|
Strukturalismus v jazykovědě a antropologii (Ferdinand de Saussure, Pražský lingvistický kroužek, Claude Lévi-Strauss).Strukturalismus v 33469cbl88iic3s jazykovědě a antropologii (Ferdinand de Saussure, Pražský lingvistický kroužek, Claude Lévi-Strauss).33469cbl88iic3s 33469cbl88iic3s Strukturalismus v 33469cbl88iic3s jazykovědě 33469cbl88iic3s Slovo struktura pochází z 33469cbl88iic3s latinského struere – stavět. Nejčastěji tento pojem zavádí myšlenky k 33469cbl88iic3s trámu, kolem kterého je něco vystavěno. Není jasné, kdy se pojetí struktury poprvé objevilo ve společenských a kulturních vědách, ale velká část sociálně filosofického myšlení bylo vždy strukturálním myšlením. Pojem struktura je stejně abstraktní jako pojem společnost, ale v 33469cbl88iic3s obou případech se oba dva pojmy neoprávněně konkretizují. Struktura se často používala ve spojení s 33469cbl88iic3s funkcí, což vedlo k 33469cbl88iic3s tomu, že pojem nabyl velmi konkrétní empirický charakter. Např. Radcliffe-Brown tvrdí, že v 33469cbl88iic3s sociální struktuře se její části sestávají z 33469cbl88iic3s jednotlivých lidí v 33469cbl88iic3s jejich roli aktérů v 33469cbl88iic3s sociálním životě, čili v 33469cbl88iic3s roli osob; a struktura tedy znamená způsob, kterým se vytvářejí vztahy mezi lidmi a jak se chovají k 33469cbl88iic3s sobě navzájem. Zatímco sociální strukturou u Radcliffa-Browna je myšlen vzor konkrétních sociálních vztahů mezi individui a skupinami, francouzský strukturalismus studuje strukturu lidského vědomí. Zabývá se způsobem, jímž funguje naše poznávání a osvojování světa od dob mythologie, přes totemismus až k 33469cbl88iic3s umění. Strukturalismus je racionalistická teorie stavící na třech tezích:
33469cbl88iic3s Tvůrcem strukturální lingvistiky byl Ferdinand de Saussure. Jeho strukturální lingvistika zpočátku inspirovala i zakladatele strukturální antropologie Claude Lévi-Strausse. Strukturalistické hnutí specielně čerpalo inspiraci z 33469cbl88iic3s de Saussurovy strukturální lingvistiky. Strukturální lingvistika byla reakcí na „exklusivně historické pojetí jazyka; proti lingvistice, která roztříštila jazyk na isolované elementy a sledovala změny, které v 33469cbl88iic3s nich nastaly“. V 33469cbl88iic3s době, kdy byla lingvistika v 33469cbl88iic3s prvé řadě komparativistická a historická studoval Saussure jazyk jako integrovaný systém znaků, ve kterém každý element odvozoval svůj význam:
33469cbl88iic3s Podle de Saussura je nutno v 33469cbl88iic3s lingvistice vycházet z 33469cbl88iic3s celku (v antropologii se celkem myslí např. společnost nebo kultura či rituál) a poté se musí analysou vytřídit jednotlivé části. Takto pojata, byla lingvistika viděna jako část širší vědy, kterou de Saussure nazval sémiologie, tj. věda, která studuje život znaků ve společnosti. Přístup strukturální lingvistiky je v 33469cbl88iic3s zásadě synchronický, analysující povahu lingvistického systému v 33469cbl88iic3s jednom časovém úseku. Její přístup tedy není diachronický (zkoumající procesy změny v 33469cbl88iic3s čase). Stejně důležité je, že analysa se zaměřuje nikoliv na soubor skutečných zvuků, ale na totální lingvistický systém, který dává vznik mluvě. Podle de Saussura se důraz klade na jazyk – langue, spíše než na mluvu – parole. Přesněji řečeno parole se sestává ze zvláštních verbálních aktů (kontrolovaných konvencemi jazyka – langue – tj. gramatickými pravidly), které se denně používají a, které dávají jazyku jeho historickou a empirickou realitu. Bez langue by se parole stala sérií isolovaných a bezvýznamných výrazů; a zase bez parole by byla langue pouze abstraktním a prázdným systémem. Aplikováno na kulturu v strukturální antropologii, tato rozdílnost mezi jazykem a mluvou nevedla k 33469cbl88iic3s zaměření na sociální chování jako takové, ale k 33469cbl88iic3s bádání po strukturách kontrastů dávajících vznik kulturního výrazu. Lévi-Strauss věří, že naše myšlení je uspořádáno do dvojitých kontrastů – čili binárních opozic, což je nazýváno dichotomií. Když o něčem přemýšlíme podvědomě to postavíme do kontrastu s 33469cbl88iic3s něčím jiným, s 33469cbl88iic3s čím to do jisté míry kontrastuje. Vědomí tak zavádí logický pořádek do přírodních a sociálních jevů tím, že kontrastuje jisté kvality s 33469cbl88iic3s jinými kvalitami. Takové binární opozice nejsou reálnými rysy skutečnosti; skutečné předměty a vlastnosti v 33469cbl88iic3s reálném světě splývají jedna do druhé. Ale protože vědomí myslí dvojným kontrastováním, vytváří nám realitu srozumitelnou roztříděním: nejdříve rozdvojením do opozičních párů, poté seřazením opozičních párů do určitého vzorce. Tato struktura myšlení, která je společná všemu lidstvu, je základem kultury, neboť kultura je výsledkem podvědomé aktivity lidského vědomí. Podobnost těchto myšlenek můžeme pozorovati u lingvistické analysy jazyka. Jak jsme se již zmínili byl Lévi-Strauss zpočátku inspirován právě strukturální lingvistikou. Tak jako gramatika selektivně rozeznává a tvoří vzory, struktury a významy z 33469cbl88iic3s kontrastů mezi zvuky a morfémy (morfém je souhrnný název pro předponu, příponu, kořen a koncovku), tak i lidské vědomí dodává význam všem jevům. Lévi-Strauss věřil, že kulturní různost je více zdánlivá než reálná. Např. v 33469cbl88iic3s mnohých empirických studiích o mýtu se snažil dokázat, že některé mýty jsou pouhými transformacemi jiných mýtů. Jde o variace na stejná témata seřazena na novo jiným způsobem. 33469cbl88iic3s Strukturalismus v 33469cbl88iic3s antropologii 33469cbl88iic3s Jak bylo dříve uvedeno, v 33469cbl88iic3s antropologii je strukturalismus spojen především se jménem Claude Lévi-Strauss. Není jediným antropologickým strukturalistou, ale je tím, kdo poprvé a nejdůsledněji a mnohostranně použil strukturu jako abstraktní pojem. V 33469cbl88iic3s jeho pojetí se kultura nejeví jako pluralistický koncept, rozeznávající jednu společnost od druhé tak, jak tomu bylo u Boase (historický partikularismus). Naopak kultura je zde vnímána jako sjednocující globální nahromadění znaků, kterými každá společnost manifestuje různost. Jak psal v 33469cbl88iic3s roce 1935 Radcliffe-Brown, struktura je „soubor vztahů mezi entitami“ (částmi); kontinuita (pokračování) struktury je zaručena životním procesem sestávajícím z 33469cbl88iic3s aktivit jednotlivých částí. Takto pojatá struktura poukazuje na stabilitu lidských vztahů v 33469cbl88iic3s sociálním systému. Rozdíl mezi pojmy systém a struktura se tedy jeví jako charakteristika viditelných jevů. Francouzský strukturalismus se neobírá strukturou chování, ale racionalitou skrývající se za sociálními a kulturními formami. V 33469cbl88iic3s tomto smyslu je oprávněnější považovat za předchůdce moderního strukturalismu Marcela Mausse, který je prvním etnologem, který se pokusil překročit empirické pozorování, aby tak dosáhl k 33469cbl88iic3s hlubšímu poznání. Právě velké dílo Léviho-Strausse „Základní struktury příbuzenství“ týkající se analysy manželských výměn v 33469cbl88iic3s kmenových společnostech bylo inspirováno Maussovými studiemi. 33469cbl88iic3s Jaký je postoj strukturální antropologie k 33469cbl88iic3s otázce mýtu? Mýtem je míněn zvláštní slovesný útvar, většinou příběh odpovídající skutečnosti, který skrývá významnou symbolickou hodnotu. Přeneseně se za „mýtický“ označuje každý jev, instituce nebo předmět, který je ojedinělý nebo nepravděpodobný (viz. např. výrok: „V diktatuře se spravedlnost jeví jako mýtus“.). Před nástupem strukturální analysy byly mýty interpretovány antropologicky ze dvou perspektiv:
33469cbl88iic3s Lévi-Strauss formuloval tři klíčové inovace v 33469cbl88iic3s interpretaci mýtu:
Analysa mýtu představuje pro Lévi-Strausse způsob sebepoznání lidského ducha, protože mytologické kolektivně nevědomé bájení odráží „anatomii rozumu“. Toto mentalistické pojetí strukturalismu překračuje ryze funkcionalistický přístup B. Malinowského, R. Browna, nebo ekonomizující hledisko neomarxismu. V 33469cbl88iic3s mýtu se projevuje struktura myšlení, která má neurofysiologické základy. Společenské instituce včetně jazyka a kultury obsahují bytostně vlastní strukturalistické zákony, souhlasné s 33469cbl88iic3s intelektuálními funkcemi mozku. Při studiu mythologie přírodních národů vycházel Lévi-Strauss původně ze strukturalistického modelu jazyka, ale od 60. let je to hudba, kterou považuje za vhodnější vzor pro poznání mythu. Odkazuje na Richarda Wagnera, „analysujícího“ germánské a keltské mythy prostřednictvím hudby. Mýtus, stejně jako hudba, je nástrojem na „ničení času“. V 33469cbl88iic3s mýtu i hudbě se organizováním psychologického času posluchače překonává protiklad mezi nezvratným plynutím času a jasně vymezenou strukturou. Mýtus stojí mezi jazykem a hudbou. Hudba je „nepřeložitelná“, protože je metaforou řeči. Lidé nemyslí v 33469cbl88iic3s mýtech, ale mýty si „myslí jeden o druhém“. Mýtus si tedy žije svůj vlastní život bez ohledu na posluchače. 33469cbl88iic3s Jaký byl strukturalistický antropologický přístup k 33469cbl88iic3s sociální nerovnosti? Zajímavý pohled na potenciál strukturalismu představuje studie Louise Dumonta „Homo hiearchicus“. Autor aplikuje strukturalistickou perspektivu na studii indického kastovnictví a přispívá nejenom k 33469cbl88iic3s etnologii jižní Asie, ale i ke komparativní sociální teorii. Dumont osvětluje sociální logiku skrývající se za kastovními rozdíly. Rozlišující rysy kastovních skupin se nemají studovat v 33469cbl88iic3s izolaci, ale ve vztahu k 33469cbl88iic3s celkové, hierarchické struktuře indické společnosti. Kasta se projevuje jako série sémiotických kontrastů: odlišnosti v 33469cbl88iic3s dietě, práci a rituálech. Je to ukázka sociální hierarchie založené na konceptech čistoty a znečištění. Poukazování na kastu, jako produkt jisté ideologie, znamená vycházet z 33469cbl88iic3s nevyhnutelnosti sociální nerovnosti. Tím uvádí Dumont v 33469cbl88iic3s pochybnost universální platnost velké části západního sociálního myšlení, které implicitně vychází ve svých společenských analysách z 33469cbl88iic3s egalitarismu. Všeobecně řečeno, v 33469cbl88iic3s antropologickém přístupu k 33469cbl88iic3s sociální nerovnosti byly strukturalistické teze do jisté míry integrovány s 33469cbl88iic3s tezemi symbolické antropologie a také ovlivnily vývoj marxistických přístupů k 33469cbl88iic3s antropologii. 33469cbl88iic3s Ferdinand de Saussure Švýcarský lingvista F. de Saussure žil v 33469cbl88iic3s létech 1857 až 1913. Pocházel ze Ženevy a studoval v 33469cbl88iic3s důležitých střediscích tehdejší jazykovědy Lipsku a Berlíně. Ve svých jedenadvaceti letech publikoval významné dílo zabývající se indoevropeistikou. Později působil v 33469cbl88iic3s Paříži a Ženevě, kde přednášel historii, religionistiku a sanskrt. Od roku 1906 byl na Ženevské universitě pověřen přednáškami o obecné jazykovědě. Po Saussurově smrti vydali roku 1916 jeho žáci jeho sebrané přednášky tiskem pod názvem „Kurs obecné lingvistiky“. V 33469cbl88iic3s češtině byla tato kniha vydána až v 33469cbl88iic3s roce 1989. Intuitivně bylo všem badatelům v 33469cbl88iic3s době Saussurově jasné, že zvuky řeči nemají zpravidla přímý vztah k 33469cbl88iic3s předmětům o kterých hovoříme. Tato skutečnost je vyjádřena termínem arbitrariness (libovolnost) a souvisí se znakovou povahou jazyka. F. de Saussure, Němec K. Buhler a Američan Ch. S. Peirce oživili myšlenku známou již řeckým stoikům a středověkých scholastikům, že jazyk je systém znaků. Z 33469cbl88iic3s této teze vyplývají dva fakty.
Pojetí znaku u de Saussura s 33469cbl88iic3s je bilaterální (to jest dvoustranný, čili že znak je ucelenou jednotkou spojující jazykovou formu a jazykový obsah). V 33469cbl88iic3s literatuře je Sassurovo vymezení znaku charakterizováno jako substanční (tvořící podstatu). Znak představuje dyádu tvořenou dvěma složkami: označovaným pojmem a označujícím akustickým obrazem. Např. pojem „stůl“ vznikající v 33469cbl88iic3s našem mozku na sebe bere prostřednictvím hlasového aparátu zvukovou podobu. Američan Ch. S. Peirce publikoval definici znaku, pro kterou se vžil název relační. Jeho definice zní: „Znak je smyslově uchopitelnou entitou, zastupující entitu materiální nebo ideální povahy vzhledem ke společné dispozici sdílené mluvčím i adresátem.“ Současná lingvistika považuje slova lidského jazyka za symboly, ustavené historicky podmíněnou sociální konvencí. Jedinou výjimkou by byla slova zvukomalebná (onomatopoická). Tímto stanoviskem se současná lingvistika kloní k 33469cbl88iic3s Hermogenově názoru (jde o postavu z 33469cbl88iic3s Platónova dialogu Kratilos; tato postava se domnívá, že význam slov je dán dohodou mezi lidmi). Zůstává otevřena otázka, zda onomatopoické výrazy nejsou pozůstatky evolučně staršího stádia jazyka, ve kterém existovala sémanticky – emocionální (významově – citová) vazba mezi pojmy a předměty. 33469cbl88iic3s Pražský lingvistický kroužek 33469cbl88iic3s V 33469cbl88iic3s Praze působil od roku 1926 Pražský lingvistický kroužek. Jeho členy byli z 33469cbl88iic3s českých vědců Vilém Mathésius, Bohuslav Havránek, Vladimír Skalička, František Trnka a Jan Mukařovský. Na práci kroužku se podíleli i ruští badatelé Roman Jakobson a Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. Studie badatelů Pražského lingvistického kroužku i přímé působení Romana Jakobsona v 33469cbl88iic3s USA, kde se podílel na založení Lingvistického kroužku Nového Yorku ovlivnily vývoj kulturní antropologie. V 33469cbl88iic3s tezích Pražského lingvistického kroužku se poprvé objevuje termín struktura, od kterého se odvozuje název pro strukturalismus. Evropský strukturalismus representovaný školami pražskou, ženevskou a kodaňskou, byl orientován sociologicky v 33469cbl88iic3s duchu díla A. Comta a É. Durkheima. Jazyk a jeho zákonitosti byly pojímány jako konvenční produkt společnosti. Naproti tomu strukturalismu americký, jehož zakladatelem je Edvard Sapir, je orientován mentalisticky a zdroj jazykových pravidel hledá v 33469cbl88iic3s lidském vědomí. Na rozdíl od strukturalismu Starého světa zahrnuje tradice amerického strukturalismu mezi své předchůdce novohumboldtdovce jako byli Cassierer nebo Trier. V 33469cbl88iic3s současné době je v 33469cbl88iic3s USA nejznámějším lingvistickým směrem tzv. transformační a generační gramatika amerického jazykovědce Noama Chomského. Členové pražského lingvistického kroužku Nikolaj S. Trubeckoj a Roman Jakobson stáli u zrodu moderní školy kulturní antropologie v 33469cbl88iic3s druhé polovině dvacátého století. Nikolaj Sergejevič Trubeckoj před druhou světovou válkou též obhajoval myšlenku existence prehistorického indoevropského jazyka ze kterého se divergentním (rozbíhavým) pohybem postupně vyčleňovaly dílčí indoevropské dialekty. 33469cbl88iic3s Claude Lévi-Strauss 33469cbl88iic3s Lévi-Strauss se narodil v 33469cbl88iic3s Belgii v 33469cbl88iic3s roce 1907. Studoval filosofii v 33469cbl88iic3s Paříži. V 33469cbl88iic3s roce 1934 byl jmenován profesorem sociologie na universitě v 33469cbl88iic3s Sao Paulu v 33469cbl88iic3s Brazílii. Prostředí pařížských universit, ve kterém vyrůstal, popisuje v 33469cbl88iic3s autobiografii „Smutné tropy“ následujícími slovy: „Léta 1920 – 1930 byla údobím, kdy se ve Francii začaly šířit psychoanalytické teorie Freudovy. Freudovo dílo mi odhalovalo, že právě chování zdánlivě nejafektivnější, pochody nejméně racionální, projevy označované jako prelogické bývají zároveň nejsignifikantnější. V 33469cbl88iic3s protikladu k bergsonismu, který měnil bytosti a věci v 33469cbl88iic3s kašovitou břečku, přesvědčoval jsem se, že bytosti a věci si mohou uchovat své skutečné vlastnosti a podržet zároveň i zřetelné obrysy, které je navzájem ohraničují a dávají každé z 33469cbl88iic3s nich rozumem postižitelnou strukturu. Poznání nespočívá v 33469cbl88iic3s tom, že se těchto skutečností zřekneme, nebo je vyměníme za něco jiného, ale ve výběru pravdivých aspektů, které se shodují s 33469cbl88iic3s vlastnostmi mého myšlení.“ Inspirován pracemi žáků F. Boase se Lévi-Strauss začal věnovat etnologii, která v 33469cbl88iic3s té době neměla ve Francii samostatnou katedru. V 33469cbl88iic3s létech 1938 – 1939 podnikl několik terénních výzkumů mezi indiánskými kmeny v 33469cbl88iic3s brazilském vnitrozemí. Po okupaci Francie emigroval do Spojených států, kde působil na sociální škole v 33469cbl88iic3s Novém Yorku. Zde se stýkal např. s 33469cbl88iic3s Romanem Jakobsonem a dalšími kulturními antropology. Po skončení druhé světové války se vrátil do Francie a věnoval se výuce sociální antropologie. Od roku 1955 byl vedoucím katedry sociální antropologie na College de France. Claude Lévi-Strauss je považován, jak za zakladatele strukturální antropologie, tak i za jednu z 33469cbl88iic3s nejvýznačnějších osobností francouzského poválečného myšlení. Měl nesmírný vliv na současné sociální vědy. Je autorem řady odborných publikací. Mezi nejvýznamnější díla patří: „Strukturální antropologie“ (1958), „Divošské myšlení“ (1962), „Totemismus dnes“ (1962), čtyři díly „Mythologií“ (1967), „Vzdálený pohled“ (1983), „Žárlivá hrnčířka“ (1985), „Symboly a jejich dvojníci“ (1989). Z 33469cbl88iic3s toho byly v 33469cbl88iic3s češtině vydány „Smutné tropy“ (1967) a „Myšlení přírodních národů“ (1971). Celoživotním tématem jeho vědeckého úsilí bylo poznání myšlení přírodních národů. Evolucionističtí etnologové se dívali na domorodé kmeny bez písma jako na pozůstatky prvotního primitivního stádia vývoje lidstva, případně jim přisuzovali „prelogické“ myšlení nesouměřitelné s „logickým“ myšlením civilizovaného člověka. Lévi-Strauss popíral v 33469cbl88iic3s duchu myšlení É. Durkhema a M. Mausse existenci kvalitativních rozdílů ve způsobu, jakým posuzuje realitu archaická a moderní společnost. Své metodologické požadavky na etnologii jako exaktní vědu opřel Lévi-Strauss i o interpretaci Karla Marxe a Sigmunda Freuda. Ve šlépějích Rousseauových 33469cbl88iic3s Marx ukázal, že sociální věda přesahuje rovinu faktických událostí, zrovna tak jako fysika přesahuje rovinu smyslových dat. Cílem musí být zkonstruovat určitý model, prostudovat laboratorním způsobem jeho vlastnosti a způsoby jak reaguje a pak použít těchto pozorování k 33469cbl88iic3s výkladu empirického dění. Uchopit ono „super-racionálno“ společenského života, ve kterém by se rozplynuly rozdíly nejen mezi smyslovým a racionálním, prelogickým a logickým a mezi „divošským“ a „civilizovaným“, umožní podle Léviho-Strausse strukturalismus, který musí studovat kulturu jako strukturu vzájemných vztahů. Lidská společnost vzniká vytvořením směny. Toto Lévi-Straussovo stanovisko vychází z 33469cbl88iic3s tradic francouzského sociologismu a polemizuje s 33469cbl88iic3s názory, které ztotožňovali zrod člověka s 33469cbl88iic3s určitým rozumovým výkonem. Již Marcel Mauss považuje v 33469cbl88iic3s eseji „Dar“ (1924) směnu za primární akt ustavující lidskou kulturu. Pojem „symbolické výměny“ hraje důležitou úlohu v 33469cbl88iic3s antropologii G. Batailla. Lévi-Strauss tvrdí, že pojem směny můžeme považovat za společný denominátor (jmenovatel) veškeré lidské aktivity, neboť lidská společnost je tvořena systémem směny, operujícím na třech rovinách komunikace:
K 33469cbl88iic3s těmto rovinám přidává Lévi-Strauss i čtvrtý typ komunikace – genů – mezi jednotlivými genotypy. 33469cbl88iic3s Lévi-Straussovo široké vymezení komunikace jako konstitutivního principu kultury, odpovídá pojetí moderní kybernetiky a semiotiky. Český sémiotik Ivan Bystřina dokonce navrhuje omezení užívání slova jazyk ve vědecké terminologii a nahradit jej kódy:
V 33469cbl88iic3s procesu sémiosis všechny tři vrstvy kódů spolupůsobí. 33469cbl88iic3s Existují tři typy příbuzenských vztahů:
33469cbl88iic3s První dva vztahy jsou podmíněny biologicky, zatímco manželství představuje nepřírodní instituci. Zákaz incestu a pravidlo exogamie umožňují stálou směnu žen ve společnosti a jsou výrazem snahy nahradit systém biologicky založených vztahů sociálním systémem, udržovaným institucí směny. Jedná se o protiklad mezi přírodou a kulturou, který hraje důležitou úlohu v 33469cbl88iic3s Lévi-Straussových analysách. 33469cbl88iic3s Lévi-Staruss zkoumá vznik sociálního života v 33469cbl88iic3s souvislosti s 33469cbl88iic3s rozvojem směny jako zvláštního typu komunikace, která má specifikou „gramatiku“. Již Lévi-Strussovi předchůdci ve francouzské sociologii věděli, že komunikace se uskutečňuje pouze prostřednictvím znakových systémů. Pravidla sňatků z 33469cbl88iic3s nichž nejstarší představuje zákaz incestu a zákon exogamie, a systém příbuzenských vztahů jsou znakovými systémy, které je nutno podrobit stejnému zkoumání strukturalistickými metodami jako přirozené jazyky. 33469cbl88iic3s Lévi-Strauss se pokusil dokázat, že „primitivní“ logika přírodních národů je schopna generalizovat, klasifikovat a analysovat stejným způsobem, jako logické myšlení moderní civilizace. Odlišnost spočívá pouze v 33469cbl88iic3s tom, že logika předdějinného člověka pracuje se smyslově konkrétními pojmy a je spojena s 33469cbl88iic3s bezprostředními pocity. 33469cbl88iic3s Lévi-Strauss se v 33469cbl88iic3s knihách „Totemismus dnes“ a „Divošské myšlení“ zabývá problematikou totemismu. Slovo „totem“ označuje bytost, kterou archaické kmeny považovaly za svého mýtického předka. Ve většině případů se jednalo o zvíře. Klasická evolucionistická antropologie posuzovala totemismus jako výraz „nedospělého“, nerozvinutého myšlení přírodních národů a doklad špatně pochopené kauzality týkající se genealogických vztahů. Lévi-Strauss na četných případech ukazuje totemismus jako projev třídícího klasifikačního myšlení přírodních národů, které je analogické a formálně rovnocenné modernímu myšlení. Označením konkrétního kmene nebo klanu znamením havrana a ztotožněním jiného kmene nebo klanu s 33469cbl88iic3s totemem orla archaický člověk rozlišuje obě dvě skupiny. Tím je v 33469cbl88iic3s rámci konkrétního myšlení vyjádřená klasifikační odlišnost a zároveň sebe-identifikace jednotlivých kmenů nebo klanů. Totemické systémy a označení jsou sémiotickými modelujícími systémy, tvořícími specifickou formu symbolické komunikace. 33469cbl88iic3s Při výkladu tetování obličeje u jihoamerických Indiánů Lévi-Strauss poznamenává: „Dekorace je vymyšlena pro tvář, ale tvář existuje pouze skrze dekoraci. Díky dekoraci tvář získává svou sociální prestiž a mystický význam.“ Tetování je projevem přechodu od přírody ke kultuře. 33469cbl88iic3s Největší proslulosti dosáhly Lévi-Straussovy práce ve kterých se zabýval výkladem mýtů přírodních národů. Dokladový materiál čerpal zejména z 33469cbl88iic3s mytologie jihoamerických indiánů. Jeho východisko je přísně strukturalistické. Mýtus chápe jako strukturu ve které je každý člen nutno vyložit ze vztahu ke členům jiným. Tvrdil, že struktura mýtu je budována binárními opozicemi, např.: vysoký x nízký, teplý x studený, oheň x voda, etc. Jako příklad použil řecký mýtus o Oidipovi. Lévi-Strauss rozkládá obsah mýtu na jednotlivé části – „věty“, zvané mytémata. Mytémata očíslovaná podle pořadí byla seřazena do sloupců a řádek jako na notové osnově. Sloupce se skládají z 33469cbl88iic3s příbuzenských témat, ve kterých vystupují podobné subjekty. Řádky zase zahrnují chronologická mytémata a časovou posloupnost mýtu. Graf mýtu je nutno číst po sloupcích zleva doprava Řecký mýtus se Lévi-Straussovi na základě tohoto rozboru jeví jako logický nástroj, vytvářející spojení mezi kontradikcemi (protiklady). Zprostředkování kontradikcí v 33469cbl88iic3s mýtu se nazývá mediace. V 33469cbl88iic3s mýtu o Oidipovi bylo napětí mezi incestem a patricídou (otcovražda) převedeno na kosmologickou metaforu. Lévi-Strauss se domnívá, že mýty indiánů Jižní a Severní Ameriky poskytují díky své komplexnosti vhodnější materiál pro analysu než řecká mythologie, která prošla dlouhým a komplikovaným vývojem a kterou musíme rekonstruovat z 33469cbl88iic3s literárního podání. V 33469cbl88iic3s mýtech jihoamerických indiánů se v 33469cbl88iic3s rámci mediace základní opozice života a smrti nahrazuje méně výrazným protikladem rostlinné a živočišné říše a ten je zase převeden na kontradikci býložravců a masožravců. Posledním členem mýtické přeměny je bytost živící se zdechlinami, která je v 33469cbl88iic3s mythologii indiánů zastoupena buď kojotem nebo havranem. Lévi-Strauss při svém studiu mythologie přírodních národů vyšel původně ze strukturalistického modelu jazyka, ale od roku 1964 je to hudba, kterou považuje za vhodnější vzor pro poznání mýtu. Zatímco C. G. Jung studuje vztah instinktivního a vědomého při formování lidské osobnosti, Lévi-Struss považuje za klíčový faktor při vzniku člověka protiklad přírody a kultury. V 33469cbl88iic3s Jungově teorii zaujímá výsadní postavení psychická energie, která se váže na archetypy (pravzory) zatímco v 33469cbl88iic3s Lévi-Straussově koncepci hraje obdobě důležitou roli informace související s 33469cbl88iic3s různými rovinami symbolické směny. 33469cbl88iic3s Shrnutí: Strukturální antropologie je směr, který v 33469cbl88iic3s 60. letech minulého století kriticky přehodnotil tradiční antropologické přístupy. Její zakladatel osobitým způsobem rozvinul tradice evropské filosofie (J. J. Rousseau, K. Marxe, E. Cassirera), psychologie (S. Freuda), sociologie (A. Comta, E. Durkheima, M. Mausse) a lingvistiky (F. de Saussura, R. Jakobsona, N. S. Trubeckého). Lévi-Strussova strukturální antropologie je postavena na následujících metodologických principech:
33469cbl88iic3s Podle Léviho-Strausse je základním úkolem strukturální antropologie proniknout pod zdánlivou jedinečnost a rozmanitost empirických jevů a odhalit skryté universální struktury (infrastruktury), které usměrňují, koordinují a regulují lidskou činnost. Metodologickým nástrojem umožňujícím proniknout k 33469cbl88iic3s nevědomé infrastruktuře společnosti je kategorie „sociální struktury“. Lévi-Strauss ji považuje za gnoseologický model, čímž ji odlišuje od kategorie „sociálních vztahů“. Tyto sociální vztahy jsou výchozím empirickým materiálem sloužícím k 33469cbl88iic3s výstavbě strukturálních modelů. Lze je rekonstruovat buď pomocí pozorování nebo experimentů, kterými Lévi-Strauss rozumí hledání a zkoušení nejvhodnějšího modelu pro danou skutečnost. Modely mohou být mechanické nebo statické. Mechanických modelů používá především etnologie a sociologie; statické modely jsou typické pro historii a etnografii. |
