Vývoj lyžování ve Skandinávii

Nejstaršími sporty jsou ty, které vznikly z životních potřeb člověka v boji o zlepšení životních podmínek a přežití. Šlo o činnosti, původně prováděné z kategorické nutnosti, celá tisíciletí před tím, než se staly radostí a potěšením. Jsou to např. běh, různé formy soubojů, jezdectví, veslování a také lyžování. V oblastech po valnou část roku pokrytých sněhem a ledem, byla příroda k člověku velice krutá. Kočovník před 4-5000 lety však musel přežít. Aby to dokázal zhotovil si potřebné nářadí- sněžnice, později lyže.
 
Hlavním zdrojem poznatků o nejstarší historii lyží jsou objevy  nákresů zpodobňujících život prehistorického člověka z období prvotně pospolné společnosti, a zejména archeologické nálezy z mnoha lokalit Evropy a Asie. Z novější doby jsou pak informace získané z historických literárních pramenů, které potvrzují či upřesňují některé hypotézy, postavené na základě vykopávek a jeskynních kreseb. Nejmladší objevy skalních a jeskynních kreseb ukázaly, že lyže nebyly vynalezeny ve Skandinávii, jak někteří badatelé usuzovali, ale že byly do Skandinávie přeneseny, a teprve tam zdokonaleny. Polární badatel Fridtof  Nansen (1891) považuje za pravlast lyží oblast střední Asie, okolí Bajkalského jezera a Altajských hor. Studium skalních nákresů dále ukázalo, že použití lyží v primitivnější formě, než zobrazují nákresy, datované do období 4-5 tisíc let př. n. l., muselo být daleko starší.
Nejstarší písemné zmínky o využití lyží k vlastnímu pohybu na sněhu, tj. skluzu, se váží na etymologický původ lidového výrazu "skridfinne", což volně přeloženo znamená klouzající, lyžující Finové.

V oblasti Skandinávie byly rozšířeny tyto typy lyží:
Lyže typu jižního. Jsou krátké, obě stejně dlouhé, vzadu nezakulacené. Povrch lyží i skluznice jsou hladké. Nejstarším nalezeným zbytkem lyže typu jižního je lyže pojmenovaná podle svého naleziště Hottingu ve Švédsku (lyže Hotting). Je zhruba 110 cm dlouhá a přibližně 20 cm široká a její stáří se odhaduje na více než 4 tisíce let.
Lyže typu arktického se lokalizují severněji. Tyto lyže jsou vpředu i vzadu zašpičatělé, v mnohých případech ohnuté na obou koncích. Skluznice bývaly často opatřeny zvířecí kůží srstí dozadu, což umožňovalo skluz a zabraňovalo podklouzávání. Lyže typu arktického jsou typickým představitelem užitkového typu lyží, užívané některými sibiřskými kmeny a Laponci do nedávné doby. Chronologicky jsou řazeny do stejné doby jako lyže typu jižního, stáří nálezu u švédské obce Kalvltrask se odhaduje na rovněž 4 tisíce let.
Lyže typu severského jsou značně mladší než oba předchozí typy. Na severu Evropy se vyskytovaly až od poloviny 19. století. Od obou předchozích se liší tím, že zpravidla levá lyže je užší a delší se skluznicí a žlábkem, zatímco pravá je kratší a širší, přičemž skluznice bývala často potažena zvířecí kůží. Skluznou lyží bývala lyže levá, dlouhá až 3 m a široká 6 cm, zatímco lyže pravá, tzv. andor, dlouhá 1-1,5 m a široká 7-8 cm, sloužila k odrážení.
Lyže bahenní sloužily k pohybu po močálových územích tundry a někteří autoři soudí, že byly předchůdcem lyží sněžných. Konstrukčně se jednalo o dřevěnou destičku pod chodidlem, z níž vybíhaly dopředu i dozadu dvě dřevěné lišty. Prostor mezi nimi byl pravděpodobně vypleten podobně jako u sněžnic.

Sněžnice a později lyže sloužily zhruba do roku 1840 jako užitkový předmět prostému venkovskému lidu, dopravní prostředek, lovecké náčiní nebo jako součást vojenské výstroje. Jen sporadicky sloužily také k “tělesným hrám”, převážně k běhu a ke skoku. Užitné lyžování lovců, sedláků a vojáků se postupem času měnilo ve sport městského obyvatelstva, ve sportovní lyžování.
Obyvatelé kraje Telemarken (Norsko) v době rozmachu průmyslové výroby odcházejí za prací do měst. Tam s sebou přinášejí své lidové zvyky, mezi nimiž byla jízda na lyžích zvláště charakteristická. Tím vlastně zahájili novou epochu využití lyží. Městské obyvatelstvo obdivovalo jejich dovednosti a rychle přijalo za vlastní lyžování jako prostředek zimní kratochvíle, soutěžení, a nakonec i jako sportovní odvětví.
Telemarčané přišli s novým typem lyží, který byl podle jejich kraje nazývám telemarský. Díky jejich tvaru mohli užívat novou techniku jízdy a zatáčení, když dokázali měnit směr jízdy a zastavit pomocí kristianie a telemarku, a oprostili tak jízdu s kopce od závislosti na použití hole.
Za historický mezník v novodobé lyžařské historii jsou obecně pokládány závody v běhu na 5 km v norském Tromso, které se konaly 2. dubna 1843. Tyto závody, svým charakterem vůbec první novodobé závody, se považují za počátek rozvoje sportovního lyžování.
V r. 1861 byl v Norsku založen sportovní svaz pro povznesení sportu. Ten mj. podporoval i lyžování a od r. 1862 pořádal pravidelné každoroční lyžařské závody v běhu i skoku a od r. 1866 i ve slalomu (ten měl zcela jinou podobu než známe slalom dnes). Založení tohoto svazu lze považovat za počátek organizovaného lyžování.
V r. 1868 se zúčastnili závodů v Kristianii nejlepší lyžaři z kraje Telemarken – Sondre Anversen Nordheim a jeho žáci – bratři Torjus a Mikkel Hammestveitovi. Nordheim zvítězil ve skoku 23 m a jeho výkon zůstal dlouho nepřekonán. Nordheim byl později několikanásobným vítězem slavných závodů v Holmenkollen. Význam Anversena Nordheima a jeho žáků však nespočívá v jeho závodní činnosti. Ovládali na tehdejší dobu dokonale techniku jízdy a na základě úspěšných exhibicí založili první lyžařskou školu na světě. Prošli jí tisíce žáků, jejichž přičiněním se lyžování šířilo daleko za hranice Norska. Sám Nordheim a Hammestveitové později emigrovali do USA, kde zakládali další střediska lyžařského sportu. V Nordheimově škole byly prvně pro lyžařské oblouky používány pojmy telemark a kristianie.
V r. 1877 byl v Kristianii založen Christiania Ski-Club, první lyžařský klub na světě vůbec. Christiania Ski-Club organizoval od roku 1879 lyžařské závody, které se staly základem tradičních závodů v Holmenkollen, jejichž začátek se datuje r. 1892. Závody v Holmenkollen, kde se scházela elita závodníků z celé Skandinávie, byly v té době vrcholným lyžařským podnikem a do první světové války vlastně neoficiálním mistrovstvím Evropy.
Mimořádný propagační význam pro světový rozvoj lyžování měla polární expedice Fridjofa Nansena do neprozkomaných oblastí Grónska, která se uskutečnila v r. 1888 a skončila velkým úspěchem. Nansenova skupina překonala v průběhu 40 dnů vzdálenost 560 km a nadmořskou výšku 2700 m v obtížných ledovcových a klimatických podmínkách. Svou cestu Nansen popsal v díle “Paa ski over Groland”, vydanou v Oslo roku 1890, kde mj. uvedl, že výprava byla úspěšná jedině a právě proto, že použila lyže.

V roce 1910, v době, kdy v Evropě již bylo téměř 50000 organizovaných lyžařů, se v Oslu sešel na pozvání norského lyžařského svazu kongres 11 lyžařských svazů Evropy. S ohledem na bouřlivý rozmach lyžařství v období před I. světovou válkou a jeho významný dopad do sféry společenské, kulturní a obchodní, se kongres rozhodl ustanovit tříčlennou komisi, která by každoročně pořádala lyžařské kongresy, které by řešily sporné otázky závodního lyžování a řídily vývoj mezinárodních pravidel.

Lyžařské školy ve Skandinávii

Norská škola lyžování převládala do roku 1924, roku I. ZOH. Prapůvodní technika byla vlastně zrychlenou chůzí s nepatrným využitím skluzu v každém kroku. I když v období před první světovou válkou se běžecká technika již více blížila vlastnímu běhu, tehdejší vybavení dnešní pojetí techniky příliš nedovolovalo. Používalo se poměrně dlouhých lyží (2,5-3 m) s vázáním z měkké kůže bez upevnění paty. Lyže držely na nohou pomocí zahnuté špičky zvláštní lyžařské obuvi. Z počátku se běhalo s jednou i se dvěma holemi. Tuto prvotní techniku charakterizuje jízda ve dvouoporovém postavení s malým využitím skluzu. Postavení běžce bylo vzpřímené, dolní končetiny téměř napjaté.
 Ve sjíždění a zatáčení spočíval hlavní přínos norské školy v tom, že zavedla zatáčení lyží při jízdě ze svahu pouze pomocí nohou. Použití telemarského tvaru lyží umožnilo nahradit dosavadní strnulý způsob sjíždění, kdy lyžař sjížděl více v záklonu na třech opěrných bodech (nohy a jedna dlouhá hůl, kterou se brzdilo a částečně i zatáčelo), sjížděním ve vzpřímeném postoji bez pomocí hole. Telemarčané postupně vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení – kristianii a telemark. Mohli tak sjíždět rychleji a snadněji překonávat překážky. Norská škola obsahovala veškerou tehdejší techniku – běh, sjíždění, terénní skoky. Pro norskou školu jsou typické dvě stejně dlouhé lehké lyže telemarského tvaru s rákosovým vázáním a dvě hole, používané zejména při jízdě po rovině a do stoupání.
Finská škola se prosadila v období mezi roky 1924-1938. Je charakteristická celkově vyšším postojem, nedůrazným přenášením hmotnosti těla na skluzovou lyži a malým pokrčením skluzové končetiny. Odraz na odrazové lyži nebyl proveden příliš dokonale, v důsledku čehož zůstávala tato lyže na sněhu. Tato technika tak ještě nedokázala odstranit dvouoporové postavení při jízdě ve skluzu. Jednotlivé pohyby nebyly prováděny švihově, pojetí bylo více silové. Ve snaze co nejvíce prodloužit skluz s co největším vysunutím boků dopředu se uplatňoval hlavně běh střídavý stejnostranný (pasgang).
Švédská škola (skluzová) se vyznačuje skluzovou technikou v jednooporovém postavení. Tato technika se prosadila po roce 1946 po etapě určité stagnace ve válečném období. Vyznačovala se mohutným dokončeným odrazem s následným oddálením odrazové lyže od sněhu. Skluz byl podpořen švihovou prací dolní končetiny. Rovněž odpich holemi byl mohutný a působil po dlouhé dráze. Poloha trupu před odrazem se vyznačovala sníženým postojem, veškerý poměr pákových segmentů byl podřízen mohutnému odrazu.
V této technice se stabilizovaly dva základní způsoby běhu, a to běh střídavý dvoudobý, a běh jednodobý s odpichem soupaž.
Švédská škola se stala vrcholem a v podstatě ukončila již v padesátých letech 20. století vývoj tzv. klasické techniky. Další vývoj ve směru zrychlování jízdy byl možný pouze zlepšováním mechanických možností výzbroje a výstroje a s nástupem bruslení po roce 1974.




Použitá literatura

Gnad a kol. (2001). Kapitoly z lyžování. Praha: Karolinum
Kolektiv autorů (1989). Encyklopedie tělesné kultury. Praha: Olympia
Kulhánek, O. (1989). Zlatá kniha lyžování. Praha: Olympia

Martin Zdražil IV. TVS

______________________________________________________________________________