Referaty
Home
Anglictina
Biologie
Chemie
Dejepis-Historie
Diplom-Projekt
Ekonomie
Filozofie
Finance
Fyzika
Informatika
Literatura
Management
Marketing
Medicina
Nemcina
Ostatni
Politika
Pravo
Psychologie
Public-relations
Sociologie
Technologie
Zemepis-Geografie
Zivotopisy

loading...



Téma, Esej na téma, Referátu, Referát, Referaty Semestrální práce:

Cesta ke kubismu

Cesta ke kubismu

Kubismus nastupuje jako nový sloh nedlouho po secesi a jedním z jeho prvních projevů je pravá část velkého obrazu, jejž během zimy 1906 až 1907 namaloval Pablo Picasso (1881-1973) a který později vešel ve známost jako Avignonské slečny. Kubismus započal v podstatě studiem objemu, nebo nových prostředků jimiž se na rovné ploše vyvolává iluze plastičnosti. V řešení tohoto zdánlivě lehkého problému si vydobyl prvenství právě zmiňovaný Picasso a to způsobem, jakým maloval dva akty při pravém okraji uvedeného díla, jehož ostatní část, realizovanou dříve provedl stylem svého “růžového období”



Stručně řečeno ať se v době renesance objem znázorňoval pomocí temnosvitu a plastičnosti se dosahovalo střídáním světlých a tmavých míst. I když byl tento postup pohodlný, tvůrcům činným na počátku 20. Stol se jedna nevýhoda zdála až přespříliš závadná. Jednalo se o tzv. “zašpinění” barev. První kdo toto nesli s nelibostí byli impresionisté, kteří barvě přisoudili rozhodující úlohu, avšak tím narušili formu předmětů, kterou utopili v barevném mihotání. To bylo jistě obdivuhodné, nicméně nebezpečně rozkladné. Řešení které přinesl Picasso jednak v oněch dvou aktech na obraze Avignonské slečny, jednak na celé řadě pláten menšího formátu namalovaných rovněž během zimy 1906-1907 znázorňujících lidské postavy a hlavně jejich tváře, spočívalo v modelaci objemu barevnou kresbou nikoli pomocí barvy samy o sobě. Picasso se snažil modelovat objem barvou, nanášenou v souboru lineárních tahů, či šraf, vedených paralelně tak, aby vyvolaly dojem reliéfu.

Je také jisté, že Picassa významně zaujala svoboda uměleckého ztvárnění která přímo vyzařovala z afrického umění. Picasso byl jeden z prvních objevitelů a kupců černošského umění. Právě proto se někdy o této době mluví jako o “černošském období”.

Samotný Pablo Picasso vystřídal mnoho stylů. V roce 1908 mu bylo 27 let a měl za sebou několik různých období. Jeho barcelonské počátky, mimořádně oslnivé, třebaže poměrně tradicionalistické vystřídalo “modré období”(1901-1904), kdy maloval téměř monochromní obrazy. Záměrně studené a pochmurné ladění souznělo se silně pesimistickou inspirací plnou soucitu s lidským utrpením: neduživé děti, otrhaní žebráci a mrzáci. Poté se dostal do období “růžového” (1904-1906) s poklidnější tématikou. Období jehož vrcholem je slavné plátno Kejklíři (1905). Pak přišel “přelomový” rok 1908, kdy si osvojil techniku zcela odlišnou od předchozích stylů. Vzdal se čistých, intenzivních barev a omezil se na neutrální, většinou tlumené tóny (hnědé, okry, zelené, šedé)

Na této nové cestě se k Picassovi brzy přidružil mladý malíř mimořádně zaujatý Avignonskými slečnami, Georges Braque (1882-1963). Oba umělci se snažili vrátit zobrazovaným předmětům hutnost a pevnost, vlastnosti nebezpečně ohrožené impresionistickým zvažováním světla. Oba proto usilovali o vystižení příznačných forem daných předmětů, pomíjeli při tom podružné detaily a systematicky z nich vyvozovali základní geometrická tělesa: mnohostěny, válce, kužele, koule atd. 23171tcg39rmn5u



V tomto směru navazovali na umění mistra z Aix, který k tomuto ztvárňování přírody přímo nabádal. Rozcházeli se sním v bodě jiném, neméně důležitém. Cézanne (mistr z Aix) doporučoval “zdůrazňovat atmosféru”, zatímco Picasso a Braque ve svých obrazech naopak atmosférické jevy potírali obávajíce se, že naruší formy náhodnými reflexy a dokonce zvyšovali v krajinách horizont aby omezili účinky světla na minimum. V druhé polovině roku 1909 neváhali nejenom rozkládat velká základní tělesa v řadu menších, ale ještě lámat jejich obrysovou linii.

Když se Picasso i Braque zprostili vžitého celistvého monokulárního vidění, neváhali zobrazit týž předmět z několika zorných úhlů. Tento způsob jak podat o předmětu jasný obraz s sebou nesl však i jisté nevýhody. Bylo například nesnadné rozpoznat která plocha patří ke kterému objektu. Oba umělci si byli brzo těchto nevýhod vědomi a snažili se je eliminovat. Po roce 1911 se v obrazech začaly objevovat prvky napomáhající divákovi pochopit obraz (houslové kolíky a zvukové otvory dávaly na vědomí, že se jedná o housle atd.) Tato tvůrčí metoda přispívala k lepšímu chápání obrazů a ukázalo se že je i ideálním faktorem lokálního tónu,který si kubisté přáli zachytit. Později (1912) si Picasso i Braque uvědomili, že je mnohem snazší a věrohodnější nalepit na obraz kousek papíru dokonale imitujícího příslušný materiál.

Takto se i jiní umělci pomalu dostávali od temnosvitu ke kubismu. Já osobně nejsem velkým zastáncem tohoto stylu. Přijde mi zkrátka přespříliš chaotický.