|
Baskický separatismus - VáLEČNÉ KONFLIKTY VE SVĚTĚ – BASKICKÝ SEPARATISMUSVysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Baskický separatismus - VáLEČNÉ KONFLIKTY VE SVĚTĚ – BASKICKÝ SEPARATISMUS/
VáLEČNÉ KONFLIKTY VE SVĚTĚ – BASKICKÝ SEPARATISMUS
V dnešní moderní době, v prvních letech třetího tisíciletí, by si člověk mohl myslet, jak je lidská civilizace vyspělá, jak je duševně a technicky na výši, a jak svým rychlým, nezadržitelným vývojem kráčí rychle vpřed. Omyl. Dokud se lidé budou z jakýchkoliv důvodů navzájem ve velkém vraždit, nebudeme vyspělou společností. Jen 20. století přineslo milionům lidí nepřirozenou smrt a dalším plno hrůzy. Ale ani po dvou světových válkách, válce vietnamské, korejské a jiných nenastal ve světě klid zbraní. Je tomu již dvanáct let, co Husajnův Irák útočil na Kuvajt a iráckých raket se bál celý svět. To co se dělo a děje na území bývalé Jugoslávie je jedna dlouhá a nekonečná válka, které snad ani nemá smysl dávat nějaký časový rámec. Jen se mění „protivníci“. Po Slovinsku, Chorvatsku, Bosně-Hercegovině a Kosovu přišla na řadu Makedonie. Nyní to vypadá, že by v tomto regionu konečně mohl nastat klid, ale jen čas ukáže, zda pověstnému „balkánskému sudu s prachem“ opět někdo nepřipálí knot. Konflikt v Čečensku trvá také už několik let. Stovky tisíc lidí už ze země utekly a ti, kteří zůstali, mají permanentní strach. NATO, OSN, nikdo neví co se v Čečensku doopravdy děje. Ruští vojáci nedovolí přístup zahraničním novinářům a politikové v čele s prezidentem Putinem nepovažují za nutné řešit „vlastní problém“ na mezinárodní úrovni. Notoricky známé teroristické útoky v USA a následné akce v Afghánistánu nejspíš netřeba komentovat. V současné době celý svět s napětím sleduje, jak se vyvine situace ohledně rezoluce proti Iráku. Na klidu zajisté nepřidaly ani poslední zprávy o rozmrazení severokorejského jaderného programu… Raději než tyto nebo jiné konflikty ve světě jsem si k podrobnějšímu nahlédnutí vybral „stálici“ agenturních zpráv, letitý problém baskických separatistů ve Španělsku.
Již mnoho let se s větší či menší intenzitou objevují v nejen ve španělských mediích zprávy o teroristických akcích a atentátech, které má na svědomí baskická separatistická organizace ETA. Co znamenají tato tři písmena přinášející lidem ve Španělsku tolik bolesti, kdo jsou Baskové a kde má kořeny jejich nacionalismus? 1.) Baskové Lidé, kteří se hlásí k baskické národnosti, dnes žijí na území dvou států, Francie a Španělska, a zároveň ve třech administrativních celcích. Na španělském území se jedná o Baskické autonomní společenství neboli Euskadi, které je tvořeno třemi provinciemi: álava, Guipúzcoa a Biscaia, a dále pak Autonomní společenství Navarra, které je zároveň jedinou provincií s hlavním městem Pamplonou. Na francouzské straně Pyrenejí obývají Baskové tři okresy v departementu Pyrénées-Atlantique: Labourd, Basse-Navarre a Soule. 2.) Kořeny baskického nacionalismu Počátky baskické otázky nalezneme již ve středověku, kdy provincie álava (1132), Guipúzcoa (1200) a Biscaia (1379) vytvořily dobrovolnou unii se Španělskou korunou. Odměnou za to jim byla obrana individuálních práv a ochrana lokální kultury. Nedá se ovšem říci, že by Baskové někdy v minulosti tvořili jednotný politický útvar. Samostatnému národnímu celku se ve středověku nejvíce blížilo království Navarra, které však postupně odevzdalo své baskické provincie Kastilii a v roce 1512 bylo formálně připojeno ke Španělsku. Přesto mezi Basky vždy existovalo silné povědomí sounáležitosti, které bylo založeno nejen na společném jazyku (který nemá nic společného se španělštinou a nikdo pořádně neví, jak vznikl, Baskové se objevili na Iberském poloostrově ještě před vznikem říše Římské) a etnické příbuznosti, ale bylo také zakotveno ve sdílení společného kulturního prostředí. Přibližně od druhé poloviny 19. století docházelo k jisté diferenciaci Baskicka a také Katalánska od zbylé části Španělska. Dominantní postavení měl ve Španělském království Madrid, ale průmyslová revoluce postavila především tyto dvě země na vlastní nohy a ty získaly jistou hospodářskou převahu. Rychlý vývoj na konci 19. a počátkem 20. století způsobil, že se z Baskicka, kdysi chudé provincie na severu Španělska, stal velmi bohatý region. Baskové byli od dob habsburské monarchie až po vládu Bourbonů zvyklí na to, že jim panovnická moc v Madridu zaručovala určitou suverenitu. O tento privilegovaný status začali ale v 19. století pomalu přicházet. Snažili se udržet si svou nadřazenost v tzv. karlistických válkách, podporovali karlisty (podle dona Carlose), protože byli proti proudu politického liberalismu, který neuznával žádná výjimečná postavení. Zvítězit se jim však nepodařilo. Tak museli Baskové odvádět velké daně Madridu, narukovat do španělské armády, či zavést ve svých školách vyučování ve španělštině místo původní baskičtiny. 3.) Počátky organizovaného separatismu Po mnoho let svůj vzdor k těmto změnám vyjadřovali jen umělci a baskičtí národní myslitelé, ale nebyl prezentován na politické úrovni. Až v roce 1895 vznikla Baskická nacionalistická strana (PNV - Partido nacional Vasco). Založil ji baskický intelektuál Sabino Arana Goiri, mladý muž, který vystudoval práva v Barceloně. A právě během pobytu v hlavním městě Katalánska získal inspiraci od místního separatistického hnutí. PNV se snažila uchovat národní cítění Basků, byla katolická, konzervativní a radikálně protišpanělská. První tři roky existence strany byly velmi skromné. Počet členů a příznivců PNV nepřesáhl dvě stovky. Většinou se jednalo o přátele a známé Arana Goiri. Ani v politických jednáních s Madridem strana úspěšná nebyla. Obrat se dostavil v roce 1898, kdy do strany vstoupila liberální a autonomistická skupina Euskalerria (Baskická země), kterou vedl bohatý rejdař Ramón de la Sota y Llano. PNV tak získala nejen silné finanční zázemí a nové členy z jiných sociálních vrstev baskické společnosti, ale zejména zmírnila svůj dosavadní radikální independantismus a přísný konfesionalismus. Jestliže šíření hnutí na venkově bylo dosud velmi pozvolné, začala strana o to víc získávat nové voličské hlasy v městském prostředí. Její úspěch tak byl v industrializovaném Baskicku předem zaručen. 4.) Vývoj ve 20. století po občanskou válku
První světová válka znamenala pro Baskické provincie a nacionální hnutí další rozvoj. Neutrální Španělsko totiž získávalo pro strojírenské závody na severu země obrovské zakázky vojenského charakteru. Přesto bylo Španělsko v první čtvrtině 20. století poměrně chudou evropskou zemí a přidala-li se k tomu velká nestabilita vlád a separatistické snahy Baskicka a Katalánska, bylo jasné, že situace je dále neudržitelná a je nutné provést změny. V roce 1931 byla ve Španělsku vyhlášena republika. Ve snaze rychle řešit mnoho problémů udělila nová vláda vypočítavě Katalánsku i Baskicku autonomní status, přesto však Španělsko zůstalo unitárním státem. Narozdíl od Katalánska poté v Baskicku separatistické snahy spíše utichají. V roce 1933 vyhrála ve Španělsku volby pravice, která pro autonomistickou politiku neměla žádné pochopení. To vyvolalo u separatistů velký odpor a v Katalánsku byl dokonce na čas vyhlášen Katalánský stát. Nové volby v roce 1936 situaci neuklidnily, naopak byla vyvolána krvavá občanská válka, kterou nakonec v roce 1939 s pomocí totalitních režimů Itálie a Německa vyhrál generál don Francisco Franco. 5.) Frankův režim; radikální ETA
Franco se přes významnou pomoc nenechal Osou strhnout do druhé světové války. Po jejím skončení se naopak sbližuje se Spojenými státy, zapojuje zemi do mezinárodního obchodu a zajišťuje jí vstup OSN. Frankův režim chtěl zemi zajistit celistvost a nedělitelnost a tak od počátku odmítal jakékoli autonomní statuty. Svým neutuchajícím patriotismem poštval proti separatistům i své příznivce. Na opačnou stranu se zase přiklonily Francovi odpůrci. Baskové, kteří zůstali ve své vlasti (do Francie nebo jižní Ameriky jich uprchlo přes 150 tisíc), se stali snadným cílem diktátorského režimu. Represe byly velmi kruté a postihly mnoho osob z PNV. Uvádí se, že během Frankovy éry bylo zabito 50 000 Basků, 10 tisíc jich bylo uvězněno (z nich přes 1000 popraveno). Autonomie byla zrušena, všechny politické strany byly zakázány. Baskická kultura byla tvrdě potlačována, zejména bylo zakázáno užívání baskického jazyka (a to i v soukromém styku) a používání baskických jmen. Vedení Baskické nacionalistické strany bylo donuceno uchýlit se do exilu a jen odtud udržovat a podporovat vědomí baskické soudržnosti. Naproti tomu uvnitř země se baskický nacionalismus zradikalizoval a vzniklo Hnutí za národní osvobození Baskicka (Movimiento de Liberacion Nacional Vasco - MLNV) a nedlouho poté, v roce 1959, se na scéně poprvé objevuje ETA (Euskadi ta Askatasuna - Baskicko a jeho svoboda), do dnešních dnů velmi výrazný subjekt separatistických snah. Původně byla ETA jen seskupením studentů, kteří považovali PNV za málo efektivní v boji proti diktatuře. Zprvu ETA se svou radikálně levicovou ideologií o třídním boji, nacionalismu, marxismu a maoismu nenašla mnoho příznivců. Ještě několik let po svém vzniku se příliš neprojevovala atentáty a násilnými činy, ale poté, co byl v roce 1968 v přestřelce s policií na ulici zastřelen její aktivista Txabi Etxebarrieta, změnila rozhodujícím způsobem svou strategii a vyzývala k pomstě. Frankův režim podrobil rebely tvrdé represi, ale nikdy se mu nepodařilo je zcela zlikvidovat. Naopak mnozí lidé se obrátili proti němu samotnému a ETA získala uznání i v zahraničí. ETA tedy dala (v Bascích již dávno zakořeněnému) nacionalismu nový prostor. Chtěla si nezávislost vydobýt v otevřeném boji. Nelze ovšem říci, že by někdy byla podporována všemi Basky, to zdaleka ne. Nikdy s ní nesympatizovalo víc než 18 procent obyvatel Baskicka a téměř se neprosazovala jinde než ve velkých městech. Venkovské obyvatelstvo nemělo o takový radikalismus zájem. Na počátku 70. let rozpoutala ETA velkou vlnu terorismu. V letech 1972 a 1973 provedla ohromující únosy baskických průmyslníků a výrazně zvýšila počet provedených atentátů. Při "operaci Tyran", kterou ETA zosnovala, byl ve svém služebním voze zastřelen admirál Carrero, když cestoval z Jezuitského kostela v Madridu zpátky do své soukromé rezidence. 6.) Nástup Juana Carlose - transformační období
Krátce nato, v roce 1975, zemřel i Franco. Ještě před svou smrtí tehdy za svého nástupce určil Juana Carlose. Ten měl po nástupu k moci jen velmi malou podporu obyvatelstva a byla cítit vyostřenost situace v zemi. Hrozilo vypuknutí nová občanská války. Jenom to, že Juana Carlose jmenoval Franco, mu dávalo aspoň nějakou důvěryhodnost. Po mnoha stávkách a demonstracích se situace trochu uklidnila a Juan Carlos dostal příležitost provést změny. Spolu s vládou, jejímž předsedou jmenoval Adolfa Suaréze, provedl naprostou transformaci státních orgánů a připravil nové svobodné volby. V prvních letech vlády Juana Carlose dochází k fragmentalizaci nacionalistických sil do různých politických směrů a ideologií. Až v roce 1977 projevila opět iniciativu Baskická nacionalistická strana a představila v Pamploně veřejnosti svůj nový program, kterým chtěla reagovat na nové poměry ve Španělsku. PNV postupně získala v Baskicku výsadní postavení. Velké změny v Madridu měly také za důsledek, že se v Baskicku začalo otevřeně hovořit o šanci na získání nezávislosti. V této době dosáhlo v jednáních s vládou o autonomii velkých úspěchů Katalánsko a polepšila si také Galicie.V roce 1978 byl zvolen nový parlament. Nový ústavní text, který vláda sepsala, skutečně přiznával autonomiím větší pravomoci a Španělsko tak dovršilo svou proměnu a stalo se ze státu unitárního státem složeným. Navzdory ústupkům madridské vlády nebyla PNV s pozicí Baskicka příliš spokojena a požadovala ještě decentralizaci orgánů státní moci a zejména navrácení všech starých práv. V roce 1979 předkládá vlastní návrh na řešení baskické autonomie. Tento návrh se stal podnětem pro setkání mezi předsedou Generální rady Baskicka se španělským premiérem Adolfem Suarézem. Výsledkem jednání byl příznivější náhled Madridu na Baskicko, které si vydobylo výsadní postavení mezi autonomiemi na Iberském poloostrově. Adolfo Suaréz tak významně ustoupil ze svých pozic, protože předpokládal, že tím na dlouhou dobu vyřeší "baskický problém". Jenže to se nestalo. Separatisté (a to nejen baskičtí) chtěli stále víc. 7.) Léta 80. - budování demokracie Konec 70. a začátek 80. let znamenal pro Španělsko počátky budování demokracie. Lidé byli nespokojení s vládnoucí středovou vládou a ve velkém se přikláněli na stranu levice nebo pravice. Ve volbách, které se konaly roku 1982, totálně propadla do té doby vládnoucí UCD (Svaz demokratického středu) a k moci se tak dostává PSOE (Dělnická socialistická strana). Ta řídila politiku ve Španělsku velmi úspěšně, schválila mnoho hospodářských i sociálních opatření a připravila zemi na vstup do Evropských společenství v roce 1986. Není divu, že se jí ještě třikrát podařilo vyhrát volby. 8.) Novodobý vývoj PNV Sama PNV se stává už od 80. let stále umírněnější zapojuje se často do spolupráce s prošpanělskými stranami PSE (Partido Socialista de Euskadi) a PSOE. V první polovině devadesátých let moc regionálních stran významně narůstá a to především moc PNV a katalánské CiU (Convergencia i Unió), které stále hlasitěji prosazují své zájmy. Po volbách v roce 1994 tyto strany dokonce vytvořily společnou vládu s Lidovou stranou a rozpínají se čím dál víc. Už několik let neplatí, že by je měly voliče jen z řad Basků, resp. Katalánců, nýbrž si je oblíbila i podstatná část ostatního španělského obyvatelstva. 9.) ETA od konce 80.let do současnosti Pokud jde o ETA, ta začíná být od poloviny 80.let kritizována a krize této organizace dosahuje vrcholu v roce 1988. Představitelé baskických politických stran její praktiky odsuzují sepsáním tzv. Pakt Ajuria Enea, ve kterém ji označují za překážku rozvoje baskického lidu a vyjadřují také ochotu proti ní bojovat. ETA i Hnutí za národní osvobození Baskicka (MLNV) si sice zachovávají své přesvědčení, že jediným řešením problémů Basků je boj s Madridem, své stoupence nicméně ztrácí a zapadají do pozadí dění. Sami Baskové je začínají považovat za negativní a rušivý element v regionu. Toto distancování se od teroristů dává Baskicku novou příležitost k rozvoji. Díky aktivitě baskické vlády se tato země zakrátko stala jednou z nejvyspělejších částí Španělska. Terorismus, atentáty a násilí vůbec se však ani se začátkem 90.let z ulic odstranit nepodařilo. Opak je pravdou, agresivita sílila a počet útoků se zvyšoval. Násilí a strach už v Baskicku takřka zdomácněly. Jak MLNV, tak ETA jsou sice rozdrobeny a ztratili jakoukoli politickou koncepci, nad činy těchto malých skupin mladíků-teroristů však zůstává rozum stát. Jejich útoky už dnes nelze považovat za nacionalistickou snahu získat zpět ukradená práva, ale spíš za hrozivé výstřelky mladých, navzájem se trumfujících chuligánů. Aktivisté z ETA se rádi přirovnávají k Irské republikánské armádě (IRA) a často používají její strategii vydírání za zastavení útoků. Již několik let se politikové v Baskicku i v Madridu snaží nabídnout teroristům politický rozhovor a napomoci tak mírovému procesu s cílem zamezit násilí ETA. V roce 1998 vyšly do španělských ulic tisíce lidí demonstrovat proti únosu a vraždě Miguela Angela Blanca, radního z městečka Ermua. Téhož roku se na popud PNV sešli zástupci Herri Batasuna (Lidová jednota), regionální nacionalistické Eusko Alkartasuna, celostátní Spojené levice a samozřejmě PNV. Výsledkem jednání bylo tzv. Prohlášení z Lizzary, ve kterém se signatáři zavazují k pokračování v jednáních. Podmínka klidu zbraní zde však vyřčena nebyla. Když si ETA uvědomila, že její agresivní snažení nevede k jednotnému odporu Basků vůči madridským represáliím, ale k izolaci ETA samotné (a to dokonce i v Baskicku), vyhlásila 16. září 1998 neomezené příměří násilných aktivit a v prosinci 1998 dokonce poprvé uznala výsledky baskických regionálních voleb. V reakci na to ustoupil španělský premiér José Maria Aznar od své populistické rétoriky a vyjádřil ochotu k rozhovorům s politickým křídlem ETA - Euskal Herritarrok (Baskičtí občané). Ti mimo jiné navrhovali, aby byl utvořeno jakési Baskické ústavní shromáždění, jehož činnost měla směřovat k nezávislosti a do něhož se mělo volit ve všech baskických teritoriích, tedy i v Navaře a ve francouzských Lapurdi a Zuberoa. Tento návrh ovšem dosáhl ve zmiňovaných regionech sotva 20% podpory obyvatelstva. V srpnu 1999 však ETA pozastavila jednání se španělskou vládou a v roce 2000 teroristické útoky opět začaly. "Pravice nebo levice, republikáni nebo monarchisté, fašisté nebo demokraté, všichni mají stejný cíl: udržet Baskicko pod nadvládou. Španělský stát se zrodil proto, aby se stal vězením národů, a vždy hledá nejlepší způsob, jak v rukavičkách nebo železnou rukou Baskicko přiškrtit," prohlásila ETA. 10.) Snahy o řešení "problému ETA" Španělé v boji s teroristy propadají bezradnosti a snaží se získat mezinárodní pomoc. Podle španělského ministra zahraničí Josepa Piquéa si Španělsko přeje posílení evropské a mezinárodní spolupráce v boji proti terorismu a navrhuje zavedení zatykače platícího v rámci Evropské unie. Piqué zdůraznil, že separatistická ETA je totalitní teroristická skupina, která pohrdá demokracií a vykonává trest smrti bez soudu. Jednání s ETA podle něj není možné. Tato teroristická organizace není tvořena jen několika komandy, ale zahrnuje systém financování, komunikační prostředky, politické a sociální organizace. Proto je třeba proti ní zaútočit jak z policejního, tak soudního, politického a sociálního směru. Problém baskického terorismu nepomohlo vyřešit ani dosud nejdelší příměří (14 měsíců), které ETA vyhlásila v září 1998. Podle některých odborníků ho separatisté jen využili ke konsolidaci sil potřebných k zahájení tvrdé ofenzívy. Oficiálním důvodem příměří bylo přimět v regionu vládnoucí Baskickou národní stranu a jejího spojence Baskickou solidaritu, aby přerušily styky se španělskou ústřední vládou.
11.) Souhrn čísel a faktů Při atentátech, jež nesly nálepku ETA, zahynulo dosud asi 800 lidí. Od roku 1968 padla za oběť baskických teroristů každý rok minimálně jedna osoba, výjimkou byly pouze roky 1970, 1971 a rok 1999, v němž trvalo příměří. Nejkrvavějším rokem ETA byl rok 1980, kdy po jejích akcích zahynulo 91 osob. Nejvíce lidí při jednom atentátu, 21 civilistů, zahynulo 19. června 1987, když vybuchla nálož v supermarketu v Barceloně; ETA se za masakr omluvila s tím, že šlo o "omyl". Nejvíce obětí si atentáty teroristů z ETA vyžádaly v Baskicku 536, v autonomní oblasti Madrid zavraždila ETA 118 lidí, v Katalánsku 54 a v Navaře 36. Více než polovina obětí byli příslušníci policie či ozbrojených sil, při atentátech zahynulo také 19 dětí. Premiér Aznar
12). Co teď? Boj za baskickou nezávislost se již plně přenesl na politickou půdu. Nezávislost Baskicka napříč hranicemi měla umožnit již zmiňovaná Dohoda z Lizarra (září 1998), kterou uznaly všechny zúčastněné strany, a jejímž cílem bylo referendum o nezávislosti, ale centrální strany PP a PSOE na poslední chvíli od smlouvy ustoupily, především z obavy z reálné možnosti dělení Španělska. To vyvolalo částečně opětovný příklon k extremismu, ETA posléze ukončila příměří a začal další vlna násilností. Premiér Aznar z tohoto nezdaru obvinil především PNV, prohlásil, že její činnost ve věci zprostředkování míru s ETA je asi tak „úspěšná“ jako „mírová“ jednání pánů Daladiera a Chamberlaina v Mnichově `38. Podepsání Dohody z Lizarra (záměrem bylo vytvoření nacionalistické frakce s tím, že se ETA zřekne násilí) bylo vůbec pro PNV katastrofou a to ze tří důvodů: ETA se násilností nevzdala, naopak zahájila vražednou kampaň nedlouho po podepsání dohody. Dále přišla o tradičního (integracionalistického) spojence – PSE. A konečně, PNV tímto vytvořila propast mezi baskickými nacionalisty a zastánci integrace a tím byla odklizena ze své tradiční silné pozice v baskické vládě. Předčasné volby na sebe nenechaly dlouho čekat… Přišly v květnu 2001 a demonstrovaly fakt, že většina baskické populace odmítla síly hledající konfrontaci či snažící se porazit baskický nacionalismus i síly usilující o dialog. PP i PSE nebyly ani přes enormní podporu médií a juristů schopny odstranit koalici PNV-EAJ (neumožnily jí přístup do médií či zakázaly jejich noviny a internetové stránky), která se stala dominantní silou, ačkoliv EH utrpěla díky značné ztráty kvůli nedistancování se od zločinů ETA. Zvítězila PNV s obrovským náskokem - získala 43 % hlasů. PSE získala 18 % hlasů, PP 23 % a EH (Euskal Herritarrok, politické křídlo ETA) 10 %. Jasně se tedy ukázalo, že baskický separatismus nadále existuje, jen se přenesl do roviny politické, ačkoli je v našich (ovšem nejen těch) médiích spojen především pouze z útoky teroristické organizace ETA, které snahu Basků o nezávislost diskreditují. Důkazem o pokračující snaze Basků o nezávislost může být i následující průzkum, zveřejněný německým časopisem Focus 29.7. 1996. Baskové v něm odpovídali na následující otázky: Jak se cítíte?
Jste baskický nacionalista? Ano - 40 procent Chcete suverénní Baskicko? Ano - 39 procent Z výsledků je zřejmé, že problematika Baskicka skutečně existuje. Snahou je o získání nezávislosti politickou cestou, nicméně nezávislost je pro Španělsko nepřijatelná. Důvod je především vysoká ekonomická rozvinutost oblasti. Baskové nenachází podporu ani v okolních zemích; Evropa se snaží dále více integrovat a separatistické tendence zde tedy nenachází podporu. Podporu Baskové nemohou čekat ani od USA (zde je vidět markantní rozdíl od podobného problému v Irsku, kde Irové získali podporu z USA především díky množství irských emigrantů v USA). 13). Závěr Ani přes několikaleté úsilí baskické regionální vlády a vlády v Madridu, vyznávající vůči rebelům politiku tvrdé linie, se nedaří teroristy z ETA zastavit. Zatím naposledy o sobě dali hoši z ETY vědět letos v červnu během konání summitu EU v Seville sérií bombových útoků v několika turistických zařízeních a na hojně navštěvovaném španělském pobřeží. Tyto cíle (turisti) nebyly vybrány náhodou. Snahou ETY je co možná nejvíce poškodit odvětví, jenž produkuje 5.5% španělského HDP. V srpnu byla pro domnělé svazky s ETA na tři roky suspendována radikální baskická separatistická strana Batasuna a parlament jedná o jejím úplném zákazu. Premiér Aznar neváhal nazvat členy této strany „lidským odpadem“. Vyjednávání i policejní represe selhávají. ETA se postupně mění v mafii a útoky a vydírání se pro její vedení staly výnosným obchodem, kterého se nikdy nebude chtít vzdát. Tu a tam se ovšem úspěchy dostavují – letos v září zatkla francouzská policie Juana Antonio Olarra Guribiho and Ainhou Mugicaovou. Existuje důvodné podezření, že tento pár patří ke špičkám ETY. Jedná se o prozatím největší letošní úlovek. Jiné velké rybě, Ismael Berasategui Escuderovi se ovšem ve stejné době podařilo z francouzského vězení uprchnout poté, co si s ním během návštěvy vyměnil místo v cele jeho bratr. Člověk žasne, uvážíme-li, že se událost přihodila v jedné z nejlépe střežených francouzských věznic… Problém Basků zůstává nadále otevřen, v němž ani jedna strana nechce ustoupit. Baskický separatismus bude i nadále pokračovat, stejně jako útoky teroristické organizace ETA. Pro španělskou vládu vystupují dvě možnosti. První je, že v budoucnosti bude muset centrální vláda se separatisty jednat a referendum uspořádat. Tou druhou je čekat, že se politický kapitál Baskicka vyčerpá a nacionalistické tendence pominou. Je vcelku pochopitelné, že i přes extrémně levicové zabarvení se ETA stala pro mnoho Basků symbolem boje za svobodu. Po příchodu demokracie se však ozbrojený odpor stal nesmyslný a její dnešní teroristické běsnění nemá se skutečnými baskickými zájmy nic společného. Všichni baskičtí nacionalističtí politici s výjimkou členů strany Batasuna tvrdí, že podporují cíle ETA, nikoliv však její metody. Je smutné, že se z kdysi oprávněných nacionalistických aktivit, které se snažili napravit poškození Basků Madridem, vyklubala špinavá hra krve, pseudohrdosti a peněz. Lidé v severním Španělsku budou tak dlouho žít ve strachu, dokud se policii nepodaří rozmetat teroristickou organizaci na kousky. Nezdá se totiž, že by bylo možné jiné řešení tohoto více než čtyřicetiletého "problému ETA". Snad se tak s pomocí mezinárodních sil stane co nejdříve
Použité zdroje: Arteta A. U.: Dějiny Španělska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995 Bonanate, L.: Mezinárodní terorismus, Columbus, Praha 1997, str. 90-96 Jednotlivé články z:
http://www1.kas.de/publikationen/2001/ai/06_wittelsbuerger.pdf (stránky Konrád Adenauer Stiftung) 51457yqo84lyy9m http://www.spielederwelt.de/spiele/pelota/material/arbeitsbl1.rtf http://www.3bh.org.uk/IV/main/IV%20Archive/IV331/IVP%20May02.htm http://mondediplo.com/1998/02/08basque (oficiální stránky deníku Le Monde) http://www.guardian.co.uk/theissues/article/0,6512,780872,00.html (stránky deníku The Guardian)
Baskicko v číslech Baskicko - španělská část
Baskicko - francouzská část
(zdroj: http://www.ifrance.com) Vybrané ekonomické ukazatele Baskicka (údaje z r 1999) ( zdroj: http://www.euskadi.net/economia; http://www.eustat.es )
* údaje z roku 2001
Podíl průmyslové produkce na tvorbě HDP (2001):………..37% (Φ EU =25%) Nezaměstnanost v %:……………………………………….Baskicko: 1993: 25 EU: 1993: 11,3 09.2002: 8,2 2002: 7.8 Domácností připojených k internetu:………………………. 30,5% (06.2002) 5,9% (06.2001) Meziroční přírůstek: i) exportu (09.2002)………………….+ 4,5% ii) průmyslové produkce (10.2002):…+ 3,4 % iii) stavebnictví (06.2002):…………..+ 6,1% Struktura zaměstnanosti dle jednotl sektorů: PRIMáRNí 14.600 (1.72%) SEKUNDáRNí 332.400 (39.13%) TERCIáLNí 502.400 (59.15%) Statistiky baskického konfliktu
| |||||||||||||||||||||||||||||
