|
Indoevropeistika a vývoj jazykovědy v devatenáctém a dvacátém stoletíIndoevropeistika a vývoj jazykovědy v devatenáctém a dvacátém století
Indoevropeistika
Úvod: Indoevropeistikou je myšleno srovnávací studium indoevropských jazyků se zřetelem k jejich společnému původu z tzv. prajazyka. Je to též nauka o pravlasti a nejstarších dějinách nositelů tohoto jazyka, Indoevropanů. 33191tgn77fih6v Indoevropskými jazyky rozumíme rodinu jazyků v Evropě, Iránu, Indii a v Evropany kolonizovaných částech světa. Společný praindoevropský základ je kladen do třetího tisíciletí před Kristem. Nejčastěji jsou tyto jazyky členěny podle hláskového vývoje a v tomto smyslu se dělí na dvě skupiny:
Názvy skupin jsou odvozeny z vyjádření číslovky 100. A to buď od slova satem nebo kentum. gi191t3377fiih
Vývoj indoevropeistiky
Koncem 18. století lidstvo hledalo původ autentického bytí lidské existence. To bylo nalezeno ve sférách exotismu. Původní impuls vzniku indoevropeistiky byl zasazen do kontextu tradiční biblické antropologie. V raném novověku až do 18. století byl postoj západních návštěvníků vůči indické civilizaci vesměs kritičtější než tomu bylo v případě Číny. Indie se nevyznačovala tak působivými výsledky vědy (vyspělost indické matematiky, která prostřednictvím arabského světa ve středověku významně přispěla k rozvoji této vědy na Západě, vesměs ušla pozornosti Evropanů), rozvinutou infrastrukturou a kvalitní byrokratickou správou, které Evropané obdivovali v Číně. Příchozí Evropané si všímali i relativní jednoduchosti indické technologie, viditelně zaostávající za evropskou úrovní. Všeobecně nízký standard indických řemesel a průmyslové výroby, primitivnost indické těžební technologie, to vše se stalo předmětem kritiky. Nejvýstižnější obraz Indie 17. století předložil ve svém díle „Říše Mughalů“ francouzský cestovatel a učenec Francois Bernier (1620 – 1668). Ten žil v Indii a důkladně ji poznal. Byla to doba, kdy říše Mughalů dosáhla svého zdánlivého vrcholu. Její panovníci disponovali mohutnými armádami se stovkami válečných slonů a budovali si velkolepá mramorová sídla. Tato okázalost moci však nijak neoslepila Berniera, který si jasně uvědomil vnitřní slabiny říše, jejíž rozklad jasnozřivě předvídal. Psal o extrémních sociálních rozdílech a o nesmírném bohatství elit i hluboké chudobě širokých vrstev, o nebezpečném náboženském rozkolu. Bernier byl značně kritický i vůči úrovni indické vědy, zejména v oblasti lékařství, matematiky a astronomie. Tvrdil, že indičtí lékaři neměli nejmenší ponětí o anatomii; pitvy zde byly z náboženských důvodů přísně zakázány. John Fryer, zaměstnanec anglické Východoindické společnosti, byl ještě radikálnější: vytkl indickým lékařům nezkušenost, nedostatek dovednosti a neznalost krevního oběhu a anatomie. Indická matematika a astronomie byla dle obou autorů nepřesná a značně zaostávala za rozvojem těchto věd na Západě, přičemž byla zaměřena zejména na astrologii a magii. Někteří pozorovatelé prohlašovali, že hinduistická přírodní filosofie a astronomie spočívají na „naprosté“ nevědomosti.
James Mill tvrdil, že hinduistickou společnost rozhodně nemůžeme pokládat za „civilizovanou“. Měřítkem civilizovanosti je podle něho vztah k užitečnosti a účinnost praktického jednání; čím je společnost lehkomyslnější při plýtvání svými zdroji a silami, tím je barbarštější. Indové, kteří pěstují astronomické vědění čistě pro potřeby astrologie, nesplňují kritéria civilizovaného národa. Přesto na Západě přetrval obraz Indie jako starobylé a moudré civilizace. Tento obraz na přelomu 18. a 19. století romantické hnutí mimořádně akcentovalo. Počátkem 18. století se mocná indická říše Mughalů (šlo o dynastii turkomongolského původu, která vládla v Indii v letech 1826 – 1857 a po tomto údobí pozbyla významu) se otřásala v předsmrtných křečích. Ze severu útočili bojovní Afgánci. Vojska perského šáha dobyla hlavní město Dillí. Mocenského vakua využila vojska národnosti Marathů (jde o národnost ve střední a západní Indii, jež má starou, bohatou literaturu). Tato národnost vytvořila ve střední Indii volnou konfederaci. Na druhé straně Evropané začali důrazněji prosazovat své mocenské zájmy. Bylo zřejmé, že boj o hegemonii v Indii vyčerpané vnitřními konflikty a upadající do anarchie se rozhodne mezi Anglií a Francií. V průběhu sedmileté války (1756 – 1763) konečnou převahu v Indii získala Anglie, která Francii z Indie vytlačila. Po rozhodné bitvě u Palásí v Bengálsku (1757) zahájili Angličané ze svých opevněných základen na pobřeží územní expanzi, která v devatenáctém století vedla k ovládnutí celé Indie. Praktický koloniální administrátor Warren Hastings (1732 – 1818) pokládal shromažďování poznatků o indické civilizaci za předpoklad kvalitní a výkonné správy. Finančně podporoval zaměstnance Východoindické společnosti, kteří se rozhodli věnovat vážnému studiu indických jazyků a inicioval tak vznik nové orientalistiky. Největší vzpoura indického obyvatelstva proti Angličanům bylo povstání Sipáhiů v letech 1857 – 1859. Toto povstání nezůstalo ani zdaleka omezeno na akce indického vojska, ale získalo podporu i v řadách obyvatelstva. (viz. otázka č. 7.). V bengálské Kalkatě byla založena Královská asijská učená společnost, jejímž prvním presidentem se stal Wiliam Jones. Jeho dílo se stalo důležitým spojovacím článkem mezi tradičními přístupy komparatistů 17. a 18. století a zástupci srovnávací a historické jazykovědy 19. století. V té době se projevil význam sanskrtu, který představuje velký pramen indické literatury a mateřský jazyk téměř všech dialektů.
Sanskrt jako „jazyk Ráje“
Sanskrt je jazykem staroindických literárních památek. Je to gramaticky upravená mluva vzdělaných brahmánských vrstev, (přičemž brahmáni jsou příslušníci nejvyšší hinduistické kasty, která je od starověku tradičním nositelem indické kultury a vzdělanosti). V konečném důsledku a v dlouhodobé perspektivě byl dopad objevu sanskrtu a hinduismu na britských ostrovech značně odlišný. Ve Velké Británii se nejdříve prosadilo pojetí dle něhož představovali árijci jednotu impéria. Později však byli presentováni jako výlučný „klub“ rasové nadřazenosti. Pojmem árijci byly označovány kočovné kmeny, které si na konci 2. tisíciletí před Kristem podmanily původní indické obyvatelstvo (Drávidy), zřídily otrokářské státy a zavedly kastovnictví. Úroveň filologie indoevropských jazyků v Německu a ve Francii brzy překonala svůj britský vzor. Důkazem toho bylo pozdější působení německého badatele Maxe Műllera v Oxfordu a autorita, které se na britských ostrovech těšil. V Německu politická fragmentace přispěla k tomu, že záhy se mohla stolicí sanskrtu pyšnit prakticky každá významnější universita v této zemi. Wiliam Robertson, autor historického pojednání o Skotsku proslul pracím v níž vycházel ze sociálního evolucionismu skotského osvícenství, který použil jako prostředek porozumění indické realitě. Rovněž upozornil na to, že číslovky, jež označujeme jako arabské, ve skutečnosti pocházejí z Indie. Podle Jamese Burnetta ústřední místo na počátku lidských dějin náleželo Egyptu: Pelasgové, kteří dle antické literatury byly nejstaršími obyvateli Řecka byli prý egyptskými kolonisty a rovněž indická věda, náboženství a zvyklosti mají svůj původ v Egyptě. Burnett byl inspirován Gebelinovou myšlenkou, podle níž všechny jazyky světa vznikly z jednotného prajazyka, jehož pozůstatky jsou v nich dodnes nerovnoměrně rozptýleny (stejnou myšlenku vyjádřil i Mikuláš Kusánský). Dle této teorie prajazykem byla egyptština. Např. Charles Wilkins hlásal tezi o příbuznosti řečtiny a sanskrtu, přičemž sanskrt pokládal za čistou dochovanou formu původní řeči archaických Egypťanů. Někteří vědci v této době předložili přehled o množství shod v oblasti lingvistické, náboženské, kulturní a folkloristické, které spojují Irsko s Indií. Ohlas této myšlenky byl značný. Bylo velkou zásluhou Wiliama Jonese, že tyto rozptýlené projevy nové orientalistiky, která kladla důraz na důkladné seznámení s místními jazyky (jež bylo pokládáno za základní podmínku pochopení ducha indické civilizace) pevně institucionalizoval prostřednictvím Královské asijské společnosti. Ustavení nové orientalistiky souviselo rovněž s počátkem britské hegemonie v Indii, která se projevila nejen ve sféře mocenské, ale rovněž v oblasti badatelské. Mocenská prestiž umožnila Britům přístup k posvátným hinduistickým textům, které byly doposud pro podezřelé a nečisté Evropany nedostupné. Jones vystoupil na půdě Královské asijské společnosti s jedenácti presidentskými proslovy, ve kterých nastolil svoji versi biblické antropologie. Označil sanskrt, řečtinu, latinu, gótštinu, keltské dialekty a starou perštinu za příbuzné jazyky, které vznikly ze stejného prehistorického základu. Jones je pokládán za tvůrce indoevropeistiky, což je filologická disciplína, zabývající se zkoumáním indoevropské jazykové rodiny. V současné době představují indoevropské jazyky zeměpisně nejrozšířenější lingvistickou rodinu na světě, kterou hovoří téměř 2 miliardy osob. Do dnešních poznatků je rodina indoevropských jazyků tvořena pěti hlavními skupinami jazyků: indické, iránské, slovanské, germánské a románské. Kromě toho mezi indoevropské jazyky náleží tři izolované jazyky: arménský, řecký a albánský a dvě menší skupiny jazyků: baltské a keltské. Již koncem 16. století si Joseph Scalinger (1540 – 1609) všiml shod mezi některými evropskými jazyky a pokusil se je rozdělit do 4 skupin, podle slova jímž tyto jazyky označují Boha: Deus – latina, italština, španělština, frančtina, rumunština. Gott – angličtina, holandština, švédština, němčina, aj. Bog – ruština, polština, čeština a další slovanské národy. Theos – samostatně stojící řečtina.
Mnozí západní myslitelé zpochybňovali i prestiž sanskrtu, které se tento jazyk těšil v údobí orientální renesance. Skotský filosof Dugald Stewart (1753 – 1822) se vyjádřil, že sanskrt byl uměle vytvořen brahmány v Pandžábu pod vlivem řeckého jazyka během tažení Alexandra Makedonského do Indie. Rovněž odmítal proklamované teze o duchovním poutu mezi indickou a keltskou kulturou. Určitou podobnost sanskrtu s latinou vysvětloval pozdějšími kontakty s Římem. Myšlenky orientální renesance se na britských ostrovech poměrně brzy zhroutily pod kritickými hlasy skeptiků a v důsledku vzestupu náboženské aktivity anglikánství. Přesto se dílčí prvky „indomanie“ zachovaly v podobě různých výstředních jevů v okrajových zónách intelektuálního života Velké Británie a západní civilizace obecně. Jde například o unitářství, spiritualismus, theosofii, vegetariánství, zálibu v okultních vědách, okázalý pacifismus, to vše jsou dílčí projevy svébytné konstrukce obrazu Indie v Evropě v době orientální renesance. Tyto prvky vzbuzovaly obdiv a odsouzení a pronikly až do dnešní doby, kdy slaví opět značný úspěch.
Postup indoevropského bádání
První údobí indoevropského bádání, které se uzavřelo v polovině 18. století, vzniklo na konci 16. století a bylo ve znamení nadvlády nizozemské školy s centrem na universitě v Leydenu. Jako analogický model společných indoevropských předků posloužili tehdejším učencům především starověcí Skythové, kteří byli logicky, jako stepní národ pohybující se na rozsáhlých plochách Eurasie, pokládáni za spojovací článek mezi Evropou, střední Asií, Iránem a Indií. Vládnoucím paradigmatem, které zastřešovalo výše zmíněné úvahy byla biblická antropologie a indoevropské národy byly označovány za potomky Jafetovy, což byl třetí syn Noemův. Dle Genese byl praotecem Féničanů. Jeho potomci prý jsou národy maloasijské včetně Turků a středomořské. Etnografie nazývá jafetskými jazyky jazyky indoevropské. Nejstarší syn Noemův byl Sém, od něhož pochází název pro skupinu jazyků nazývaných semitské, kterými mluvili nebo mluví např. Babyloňané, Asyřané, Aramejci, Féničané, Hebrejci, Arabové a Etiopané. Podle Genese druhorozený syn Noemův Chám je mýtickým praotcem hamitů, což je souhrnné označení skupiny kmenů sídlících na severním pobřeží Afriky. Nejvýznamnějšími představiteli hamitů byli starověcí Egypťané. Myšlenka o spřízněnosti egyptské a indické civilizace trvala jen do okamžiku, kdy Champollinon rozluštil hyeroglify a tento svazek vyloučil. Jones dokázal, že rómština je příbuzná se sanskrtem. Rozdělil tři základní světové lingvistické skupiny, které přibližně odpovídaly dnešnímu rozdělení. Šlo o skupiny:
Tyto tři větve údajně migrovaly z původního centra v Iránu. Tím Jones a jeho kolegové z Královské asijské společnosti vystoupili s ideou árijské či indoevropské rodiny, která sdružuje národy obývající rozsáhlé prostory Evropy, střední Asie a Indie. Vlastní termín indoevropský zavedl v roce 1813 anglický jazykovědec Thomas Young. Od prvních desetiletí 19. století byli Indoevropané chápáni nikoliv pouze jako jazykové nebo kulturní společenství, ale především jako rasa.
Význam Williama Jonese (1746 – 1794)
V roce 1784 byla v bengálské Kalkatě založena Královská asijská učená společnost, jejímž prvním presidentem se stal sir William Jones. Tento muž, jehož otec byl známým matematikem a přítelem Newtona a Halleye, patřil již v mladém věku k nejvzdělanějším mužům své doby. Zabýval se botanikou, chemií, medicínou a astronomií. Největšího věhlasu dosáhl svými jazykovými studiemi a překlady z perštiny, arabštiny a turečtiny. Jeho překlad sanskrtské knihy „Nádiršáha“ z roku 1770 získal cenu dánského krále. Vydal gramatiku perského jazyka (1771), dále překládal arabskou poesii, vydával různá pojednání v orientálních jazycích. Nechtěl se uvázat k závislému postavení vychovatele, a proto se rozhodl pro studium práv. Dobytí Bengálska a zřízení Dozorčího úřadu vyžadovalo obsazení místa královského soudce v Kalkatě. Jones uspěl se svou žádostí o jmenování do tohoto místa. V roce 1783 zahájil působení v Kalkatě. O deset let později v Indii zemřel. Po celý život stál na počátku vlny nového zájmu o indickou kulturu, která významně ovlivnila intelektuální život Západu v 19. století a jejíž dozvuky cítíme i dnes. Podobně jako Isaac Newton, také William Jones svým géniem uvedl na svět nové paradigma vědeckého myšlení, novou orientalistiku. Jeho dílo se stalo důležitým spojovacím článkem mezi tradičními přístupy komparatistů 17. a 18. století a zástupci srovnávací a historické jazykovědy století devatenáctého. Královská asijská učená společnost v Kalkatě ustavila pod Jonesovým vedením nový typ orientalistiky, který vyvrátil autoritu tradičního orientalismu, representovaného např. díly nizozemského misionáře Abrahama Rogera, který působil v druhé polovině 17. století, nebo spisy francouzského cestovatele a učence Francoise Berniera, který působil též v druhé polovině 17. století a dále jezuitskými záznamy o životě v Indii. William Jones se stal koncem 18. století kultovní postavou stoupenců orientální renesance. Výrazem této snahy bylo vztyčení kolosální Jonesovy sochy v londýnské katedrále sv. Pavla, kde byl zobrazen v myslitelské pozici, oblečen do antické tógy, přičemž pod paží držel staroindické Manuovy zákony. Podstavec sochy byl vyzdoben hinduistickými náboženskými alegoriemi. Úsilí Williama Jonese a jeho druhů z Královské asijské učené společnosti o prolnutí hinduismu a křesťanství bylo později shledáno jako ohrožení anglikánské identity Velké Británie (což ovšem Jones nikdy nezamýšlel). Mluvčím nového pojetí vztahu mezi impériem a Indií se stal Charles Grant (1746 – 1823), Skot a přívrženec evangelikánství, který měl důležité postavení v radě Východoindické společnosti. Tvrdě zaútočil na kastu brahmánů (tak uctívanou Jonesem a jeho kolegy), kterou obvinil z udržování širokých vrstev domorodců v pověrčivosti a zaostalosti.
Význam H. J. S. Maina a F. M. Műllera pro indoevropeistiku
S konsolidací indické společnosti a legislativními reformami Britů po porážce povstání Sipáhíů souviselo celoživotní dílo právníka a antropologa Henryho Jamese Sumnera Maina (1822 – 1888). Maine studoval v letech 1840 – 1844 na universitě v Cambridge, kde se specializoval na římské právo. V pětadvaceti letech byl profesorem občanského práva. Také se věnoval politickému žurnalismu a svými názory obhajoval aristokratickou formu vlády a podobu britského koloniálního panství v Indii. Maine se ve svých článcích dovolával pojetí „duálního práva“ pro Indii, které hájila Jonesova indofilská generace a jež předpokládalo platnost dvojí koloniální legislativy: indické a britské. Vlastně se znovu vrátil k indoevropské ideji. V duchu indoevropské ideje označil Maine vnitřní strukturu hindských obcí za analogii germánské marky, případně občin starých Slovanů, které sjednocuje společná příslušnost k pravěkému indoevropskému substrátu. Mainův sociální evolucionismus směřující „od statutu ke kontraktu“ byl dědictvím skotského osvícenství. Maine, který kladl značný důraz na rovnováhu sociálního systému byl vlastně „evolucionistou proti své vůli“: stabilita pro něho představovala normu a „progresivní společnost“ byla spíše výjimkou z tohoto konzervativního pravidla. Maine se vrátil k výzvě, žádající duchovní jednotu mezi Indy a Angličany na společném árijském základě, kterou hlásali představitelé Královské asijské učené společnosti. Maine tuto myšlenku přijal, byl však již obezřetnější. Dle Maina je britský právní systém zralejším a pokročilejším produktem indoevropské tradice, která prošla legislativní transformací inspirovanou římským právem. V Indii se nachází jeho méně rozvinutá analogie těžce poznamenaná a deformovaná jak stagnací, tak orientálním despotismem. Britové jako koloniální správci mohou doufat v to, že tak jak kdysi byla barbarská Germánie pozdvižena římským právem, lze zaostalou Indii kultivovat právem britským. Sir Henry James Sumner Maine je právem pokládán vedle E. Tylora a Lewise Henryho Morgana za jednoho ze tří otců moderního antropologického myšlení. Plně si uvědomoval možnost využití „antropologického vědění“ při výkonu politické a správní moci a je řazen k zakladatelům antropologie práva a politické antropologie.
Klíčovou úlohu při transformaci nové orientalistiky a studia sanskrtu v teorii rasy sehrál německý badatel Friedrich Max Műller (1823 – 1900), jenž se však ve svém pozdním údobí zalekl nezamýšlených důsledků svého učení a distancoval se od rasistického diskurzu, který ovládl západní akademické společenství. Jako přední odborník na archaická společenství a náboženství, se ocitl na rozhraní mezi dědictvím biblické antropologie a s ní spjatého difusionismu a nastupujícím darwinistickým evolucionismem, vůči kterému neskrýval řadu vážných výhrad. Max Műller se narodil v Německu v rodině hlásící se k luteránství; jeho otec byl známým básníkem romantického hnutí a blízký spolupracovník bratří Grimmů. Studoval klasické jazyky a psychologii na universitě v Lipsku. Pod vedením lipského indologa H. Brockhause si osvojil sanskrt. V Berlíně navštěvoval přednášky zakladatele srovnávací indoevropské jazykovědy v Německu F. Boppa. Roku 1847 mu bylo umožněno vystoupit na půdě Oxfordu s přednáškou v angličtině. Tématem byla dílčí rehabilitace nové orientalistiky. Dále Műller v přednášce obhajoval „teorii dvou ras“ v rámci indické civilizace: dle Műllera se obyvatelstvo Indie skládá z negroidní rasy kušitské a z rasy jafetské (árijské). Roku 1854 se stal profesorem moderních jazyků na universitě v Oxfordu; oženil se s Angličankou a zůstal na britských ostrovech až do své smrti. Max Műller je autorem teorie souběžné evoluci jazyka a kultury, která rozeznává tři typy jazyků:
Toto vývojové schéma poskytlo základní paradigmatický rámec pro některé autory klasického evolucionismu. Během krymské války byl Műller požádán, aby sestavil příručku, která byl pomohla britským důstojníkům v poli osvojit si rychle místní jazyky. Műller, jehož dílo nesmírně zpopularizovalo pojetí árijské rasy, byl později značně zaskočen dalšími vývojem rasové teorie. Byl sice přesvědčen o při nejmenším mentální nadřazenosti Indoevropanů, neboť prohlásil, že k „indoevropské rase náležejí všechny nejvýznamnější národy“, ale zakotvení v biblické antropologii mu bránilo přijmout rasistické vývody, s nimiž se stále více setkával mezi svými kolegy. Hovořit o „árijské lebce“ pokládal za stejně nepřiměřené, jako mluvit o „dolichokranním jazyku“. Opakovaně protestoval proti projevům antisemitismu a káral britské úřady za ponižování Indů. Max Műller zaujímal v britské srovnávací jazykově a antropologii dominantní postavení po téměř dvě desetiletí. Nastupující generace klasických evolucionistů svedla s műllerovou kritikou darwinismu a s jeho teorií o animálním původu člověka z pozic biblické antropologie úporný emancipační zápas.
Teorie indoevropské trojčlennosti
Počátky teorie indoevropské trojčlennosti můžeme klást od roku 1930, kdy její zakladatel,francouzský badatel a též zakladatel neokomparativismu Georges Dumézil ve svém spise poprvé ukázal, že společenská organizace archaických Indů, Iránců a Skythů byla založena na trojčlenném modelu. Toto potrojné členění zahrnovalo nejen sociální sféru, ale též různé aspekty kulturního obrazu skutečnosti, např. klasifikaci božského pantheonu. Původně Dumézil v této době ještě nehledal analogický trojčlenný model u západní větve Indoevropanů. Nicméně již v roce 1935 vydal práci pojednávající o souvislostech mezi indickým bráhmanem a římským flaminem (tj. vrchním knězem). Prohlásil, že trojici hlavních flaminů, spjatých službou s Jóvem (kněží), Martem (vojáci) a Quirinem (zemědělci) lze pochopit jako analogický trojčlenný protějšek sociální trojice již dříve popsané u Indoiránců. Tedy se snažil upřesnit analogii, kterou lze pozorovat mezi trojčlennou hierarchií bráhmanů a trojčlennou hierarchií starořímských kněží. Nejstarší přímé důkazy o existenci indoevropské trojčlennosti sahají až do poloviny druhého tisíciletí před Kristem. Jsou doklady o tom, že ideologie trojčlennosti existovala i ve středověké Evropě. Francouzský historik Jacques Le Goff napsal, že jedním z nejoriginálnějších výtvorů středověku je to, že se uchyluje k indoevropské tripartitní soustavě. V raném středověku, v době zániku antické společnosti a zrodu barbarských převážně germánských království, dochází k rehabilitaci trojčlenného členění společnosti, které bylo římským impériem vytlačeno za hranice civilizovaného světa. Je otázkou, zda toto obrození trojčlenného modelu můžeme přikládat vlivu germánských populací nebo jednoduše skutečnosti, že funkční trojdílnost je nutnou etapou ve vývoji ideologie společnosti. Osudy ideologie trojčlennosti ve středověku a novověku západní civilizace názorně ukazují, jak tento způsob členění a uchopení světa představuje rovněž účinný represivní nástroj privilegovaných tříd a sociální kontroly, který však může za jistých společenských okolností své ostří ztratit, být relativizován a postupně ze společnosti odstraněn. Například v knize „Útěcha“ pořízené na dvoře anglického krále Alfréda Velikého na sklonku devátého století jsou uvedeni jako základní společenské složky: muži, kteří se modlí, muži, kteří jezdí na koni a muži, kteří pracují. Díky feudalismu se tak trojčlennost usídlila v samotném středu křesťanské civilizace a dostalo se jí i odpovídajícího teologického zdůvodnění: „Dům boží, o němž si lidé myslí, že je jeden je tudíž rozdělen na tři“. Křesťanství se občas trojčlennosti vzpírá (neboť je založeno na duchovní relativizaci třídních rozdílů), nakonec však realitu vrcholného feudalismu a její tři stavy (ti, kdo se modlí, ti kdo bojují a ti, kdo pracují) respektuje a ideologicky podporuje. Středověké osudy trojčlennosti se však vymykají dumézilovskému chápání tripartity. Spíše odpovídají trojčlennosti jako ideologickému nástroji třídního boje. Prostředkem rozvolnění trojčlennosti ve společnosti se nakonec nestalo křesťanství (protože kněží a církevní hierarchie se, podobně jako zoroastrovští kněží v íránu příliš ztotožnili s výsadní úlohou první třídy, kterou jim tripartita nabízela), ale rozvolnění způsobila středověká města a jejich hospodářská vitalita. Soumrak svobodných měst, která se v době centralizace a vzniku národních států stala anachronismem, otevíral určitou možnost pro znovuvzkříšení trojčlennosti. Tripartita se výrazněji projevuje v životě předrevoluční Francie a všude tam, kde došlo k restrukturalizaci postosvícenské industriální společnosti, aby dostála imperiálním nárokům, (např. ve Francii za Napoleona III.). Trojčlennou organizací se údajně vyznačují i totalitní systémy komunistického a nacistického typu.
Rasové myšlení (shrnutí)
Úvod: Rasové myšlení proniklo v 19. století hluboko do systému každé evropské vědy. Někteří badatelé pokládali rasové učení za výraz reakce romantického hnutí na universalismus osvícenství 18. století. Změna civilizace v rasu je pokládána za jeden z průvodních znaků přechodu mezi osvícenstvím a romantismem. Nutným předpokladem triumfu rasové teorie na půdě etnologie a antropologie bylo především zpochybnění základní teze biblické antropologie, totiž, že etnická rozmanitost byla původně historicky podmíněna diferenciací jazyků. Základním kritériem pro vymezení rasy se staly fysické atributy, které byly uvedeny do úzkého vztahu s mentálními dispozicemi. Někteří badatelé tvrdí, že koncept, který vědecká terminologie 19. století pojímala jako rasu, existoval v podvědomé podobě i v dřívějších kulturách, včetně kultur mimoevropských. Např. pro raný novověk byl sice často charakteristický postoj krajního etnocentrismu, nešlo však o projevy otevřeného rasismu. Roku 1684 rozdělil F. Bernier lidstvo do 4 skupin, a to na 1. Evropany a západní Asiaty, 2. černochy, 3. východní Asiaty, 4. Laponce. Roku 1776 anatom Blumenbach rozčlenil lidstvo na pět hlavních ras:
Např. Cuvier rozlišoval tři základní rasy: bílou, mongolskou a černou, přičemž mongolská rasa se prý zastavila ve vývoji a černá není schopna překročit stupeň barbarství.
Předpoklady vzestupu rasismu
Rasové myšlení by nikdy nedosáhlo na Západě v 19. století a v prví polovině 20. století takového ohlasu, pokud by neexistovala přímá sociální poptávka po ideologii tohoto typu. Příčiny rozkvětu rasismu byly v Evropě dvojího druhu:
Interní zdroje rasového myšlení byly výrazem vnitřních sociálních, národnostních a ideologických střetů, jimiž procházela v 18. a 19. století evropská civilizace. Externí zdroje se pak vztahovaly ke konfliktu Západu s mimoevropskými kulturami. Vůdčí osobností rasového myšlení na evropském kontinentu byl hrabě Arthur de Gobineau, který se ve svém díle „Esej o nerovnosti lidských ras“ pokusil vylíčit historii lidstva, jako střetnutí konstrukčního a civilizačního úsilí árijské rasy s destruktivní úlohou nižších ras. Rasová teorie, zrozená z frustrace francouzské aristokracie, německých nenaplněných nacionálních ambicí a britských politických sporů, se mohla opřít o předcházející tradici polyfiletismu, tj. antropologického směru, jenž proti monofiletické teorii (předpokládající jednotný původ všech lidí z jednoho stvořeného páru, což hlásala biblická antropologie) stavěl tezi o odlišném vzniku soudobých lidských populací. Tento polyfiletismus, který se objevil v renesanci, mohl v rámci křesťanské civilizace přežívat pouze jako disidentské hnutí (například Bruno, Hume, encyklopedisté). Důležitým sociálním faktorem vzestupu rasismu byly v prvních desetiletích 19. století zostřené vztahy mezi rasami, které na řadě míst vyústily do krvavých válek. Průmyslová revoluce a technický pokrok rozšířily propast mezi Západem a africkými kulturami. Pohled na Afričany se v prvním pololetí 19. století v souvislosti s šířením rasové teorie a polyfiletismu výrazně změnil v neprospěch černé rasy. Významnou úlohu při formování rasového myšlení sehrála popularizace indoevropeistiky, jež vyprávěla o dávné bojové rase árijců. Prostřednictvím sebeuvědomění svých indoevropských kořenů se měl Západ emancipovat od sémitského vlivu. Robert Latham popřel indoevropský charakter soudobého indického obyvatelstva, které začlenil do mongoloidní rasy. Sanskrt podle něj vznikl na východním nebo jihovýchodním pomezí Litvy. To vyústilo v hledání pravlasti Indoevropanů na území Evropy v oblasti Skandinávie, Pobaltí, Polska.
Rasová teorie v jednotlivých evropských zemích
Ve Francii byl zakladatelem teorie rasismu, jak výše uvedeno, hrabě Arthur de Gobineau. V roce 1853 uveřejnil již zmíněnou „Esej o nerovnosti lidských ras“. Národ a čistota jeho krve představují nejdůležitější faktor historie, která je naplněna střetáváním konstruktivního a civilizačního úsilí árijské rasy s ničitelskou úlohou nižších ras. Hledal příčiny rozkladu velkých civilizací minulých epoch a nalezl je v degeneraci rasy. Neuznával rovnocennost lidských ras, neboť nerovnost mezi lidmi je podle něj vrozená. Kromě rasy je základem civilizace národ, jenž tvoří organický celek a vyžaduje silnou postavu vůdce ztělesňující jeho kolektivní vůli. Z tohoto vývodu je monarchie jedinou racionální formou vlády. Historické osobnosti jsou pouze symbolickými vůdci, kteří jsou ovládáni mohutnými rasovými silami.
Tvůrcem rasové teorie na britských ostrovech byl skotský lékař a anatom Robert Knox. Napsal knihu „Lidské rasy“. Ačkoliv měl pochopení pro barevné populace a byl odpůrcem kolonialismu, zastával názor, že rasové myšlení vede ke zkáze civilizace. Podle něj je rasa vším a žádná rasa nemůže uniknout osudovému předurčení, které je dáno její biologickou výbavou. Nadřazené postavení náleží árijské rase, do níž zahrnul především Romány, Germány a Slovany. Naproti tomu podřadné postavení náleží Židům. V duchu polyfiletismu prohlašoval, že mnohé lidské rasy si zaslouží označení samostatných druhů.
V Německu árianismus či pangermanismus, tj. učení o výlučnosti a nadřazenosti „árijské rasy“, nebyl produktem německé antropologie, která mu naopak poměrně dlouho vzdorovala, ale byl produktem srovnávací jazykovědy a archeologie pěstované zejména ve Velké Británii a Francii. Přesto na přelomu 19. a 20. století poskytlo německé akademické prostředí pangermanismu nejpříznivější půdu pro jeho rozvoj. V 90. letech 19. století proniklo pangermánské hnutí do akademických kruhů v Rakousko-Uhersku a Německu. To bylo usnadněno aliancí pangermanismu a doposud katedrové indoevropeistiky, která mezitím prošla procesem ideologizace. Koncept prehistorických árijců (Indoevropanů) se zrodil na přelomu 18. a 19. století, kdy byly zaznamenány určité lingvistické shody mezi některými jazyky Evropy, střední Asie a indického subkontinentu. Naproti tomu fysičtí antropologové Virchowovy školy se snažili dokázat, že jazykové a národní celky nesouvisejí s homogenními fysickými typy. Rudolf Virchow reagoval na projevy pangermanismu nesmiřitelně. V ro |
