémy. Nová výstavba však zde díky státním dotacím probíhá.

Vlastnický sektor, který je tvořen zejména rodinnými domky se rozšiřuje zejména o byty ve vlastnictví v důsledku privatizace i bytové výstavby.

Skladba bytového fondu v členění na nájemní a vlastnický sektor odpovídá zhruba skladbě v zemích EU.

Další oblastí, kterou se bytová politika zabývá je:

 

Bytová výstavba:

 

Od r. 1994 dochází k trvalému nárůstu počtu zahájených bytů, který je postupně následován nárůstem počtu bytů dokončených. Nicméně, současný rozsah a struktura nové bytové výstavby stále plně neodpovídá potřebám plynoucím především z demografického vývoje. Stále převládá poptávka nad nabídkou. Bytová výstavba zaostává za průměrem EU. Např. v roce 1995 bylo v zemích EU dokončováno v průměru 5,3 bytů na 1 000 obyvatel, zatímco v ČR to bylo jen 1,23.

V současnosti se nabídková cena nového bytu pohybuje v rozmezí od 15 – 27 000 Kč/m2, podle použité technologie, typu výstavby a lokality. Od r. 1990 do r. 1997 se tato cena zvedla již 6x (což je pro některé domácnosti neúnosné a tak spousta rodin je nucena žít v domácnosti s další rodinou), přitom peněžní příjmy domácností vzrostly jen 3x. Důsledkem je poměrně nízký počet nově stavěných bytů, které jsou většinou dostupné jen pro vyšší příjmové vrstvy, ale i poměrně značný počet nevyužitých nově postavených bytů a domků. Od roku 1996 je v rámci státní sociální podpory poskytován domácnostem příspěvek na bydlení na základě zjištění jejich sociální potřebnosti. Příspěvek mohou požadovat všechny domácnosti, bez ohledu na to, jaký typ bytu užívají (nájemní, vlastní…)Výše příspěvku je diferencována pouze podle výše příjmů domácnosti, bude tedy do určité míry motivovat některé domácnosti k přizpůsobení úrovně bydlení jejich dlouhodobé příjmové situaci. Jedním z dalších nástrojů BP jsou daňové úlevy, stavební spoření, dlouhodobé hypoteční úvěry a investiční úvěry.

 

 

 

Nájemné :

 

V r. 1994 byla vládou schválena koncepce regulace nájemného do r. 2000. Podle této koncepce má být nájemné zvyšováno v závislosti na tempu inflace, podle rozhodnutí obce a dále podle vládního rozhodnutí, které bude vycházet z posouzení makroekonomických veličin. Nájemné se bude měnit vždy k 1. červenci každého roku.

Průměrná výše nájemného se zvýšila ze 134 Kč měsíčně v r. 1990 na 1082Kč v roce 1998, zvýšení se tedy pohybuje kolem 700%.

Kromě nájemného se postupně narovnávají i další regulované ceny spojené s bydlením např. elektřina, plyn, voda atd.

Náklady na bydlení jsou značně diferencované, v závislosti na typu bydlení.

 

Neměli bychom opomenout ani oblast sociálního bydlení, chráněného bydlení a výstavbu domů na půl cesty. Bohužel pro tyto cílové skupiny se teprve nová koncepce bytové politiky vytváří, zatím nejsou k dispozici odpovídající opatření umožňující řešit bytovou situaci osob, které jsou v oblasti bydlení znevýhodněny v důsledku zdravotního stavu, věku, rodinné situace, původu apod. Podstatou problému je finanční nedostupnost bydlení. Nicméně v procesu tvorby je koncept pro “chráněn bydlení”, DD, domy s pečovatelskou službou, skupinové bydlení, domy na půl cesty. Celý systém má být otevřený, tzn., že jednotlivé dotační tituly bude možné podle potřeby upravovat. Stát momentálně pouze poskytuje dotace na výstavbu. Stát by se však měl také podílet na úhradě vícenákladů vznikajících při bezbariérových úpravách či při modernizaci bytů pro tělesně postižené občany a na výstavbě bytů v penzionech pro důchodce a bytových domů s pečovatelskou službou. Tato podpora bydlení se realizuje na základě nižší úrokové míry úvěrů na výstavbě a rekonstrukci bytů systémem státem garantovaného stavebního spoření a hypotečními úvěry. Tato forma poskytování příspěvků je ale značně závislá na rozpočtových možnostech státu. 

I přes některé účinné kroky na cestě budování “té správné” bytové politiky, je nutno si uvědomit, že dosažení konečného cíle, jestli vůbec nějaký je, bude poměrně dlouhodobou záležitostí. Současná právní ochrana zajišťuje bydlení pouze na smluvní bázi a pro některé domácnosti s nízkými příjmy v podstatě trh s byty prakticky neexistuje. A tak apelujme na ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo pro místní rozvoj, aby rychle a účinně pro tyto občany vybudovala a zrealizovala koncepci sociálního bydlení a bydlení vůbec a institut domovského práva. Špatné bytové podmínky jsou jedním ze znaků chudoby a nízké kvality života.

II. HLAVNí PROBLÉMY V KLíČOVÝCH OBLASTECH BYDLENí

  • Stávající bytový fond

1. Zanedbanost zejména vícepodlažních bytových domů

Část staršího bytového fondu je zanedbaná v důsledku výrazně podhodnocené údržby. Výsledkem je rostoucí dluh v péči o bytový fond, snižování finanční i užitné hodnoty bytových objektů a potenciální riziko snižování úrovně bydlení obyvatelstva.

Na uvedeném stavu se do určité míry podílel i způsob privatizace státního – poté obecního - bytového fondu, kdy se, např. privatizovaly neopravené bytové domy, což vede v mnoha případech k dalšímu prodlení nedostatečné údržby a k ekonomickým ztrátám. Převod z veřejného vlastnictví (stát, obec) byl realizován bez současného vytvoření podmínek a hranic pro hospodárné nakládání s bytovými domy. Obce tak byly - ze strany státu – ponechány "živelnému" nakládání s bezplatně získaným majetkem, což se v některých případech odráží na způsobu s jeho dalším nakládáním.

Specifické problémy jsou spojené s panelovými objekty; problémy jsou dány konstrukčními vadami, nevhodnými projekty, nedostatečnou údržbou a jsou zvýrazněny tím, že panelové objekty tvoří 31 % bytového fondu. Aktuálním problémem je riziko havárií; v delším časovém horizontu vzniká riziko stavební, ekonomické a sociální devastace celých městských čtvrtí.

 

 

2. Nedostatek zdrojů na řádnou péči o bytový fond, na odstraňování zanedbané údržby a na modernizace a rekonstrukce

Problém se týká především nájemního sektoru. S problémy se potýká i vlastnický sektor, neboť náklady na opravy, modernizace apod. jsou vzhledem k příjmové úrovni obyvatelstva velmi vysoké a podpora ze strany státu není dosud dostatečná.

Družstevnímu sektoru se ani za poměrně dlouhé časové období nepodařilo vytvořit dostatečné finanční prostředky na řádnou péči o svůj bytový fond; tato situace vzhledem k zvětšujícímu se rozdílu mezi regulovanými nájmy a nájmy v družstevních domech nadále trvá.

 

 

3. Nedostatky ve správě bytového fondu

Výše uvedené problémy jsou umocňovány neefektivní správou bytového fondu, zejména nájemních bytů ve vlastnictví obcí. Nedostatky se týkají především využití existujícího bytového fondu, vymáhání úhrad za jeho užívání (od neplatičů), účasti uživatelů bytů na správě apod.

 

 

4. Úbytek bytového fondu

Problém se týká především soukromých nájemních domů a bytových domů s byty ve vlastnictví, kde v průběhu 1. poloviny 90. let došlo k masové přeměně bytových prostor na nebytové. Důsledkem je úbytek bytů, a to zejména ve velkých městech, kde se tato skutečnost odrazila v prohloubení rozporu mezi nabídkou a poptávkou.

 

 

 

  • Nová bytová výstavba

1. Objem nové bytové výstavby neodpovídá potřebám

Současný rozsah a struktura nové bytové výstavby dosud stále plně neodpovídá potřebám plynoucím především z demografického vývoje (růst počtu domácností při celkovém poklesu obyvatelstva) a je částečně znehodnocován přirozeným úbytkem bytového fondu. V důsledku této situace hrozí zhoršování celkové úrovně bydlení.

2. Nedostupnost cen nového bydlení pro většinu domácností

Ceny nové výstavby jsou, i přes pokles v posledním roce, neúměrně vysoké ve srovnání s příjmovou úrovní většiny domácností. Důsledkem je nejen poměrně nízký počet nově stavěných bytů, které jsou většinou dostupné jen pro vyšší příjmové vrstvy, ale i poměrně značný počet nevyužitých nově postavených bytů a domků; tato skutečnost je dána špatným odhadem mnoha investorů, kteří přecenili úroveň koupěschopné poptávky a rozsah vyšších příjmových vrstev obyvatelstva, jejichž potřeba bydlení je nyní již většinou uspokojena. Snaha o zvýšení finanční dostupnosti nového bydlení vedoucí přes orientaci na výstavbu malých bytů však snižuje již nyní nedostatečné plošné parametry bytového fondu. Problém se týká jak vlastnického, tak nájemního sektoru.

 

 

3. Nedostatečná úprava podmínek pro působení investorů v oblasti bytové výstavby

Zájem podnikatelských subjektů je podmiňován na straně poptávky nízkou efektivní poptávkou obyvatelstva a na straně nabídky nedostatečnou podporou ze strany státu a, v případě nájemního bydlení, obtížnou situací v oblasti vymahatelnosti práva. Subjekty, které by mohly fungovat na neziskovém principu, nemají dosud vytvořeny adekvátní legislativní a ekonomické podmínky. Ve výstavbě převažuje vlastnické bydlení, které umožňuje investorům rychlejší návratnost vložených prostředků a neklade tak vysoké nároky na jejich finanční zdroje (nedostatek jejich vlastního kapitálu a úvěrových zdrojů je nahrazován využitím zálohového financování ze strany budoucích kupců nemovitostí, čímž na ně přenáší podnikatelské riziko, které je v důsledku nesolidnosti mnoha firem dosti vysoké).



 

 

 

  • Sociální problémy

1. Omezená možnost získat samostatné bydlení

Domácnosti s nižšími příjmy, mladí lidé a další, kteří žijí v nuceném soužití s jinou domácností, mají malou možnost získat na trhu s byty samostatné bydlení. Podstatou problému je především malá finanční dostupnost bydlení, zhoršená v některých, zvláště atraktivních lokalitách i faktickým nedostatkem bytů.

 

2. Postupně se zvyšující zátěž domácností výdaji na bydlení

V souvislosti s procesem objektivizace cen v oblasti bydlení se zvyšuje zátěž domácností výdaji na nájemné, energie apod. Problém se týká především nízkopříjmových domácností a koncentruje se ve větších sídlech v oblasti nájemního a družstevního bydlení, kde mají uživatelé jen malou možnost ovlivnit výši svých výdajů na bydlení. Deregulace cen v oblasti bydlení nebyla sladěna; vývoj cen služeb (zejména elektrické energie, plynu a tepelné energie) se odrazil ve struktuře výdajů domácností na bydlení, kde podíl nájemného zůstává na úrovni zhruba 1/3 a v podstatě stagnuje. Důvodem je skutečnost, že na počátku deregulačního procesu byl zvolen opačný postup - nejprve byla zahájena deregulace cen služeb a růst cen nájemného následoval podstatně mírnějším tempem.

 

3. Malá dostupnost bydlení pro sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, tj. ti, kteří si na trhu s byty nedokáží sami zajistit adekvátní bydlení

Standardní tržně orientovaná bytová politika disponuje různými nástroji, jimiž lze usilovat o naplňování celkové a finanční dostupnosti bydlení. Tyto právní, ekonomické a finanční nástroje jsou využívány na straně nabídky i poptávky a slouží ke sblížení cen bydlení na straně jedné a použitelných příjmů domácností na straně druhé. Přitom platí, že sbližování nabídkové a poptávkové strany se musí vždy dít při respektování přiměřenosti bydlení vzhledem k potřebám konkrétní domácnosti i vzhledem k jejím finančním možnostem.

Nástroje, jimiž stát intervenuje do trhu s byty lze rozdělit, z hlediska zacílení na určité skupiny obyvatelstva, na 2 druhy:

  • univerzální nástroje - ty jsou zaměřeny na většinu domácností, bez konkrétního zacílení

  • selektivní nástroje - zaměřeny na úzkou, předem zvolenou skupinu obyvatelstva. Tyto selektivní neboli adresné nástroje jsou orientovány především na sociálně slabé vrstvy obyvatelstva

 

Základní způsoby, kterými může stát napomáhat sociálně slabým vrstvám obyvatelstva při řešení otázky bydlení, jsou tyto:

  • snižovat cenu jejich bydlení ® sociální bydlení

  • provádět sociální transfery, vedoucí ke zvýšení příjmů těchto sociálních vrstev ® příspěvky na bydlení/ nájemné

  • kombinovat oba výše uvedené způsoby

 

a) Snížení ceny bydlení pro sociálně slabší vrstvy obyvatelstva

Snížení ceny bydlení pro sociálně slabší vrstvy obyvatelstva lze dosáhnout mnoha různými nástroji, uplatňovanými jak ve fázi pořízení obydlí, tak ve fázi užívání. V pořizovací fázi lze snížit cenu bydlení pro konečného uživatele především vhodným financováním (zvýhodněné půjčky, dotace...), využitím nejrůznějších daňových nástrojů, zainteresováním vhodných investorů, využitím vhodných pozemků, projektů a technologií, nepřekročením stanovených standardů apod. Ve fázi užívání lze snížení ceny bydlení pro konečné uživatele odvinout především od nízkých pořizovacích nákladů, ale lze využít i určitou regulaci ceny bydlení, tj. především nájemného. Finančně dostupné bydlení, vytvářené prostřednictvím výše uvedených nástrojů, je obvykle označováno jako sociální bydlení.

b) Zvýšení příjmů sociálně slabých domácností

Navýšení příjmů se děje prostřednictvím sociálních transferů, směřujících především od bohatých k chudým, popř. od bezdětných k rodinám s dětmi. Většina sociálních transferů nemá přímou vazbu na bydlení; existují však takové, které jsou přímo zacíleny na zvýšení použitelných příjmů sociálně slabých domácností v souvislosti s bydlením. Jedná se o adresné sociální dávky, jejichž cílem je dosáhnout příznivého poměru mezi příjmy domácností a cenou bydlení, tj. snížit neúměrně vysokou zátěž domácnosti výdaji na bydlení, nebo umožnit domácnosti pořídit si bydlení, odpovídající jejím potřebám. Adresné sociální dávky tohoto typu jsou reprezentovány především příspěvky na bydlení, popř. na nájemné.

 

Oba nástroje jsou do určité míry, především v závislosti na podobě sociálního bydlení, kombinovatelné. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že:

  • sociálního bydlení představuje především peněžním podpoření strany nabídky a je zaměřeno na zvýšení celkové dostupnosti bydlení, často dokonce na odstranění bytové nouze

  • příspěvky na bydlení / nájemné představují podporu strany poptávky a jejich cílem je hlavně zlepšení finanční dostupnosti bydlení, nikoli zvýšení celkové nabídky bytů.

 

4. Nedostatečně rozvinutá podpůrná opatření zaměřená na obyvatelstvo se specifickými potřebami v oblasti bydlení

Dosud nejsou k dispozici odpovídající opatření umožňující řešit bytovou situaci osob, které jsou v oblasti bydlení znevýhodněny v důsledku zdravotního stavu, věku, rodinné situace, původu apod.

  • Podporované bydlení = bydlení, které svými vlastnostmi nebo službami, které jsou v něm poskytovány, vyhovuje cílové skupině osob se zvláštními potřebami.

  • Cílová skupina osob – osoby, které jsou z různých důvodů natolik znevýhodněny, že nejsou schopny uspokojovat svou potřebu bydlení běžným způsobem (př. ve standardních bytech, za pomoci běžných nástrojů bytové a sociální politiky …). Pomoc, kterou jim stát poskytuje, je vždy jen doplněním jejich vlastního úsilí při řešení bytové situace. Takto poskytovaná pomoc má kromě hlavního cíle – zajištění adekvátního bydlení, i preventivní funkci – brání vzniku sociálního vyloučení.

  • Faktory znevýhodnění těchto osob, často doprovázené příjmovou nedostatečností :

- zdravotní stav a z něj plynoucí potřeby

- věk a z něj plynoucí zdravotní a sociální důsledky

- nepříznivé životní okolnosti znemožňující dané osobě zajistit si adekvátní bydlení

 

Osoby z této cílové skupiny mají specifické potřeby v oblasti bydlení dané tím, že se nacházejí ve stavu sociální nouze – stav, kdy osoba není schopna pro nezaopatřenost, vysoký věk, zdravotní postižení či dysfunkci rodiny schopna zabezpečit si své základní životní potřeby. Těmto osobám jsou poskytovány služby sociální péče, které slouží k nahrazení či posílení jejich soběstačnosti a zabezpečení jejich potřeb. Jednou z těchto služeb je i služba chráněného bydlení.

Tyto osoby nejsou schopny si pořídit adekvátní bydlení, protože jejich požadavky na bydlení jsou finančně velmi náročné nebo je jejich znevýhodnění provázeno příjmovou nedostatečností nebo potřebují jinou podporu. Problém je především získání bydlení s požadovanými vlastnostmi, proto se celý koncept podporovaného bydlení zaměřuje na posílení nabídky tohoto bydlení.

  • Základní typy podporovaného bydlení :

a. – Bezbariérové bydlení – určeno pro zdravotně postižené osoby, zvláště pro osoby s omezenou možností pohybu a orientace. Hlavní funkcí je umožnit těmto lidem vést soběstačný život.

b. – Bydlení se sociálními službami – určeno pro osoby znevýhodněné zdravotním stavem, věkem nebo nepříznivými životními okolnostmi, jejichž potřeba nemůže být v důsledku jejich handicapu saturována prostřednictvím standardního běžného bydlení. Hlavní funkcí je umožnit těmto lidem relativně samostatný život a usnadnit jejich integraci do společnosti.

c. – Vstupní bydlení – určeno pro osoby, které si nemohou v důsledku nepříznivých životních okolností obstarat samostatné adekvátní bydlení, tj. nemohou se uplatnit na trhu s byty. Problém je především nedostatek finančních prostředků nutných k zajištění bydlení; častá je absence trvalého bydliště a zázemí, které zajištění usnadňuje. Hlavní funkcí je usnadnit cílové skupině osob vstup na trh s byty. Má podobu většinou nájemního bydlení, ale může jít i o družstevní či vlastnické byty.

 

5. Tzv. holobyty

samostatnou problémovou skupinou jsou neplatiči nájemného a sociálně nepřizpůsobiví občané. Praxe mnoha obcí ukazuje, že vhodným řešením je zřízení tzv. holobytů. Nezřídka však dochází k situacím, kdy nově postavené holobyty nabízejí vyšší standard bydlení než stávající byty IV. kategorie. Příznivěji se proto jeví zřízení holobytů rekonstrukcí či vyčleněním starších domů s byty nižších kategorií, které mohou po uvolnění plnit funkci holobytu.

 

6. Neobydlené byty

Poměrně rozsáhlý neobydlený bytový fond se nachází v obcích do 10 000 obyvatel (př. v obcích do 200 obyv. – 25,5% veškerého bytového fondu, do 500 obyv. – 20,4%, do 1000 obyv. – 17,1%). Většinu tvoří rekreační chalupy nevyčleněné z bytového fondu. V obcích do 10 000 obyvatel je však poptávka po bytech všeobecně velmi nízká.

 

 

 

  • Deregulace nájemného

 

  • Regulované nájemné – takové, jehož výše je omezena jedním ze

způsobů, které uvádí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách v platném znění.

Problém s ním spojený spočívá v jeho “nedostatečnosti”, tzn. Nepokrývá ani provozní náklady, údržbu či opravy bytu.

  • Deregulace nájemného - je základním předpokladem pro fungující trh s byty. Pro stát je zajímavá ještě z dalšího důvodu a tím je vlastnictví nájemních bytů obcemi. Nedostatečné nájemné je příčinou chátrání budov s nájemními byty a nutí tak obce investovat prostředky, které by mohly být využity jinak (pokud je vůbec mají).

K uvolnění nájemného prakticky dochází již od roku 1993. K úplné deregulaci by mělo dojít od roku 2003. Od téhož roku by měl současnou vyhlášku o nájemném nahradit nový zákon, který zajistí ochranu nájemníkům před neúměrně vysokým nájemným i jeho neodůvodněným zvyšováním, ale i pronajímatele před zmrazením cen nájemného. Přiměřenost nájemného se má posuzovat podle místně obvyklého nájemného, které by mělo odrážet situaci na místním trhu.

 

 

 

 

 

 

 

III. CíLE SOUČASNÉ BYTOVÉ POLITIKY

  • Programové prohlášení vlády

Celkové cíle a navržená opatření v oblasti bytové politiky vycházejí z Programového prohlášení vlády, které konstatuje: "Byt a bydlení jsou pro rozvoj občana nezastupitelnou hodnotou, kterou nelze přenechat jen živelnému působení trhu. Zabezpečení bydlení je zájmem veřejným i soukromým. Trh s byty musí být proto trhem státem usměrňovaným. Politika bydlení bude vycházet z povinnosti státu učinit vše pro zabezpečení dostupného a přijatelného bydlení pro všechny občany". Těchto záměrů by mělo být dosaženo prosazováním důsledně komplexního přístupu k celé oblasti bydlení.

Vzhledem k existujícím problémům v oblasti bydlení je zřejmé, že má-li být programové prohlášení vlády naplněno, je nezbytné, aby posilování podpory bydlení zůstalo jednou z prvořadých priorit vlády.

 

 

  • l. Základní charakteristiky koncepce a přístupu k bydlení

 

Předkládaný koncept je zaměřen na relativně stabilizovaný, i když ne dostatečně rozvinutý bytový systém. V souladu s tímto předpokladem jsou navrhovaná opatření směřována především na odstraňování existujících překážek, na rozvoj a zvyšování účinnosti intervenčních nástrojů a tím i na zlepšování bytové situace obyvatelstva. Dosažení základních cílů bytové politiky pomocí navrhovaných opatření se předpokládá v časovém horizontu sedmi let.

Základní cíle i konkrétní navrhovaná opatření vycházejí z komplexního přístupu ke sféře bydlení, který pojímá bydlení v širokých vazbách a souvislostech. Bydlení a především bytová výstavba má významné ekonomické aspekty. Výdaje na bydlení tvoří významnou položku domácích rozpočtů, která však nesmí nadměrně zatěžovat, neboť přináší riziko potlačení spotřeby v jiných oblastech, což může mít negativní vliv na výkon ekonomiky. Bydlení má také neopominutelné aspekty sociální: slušné a bezpečné bydlení je základní podmínkou uspokojivého života jedince i rodiny a důležitou složkou životní úrovně.

Koncepce respektuje skutečnost, že současná ekonomická situace, včetně vývoje reálných příjmů obyvatel, je pro rozvoj bydlení limitujícím faktorem. Ačkoli důsledky existence těchto mantinelů může bytová politika do jisté míry ovlivnit, nelze od ní očekávat, že je odstraní. Podpora bytové výstavby, včetně oprav a modernizace bytového fondu, však může ovlivnit oživení ekonomických aktivit v regionech, včetně vytváření určitého počtu pracovních míst.

 

 

  • 2. Základní cíle bytové politiky

 

Veškerá navrhovaná opatření jsou podřízena základnímu cíli bytové politiky, tj. vytvoření takové situace, kdy si každá domácnost bude moci nalézt odpovídající bydlení z hlediska prostoru, kvality a ceny.

Předpokladem dosažení tohoto cíle je zvýšení dosud nedostatečného objemu finančních prostředků plynoucích do oblasti bydlení, tj. hlavně do péče o stávající bytový fond i do nové výstavby. Dalším předpokladem je rozvinutí adekvátních ekonomických, právních a jiných nástrojů, tedy posílení vlivu státu, a to tak, aby prostředky daňových poplatníků byly využity co nejúčelněji a nejhospodárněji. Cílem bytové politiky je tedy zvýšení celkové dostupnosti bydlení(především finanční) pro veškeré obyvatelstvo.

Celková dostupnost bydlení je dána vztahem mezi použitelným, teritoriálně vhodně rozmístěným bytovým fondem a bytovou potřebou domácností. Je ovlivňována především rozsahem bytové výstavby, využitím existujícího bytového fondu včetně péče o něj a demografickým vývojem. K ovlivňujícím faktorům, jejichž význam tato koncepce zdůrazňuje, patří také územní připravenost pro novou bytovou výstavbu, podpora hledání vhodných technických řešení přinášejících snížení cen nové výstavby a využití stávajících objektů, i nebytových, formou nástaveb, přístaveb apod., včetně úplných přeměn, pro bytové účely. Využívání stávajícího bytového fondu je podmiňováno, mimo jiné, dostatečnou mobilitou obyvatel. Významnou podporu v této oblasti představuje zkvalitnění dopravní obslužnosti, včetně zvýšení možností denního dojíždění do větších měst.

Finanční dostupnost bydlení, jejíž podstatou je vztah mezi finančními zdroji domácnosti a cenou bydlení, musí být zvýšena, neboť patří k největším překážkám brán&