|
HLEDáNí SMYSLU - EXISTENCE NATO
HLEDáNí SMYSLU - EXISTENCE NATO
Psal se rok 1989 a jedna z nejsilnějších ideologií všech dob se zhroutila. Dnes nás nepřekvapuje, že komunismus navždy z Evropy odešel, spíše nás udivuje, že se v tomto, od starověku na liberálních idejích stojícím teritoriu, tak dlouho udržel. Zdá se, že právě liberalismus Evropy, ve 20. století pak euroamerická civilizace, byl nucen si udržet určitou protiváhu a vymyslet nebo objevit nepřítele pro své pronikání a následné udržení v zemích Jihu. Komunismus, který byl spíše objeveným, než vymyšleným nepřítelem, proto bylo lépe zadržet, než zatlačit. S nástupem postmoderní doby a tzv. ideologie třetího světa, jež byla uznáním rovnoprávnosti všech kultur, ovšem dochází ke konci rozmachu Západu směrem na jih. Podle I. Wallersteina tak nastal krach liberalismu, ještě před krachem komunismu, dávno před rokem 1989. Čím potom ale byl konec studené války. Bylo to vítězství liberalismu, který přenesl svůj ideologický boj na Východ, a tak dokázal zlikvidovat komunismus? Anebo to bylo jen vyčerpání komunismu, které následovalo po krachu liberalismu? F. Fukuyama se přikláněl k prvnímu názoru a charakterizoval rok 1989 jako „konec historie“. Ideologie odešly do nenávratna a západní liberalismus se stal jediným určujícím principem vytváření společnosti a státu. Podobně americký prezident George Bush formuloval vizi „nového světového řádu“, založeném na partnerství národů, partnerství, jehož cílem bylo - vedle jiných - posilování demokracie (tedy základního atributu liberální společnosti). NATO (o němž bude v této práci pojednáváno) tak zdánlivě, jakožto relikt studené války, ztratilo svůj ideologický podklad. Bylo vybudováno jako nástroj zadržování komunismu a v nadcházejícím období spolupráce mezi národy působila jeho minulost a existence spíše provokativně. Záhy se ovšem ukázalo, že vítězství liberalismu nebylo tak přesvědčivé. Převahu získal názor, který hovořil naopak o krachu liberalismu. Svět bez ideologií se stal světem chaosu a první náznaky možné globální spolupráce nenašly zřetelnější pokračování. První událostí, která potvrdila, že svět ani v budoucnu nebude bezpečný, byl komunistický puč proti Gorbačovovi v srpnu 1991. Jestliže se do té doby uvažovalo o rozpuštění NATO, poté se už hovořilo jen o nutnosti změny účelu a cílů NATO. V čem je tedy smysl existence Severoatlantické aliance v současné době, kdy světu nevládnou dominantní ideologie, avšak globální spolupráce je stále ještě v nedohlednu? Jaká vlastně existují nebezpečí pro země zakryté deštníkem NATO a vlastně pro celý svět? Co může NATO nabídnout zbytku světa, aby prokázalo oprávněnost své existence?
NEBEZPEČí Potřeba americké přítomnosti v západní Evropě Severoatlantická aliance vznikla jako obranná organizace vystavená na dvou pilířích - severoamerickém a západoevropském. Prostřednictvím NATO byla zajištěna přítomnost USA na starém kontinentě a tím i existence stabilního a bezpečného teritoria, které bylo v minulosti až příliš často bitevním polem. Příklad Američanů nutí západní Evropany ke vzájemné integraci a zaměření pozornosti zcela jiným směrem než k vyvolávání nacionalistických vášní. Je ovšem nejisté, zda by případný odchod Američanů nevyvolal staré resentimenty. Vždyť zatím poslední fáze integrace západní Evropy - vznik měnové unie a volba prezidenta Evropské banky, byly doprovázeny trapnostmi, jejichž základ můžeme vidět v přetrvávajícím nacionalistickém nazírání na svět ze strany obyvatel, ale i představitelů západoevropských zemí. Dokud se Francouz (a také Čech) nebude dívat na Němce jako na „Germána“, který si chce markou podrobit Evropu, skutečné a trvalé stability se v Evropě nedočkáme. Samotná integrace západní Evropy je obdivuhodná, ovšem ještě dlouho nebude tak pevná, jako spojení bývalých britských kolonií v Severní Americe. Do té doby bude neustále vystavována nárazům nejrůznějšího charakteru. Nezaměstnanost, růst popularity nacio-nalistických stran, zapřičiněný strachem obyvatel z invaze přistěhovalců z Jihu, ale
Hledání zástupného rivala Americký prezident Harry. S. Truman při podepisování Washingtonské smlouvy prohlásil, že vznik NATO symbolizuje podstatu společného zájmu signatářských zemí. Překonání vojenského potenciálu SSSR. NATO se stalo prostředkem k zadržení komunismu. Vytvořilo z Evropy území, v němž byla zachována strategická rovnováha mezi dvěmi supervelmocemi. V roce 1989 se komunismus zhroutil a tak nebylo co zadržovat. V roce 1991 se zhroutila i supervelmoc SSSR. Americe a NATO tak odpadl tradiční nepřítel. Namísto něj se vynořila houšť různých nebezpečí. V myšlení lidí se ale objevuje potřeba hledat zřetelného, jasně definovatelného rivala. Především v akademických diskusích na půdě Spojených států se do pozice takového nepřítele dostávalo Rusko, Čína a islámský svět. Je jisté, že vztah zemí NATO k těmto fenoménům je značně ambivalentní.
Rusko Rusko, které opustilo jeho „blízké zahraničí“, se nedokázalo smířit se ztrátou svého velmocenského postavení. Přestože přijalo liberální zásady a zavedlo demokratické instituce, projevila se setrvačnost východního myšlení a Rusko stále častěji potvrzuje, že se nevzdává svých tradičních imperiálních ambicí (i když na to nemá ekonomicky a v podstatě ani vojensky). I nadále se cítí být ohroženo Severoatlantickou aliancí, kterou považuje za nástroj rozpínavosti USA a Západu. Naopak ohroženy Ruskem se cítí jeho bývalé satelity. Nevěří, že se Rusko změnilo Na druhou stranu nechtějí pokračovat ve „studené“ politice zadržování, ale věří, že stabilního a bezpečného Ruska (a tím i Evropy) lze dosáhnout jen jeho zapojením. Především se snaží Rusko přesvědčit, že politika NATO není zaměřena proti němu, a proto před rozšířením NATO uzavřely s Ruskem dohodu, ve které deklarovaly potřebu vzájemné spolupráce a konzultací. Jako protiváhu rozšíření ujistila Aliance Rusko, že nemá v úmyslu rozmisťovat na území nových členů jaderné zbraně nebo jaderná zařízení. Vedle toho přislíbila revizi Smlouvy o konvenčním odzbrojení, tak aby byla zajištěna nová strategická rovnováha v Evropě i po rozšíření NATO. Vynucení si této rovnováhy ukazuje, že vztah Ruska a NATO je stále postaven (přinejmenším z vojenského hlediska) spíše na vzájemné podezřívavosti, než kooperaci. Úmyslem Aliance je ale posílit právě kooperaci zapojením Ruska do struktur kolektivní bezpečnosti, tak jak o ní bude řeč dále.
Čína Čína se na rozdíl od Ruska stává velmocí až v současné době. Svým politickým systémem a ekonomickými úspěchy se v podstatě vysmívá přesvědčení západní společnosti Druhou cestou je akceptování modernizace Číny nezápadním způsobem. Je důležité Čínu pochopit a přistupovat k ní jako k partnerovy. Amerika a posléze i Evropa se touto cestou vydávají. Zapojením Číny se tak dosahuje podobného efektu jako při zapojení Ruska. Namísto vytváření nových bloků, se vzájemnou kooperací rozšiřuje pásmo stability.
Islámský svět Vztah islámských států k zemím NATO je také značně rozporuplný. Na jedné straně Egypt, Saudská Arábie, Jordánsko jsou nakloněny ke spolupráci se Západem. Na druhé straně Irán, Irák, Sýrie se staví do role jeho zavilých nepřátel. Islám se ve své fundamentalistické podobě pro západní liberalismus jeví jako nepřátelská ideologie analogická komunismu. Na rozdíl od něj ovšem islám nesměřuje k zápasu se Západem ve vojenské, ekonomické a politické oblasti. Zdá se být spíše prostředkem odporu proti západním hodnotám, které mají být islámskému světu cizí. Islámský fundamentalismus je také částečně reakcí na vznik bipolarity Sever-Jih.
Bipolarita Sever-Jih Vznik bipolarity Sever-Jih je jedním z důsledků rozkladu bývalého světového řádu Mocenské vakuum, které se v těchto oblastech vytvořilo po rozpadu dřívější bipolarity, uvolnilo potlačované síly a dalo rozhořet lokálním konfliktům. I dříve bezpečná Evropa se stala ve své jihovýchodní části bojištěm. Nebezpečí pro země NATO se tak objevilo takřka za jejich humny. Vedle toho omezené války v zemích třetího světa se zdají být špičkou ledovce potencionálního konfliktu mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Důsledkem těchto válek nejsou jen vlny politických a ekonomických uprchlíků, narušující vnitřní stabilitu vyspělých zemí, ale i mezinárodní terorismus a nekontrolované šíření chemických a nukleárních zbraní. Jih zmítaný vlastními nepokoji se snaží dokázat, že je s ním nutno počítat. Proto by se měly vyspělé země snažit zajistit v těchto regionech stabilitu.
NOVá ROLE NATO Bezpečnost a stabilita Evropy měla být zajištěna, podle názoru východoevropských politiků, prostřednictvím globální OSN a celoevropské OBSE. Účinost mezinárodního nasazení síly pod mandátem RB OSN se osvědčila ve válce v Perském zálivu, ovšem už při řešení balkánského konfliktu se projevila slabost OSN, kterou zapříčiňuje přetrvávající názorová odlišnost hlavních aktérů mezinárodního dění, komplikované rozhodování a i přílišná globálnost OSN. Jen nové razantní akci, vedené nyní jednotkami NATO pod záštitou RB OSN, se podařilo uhasit alespoň vojenskou část konfliktu. OBSE se naopak stává organizací, jejíž místo je spíše při předcházení konfliktů prostředky preventivní diplomacie a v pokonfliktní obnově. V zemích střední a západní Evropy ani není politická vůle tuto roli OBSE měnit. Naopak politickým a vojenským uzpůsobením NATO se podařilo z Aliance vytvořit strukturu, která může hrát dominantní roli při zajišťování bezpečnosti a stability tam, kde OBSE svými prostředky nestačí. Právě kooperace je zásadním argumentem pro paralerní existenci těchto dvou organizací. Pro zajištění opravdové stability v Evropě je ovšem nezbytné zapojit do obou struktur co nejvíce aktérů evropské politiky. To se týká především NATO. Nejde jen o jeho rozšíření, ale také o vytvoření systému užší spolupráce jako je Partnerství pro mír a existence dalších platforem společného evropského dialogu jako např. Severoatlantická iniciativa. Role NATO se významným krokem posouvá do světa zbaveného ideologií, přestože zatím poskytuje přímou ochranu jen zemím uplatňujícím demokracii jako vrcholného atributu západního liberalismu. Na druhou stranu ovšem poskytuje spolu s OBSE vyzkoušený instituční model, který může být příkladem pro vznik souboru doplňujících a překrývajících se bezpečnostních struktur i ve zbytku světa, kde role OSN jako globálního zastřešovatele světového míru selhává. NATO se tak mění z jediného fungujícího obránce liberálních idejí ve významný prvek v zajištění kolektivní bezpečnosti na globální úrovni. Pro smysl své existence nemusí hledat zástupné rivaly v Číně, Rusku, islámském světě, zemích Jihu, ale naopak jejich zapojením může nastolit podmínky pro budoucí globální spolupráci.
|
