|
Základy právaZáklady práva1. Prameny práva - podrobně
Dva základní významy práva: a) subjektivní právo - jde o právo ve smyslu nároku nebo oprávnění subjektu právního vztahu b) objektivní právo - soubor norem, tedy pravidel chování obsažených v takových formách práva (např. v zákonech), které konkrétní stát uznává za své prameny práva Pro formy práva se v právní vědě používá název prameny práva. Jde o formy, v nichž je objektivní právo obsaženo. Rozlišujeme 4 hlavní formy pramenů práva: 28879yeq27suj5d a) normativní právní akty (NPA) b) normativní smlouvy c) právní obyčeje d) soudní precedenty Náš právní řád uznává za prameny práva v České republice jen NPA a normativní smlouvy. Právní obyčej je v Evropě do značné míry překonaná forma práva. Aby se obyčej stal pramenem práva musí splňovat tyto podmínky: a) konkrétní chování se musí na určitém území dlouhodobě, fakticky a masově uskutečňovat b) obyčej musí být určitý, tzn., že existuje možnost stanovit jeho obsah c) státní orgány musí obyčejové právo používat při řešení jednotlivých případů, tedy ho musí aplikovat při vydávání individuálních právních aktů (IPA) a při jeho porušení musí uplatňovat státní donucení Soudní precedent je individuální soudní rozhodnutí, které se stává právem tehdy, řeší-li se jím případ, který není dosud právními normami upraven. eu879y8227suuj Nejčastějším druhem NPA jsou zákony. Zákon je NPA vydaný nejvyšším orgánem státní moci. Vydávání zákonů je výrazem svrchovanosti státní moci. Prostřednictvím zákonů lze stanovit závazná pravidla pro všechny druhy subjektů právních vztahů. Vyšší právní sílu než zákony mají pouze ústavní zákony. Z hlediska procesních pravidel, která musí být při přijímání ústavních zákonů dodržena rozlišujeme ústavy rigidní (tuhé) a flexibilní (pružné). Ústava je tuhá, jestliže pro vydání ústavních zákonů je stanovena přísnější procedura. Pružná ústava je taková, platí-li pro přijímání ústavních zákonů stejná pravidla jako pro běžné zákony. Normativní smlouvy. Smlouva je normativní tehdy, jestliže jsou její ustanovení obecná a závazně regulující celou skupinu právních vztahů stejného druhu a neurčitého počtu.(mezinárodní smlouvy, smlouvy mezi zaměstnavatelem a odbory). Aby se mezinárodní smlouvy staly naším pramenem práva musí být schváleny Parlamentem, ratifikovány (potvrzeny) prezidentem a vyhlášeny ve Sbírce zákonů formou sdělení Ministerstva zahraničí. Judikáty - soudní rozhodnutí Vyšších soudů uveřejněná ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí, ovlivňují rozhodnutí ostatních soudů v obdobných případech nejsou prameny práva 2. Zákonodárná moc v ČR Zákonodárná moc v ČR náleží parlamentu, který je podle Ústavy tvořen dvěma komorami a to Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna (PS) - 200 poslanců volených na dobu 4 let. Senát - 81 senátorů volených na 6 let, přičemž každém 2 roky se má volit 1/3 senátorů Není možné, aby někdo byl součastně poslancem i senátorem. Aktivní volební právo - Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let. Pasivní volební právo - Právo být zvolen do: Poslanecké sněmovny má každý občan s právem volit a s dosaženým věkem 21 let, Senátu má každá občan s právem volit a s dosaženým věkem 40 let. Komory Parlamentu jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň 1/3 svých členů. K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li ústava jinak. Např. k přijetí ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy o lidských právech je třeba souhlasu 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Návrhy zákonů se podávají PS. Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního správního celku. Návrh zákona, se kterým PS vyslovila souhlas postoupí PS Senátu. Senát - 30 dnů na projednání. Pokud Senát návrh zamítne PS o něm musí znova hlasovat a takový návrh je pak přijat pouze je-li schválen nadpoloviční většinou všech poslanců. Pozměňovací návrhy ve druhém kole nejsou přípustné. Prezident republiky má právo do 15 dnů vrátit přijatý běžný zákon. Vrácení musí odůvodnit. O takovém zákonu hlasuje PS znovu a opět platí předešlé pravidlo. Přijaté zákony podepisuje předseda PS, premiér a prezident. K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen ve Sbírce zákonů ČR. NPA nižší právní síly mohou vydávat i některé orgány výkonné moci (vláda - vládní nařízení, ústřední orgán státní správy (ministerstvo) - vyhlášku), k tomu však musí být zákonem zmocněny. Podmínkou platnosti těchto, od zákonů odvozených NPA je vyhlášení ve Sbírce zákonů ČR. K NPA patří i obecně závazné vyhlášky obcí. Obecně závazné vyhlášky obcí musí být vyhlášeny. (Na úřední desce po dobu 15 dnů, a kromě toho způsobem v obci obvyklým (tisk, rozhlas, televize).Účinnost nabývá 15 dne následujícím po dni vyhlášení.) 3. Interní normativní instrukce
- nepatří mezi prameny práva - veřejně se nevyhlašují, pouze se dávají najevo těm, kteří jejich obsah potřebují znát k výkonu svých funkcí - směrnice, rozkazy, pokyny, - INI příslušný nadřízený orgán upravuje práva a povinnosti administrativně podřízených státních orgánů, státních organizací nebo státních podniků - přestože INI jsou určeny pouze podřízeným subjektům, ve skutečnosti se při jejich plnění stává, že zasahují do práv a povinností jiných, než podřízených, subjektů. ( Např. když vnitřní směrnice obsahují i pokyny k tomu jak má podřízený orgán postupovat při aplikaci obecně závazných právní předpisů) - takovými instrukcemi nelze při výkonu funkce zavazovat soudce, neboť ti jsou při svém rozhodování nezávislí, nikomu nepodřízení a vázáni zákonem. 4. Právní norma - její součásti, druhy a jejich charakteristika
Právní norma je základním prvkem systému práva. V tomto smyslu je třeba právní normu chápat ne jako konkrétní obecně závazný právní akt, ale pouze jako jedno závazné obecné pravidlo chování, které pro povinný subjekt představuje nejen určitou povinnost, ale i vědomost o skutečnosti, že v případě nesplnění této povinnosti subjektem nastoupí vůči němu státní donucení.. Dále platí, že každé takové právní pravidlo chování, nemůže být vykládána jakkoli izolovaně, ale musí být vždy vykládána a tedy chápána ve smyslu celého systému práva, jehož je právní norma součástí. Každá právní norma obsahuje určité podmínky a předpoklady, při jejichž naplnění se bude realizovat stanovené pravidlo chování. Hypotéza - obsahuje podmínky a předpoklady Dispozice - stanoví samotné pravidlo chování, určuje komu a jaká oprávnění povinnosti vznikají Sankce - určuje právní následky při porušení povinnosti uvedené v dispozici Jednotlivé části PN nemusí být stanoveny v témže paragrafu nebo článku obecně závazného právního předpisu. Jedna právní norma může mít některou svou část formulovanou v jiném NPA. Častým jevem rovněž je, že část hypotézy je určité PN je uvedena v obecné části zákona a její další část je uvedena ve zvláštní části zákona. Klasifikace právních norem: I.) Podle orgánů, které mají pravomoc vydávat NPA rozlišujeme právní normy a) prvotní - obsažené v zákonech b) odvozené - ve vládních nařízeních, vyhláškách II.) Podle předmětu právní úpravy - dělení podle toho jakou problematiku určitá právní norma řeší. Dělení podle jednotlivých právních odvětví (právo ústavní, správní, finanční, trestní ...) III.) Podle povahy pravidel, která obsahují: a) kogentní x dispozitivní: 1) kogentní - kategorické právní normy jsou taková ustanovení, jejichž použití nemůže být v právním vztahu, který upravují vyloučeno nebo omezeno. Takových právních norem je většina 2) dispozitivní - účastníkům právních vztahů umožňují, aby svým souhlasným projevem vůle si určili vzájemná práva a povinnosti odchylně od textu právní normy. V případě nedohody jsou jejich práva a povinnosti dány dispozitivní právní normou b) opravňující x zavazující - klasifikace podle znění slovního textu c) obecná x zvláštní - podle rozsahu působnosti 1) obecná - není časově omezena, vztahuje se na celé území státu a na všechny subjekty 2) zvláštní - mají svou časovou, územní nebo osobní působnost omezenou - nelze je vykládat rozšiřujícím způsobem d) hmotněprávní x procesní 1) hmotněprávní - upravují práva a povinnosti subjektů v hmotněprávních obecně závazných právních předpisech. 2) procesní - upravují postup státních orgánů při jednotlivých druzích řízení, jejichž cílem je obvykle vydání individuálního, popřípadě normativního právního aktu e) veřejnoprávní x soukromoprávní 5. Platnost a působnost NPA včetně retroaktivity
NPA se stává platným, byly-li při jeho tvorbě splněny všechny náležitosti předepsané právním předpisem. Působnost právní normy představuje rozsah, v jakém se konkrétní právní norma použije na konkrétní případ, přičemž rozlišujeme působnost: a) časovou - přesné ohraničení období, ve kterém mají být společenské vztahy podle ní upravovány. Často se okamžik nabytí platnosti PN neshoduje s počátkem její účinnosti, aby se subjekty měli možnost seznámit s jejím obsahem. Den účinnosti bývá v NPA výslovně stanoven. Pokud ne, nabývá účinnosti 15 dnem po vyhlášení. Právní norma ztrácí platnost a celou působnost svým zrušením a to tak, že nabude platnosti a účinnosti nový NPA, kterým je k určitému datu zrušena dosavadní platnost právního předpisu. Derogační klauzule - speciální ustanovení na konci textu NPA v tzv. závěrečných ustanoveních, které stanoví konec platnosti PN Rozlišujeme tzv. generální derogační klauzuli, která obecně stanoví, že se ruší všechny PN, které odporují ustanovením nového NPA. Druhým typem derogační klauzule je taková, která obsahuje přesný výčet všech zrušených ustanovení, případně celých NPA. Retroaktivita - zpětná působnost právních norem. Dvě skupiny retroaktivity: a) Jde o situace, kdy PN upravuje i vztahy vzniklé přede dnem, kdy norma nabyla účinnosti b) Jde o situace, kdy vznik právního vztahu se sice posuzuje podle PN účinné v době vzniku právního vztahu, ale obsah tohoto vztahu, tedy práva a povinnosti jeho subjektů se posuzují podle normy nové. V trestním a přestupkovém právu je retroaktivita příslušných sankčních předpisů přípustná pouze tehdy, jestliže posouzení zaviněného protiprávního jednání, kterého se subjekt dopustil za účinnosti staré právní normy, je podle nové právní normy pro něj příznivější, Jinak je retroaktivita PN v těchto právních odvětvích vyloučena. b) prostorovou - je dána územím, na které se konkrétní PN vztahuje c) osobní -nejčastěji se PN vztahuje na všechny subjekty na celém území státu 6. Systém práva
Systémem práva rozumíme splnění obou základních kritérií systému, a sice jeho jednotu a zároveň jeho vnitřní diferencovanost, tzn. členění práva do částí, jež se vyznačují specifickými znaky a principy při určujícím postavení znaků a principů, které spojují tyto části v jednotu. Jestliže jeden ze znaků chybí, nelze mluvit o systému. Základními právními systémy na světě jsou kontinentální (psané právo, románsko germánský, základ - římské právo) a angloamerický (precedenty) [+ islámské právo] Právní řád tvoří právní normy upravující nejrozmanitější oblasti společenských vztahů. Právní věda proto člení právní normy podle společenských vztahů, které jsou objektem právní úpravy do právních odvětví, jež ve svém souhrnu tvoří systém práva. Naše právo lze třídit na: ústavní, správní a finanční, pracovní, občanské hmotné, obchodní, rodinné, občanské procesní, trestní hmotné i procesní a mezinárodní právo soukromé. 7. Právní vztahy a jejich předpoklady
Právní vztahy jsou jednou z forem existence a regulace společenských vztahů. Nejjednodušší právní vztah je vztahem oprávněného subjektu s určitým subjektivním právem k povinnému subjektu, který má k subjektivnímu právu oprávněného odpovídající povinnost. Předpoklady právních vztahů: Předpoklady vzniku, změny a zániku právních vztahů jsou: a) právní norma - právní norma, jako obecně závazné pravidlo chování se uplatní, nastanou-li hypotézou předpokládané skutečnosti b) právní skutečnosti - základní dělení PS se děje podle hlediska, zda právní skutečnosti jsou nebo nejsou výsledkem volního (vůle) chování účastníků právního vztahu. Pokud takovým volním chováním jsou, dělíme tyto skutečnosti na právní jednání a protiprávní jednání. Do druhé skupiny patří právní události a protiprávní stavy. Právní jednání : Za právní jednání se považuje každé chování subjektu právního vztahu, které je v souladu s právní normou nebo alespoň s ní není v rozporu.
Rozlišujeme dva základní druhy právních jednání:
1) právní úkony - projevy vůle subjektů se kterými právní předpisy spojují vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Aby úkon byl úkonem právním a nebyl tedy neplatným, musí být učiněn subjektem, který má způsobilost k právním úkonům a musí být učiněn svobodně, vážně, srozumitelně, určitě, stanovenou formou a nesmí svým obsahem svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu, nebo zákon obcházet. K realizaci právního úkonu může dojít jak činností subjektu, tak nečinností - opomenutím Právní úkon může být jednostranný, dvoustranný nebo mnohostranný.
2) konstitutivní individuální právní akty státních orgánů, které zakládají, mění nebo ruší právní vztahy. základním znakem individuálních právních aktů je, že je jednostranným projevem vůle státního orgánu, neexistuje zde rovné postavení mezi subjekty tohoto vztahu, tzn. mezi státním orgánem na jedné a fyzickými a právnickými osobami na druhé straně. Takovým IPA jsou fyzickým osobám stanovena práva a povinnosti.
Protiprávní jednání: (delikt) považujeme projev vůle subjektu, kterým tento subjekt porušuje svoji právní povinnost. Právním následkem protiprávního jednání je obvykle právní odpovědnost toho subjektu, který se takového jednání dopustil. Protiprávním jednáním jsou zejména trestné činy, správní přestupky a ostatní delikty. Právní události: takové skutečnosti, na které se váže vznik, změna nebo zánik právního vztahu, avšak nebyly vyvolány činností dotčených subjektů Právní události dělíme na časté (narození fyzické osoby) a specifické (vydržení). Právní následky z právní události vznikají, mění se a zanikají buď přímo na základě toho, že k takové události došlo nebo je třeba aby po právní události následovala ještě jiná právní skutečnost. Protiprávní vztahy: výsledky nezaviněného chování subjektu nebo výsledky událostí, které jsou v rozporu s platným právem, přičemž právní norma ukládá určitému subjektu povinnost takový stav napravit, a to přesto že tento protiprávní stav nezavinil. 8. Subjekty právních vztahů, způsobilosti
Za subjekty právních vztahů jsou považovány fyzické osoby, právnické osoby, státní orgány a stát, a to za předpokladu, že jsou účastníky nebo možnými účastníky konkrétních právních vztahů. Druhy způsobilosti: a) způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivitu) - právně přiznaná způsobilost být subjektem určitého druhu právních vztahů. b) způsobilost k právním úkonům - způsobilost právně účinným způsobem se chovat, tedy způsobilost vlastními právními úkony zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy, tedy brát na sebe práva a povinnosti vyplývající z konkrétního právního vztahu c) způsobilost k právní odpovědnosti (způsobilost k protiprávnímu jednání) - způsobilost být právně odpovědným za vlastní protiprávní jednání a snášet jeho následky. 9. Obsah a objekty právních vztahů
Obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti subjektů právních vztahů. Právo je pouze možnost chovat se určitým způsobem. (2 druhy chování: chování, které směřuje k uspokojování potřeb a zájmů oprávněného nebo chování, které spočívá v možnosti od jiného subjektu něco požadovat.) Oprávnění ( subjektivní právo) 2 druhy: subjektivní právo absolutní (neurčitý počet subjektů) a právo relativní (určitý subjekt) Právní povinnost je nutnost subjektu právního vztahu jednat tak, jak jej obecně závazný předpis zavazuje. Co do obsahu může právní povinnost znamenat: něco dát, něco konat, něčeho se zdržet a něco strpět Objektem právních vztahů je uspokojování potřeb a zájmů subjektů, je to tedy to, k čemu vzájemná práva a povinnosti subjektů směřují. 10. Aplikace práva státními orgány
Kromě jiných, zejména dobrovolných, forem uskutečňování práva se proces aplikace právních norem realizuje též prostřednictvím činnosti státních orgánů v rámci jejich stanovené pravomoci a kompetence. Aplikace práva státními orgány je tedy specifická forma uskutečňování práva, kdy výsledkem činnosti konkrétního státního orgánu je vydání IPA. Proces aplikace PN je složitý, je nutné spojit poznávací, logické, vyhodnocující a rozhodující faktory myšlení a dopracovat se tak konečného rozhodnutí. Při řešení konkrétního případu je nutné postupovat v určité návaznosti jedné činnosti na druhou. Rozlišujeme 3 základní stádia tohoto procesu: a) zjištění skutkového stavu řešeného případu b) zjištění právní normy, podle které musí být případ řešen, včetně výkladu, čili interpretace této právní normy c) vydání rozhodnutí Na počátku aplikace práva státními orgány je vždy povinnost státního orgánu úplně a nepochybně zjistit pravdu o všech skutečnostech, které jsou součástí skutkové podstaty řešeného a následně rozhodovaného případu. Jde o povinnost zjistit objektivní pravdu. Ke zjištění objektivní pravdy slouží dokazování. Dokazování se uskutečňuje prostřednictvím důkazních prostředků a vyhodnocením provedených důkazů. Každý důkaz je třeba hodnotit jednotlivě a všechny důkazy navzájem v jejich vzájemné souvislosti. Při zjišťování správných právních norem, podle kterých má být případ řešen, musí státní orgán vycházet z toho, že zmíněné potřebné normy musí být jednak platné a že řešený případ se nesmí vymykat z časové, prostorové nebo osobní působnosti právních norem. Státní orgán při aplikaci práva musí vycházet z oficiálního textu normy. Kromě správného textu je nutné vycházet i z obecně závazného výkladu právních norem. V případě, že st. orgán zjistí, že konkrétní případ není upraven žádnou právní normou, je povinen přistoupit k analogickému použití práva. 11. Druhy IPA
IPA - výsledek činnosti st. org. při aplikaci práva je vydání rozhodnutí, čili IPA Dva druhy IPA a) konstitutivní IPA- rozhodnutí, kterými se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti subjektů konkr. právního vztahu Tyto IPA zakládají novou právní situaci a mohou tedy působit nejdříve od nabytí své právní moci. b) deklaratorní PA - konstatují (ne)existenci určitých právních vztahů, přičemž toto konstatování má autoritativní charakter zjednávající úřední jistotu. DPA je totiž vydáván právě proto, že mezi subjekty došlo k neshodě o existenci nebo rozsahu určitých práv a povinností. Tato rozhodnutí zavazují zúčastněné subjekty již od okamžiku, kdy zjištěná práva a povinnosti vznikly. Obsahově mají k DPA blízko "osvědčení". IPA se od NPA liší konkrétností subjektů a jedinečností řešeného případu. U každého UPA rozlišujeme jeho účinnost, právní moc a vykonavatelnost. Účinnost IPA znamená, že toto rozhodnutí je způsobilé přivodit účinky v něm uvedené. Právní moc nastává tím dnem, kdy se rozhodnutí stává závazným a nezměnitelným. Vykonavatelnost IPA znamená, že v případě, že subjekty nesplnily dobrovolně povinnosti uložené v předmětném rozhodnutí, lze jejich splnění vynutit za pomoci státního donucení právem upravenými prostředky. 12. Výklad právních norem
Výkladem právních norem se rozumí objasnění obsahu a smyslu jednotlivých ustanovení NPA pro potřeby jejich použití na konkrétní případ. Jde tedy o vztah obecného k jedinečnému. Rozlišujeme jednotlivé druhy výkladu práva podle toho kdo konkrétní výklad podává, dále rozlišujeme různé metody výkladu práva a různý rozsah smyslu právní normy. Podle právního hlediska rozlišujeme tyto druhy výkladu práva: a) výklad Ústavního soudu ČR b) výklad vyšších soudů, je-li určen ke sjednocování rozhodovací činnosti všech soudů c) výklad státních orgánů při své aplikaci práva d) vědecký neboli doktrinární výklad e) interní výklad Metoda výkladu práva je postup, jehož cílem je dopracovat se k pravdivému obsahu právní normy. Metody: a) metoda jazykového výkladu - smysl jednotlivých slov použitých v textu PN. Musíme vědět co jednotlivá slova znamenají a co si pod nimi musíme představit.
b) metoda logického výkladu - vychází z vědeckých poznatků a pravidel logiky. V právním myšlení existují tradiční typy výkladových argumentací. (Úsudek od menšího k většímu a úsudek od většího k menšímu, důkaz ad absurdum, důkaz vyloučení)
c) metoda systematického výkladu - jde o to zjistit smysl právní normy ve srovnání s jinými právními normami. Jednota systému právního řádu ani neumožňuje vykládat jednotlivé právní normy izolovaně.
d) metoda historického výkladu - pouze omezený význam, pouze jako doplňková Smysl právní normy se tímto způsobem objasňuje v souvislosti s cílem, který byl sledován jejím vydáním v konkrétních společenských podmínkách Výklad doslovný, rozšiřující, zužující Doslovný výklad je takový, kdy výsledkem vykládacího procesu dospějeme k závěru, že smysl - tedy rozsah právní normy je adekvátní k jejímu slovnímu textu. Rozšiřující neboli extenzivní výklad je výsledkem interpretace, při níž byl zjištěn smysl normy širší, než vyplývá pouze z doslovného textu. Při zužujícím neboli restriktivním výkladu právní normy se stanoví vlastní smysl právní normy úžeji, než vyplývá z jejího izolovaně zkoumaného textu. Tento zužující výklad je často dán existencí jiné právní normy, která vlastně rozsah zkoumané právní normy zužuje. Jak rozšiřující, tak zužující výklad jsou přípustné pouze tehdy, je-li tento výklad nepochybný při použití všech vědeckých metod výkladu práva. 13. Právní odpovědnost - delikt a jeho prvky
Právní odpovědnost znamená strpět následky stanovené právními předpisy za porušení povinnosti. Právní věda zná ještě tzv. objektivní odpovědnost, kdy právní předpis stanoví subjektu, na základě této odpovědnosti, sekundární povinnost, aniž by tento subjekt zavinil nesplnění primární povinnosti. Jde tu o odpovědnost bez zavinění. Právní následky spojené s nesplněním nebo porušením konkrétní povinnosti: a) původní povinnost trvá i nadále a přistupuje možnost faktického vynucení této povinnosti b) v důsledku porušení primární povinnosti vzniká nová, sekundární povinnost c) nastávají jiné právní následky V právní praxi se samozřejmě objevuje kombinace i několika druhů právních následků. Rozlišujeme různé druhy právní odpovědnosti, a to odpovědnost trestní, správní, disciplinární a soukromoprávní. Specifičnost jednotlivých druhů odpovědností je dána charakterem chráněných společenských zájmů, které zaviněné porušení nebo nesplnění právní povinnosti, tedy delikt ohrožuje. Delikt se skládá z těchto prvků: a) objekt deliktu - jevy a společenské vztahy, které jsou právním řádem chráněny a proti nimž směřuje protiprávní a společensky škodlivé jednání b) subjekt deliktu - ten, kdo se dopustil porušení právní povinnosti, tedy rušitel, a kterému právo přiznává způsobilost k právní odpovědnosti
c) objektivní stránka deliktu - tvoří ji: 1) protiprávní jednání - projev lidské vůle, který je v rozporu s právem. Protiprávním jednáním může být jak aktivní konání, tak i opomenutí takového chování, k němuž byl subjekt povinen.
2) škodlivý následek - spočívá v porušení nebo ohrožení právem chráněných hodnot. Delikt vždy způsobuje negativní následek
3) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem - znamená, že příčinou následku je takové jednání, bez něhož by následek nenastal d) subjektivní stránka deliktu - zahrnuje znaky vnitřního psychického vztahu toho, kdo se dopustil deliktu, ke svému protiprávnímu jednání. Tento psychický stav ke svému protiprávnímu jednání nazýváme zavinění
Druhy zavinění:
a) úmyslné - přímé - rušitel věděl a chtěl svým protiprávním jednáním škodlivý následek způsobit - nepřímé - rušitel věděl, že může svým protiprávním jednáním způsobit škodlivý následek, a pro případ, že ho způsobí, s tím byl srozuměn
b) nedbalostní - vědomé - rušitel nechtěl svým jednáním škodlivý následek způsobit, věděl však, že jej způsobit může a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí - nevědomé - rušitel nevěděl, že může svým jednáním škodlivý následek způsobit, ač vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrů o tom vědět měl a mohl
14. Právní stát, základní lidská práva
Vztah mezi právem a státem je v právním státu dán primátem práva nad státem. Právní stát je takový, který je vázán právem, a který zajišťuje regulaci společenských vztahů. Součastné pojetí právního státu vychází z nedotknutelnosti přirozených lidských práv a svobod. Stát je vybaven několika druhy mocí, přičemž dělba těchto mocí je založena na dvou zásadách: a) na zásadě oddělenosti, samostatnosti a nezávislosti v určitém, přesně vymezeném rozsahu b) na zásadě rovnováhy a vzájemných brzd Základem právního řádu demokratického státu je tzv. ústavní pořádek, který upravuje: a) hlavní instituty státního zřízení, zejména soustavu nejvyšších státních orgánů, jejich působnost a vzájemné vztahy
b) principy územní samosprávy
c) základní práva a svobody občanů Obecně je ústavní pořádek vytvářen především přijetím ústavy. Platí zásada, že nikdo nesmí být nucen činit to, co není uloženo na základě zákona. Základní lidská práva a svobody vycházejí ze skutečnosti, že každý člověk je způsobily mít práva. - právo na život a jeho ochranu a to již před narozením, včetně zákazu trestu smrti - právo na nedotknutelnost člověka a jeho soukromí - právo na osobní svobodu - daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona Dále sem patří: - politická práva (právo na svobodu projevu a informace) - národnostní a etnická práva - hospodářská, sociální a kulturní práva (vznik odborových organizací nezávisí na státu) - právo na soudní a jinou právní ochranu ( jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy) Preambule - úvodní prohlášení Ústavy Osm hlav: 1) základní ustanovení 2) moc zákonodárná 3) moc výkonná 4) moc soudní 5) nejvyšší kontrolní úřad 6) ČNB 7) územní samospráva 8) přechodná a závěrečná ustanovení 15. Územní samospráva
Česká republika se člení na územní jednotky, které jsou samosprávné, což znamená, že výkon správy je zde svěřen orgánům samosprávných celků a státní orgány vykonávají správu jen ve věcech, které do jejich působnosti svěřil zákon. Základními jednotkami územní samosprávy jsou obce. Obec tvoří společenství občanů, které volí jako své zástupce členy obecního zastupitelstva, které spravuje obec. Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Obec je jako veřejnoprávní korporace právnickou osobou. Obec hospodaří podle svého rozpočtu, který není součástí státního rozpočtu. Sloučení a rozdělení obcí: sloučení -projednání s okresním úřadem (do více okresů - projednání s vládou) rozdělení - min 300 občanů s trvalým pobytem, vlastní katastrální území, jeden územní celek, schvaluje ministerstvo vnitra, musí být referendum v té části obce, která se chce oddělit Lze provést pouze na počátku kalendářního roku Samostatná působnost: - obec spravuje své náležitosti samostatně ( hospodaření s majetkem obce, poskytování a přijímání darů, čistota obce, ukládání sankcí podle zákona o obcích, atd.) - možnost vydávat obecně závazné vyhlášky (musí být vyvěšena na úřední desce) Hospodaření obcí: Majetkem obce jsou věci a majetková práva stanovená zvláštním zákonem. Obec musí dát přezkoumat okr. úřadu nebo auditorovi doklady o hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok a výsledek přezkoumání musí přeložit obecnímu zastupitelstvu spolu s vyúčtováním hospodaření za uplynulý kalendářní rok. Přenesená působnost: Obec částečně vykonává i státní správu Obecní zastupitelstvo: 5 - 55 členů, podle velikosti obce, počet musí být stanoven 85 dní před volbami. Členové skládají slib. Obecnímu zastupitelstvu nepřísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti, s vyjímkou schvalování územně plánovací dokumentace sídelních útvarů a zón. OZ se schází minimálně jedenkrát za tři měsíce. Obecní rada 5 - 11 členů nevolí se v obcích s méně než 15 členy zastupitelstva 16. Okresní úřady
jsou zřízeny ve všech okresech ČR zabezpečují státní správu zejména: a) na úseku veřejného pořádku, ve věcech občanského soužití a věcech majetkových b) na úseku územního plánování c) na úseku územního a stavebního řízení d) na úseku vodoprávního řízení a vodohospodářského dozoru e) na úseku lesního hospodářství f) na úseku sociální péče g) na úseku silniční a městské dopravy h) na úseku matrik a státního občanství i) na úseku živnostenského podnikání j) na úseku kultury k) na úseku odpadového hospodářství l) na úseku ochrany přírody m) na úseku ochrany zemědělského půdního fondu n) na úseku zdravotnictví o) na úseku finančního hospodářství Přezkoumávají správní rozhodnutí obcí. Mohou vydávat obecně závazné vyhlášky. OÚ je monokratickým orgánem. V jeho čele je přednosta, kterého jmenuje a odvolává vláda na návrh MV. Přednosta je statutárním orgánem OÚ a je nadřízen všem zaměstnancům OÚ. 17. Správní řízení -pojem a charakteristika, vztah obecní a zvl. úpravy, zásady
Jedním ze základních druhů činnosti státních orgánů je výkon státní správy. Oblast státní správy je regulována normami správního práva. Normy správního práva dělíme na: hmotněprávní, které stanoví práva a povinnosti subjektů. Další skupinou správních norem jsou normy kompetenční , které upravují pravomoc a působnost jednotlivých správních orgánů organizační, které řeší organizační vztahy správních orgánů uvnitř a navenek procesní, které upravují postup správních orgánů při jednotlivých druzích správních řízení V užším slova smyslu je správní řízení chápáno pouze jako proces při rozhodovací činnosti správních orgánů, v němž dochází k aplikaci hmotněprávních norem, a to vydáváním individuálních správních aktů. Správní řízení probíhá v přesně vymezených stádiích, a to: a) zahájení řízení b) zajišťování podkladů pro rozhodnutí c) vydání rozhodnutí d) řízení o opravných prostředcích e) výkon rozhodnutí Správní řízení, v němž dochází k vydávání individuálních správních aktů je obecně a závazně upraveno v tzv. Správním řádu. Některé obecně závazné právní předpisy správního práva však vyžadují odchylnou úpravu správního řízení. Tyto zvláštní předpisy správního práva obsahují jak hmotněprávní normy, tak procesní normy. Řešení případu, které je upraveno správním předpisem, který obsahuje i procesní ustanovení, pak probíhá v rámci tzv. zvláštního správního řízení. Vztah těchto zvláštních procesních úprav k úpravě obsažené ve správním řádu je dán pravidlem, že správní řád, jako obecný právní předpis má ve vztahu k zvláštním správním zákonům podpůrnou povahu. Přednost má zvláštní procesní úprava obsažená v jiných procesních ustanoveních, než v ustanoveních správního řádu. Zásady správního řízení: a) zásada zákonnosti - znamená, že celý průběh řízení musí být v souladu se zákony b) zásada materiální pravdy - správní orgán musí zjistit skutečný stav věci, což znamená, že v rámci dokazování musí zjistit všechny skutečnosti, které jsou podle hmotněprávních norem , právně významn& |
