|
Problém Severního Irska - Historie konfliktu do konce 60. let 20. stoletíProblém Severního Irska - Historie konfliktu do konce 60. let 20. stoletíProblémy Severního Irska mají původ už v druhé polovině XVIII. století, kdy v Irsku, které bylo tehdy součástí Velké Británie, začal vznikat odboj proti britské okupaci. Vznik irské národně osvobozenecké armády (United Irishmen) byl inspirován ideami Francouzské revoluce a bojem Spojených Států o nezávislost. Vojenský odpor měl podporu velké většiny obyvatelstva a také emigrace, a proto po celé další století opakovaně propukala ozbrojená povstání proti Britům. V roce 1913, kdy se poprvé jednalo o vytvoření samostatného Irska, vznikla paramilitární organizace Ulster Volunteer Force, jejímž cílem bylo zabránit takovému řešení použitím síly. Odpovědí na její vytvoření byl vznik organizace Irish Volunteers podporující vznik nezávislého Irska v témže roce. Důležitou událostí, která přispěla k vytvoření nezávislého Irska bylo tzv. Velikonoční povstání (Easter Rising) v roce 1916. Povstalecké oddíly tehdy převzaly kontrolu nad Dublinem a několika dalšími městy a byla vyhlášena Deklarace nezávislosti, která je dnes mnohými považována za dokument, který stál u vzniku IRA. Povstání bylo během několika dnů potlačeno, ale mělo zásadní význam pro další vývoj - umocnila se totiž víra v samostatnost. Když byly roku 1918 vyhlášeny všeobecné volby, drtivá většina obyvatel podpořila stranu Sinn Féin, jejíž členové o necelý rok později utvořili vlastní parlament (Dáil Eireann) a Irsko bylo vyhlášeno nezávislou republikou. Organizace Irish Volunteers byla přejmenována na Irskou Republikánskou Armádu (Irish Republican Army - IRA) a byla přímo podřízena nově utvořené vládě. Britské vládě se taková svévole samozřejmě nelíbila a tak byla republika prohlášena za neplatnou a Velká Británie vypověděla povstalcům válku. IRA, která nedisponovala dostatečně velkým množstvým zbraní a vojenské techniky, aby mohla čelit velmoci, zvolila partyzántský způsob boje. Ve moderních dějinách to byla tehdy první partyzánská válka, která byla vedena v tak velkém rozsahu a přitom docela úspěšně.V zemi byl zaveden vyjímečný stav. 59753ldd53ook6n Pouliční boje trvaly až do roku 1921, kdy byla podepsána mírová dohoda s britskou vládou. Na základě této dohody bylo Irsko rozděleno na dvě oblasti - jižní nezávislou a severní, která zůstala přímo podřízena anglické vládě. I přesto větší část nacionalistů pokračovala v bojích až do konce 1922 roku. Od té doby IRA pokračuje v diverzních akcích zaměřených hlavně proti Britům, ale také proti místním odpůrcům odtržení Ulsteru od Velké Británie - unionistům. Koncem 50. let IRA iniciovala vlnu útoků namířených na britská vojenská zařízení, s cílem získat zbraně pro další boj. Byl to počátek dnešních nepokojů.
Problémy začaly začaly v 60. letech a trvají prakticky dodnes. V Severním Irsku existují dvě hlavní politické skupiny - unionisté (většinou protestanti) a nacionalisté (katolíci). Do 50. let bylo jednání katolické menšiny zaměřeno spíše na získání rovnoprávnosti obyvatelstva než na vytvoření Spojeného Irska. Koncem 60. let došlo ke změně podstaty konfliktu. V roce 1967 vznikl Spolek pro ochranu lidských práv (Northern Ireland Civil Rights Association), kterého hlavním cílem je boj proti diskriminaci menšin a nerovnostem v sociální sféře. Jako prostředky nátlaku na vládu byly organizovány protestní akce, stávky a pochody. Velkou roli v této kampani odehrál také tisk. do753l9553oook Lokální vláda nebyla schopna sama vzdorovat narůstající anarchii a proto byly v roce 1969 na žádost místní vlády vyslány do Severního Irska britské vojenské jednotky, které měly silou nastolit pořádek v zemi. Toto rozhodnutí ale vyvolalo obnovení činnosti republikánských paramilitarních skupin, které opět získaly značnou podporu místních obyvatel. Po několika letech neustávajících střetů britských jednotek s příslušníky IRA bylo jasné, že lokální vláda nebude schopna udržet pořádek v zemi. Vyvrcholením nepokojů bylo zorganizování protestního pochodu v Londonderry. Protestní akce ale skončila tragédií, když byl na uklidnění davu vyslán speciální oddíl britských parašutistů. Bylo zastřeleno 13 účastníků demonstrace, čtrnáctý podlehl zraněním v nemocnici. 30. leden 1972 se zapsal do historie jako "Krvavá neděle". Po těchto událostech britský parlament suspendoval severoirskou lokální vládu jako neschopnou a země je od té doby pod přímou kontrolou Westministerské vlády. O několik týdnů později IRA zorganizovala odvetnou akci - v kasárnách 16. paradesantní brigády v Aldershot bylo zastřeleno 7 lidí. Od té doby je vývoj situace v Severním Irsku ovlivňován pravidelnými akty terroru jak z jedné tak i z druhé strany, s občasnou intervencí třetí strany - protestantských extrémistických organizací jako je UVF (Ulster Volunteer Force), UDA (Ulster Defence Association) nebo UFF (Ulster Freedom Fighters). Začátek 70. let je tady charakterizován spíše vlnami násilí mezi britskými vojáky a oddíly PIRA (Provisional IRA) než jak tomu bylo koncem 60. let, kdy hlavními aktéry konfliktu byly paramilitární oddíly katolíků a protestantů. V roce 1972 se oběťmi bojů stalo 468 osob. Smutné je, že za posledních 30 let si konflikt vyžádal stovky nevinných obětí, které musely zemřít jen proto, že se nacházely na nevhodném místě v nevhodném okamžiku.
Jednou z podstat konfliktu v Severním Irsku je tradiční rozdělení společnosti na dvě skupiny - podle politických názorů. Toto rozdělení je prakticky totožné s náboženským rozdělením. Pro lepší přehled o vnitřní politické situaci v Severním Irsku uvádím nejdůležitější politické strany; buhužel jsem nenašel žádné bližší informace o tom, jakou mají podporu ve společnosti. Vztah jednotlivých stran ke konfliktu je podrobněji popsán další části práce nazvané Navrhovaná řešení konfliktu.
SDLP byla založena v roce 1970 Gerrym Fittem. V současné době je to asi nejdůležitější politická strana reprezentující katolickou menšinu v Severním Irsku. SDLP je sice levicovou stranou a je členem Socialistické Internacionály, ale její hlavní charakteristikou zůstávají nacionalistické cíle. SDLP není ve svých předpokladech tak radikální jako Sinn Féin a připouští, že v současné době není reálná koncepce utvoření Spojeného Irska, kvůli nedostatečné podpoře tohoto řešení ve společnosti. Předsedou strany je John Hume.
Sinn Féin patří mezi nejstarší politické strany v Severním Irsku. Byla založena roku 1905. Název Sinn Féin znamená v překladu "My sami". Jedním z hlavních programových bodů proklamovaných stranou Sinn Féin je skoncování s britskou nadvládou v Severním Irsku a utvoření Spojeného Irska.. Tato strana byla po mnoho let diskriminována jako partner v politických jednáních, protože převládal názor, že Sinn Féin je politickým křídlem terroristické organizace IRA. V současné době ale už probíhají mírová jednání s účastí Sinn Féin; leaderem strany je Gerry Adams.
Paramilitaristické organizace nacionalistů Mezi nejdůležitější republikánské paramilitaristické organizace patří Irská Republikánská Armáda (IRA), Provisional IRA (PIRA) a Irish National Liberation Army (INLA). PIRA - Prozatímní IRA vznikla po rozkolu uvnitř IRA, když radikálnější členové organizace odmítli poslušnost velení, které chtělo vyjednávat. Členové obou těchto organizací jsou přesvědčeni, že jedině použití síly donutí Brity vzdát se vlády v Severním Irsku. Kromě boje s přetrvávajícím vládním systémem se členové těchto organizací vidí jako jediní ochránci katolické menšiny. Bohužel, jimi zorganizované terroristické akce stály životy stovky nevinných lidí. Na druhé straně je ale třeba říci, že v 90. letech se republikánské extrémistické organizace omezily ve svých aktivitách, zatímco vlna terroru organizovaného unionisty naopak zesílila. Unionisté :
OUP vznikla ze prvotní Unionistické strany, která byla po mnoho let jedinou oficiální politickou mocí v Severním Irsku. Unionistická Partie měla parkticky jako jediná zastoupení ve vládě po celou dobu existence severoirské samosprávy; od roku 1922 až do britské vojenské intervence v 70. letech. Radikálnější členové UP, kteří nechtěli přistoupit na požadavky organizací pro občanská práva a nesouhlasili s odevzdáním svých pravomocí britskému parlamentu tehdy utvořili Oficiální Unionistickou Partii. Vůdcem OUP je James Molyneaux.
Democratic Unionist Party DUP má tendenci přiklánět se k extrémně loajalistickým názorům. Souvisí to z tím, že strana má úzké vztahy s fundamentalistickými protestantskými sektami, které jsou silně antikatolické. Vůdcem této strany je dr. Paisley, velice schopný řečník. Paisleyho vliv však nekončí v politické sféře; je také zakladatelem náboženské sekty Paisley's Free Presbyterian Church. Toto přímé spojení politiky a vyznání během posleních 20 let významně ovlivnilo protestantskou část společnosti. Vyskytl se dokonce jakýsi fanatismus - část příznivců Paisleyho ideologie věří, že byl vybrán Bohem, aby ochránil Ulster.
Paramilitaristické organizace unionistů Protestantské paramilitární organizace nejsou tak oblíbeným tématem pro novináře jako IRA, nicméně přece jen odehrávají určitou roli v extrémně prounionistické politice. Patří mezi ně Ulster Defence Association (UDA), UVF (Ulster Volunteer Force) a UFF (Ulster freedom Fighters).
Navrhovaná řešení konfliktu
Mezi Unionisty existuje několik skupin, které mají rozdílné názory na to, jak by měla integrace s Velkou Británií vypadat. Styčným bodem všech je názor, že vládu v zemi by měl spravovat Britský parlament ve Westministeru a se Severním Irskem by vláda měla jednat stejně jako s jakýmkoli jiným regionem Spojeného království.
Je to aktuálně fungující systém vlády v Severním Irsku. Toto zřízení bylo zavedeno v 70. letech jako "přechodné opatření pro obnovení politické stability v zemi" a od té doby nebylo zrušeno. Příznivci celkové integrace Severního Irska s Velkou Británií zastávají názor, že tento stav je ideální a měl by být konstitučně zakotven jako trvalý.
Plná integrace Příznivci tohoto řešení trvají na tom, aby byla potvrzena pozice Severního Irska ve Spojeném Království jako plnoprávného člena unie, to znamená aby bylo zrovnoprávněno Severní Irsko s regionem Anglie, Skotska a Walesu. Někteří extrémisté dokonce tvrdí, že by Severní Irsko mělo být jako rovnoprávný partner Anglie právně vyzvednuto nad Skotsko a Wales.
Volební integrace Lidé podporující tuto variantu tvrdí, že za předpokladu, že by politické strana vládnoucí ve Velké Británii byly schopny organizovat kampaň v Severním Irsku, pak by při společných volbách zmizely mnohé prvky dělící tamnější společnost. Tato myšlenka je založena na předpokladu, že by dnešní právní diferencovanost byla zastoupena majetkovou, nebo jinou méně nebezpečnou. Tento pohled na věc v Severním Irsku zastává a propaguje hlavně Organizace pro rovnoprávnost občanů (CEC - Campaign for Equal Citizenship). V anglické konzervativní straně má toto řešení určitou podporu, která však nepostačuje k odhlasování projektu všeobecných voleb v Severním Irsku.
Severní Irsko jako samostatný stát v rámci státního celku by mělo mít lokální administraci a vládu s vlastní legislativní mocí. Podobný systém byl už v minulosti v Severním Irsku zaveden, ale lokální vláda neměla prakticky žádné pravomoci a byla plně podřízena vládě ve Westministeru. Poměrně velké procento Unionistů je pro takové řešení, protože rozšíření pravomocí lokální vlády by pro ně znamenalo zabezpečit se před případnými pokusy britské vlády o integraci jejich země s vlastním Irskem.
Existuje malá skupina lidí, kteří by se chtěli vrátit zpět k systému většinové samosprávy, který v Severním Irsku fungoval v letech 1921 - 1972. Toto řešení podporují zejména určité skupiny uvnitř Demokratické strany Unionistů (DUP - Democratic Unionist Party); má také menší počet příznivců v Ulsterské straně Unionistů (UUP - Ulster Unionist Party). Většina politiků se ale na takové řešení dívá velmi skepticky a irští nacionalisté toto řešení zcela zamítají.
"Spravedlivá" většinová vláda V 90. letech vznikla v Severním Irsku skupina "Reformist Devolutionists", pod vedením O'Leary McGarryho, která si klade za cíl obnovení většinové vlády, ovšem se současným vstupem v platnost nové Listiny práv a svobod, která by měla rozšířit práva menšin v zemi. Zároveň by v nově utvořeném parlamentu měli být zastoupeni poslanci obu stran a to v poměru odpovídajícím poměru mezi dvěma skupinami obyvatel. Samozřejmě se také povoluje existence menšinových politických stran, které v minulosti často nebyly tolerovány.
Vznik společné vlády Návrh utvoření společné unionisticko - nacionalistické vlády v Severním Irsku vychází z předpokladu, že politické tábory se budou dělit o exekutivní i legislativní moc v národním shromáždění. Tento návrh nachází podporu především v řadách UUP, SDLP (Social Democratic and Labour Party - Sociálně demokratická dělnická strana) a APNI (Alliance Party of Northern Ireland).
Je to vize utvoření samostatného státu Severního Irska, které nebude politicky závislé ani na Velké Britániii ani na Irsku. Tato vize vznikla z názoru, že jak britská tak i irská svrchovanost je pro jednu nebo druhou skupinu v severoirské společnosti nepřípustná, a proto je celkem logickým řešením začít uvažovat o plné samostatnosti. Takový názor zastává například NUPRG (New Ulster Political Research Group). Odpůrci vzniku samostatného Severního Irska jako argument proti často vyzdvihují otázku ekonomické soběstačnosti nově vzniklého státu.
Někteří politici zastávají názor, že kompromis mezi znepřátelenými unionisty a nacionalisty je prakticky nedosažitelný a proto by bylo nejlepším řešením rozdělit Severní Irsko na dva samostatné státní celky, z nichž na území jednoho budou žít katolíci a na území druhého protestanti. Toto řešení bylo v době za posledních 30 let trvání konfliktu už několikrát diskutováno, vznikly dokonce detailní plány rozdělení země. Jedním z návrhů bylo vytvoření hranice podél přirozené hranice - řeky Bann. Tento plán by byl více než přijatelný, kvůli jednoduchosti administrativního rozdělení, ale stále by existovaly četné skupiny obyvatel "na špatné straně řeky". Je sice pravdou, že většina katolického obyvatelstva žije na jihozápadě země, ale jsou také vyjímky, například katolická západní část Belfastu. To je bohužel jedna z hlavních nevýhod rozdělení - každý pokus o pokročilejší rozdělení se setkává s obrovskými administrativními problémy.
Teorie spoluvlády Severoirská sociálně demokratická dělnická strana (SDLP) několikrát (v roce 1972 a pak v 1984) vystupovala s návrhem na vytvoření systému, ve kterém by se o vládu nad Severním Irskem dělila Anglie s Irskem; vznikl by tak jakýsi "protektorát". Není to přijatelné pro většinu unionistů, protože v tom vidí první krok k vytvoření Spojeného Irska.
4. Spojené Irsko : Koncepce znovuspojení 32 regionů Irska jako ostrova v jeden nezávislý stát (tím spojení Severního Irska s Irskou republikou). Většina irských nacionalistů bojuje právě o toto řešení. Objevily se dva odlišné názory na to jakou cestou by se mělo dosáhnut obnovení Spojeného Irska.
Politické řešení Většina nacionalistických stran, které vidí jako svůj cíl znovustvoření jednotného Irského státu je připravena podporovat toto řešení pouze v případě, že cesta k němu nebude krvavá. V posledních letech se kvůli neustávající terroristické činnosti obou stran značně snížila podpora protestantské části společnosti. Přestože představitelé britské vlády tvrdí, že jestli ve všeobecném hlasování v Severním Irsku projde návrh spojení Irska, tak mu bude přiznána vlastní legislativní moc, toto řešení je prakticky nemožné. Důvodem je příliš malé procento nacionalistů (katolíků) ve společnosti.
Vojenské řešení Členové republikánských paramilitárních organizací (mezi jinými I.R.A.) dospěli k názoru, že neexistuje politické řešení konfliktu a proto se už od 70. let snaží vyvolat nátlak na Brity silou. Jejich činnost spočívá především v aktivním odporu proti britské okupaci, sabotážích, ale také terroristických akcích a to jak v Anglii tak i na území Severního Irska. Příznivci tohoto pohledu zakládají, že po vypuzení Angličanů ze země bude mnohem snadnější uzavřít dohodu s Unionisty. Hlavní polititckou organizací, která až do dodnes podporovala řešení konfliktu silou je Sinn Féin. Ta se ale ted účastní mírových jednání, takže dosažení spojení Irska terrorem je v současné době spíše málo populárním řešením (trvají na něm pouze krajní extrémisté).
Během posledních zhruba 2 desetiletí se většina zúčastněných v konfliktu stále častěji přiklání k politickému řešení problému. Za první pokus o řešení konfliktu dohodou lze uznat sestavení společné katolicko - protestantské vlády už v roce 1973, necelý rok po "krvavé neděli". Místní samospráva měla mít určité pravomoci a o vztazích mezi oběma částmi Irska by se jednalo na zvláštním shromáždění. Takové návrhy se ale setkaly se silným odporem protestantů (DUP a OUP) a nová vláda padla už v květnu následujícího roku, po necelých 3 měsících působení. Hlavní příčinou odstoupení vlády byla všeobecná stávka protestantských dělníků, která proběhla 15. května 1974. Na organizaci stávky se podílely hlavně krajně loajalistické organizace - UDA a Ulsterská Rada Dělníků (UWC - Ulster Worker's Council). Byl to zatím jediný pokus o sestavení společné katolicko - protestantské vlády. V roce 1975 bylo svoláno Ústavní shromáždění (Constitutional Convention) na kterém měli představitelé severoirských politických stran představit své návrhy řešení konfliktu. Většina unionistů navrhovala návrat k většinovému systému vlády zpřed roku 1972. Takové myšlenky byly zavrženy jak nacionalistickými stranami, tak i představiteli britské vlády. Na konci 70. let a v roce 1980 bylo několik pokusů o sestavení nové katolicko - protestantské vlády, ale žádný z nich neměl dostatečnou podporu. Hlavní příčinou, proč po tak dlouhou dobu nebylo dosaženo žádného porozumění je podle mého názoru postoj Westministerské vlády k problému. Jednou z podmínek na kterých britská vláda trvala bylo odzbrojení IRA ještě před započetím vyjednávání, což se mi jeví jako nesmysl. Platí sice zásada, že vláda by neměla jednat s teroristy, ale jestli k tomu už dojde, a v tomto případě k tomu muselo dojít, pak přece není možné požadovat, aby se druhá strana bezpodmínečně vzdala svého jediného argumentu. Prvního úspěchu dosáhla až v roce 1985 britská vláda Margaret Thatcherové podepsáním smlouvy v Hillsborough. Byla to dohoda mezi vládami Velké Británie a Irské republiky, která potvrdila, že Severní Irsko je integrální součástí Velké Británie a jeho konstituční postavení se nezmění dokud pro takový krok nebude většina místních obyvatel. Nicméně Velká Británie přece jen částečně ustoupila tím, že dala irské vládě blíže nedefinovaný "poradní" hlas v politice týkající se problémů v Severním Irsku. Nejdůležitějším aspektem podepsání smlouvy je ale fakt, že Velká Británie i Irská republika se zavázaly, že se budou snažit dosáhnout politického řešení konfliktu a že budou jednat se severoirskými politiky. Jediným problémem, který stál v cestě splnění takové ideje byl vytrvalý odpor unionistů, pro které anlo-irská dohoda ze zásady nemohla být věrohodná. Přelom nastal na počátku 90. let, kdy proběhly první vstupní mírové negociace s účastí všech stran. I když tato první fáze jednání nepřinesla žádné konkrétní výsledky, měla velký vliv na další vývoj. Mimo jiné bylo jasně řečeno, že jestli má mírový proces přinést požadované výsledky, pak musí být účast v jednáních umožněna všem stranám (takové prohlášení bylo významné zejména pro republikánskou stranu Sinn Féin, která se do té doby nemohla účastnit žádných jednání, protože unionisté tvrdili, že nebudou jednat s teroristy). Dále bylo stanoveno, že konflikt se bude řešit ve třech oblastech : 1. - vnitřní souvislosti, 2. - Irská republika a Severní Irsko, 3. - Anglo-irské poměry. V prosinci 1993 britský ministerský předseda John Major a irský taoisech (premiér) Albert Reynolds společně vyhlásili dokument Downing Street Declaration. V dokumentu bylo uvedeno, že je to deklarace pro irský lid, aby ten měl právo sám rozhodovat o své budoucnosti a postavení. Pro stranu Sinn Féin byla stanovena podmínka porozumět se s IRA o ukončení terroristických akcí nejméně tři měsíce před přistoupením Sinn Féin k jednáním. Význam deklarace je hlavně ten, že pro extrémistické organizace se podepsání tohoto dokumentu stalo podnětem pro vyhlášení příměří. Po vyhlášení deklarace se hlavním tématem staly dohady o tom, zda by IRA měla konečně odevzdat své zbraně. Britská vláda i unionisté argumentovali nutnost odzbrojení tím, že odevzdáním svých zbraní republikáni potvrdí vážnost svého rozhodnutí účastnit se politického života v Severním Irsku. S tím samozřejmě nacionalisté nechtěli souhlasit dokud nebude dosaženo viditelného postupu v politických jednáních. Neústupný postoj obou stran k problému odzbrojení úspěšně blokoval další vývoj mírového procesu až do začátku roku 1995. V únoru 1995 se britská a irská vláda rozhodly převzít iniciativu a obnovit jednání. Byl vydán dokument o přeběžném politickém uspořádání v Severním Irsku (Frameworks for the Future Document), který potvrdil 3-fázovost řešení severoirského konfliktu. Kromě toho měl tento dokument povzbudit účastníky jednání, a to hlavně severoirské politické strany k další aktivitě, měl se stát jakousi základnou pro další jednání. V lednu 1996 byla sestavena komise, která měla dohlížet na odzbrojení paramilitárních organizací. Komise doporučila, aby odzbrojení začalo probíhat současně s mírovým jednáním za účasti všech politických stran. To ale vyžadovalo ústupek Westministerské vlády z jejího požadavku na bezpodmínečné odzbrojení před započetím jednání. Vláda Johna Majora uznala návrh komise pro odzbrojení za nesplnitelný. Vyvolalo to radikální reakci ze strany Irské Republikánské Armády, která uznala, že britská vláda nemá dobrý vztah k celé problematice, není objektivní a nemá ani zájem na mírovém řešení konfliktu. Proto 9. února 1996, po téměř 18 měsících IRA vyhlásila konec příměří. Několik hodin po tomto prohlášení v centru Londýna explodovaly dvě silné nálože. Tyto události ale neznamenaly definitivní konec mírového procesu. Unionistické paramilitární organizace většinou nereagovaly na krok, který učinila IRA a nadále dodržovaly příměří. Také většina účastníků jednání, a podle průzkumu veřejného mínění i většina obyvatel Velké Británie i Severního Irska trvalo na tom, aby jednání pokračovala.V červnu 1996 začala jednání za účasti zástupců 10 severoirských politických stran a britské a irské vlády. Strana Sinn Féin byla kvůli obnovení činnosti IRA vyloučena z účasti. Vyvolalo to vlnu protestů ze strany katolické části obyvatelstva a naopak provokativní reakce protestantů, kteří organizovali triumfální pochody. Další jednání nepřinesla až do konce roku 1996 žádné relevantní řešení - bylo to způsobeno asi hlavně nerozhodností konzervativní britské vlády, která nebyla ochotna angažovat se více než bylo nezbytné. Teprve po nástupu nové labouristické vlády Tonyho Blaira v roce 1997 se severoirský mírový proces opět oživil. Po necelých třech měsících, v červnu 1997 proběhly vstupní jenání s vedením Sinn Féin o podmínkách další účasti této strany v mírových jednáních a 20. července 1997 IRA opět vyhlásila příměří. Hned nato začala nová mírová jednání, kterých se ale omítla zúčastnit strana DUP, protože její představitelé nesouhlasili s návratem Sinn Féin. OUP byla také proti účasti Sinn Féin, ale vůdci této strany uznali, že jestiže už došlo k dohodě mezi Sinn Féin a vládami Velké Británie a Irské republiky, k jednání stejně dojde a vlastní neúčast na něm by mohla pouze uškodit.
Obsah mírové dohody měl být během 14 dnů představen veřejnosti a mělo proběhnout referendum o jeho přijetí. 23. května 1998 proběhlo roferendum o uvedení v platnost Good Friday Agreement. Jeho výsledky byly více než přijatelné - 71% pro a 28% proti. Vyhlášení výsledků se ale neobešlo bez incidentů - protestantští extrémisté oznámili, že nedovolí, aby tento dokument vešel v platnost. 17. června 1998 mírový proces ohrozil dosud asi nejkrvavější terroristický útok. V obchodním centru v městečku Omagh explodovala silná nálož. Na místě zahynulo 28 lidí a dalších více než 200 bylo zraněno. K útoku se dosud žádná organizace nepřihlásila, ale podezřívá se, že za ním stála PIRA. 26. června 1998 v Severním Irsku konečně poběhly volby do parlamentu. Jak se předpokládalo, většinu mandátů získali příznivci reforem.Výsledky hlasování ukázaly, že existují poměrně velké rozpory uvnitř protestantských stran; OUP získala pouze kolem 20% hlasů, tedy podstatně méně než se očekávalo. Odpůrci změn, kteří získali mandáty deklarovali, že budou blokovat veškeré zákony, které by mohly vést ke sblížení obou částí Irska. V únoru 1999 se mírový proces opět ocitl v krizi, protože odštěpenecká frakce IRA podnikla další pumové útoky v britské metropoli. V červenci unionisté odmítli spolupracovat na sestavení vlády s republikánskou stranou Sinn Féin s tím, že nebudou vládnout spolu s lidmi, kteří jako argumentu používají zbraní. V poslední době se v tisku opět objevily informace o tom, že IRA ja údajně ochotna složit zbraně, pod podmínkou, že mírový proces bude pokračovat. Séf unionistů David Trimble dokonce prohlásil, že unionisté jsou pro sestavení vlády a jejich jedinou podmínkou je to, aby IRA začala jednat s Mezinárodní komisí pro odzbrojení. Jak efektivní bude toto odzbrojení - jestli vúbec proběhne - je ale otázkou, protože jak uvnitř IRA tak i uvnitř lojalistických teroristických organizací existují radikálnější frakce, které mohou odmítnout odevzdat zbraně i přesto, že jim to vedení nařídí.
V sobotu 27. listopadu delegáti UUP hlasovali nad sestavením nové společné vlády, ve které by měli zasedat jak katolíci tak i protestanti. Pojekt prošel většinou 58% hlasů. Severní Irsko tak zase po čtvrt století získalo vlastní vládu. Ve vládě, která měla celkem dvanáct členů, byly zastoupeny všechny čtyři hlavní politické strany Severního Irska. Byli v ní unionisté i republikáni, kteří v minulosti na sebe odmítali byť i jen promluvit. V čele vlády stál vůdce protestantských unionistů David Trimble, jeho zástupce je Seamus Mallon z katolické strany SDLP. Deset týdnů poté, co britská vláda předala řízení Severního Irska do rukou regionální vlády, Londýn opět obnovil přímou správu nad oblastí. Stalo se tak po sérii neúspěšných rozhovorů o plnění mírové dohody a odzbrojení Irské republikánské armády (IRA). Tento akt neznamenal pozastavení činnosti irské vlády, ale značné omezení jejích kompetencí. Plná samospráva byla opět obnovena 30. května 2000 i přes neúspěšné jednání o odzbrojení IRA. Británie také počala na začátku června stahovat z oblasti Severního Irska své vojenské jednotky. Na sklonku léta a v průběhu podzimu se ovšem situace značně přiostřila a v ulicích Belfastu i jiných velkých měst propuklo množství ozbrojených nepokojů. I přes snahy politiků v čele s odstupujícím prezidentem USA W. Clintonem se doposud nepodařila prosadit mírová iniciativa a silně napjatá atmosféra v oblasti Ulsteru nadále přetrvává. Závěr Jediným možným řešením konfliktu je tedy kompromis, to ale vyžaduje značné ústupky jak ze strany unionistů tak i nacionalistů. Dá se říci, že za posledních 20. let se situace katolíků podstatně zlepšila. Byly učiněny určité kroky k integraci obou společností. Problém nejistoty a ohrožení v každodenním životě však stále přetrvává. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že budoucnost Severního Irska bude na vždy uvězněna v minulosti. Použité zdroje :
Facets of the Conflict in Northern Ireland, Seamus Dunn, 1995
Internet Encyklopedia Britannica (http:/www.britannica.com) Sinn Féin Homepage (http://sinnfein.ie) Historia I.R.A. (http://www.irlandia.webcom..pl/p_ira.htm
Problémy Severního Irska |
