|
| | 
BAROKO
BAROKO
sloh evropského umění 17. a 18. století. vzniká z pocitu člověka otřeseného třicetiletou válkou, nedůvěřujícího rozumu renesanční úsilí o poznání celého života není zapomenuto, dostává jinou podobu barokní člověk poznání nehledá, je jím osvícen, pravdu prožívá 48969hcn65scn8c základním znakem je výraz vzrušení, překypující bohatost, velkolepost výzdoby smyslový prožitek je opět kriminalizován na rozdíl od renesanční pravidelnosti chce baroko upoutat a překvapit optickou iluzí (např. světlo shora zvětšuje prostorový efekt) v architektuře navázalo baroko na renesanční principy, cc969h8465sccn
zároveň je ale rozvinulo
základní směry baroka se formovaly v 17. století v Itálii, dále se vyvíjel v 18. stol. ve střední Evropě (Rakousko, české země, Bavorsko) pozdní období = baroko klasicistní + rokoko malířství a sochařství zaměření na dramatické výrazy napětí (a duševních stavů vůbec) spojení všech prostředků umění v jediné monumentální dílo (Gesamtkunstwerk) <= dosáhnout co nejpůsobivějšího účinku rozvoj v českých zemích spojen s protireformací => povaha vysloveně náboženská, protiklady se dostávají až na ostří nože, učenství barokních badatelů hrubě kontrastuje s rostoucí negramotností a šířící se pověrčivostí běžného lidu zdomácněním zasahovalo i do lidového umění hudba je charakteristická patosem, vzrušenou melodikou,na odiv stavěnou virtuozitou (formy i výrazu) převládá koncertní styl (concerto grosso, sonáta, suita, sinfonia, fuga), vznikají další hudební formy (opera, oratorium, kantáta, árie, recitativ)(Opera se rozvíjela od konce 16. století ve Florencii, v Praze první představení 1627) balet se rozvíjí v 17. století ve Francii (na dvoře Ludvíka XIV) literatura zpracovává náboženské (rozvíjí se nejvíce - kázání, legendy, písně, kulty), ale i světské náměty (hlavně lyrika a drama) pro literaturu je charakteristický naturalismus (až brutální konkrétnost a detailnost), nadsázka a nadsazování záporných faktů, důraz na lidskou bezmocnost, duchovno, mysticismus v literatuře hrdina cokoliv nedobývá, ale bojuje proti rozvratným silám v člověku (vycházejících z vnitřních rozporů - např. pokušení X povinnost) české literární dílo je poměrně chudé, oproti hudbě, divadlu, výtvarnému umění, které zapustily kořeny i v lidovém umění snaha o výrazný jazykový projev => novotvary, duchaplné obraty, slovní hříčky (nabyla v různých druzích literatury specifických forem:
francouzská preciózní literatura, španělský gongorismus (podle L. de Góngory), italský marinismus (podle G. Marina), česká barokní lyrika (B. Bridel, F. Kadlinský))
v divadle důraz kladen na vizuálnost => zásadní proměna evropského divadelního prostoru (v Itálii vznikl nový typ divadelní budovy s ostrým oddělením hlediště rampou a portálem od jeviště) používaly se perspektivně malované dekorace, bohaté vizuální, světelné i zvukové efekty mezi jeviště a hlediště byl umístěn orchestr (poprvé 1637 v Benátkách) užívala se opona prudký rozvoj scénografie a divadelní architektury bohatou dekoraci přejímá i jezuitské divadlo v 17. století vznikly v Německu tragikomedie s improvizovanými výstupy konvenčních postav (tzv. Haupt- und Staatsactionen - vysoké a státní akce) v Čechách se rozvíjelo barokní divadlo i v lidovém prostředí jako sousedské divadlo
Česká barokní literatura
zúžení čtenářské základny (odchod učenců po Bílé hoře) zúžení témat (také záměrným tlakem především jezuitského řádu => téměř jednostranně náboženská tvorba ) sílí pocit marnosti světa hrdinou je světec (stejně jako ve středověku) množí se úvahy o smrti církevní literatura líčí zázraky, detailně vyjmenovává a popisuje muka pekelná pěstuje se náboženská lyrika, požitek světa je stavěn k jeho pomíjivosti
Osobnosti českého baroka
Bedřich Bridel (1619-1680)
jezuitský básník “Co bůh? Člověk?” (1658)
Adam Michna z Otradovic (1600-1676)
hudební skladatel, náboženský lyrik zasažen vlivy španělského a italského rokoka “Svatoroční muzika”, “Loutna česká” - oslavuje Pannu Marii
Václav Jan Rosa (1621-1689)
Bohuslav Balbín (1621-1688)
jezuita, vlastenec psal naučnou literaturu “Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého” (1672) - obhajuje právo na vlastní jazyk (poprvé knižně vydána během národního obrození) “Epitome historica rerum Bohemicarum”(=výtah z českých dějin) => vypovězen z Prahy (v díle je příliš lásky k vlasti)
Jan František Beckovský (1658-1725)
*pastýřská idyla = žena jako pastýřka, parkové potůčky, louky, travnaté plochy, příroda |